Krystal OP strana 7 z 9

Naší víře se bude dobře dařit jedině tehdy, když znovu objevíme hlubokou krásu křtu, tohoto prostého obřadu. Křest se dotýká nejhlubších dramat lidského života od narození ke smrti. Kdybychom křest zkoumali náležitě, osvětlil by se tím každý aspekt našeho lidství, naše nejhlubší naděje a touhy... Autor jedinečně propojuje hluboké znalosti teologie a literatury, zkušenosti z cest po celém světě i vnímavost pro palčivé problémy dneška. Kniha volně navazuje na předchozí titul Proč být křesťan?

Je to Bernardovo nejrozsáhlejší a ve středověku také nejrozšířenější dílo, které vznikalo v průběhu posledních 18 let Bernardova života. Nejedná se o historicko-kritickou exegezi, ale o duchovní pochopení Písně písní. Bernard zde poukazuje na dvojí rozměr Písně písní: eklesiologický (duchovní život církve) a mystický (duchovní život jednotlivce). Druhé opravené vydání všech 86 kázání vychází souhrnně v jednom svazku a bez paralelního latinského textu.

Osobnost a dílo svatého Tomáše Akvinského tvoří jeden celek. Když chceme pochopit jedno, musíme hledět k druhému. O takový komplexní pohled se pokouší důkladná studie francouzského teologa J.-P. Torrella OP. Torrell zde shrnuje výsledky svého celoživotního bádání a nabízí nejaktuálnější životopis svatého Tomáše. Představuje všechny známé skutečnosti o jeho životě a díle a jeho myšlení zasazuje do kontextu daného místa a doby. Díky tomu může vyniknout jak Tomášovo zakotvení v tradici, tak jeho novátorský přístup. Torrell ukazuje Tomáše nejen jako filosofa a teologa, ale i jako kazatele, duchovního učitele a člověka modlitby. Postupně před čtenářem odkrývá celou Tomášovu cestu svatosti, na níž je studium úzce spjaté s životem modlitby a posláním kazatele.

Je-li křesťanství pravdivé, mělo by to být vidět i na životech křesťanů – měly by být prodchnuté svébytnou nadějí, svobodou, štěstím a odvahou. To je základní myšlenka knihy bývalého magistra dominikánského řádu Timothyho Radcliffa. V tomto moudrém a brilantně napsaném „úvodu do křesťanství“ autor jedinečně propojuje hluboké znalosti teologie a literatury, zkušenosti z cest po celém světě i vnímavost pro palčivé problémy dneška.

Vstupní modlitbě mešní liturgie nebývá věnována velká pozornost, tato průkopnická publikace však dokazuje, že je opomíjena neprávem. Je studnicí tradice a historie církve, v níž se obvykle skrývá hluboká teologická a duchovní moudrost. Autor ukazuje, že vstupní modlitby jsou jak po stránce jazykové, tak obsahové živým organismem, který se už po staletí touží dotknout svého Tvůrce a Spasitele, vždy však skrze jazyk a myšlení určité doby a kultury. Tato kniha by se tedy dala považovat za příspěvek k diskusi o povaze a podobě dnešní liturgie, za organický most mezi zastánci jakési „liturgické archeologie“ a postkoncilního „vytrhávání liturgie z kořenů“.

Další díl Teologické sumy (ST I-II, q. 1-5) se zabývá posledním cílem člověka, který je zároveň principem lidského jednání, alespoň toho mravně dobrého. Tomáš souhlasí s Aristotelem, když říká, že posledním cílem člověka je blaženost. Její křesťanské vymezení se však od čistě filosofického podstatně liší.

Americký popularizátor filosofie Peter Kreeft má jedinečný talent věci uchopit z neobvyklého úhlu pohledu, vytrhnout je z jejich všednosti a zasadit do nových souvislostí, glosovat a pointovat pomocí paradoxů. Tím se stylově přibližuje anglickým velikánům, jako je G. K. Chesterton a C.S. Lewis. Dívá se na Kazatele, Joba a Píseň Písní jako na učebnice filosofie; nikoli teoretické, ale veskrze praktické, životní filosofie. Kazatel demonstruje, jak se svět jeví bez víry – jako peklo. Job nás učí naději navzdory vší beznaději – utrpení ho očišťuje a uvádí do pravdy, která je zjevením Boha. A Píseň, to je Láska, nebe, Bůh. Už zde na zemi můžeme vrůstat do některého z těchto tří stavů – zažívat peklo s životním postojem Kazatele, očistec s Jobovým údělem, nebo se už zde zabydlet v nebi lásky. Kreeftova kniha není souvislým výkladem těchto tří mudroslovných knih, ale spíše bohatým zdrojem inspirací, postřehů a nečekaných souvislostí.

V roce zasvěceném Božímu milosrdenství bychom se měli také ptát po našem lidském milosrdenství, vždyť i my máme být milosrdní, jako je milosrdný náš nebeský Otec. Přestože se láska (a milosrdenství jako její účinek) často chápe jako protiklad rozumu, svatý Tomáš ukazuje, že je tomu právě naopak – láska je vrcholným projevem rozumové přirozenosti.

Život Jana Chrysostoma, nejplodnějšího autora řecky hovořící starověké církve, se odvíjel ve dvou protilehlých amplitudách: nejprve ho vynesl na konstantinopolský biskupský stolec a do nejvýznamnějších kruhů východořímské církevní politiky, aby ho pár let nato uvrhl do ponižujícího vyhnanství, kde také po třech letech zemřel.V exilu začal rozvíjet bohaté korespondenční styky se svými přáteli a vlivnými osobami tehdejších světských i církevních kruhů. Na samý závěr života sepsal pro své pronásledované přátele také dva rozsáhlejší spisy, které se zamýšlejí nad utrpením. Nabízejí dva vzájemně se doplňující způsoby, jak soužení hodnotit a snášet: první vychází ze zásad stoické filosofie, druhý z křesťanských předpokladů nepoznatelnosti Božích záměrů. Oba tyto spisy jsou v knize představeny v českém překladu s podrobným literárním a teologickým úvodem.

Kniha Promluvy o modlitbě nám přináší jedny z nejkrásnějších duchovních cvičení, která kázal kardinál Journet. Jejich hlubokou inspiraci vyjadřuje podtitul: Modlitba s Ježíšem. Půvab těchto stránek se promítá především do jejich výrazu: ihned si povšimneme, že autor hovoří z vlastní zkušenosti. Ne, že by mluvil o sobě: jde o něco hlubšího, o jakýsi podtón,, který jedinečným způsobem rozeznívá ty nejprostší a nejklasičtější výklady těchto „malých katechezí.“

Začte-li se čtenář do patristických kázání na Narození Páně, ocitne se v jiném kulturním prostředí. To, co zůstává, je však samotné jádro křesťanské zvěsti – Slovo, které bylo na počátku u Boha, se stalo tělem a přebývalo mezi námi (srov. Jan 1, 1.14). Tam se dnešní křesťan – čtenář Augustinových vánočních kázání – bude cítit v krajině povědomé, známé a blízké.

Pojednání libanonského dominikána o liturgii je na českém trhu zcela neobvyklé jak svým žánrem, tak teologickou hlubinou. Jeho poetický a mystický text nás uvádí do liturgického dění s neobvyklou živostí. S úžasem zjišťujeme, že jsme účastni Apokalypsy svatého Jana, že se v našich časech a našich životech rozlévá Pramen, který vyvěrá zpod nebeského oltáře. J. Corbon je knězem bejrůtské řeckokatolické eparchie a spoluautorem Katechismu katolické církve.

Tridentský koncil v 16. století se nesmazatelným způsobem zapsal do dějin římskokatolické církve a křesťanství vůbec. Jedni ho považují za příčinu zkostnatění církve na několik dalších staletí, jiní v něm naopak spatřují poslední zlatý věk církve a především liturgie. Málokdo je ale seznámen se skutečným obsahem jeho dekretů. Česko-latinský text s poznámkami, předmluva kardinála D. Duky.

Quaestiones Disputatae De potentia představují mimořádné metafyzické dílo v rámci Tomášova myslitelského vývoje. Obsahují klíčové formulace, bez jejichž soustavného promýšlení a domýšlení nepronikneme nejen do Tomášovy syntézy, ale nedokážeme ani sami rozvíjet křesťanské pojetí stvoření a evoluce světa v současných podmínkách. Dílo vznikalo v Římě v letech 1265–1266, a badatelé se dokonce domnívají, že jde o jakési průzkumné texty před závěrečnou redakcí první části Sumy teologie, především otázek 75–89. První díl překladu QD De potentia přináší otázky 1 a 2, které se zabývají Boží potencí obecně a plodivou potencí v Bohu.

Tajemství Krista označuje u církevních otců všechno to, co Bůh vykonal a nadále všemožným způsobem koná pro dobro a spásu člověka. Milánský biskup Ambrož, první ze západních učitelů církve, nachází toto Boží působení nejen v mnoha biblických událostech, ale také v životě církve a životě jednotlivého křesťana: "Kristus je pro nás vším." Kniha představuje tuto Ambrožovu teologii tajemství Krista. Součástí svazku je též stručný Ambrožův životopis a překlad souboru Ambrožových textů komentujících základní momenty Ježíšova života.

Diskutované otázky o ctnostech jsou jedním ze dvou spisů, které si daly za úkol zabývat se trojicí teologických ctností, ale zůstaly pouze u dvou z nich. Zatímco Kompendium teologie se člení na víru (dle článků víry Kréda) a naději (dle proseb Otčenáše), Otázky o ctnostech se omezují na naději a lásku. Na rozdíl od Kompendia teologie, které mělo být praktickou jednoduchou příručkou, jsou Otázky o ctnostech řazeny standardním způsobem schématu disputace. Část o lásce je výrazně rozsáhlejší a je doplněna i krátkou otázkou zaměřenou na bratrské napomenutí, které je praktickým projevem lásky k bližnímu. V tomto svazku se nachází otázky 2-4, tedy o lásce, o bratrském napomenutí a o naději.