Krystal OP strana 7 z 8

Autentické svědectví druhého magistra Řádu bratří kazatelů blahoslaveného Jordána Saského nás zavádí do první třetiny 13. století, kdy byly pokládány základní opěrné pilíře vznikajícího dominikánského řádu. Kniha O počátcích Řádu kazatelů v sobě snoubí hagiografické prvky odkazující na život svatého Dominika s až kronikářsky pojatým pojednáním o dějinách řádu. Ne náhodou se toto dílo stalo podkladem celé řady legend o svatém Dominikovi a inspirovalo a dodnes inspiruje další generace jeho následovníků. Blahoslavený Jordán nás tak prostřednictvím svých osobních vzpomínek a skrze vyprávění prvních bratří vede až k pramenům řádu, ze kterých můžeme i po osmi staletích stále čerpat povzbuzení a inspiraci pro náš život a naše kázání.

Kniha přináší soubor kázání irského dominikána, teologa a filosofa Herberta McCabea OP (19262001), který proslul jako mimořádný kazatel, stylem připomínající Chestertona. Jeho promluvy jsou plné otázek, argumentů a solidního intelektuálního obsahu jak filosofického, tak teologického. Jsou pevně zakotveny v Písmu a inspirovány naukou Tomáše Akvinského. Boří námi vytvořené hloupé, děsivé či triviální modely, abychom se mohli stát sami sebou ve světle a moci samotného Boha. Nezatajují praktické a intelektuální zádrhele, jsou věrné ústřednímu tajemství víry, které sice stimuluje myšlenky bez konce, ale vyhýbá se úplnému ovládnutí. Vyjadřují vděk za milost a jsou vynikajícím průvodcem po křesťanské a v nejplnějším smyslu slova katolické realitě, který je dostupný prakticky každému čtenáři.

Co to znamená být křesťanem? Co se s námi stalo, když jsme přijali svátost křtu? Co jsme dostali a co jsme slíbili? A jak žít, abychom v sobě křestní milost neudusili, ale rozvíjeli ji ke stále intimnějšímu spojení s naším Spasitelem, Snoubencem a Přítelem? To jsou otázky, které si kladou křesťané napříč staletími. Stojí tedy jistě za to, inspirovat se i u našich předchůdců, u těch, co náš již předešli na cestě do Království. Jedním z takových inspirativních pramenů jsou i tyto křestní promluvy Quodvultdea († cca 454), kartaginského biskupa a přítele svatého Augustina. „Přijměte, milovaní, co vás vzdělá a vyživí vaše srdce, napřímí ho a posilní k bázni Boží.“

Traktát o starém zákoně (STh I-II, q. 98–105) navazuje na pojednání o zákonech obecně a předchází traktátu o novém neboli evangelním zákoně. Jeho předmětem není starý zákon jako soubor knih obsahující zjevení z doby před Kristem, ale zákon jakožto vnější pravidlo lidského jednání, jak se nachází v této části Písma a obecně v době starozákonního Božího lidu Izraele. Není to tedy pojednání řadící se do biblistiky, ale mnohem spíše do morálky a práva. Nejde o zákon ve smyslu smlouvy Boha se svým vyvoleným lidem, ale o pravidla určitého jednání – v tomto případě pravidla daná židovskému národu, vyvolenému lidu první smlouvy. Tato pravidla a přikázání nacházíme v centrální části Starého zákona, jíž jsou Mojžíšovy knihy (Tóra), především ve třech velkých kodexech. Jsou to kniha smlouvy (Ex 20–23), zákon svatosti (Lv 17–26) a deuteronomický zákoník (Dt 12–26). Tomáš ve svém traktátu probírá přikázání ze všech těchto tří zákoníků. Ukazuje smysl a důležitost zákona obecně a v náboženském kontextu především.

Pojednání o zákonech v Teologické sumě (STh I-II, q. 90–97) patří k základním pramenům západního etického myšlení. Nabízí odpovědi minimálně na dvě důležité otázky. První se týká původu mravních zásad: Jsou naše rozhodnutí ponechána naší libovůli, nebo existují nějaké objektivní principy, které musíme respektovat? Druhá otázka se týká odůvodnění práva: Existuje nějaká poslední a nejvyšší norma, která rozhoduje o spravedlnosti zákonů, nebo je zákon pouze věcí dohody? Tomášova teorie zákona ukazuje, že morální principy nejsou relativní, ale jsou důsledkem objektivního řádu stvoření.

Hluboká teologická reflexe problému zla od jednoho z největších teologů 20. století. Autor nejprve pojednává o přirozenosti zla a jeho formách, poté se zabývá ústřední otázkou vztahu zla k všemohoucímu a nekonečně dobrému Bohu, zlem v přírodě, zlem hříchu, zlem trestů v pekle a v očistci a trestů pozemského života. Po exkursu do problematiky zla v dějinách se pak vrací k výchozí otázce, jak se na zlo dívat. Postupně odkrývá zlo v celé jeho hloubce a zrůdnosti a toto poznání jej nakonec dovede k hlubšímu poznání dobra, Dobra absolutního – Boha.

Tento svazek (STh II-II, q. 34–46) navazuje na traktát o lásce a milosrdenství. Tomáš zde rozebírá hříchy proti lásce jako takové, tj. nenávist k Bohu a bližnímu; hříchy proti radosti a milosrdenství, tedy acedii zvanou také polední démon a závist; hříchy proti pokoji, tj. nesvornost, svár, schisma, válku, šarvátku a vzpouru; a hřích proti dobročinnosti a bratrskému napomenutí, jímž je pohoršení. V další části se pak věnuje přikázání lásky, tedy přikázání lásky k Bohu a bližnímu, a daru moudrosti, včetně hříchu proti moudrosti – pošetilosti.

Křesťanská víra je pozváním k plnosti života v přátelství s Bohem a lidmi. Jak toto pozvání tlumočit lidem dnešního světa? Jak novým způsobem uchopit a předávat „starou“ dobrou zprávu, udržet vše podstatné a zároveň odstranit nepravdivé, zkreslující nánosy a předsudky? Autor zve čtenáře na vzrušující cestu, aby spolu s nimi objevoval, co to znamená být živí v Bohu. Ukazuje, jak nás pravdivě prožívaná víra vyvádí z vězení na čerstvý vzduch, od černobílého vidění k barevnému, jak nás osvobozuje, léčí, povolává k obzoru bez střechy. Jak osvěcuje všechno, co děláme a čím jsme.

Jako čtrnáctý svazek edice Patristika vycházejí promluvy, které hipponský biskup svatý Augustin (354–430) pronesl v průběhu postní doby. Ve svazku je zařazeno osm postních promluv, dále osm promluv ke kandidátům křtu v rámci jejich přípravy na křest – jde převážně o promluvy k předání či složení vyznání víry, a nakonec čtyři promluvy na památku utrpení Páně, které Augustin přednesl během velkopátečních obřadů. Augustin v promluvách vysvětluje smysl a charakter postní doby, zdůrazňuje její slavnostnost a její primární zaměření na prohloubení víry a upevnění vztahu s Bohem. Věnuje se také typickým prostředkům postní přípravy, jako jsou půst, modlitba a almužna, rozebírá význam jednotlivých článků vyznání víry a vykupitelskou hodnotu Kristovy smrti a vzkříšení, skrze něž jsme byli uschopněni otevírat se Boží lásce a přátelství.

Tato kniha je sestavena z přednášek pro mladé mnichy, které byly proneseny na Institutu monastických studií svatého Anselma v Římě v zimě 1955–1956. Autor se v ní zabývá monastickou kulturou a teologií, které vznikly v prostředí klášterů v období mezi koncem patristické teologie a začátkem scholastiky. Popisuje utváření monastické kultury, její zdroje a charakteristické rysy, hlavní témata a také její plody. Ukazuje, jaké místo v životě a vzdělání mnichů hrála literatura, především Písmo svaté a díla církevních otců, ale i literatura světská, jaké bylo místo a pojetí studia a jak se monastická kultura projevovala v liturgii. Srovnává také monastickou a scholastickou teologii, všímá si jejich odlišných akcentů i toho, jak se ve svých přístupech vzájemně doplňují. Své závěry podkládá a dokresluje množstvím ukázek z děl významných představitelů tohoto kulturního proudu, svatého Benedikta, Řehoře Velikého, Bernarda z Clairvaux a mnoha dalších. Jak sám autor v úvodu knihy vyznává, jeho kniha má jeden jediný cíl: probudit v čtenáři touhu číst monastické autory.

Dvaadvacátý svazek edice Thesaurus přináší výbor z korespondence učitelky církve svaté Kateřiny Sienské. Z dochovaného souboru 381 listů pocházejících z let cca 1368–1380 vybírá 73 dopisů s cílem představit čtenáři bohatý vzorek adresátů i témat Kateřininých listů. První část knihy obsahuje všechny dochované listy adresované papežům Řehořovi XI. a Urbanovi VI. a doprovází je výběr dopisů dalším církevním a světským představitelům. V této části je možné sledovat mimo jiné vývoj Kateřininých politických výzev a jejích požadavků na nápravu církve. Druhou část knihy otevírá soubor všech dochovaných listů Kateřininu zpovědníkovi Rajmundovi z Kapuy, za nímž následují vybrané dopisy jí blízkým osobám. Z těchto textů více vystupují Kateřininy osobní vazby s její duchovní rodinou, společné ideje a duchovní souznění. Ať ve svých listech promlouvá k lidem vzdělaným či nevzdělaným, církevním či světským, obrací se na všechny podobným jazykem, plným abstrakce, jímž sděluje své mystické zkušenosti. Dává tak čtenářům okusit svou výjimečnou zkušenost Boha i své výjimečně získané poznání, které činí její jazyk tak osobitým.