Krystal OP strana 5 z 10

Poslední otázky První části Teologické sumy pojednávají o činnostech tvorů. Nejprve se, v otázkách 106–114, jedná o činnosti andělů; tato část vyšla ve svazku O andělech v Teologické sumě II, Krystal OP 2015. Poté se, v otázkách 115–119, jež se nacházejí v tomto svazku, probírají činnosti tělesných tvorů, především člověka. Tomáš nejprve zpracovává téma působení tělesných substancí obecně, zabývá se místním pohybem a mechanickým působením; ptá se, zda jsou v tělesech nějak přítomné božské stvořitelské ideje; řeší specifickou otázku působení nebeských těles na tělesa pozemská; a pojednává také o náhodě a osudu. Dále se zabývá působením člověka na člověka, a to speciálně otázkou předávání poznání čili vyučování, a následně otázkou předávání života neboli plození.

Dvaadvacátý svazek edice Thesaurus přináší výbor z korespondence učitelky církve svaté Kateřiny Sienské. Z dochovaného souboru 381 listů pocházejících z let cca 1368–1380 vybírá 73 dopisů s cílem představit čtenáři bohatý vzorek adresátů i témat Kateřininých listů. První část knihy obsahuje všechny dochované listy adresované papežům Řehořovi XI. a Urbanovi VI. a doprovází je výběr dopisů dalším církevním a světským představitelům. V této části je možné sledovat mimo jiné vývoj Kateřininých politických výzev a jejích požadavků na nápravu církve. Druhou část knihy otevírá soubor všech dochovaných listů Kateřininu zpovědníkovi Rajmundovi z Kapuy, za nímž následují vybrané dopisy jí blízkým osobám. Z těchto textů více vystupují Kateřininy osobní vazby s její duchovní rodinou, společné ideje a duchovní souznění. Ať ve svých listech promlouvá k lidem vzdělaným či nevzdělaným, církevním či světským, obrací se na všechny podobným jazykem, plným abstrakce, jímž sděluje své mystické zkušenosti. Dává tak čtenářům okusit svou výjimečnou zkušenost Boha i své výjimečně získané poznání, které činí její jazyk tak osobitým.

Jednadvacátý svazek edice Thesaurus přináší další ze sbírek kázání svatého Bernarda z Clairvaux, tentokrát pro liturgické mezidobí. Soubor obsahuje 38 kázání pro různé příležitosti: na Zvěstování Páně, Narození svatého Jana Křtitele, na Svatých apoštolů Petra a Pavla, Nanebevzetí a Narození Panny Marie, na Svatého Michaela archanděla, na Všech svatých či na Výročí posvěcení kostela. Svatý Bernard chce ve svých posluchačích prohlubovat touhu po Bohu, seznamuje je s prostředky, jak se s Bohem v pravdě a lásce sjednocovat, jak vést život prosté, vroucí modlitby a odevzdanosti do Božích rukou. Své promluvy adresuje svým spolubratřím mnichům, s užitkem si je ovšem může přečíst každý, kdo touží odpovídat na Boží volání. Ať mnich, či laik, ať člověk staletí minulých, či člověk dneška, všichni jsme napříč stavy a staletími povoláni stát se Božími dětmi, růst v poznání a milování Boha směrem k blaženému patření na jeho tvář. Svatý Bernard nám k tomuto putování s Bohem a k Bohu nabízí mnoho užitečných rad.

Pojednání o zákonech v Teologické sumě (STh I-II, q. 90–97) patří k základním pramenům západního etického myšlení. Nabízí odpovědi minimálně na dvě důležité otázky. První se týká původu mravních zásad: Jsou naše rozhodnutí ponechána naší libovůli, nebo existují nějaké objektivní principy, které musíme respektovat? Druhá otázka se týká odůvodnění práva: Existuje nějaká poslední a nejvyšší norma, která rozhoduje o spravedlnosti zákonů, nebo je zákon pouze věcí dohody? Tomášova teorie zákona ukazuje, že morální principy nejsou relativní, ale jsou důsledkem objektivního řádu stvoření.

Traktát o starém zákoně (STh I-II, q. 98–105) navazuje na pojednání o zákonech obecně a předchází traktátu o novém neboli evangelním zákoně. Jeho předmětem není starý zákon jako soubor knih obsahující zjevení z doby před Kristem, ale zákon jakožto vnější pravidlo lidského jednání, jak se nachází v této části Písma a obecně v době starozákonního Božího lidu Izraele. Není to tedy pojednání řadící se do biblistiky, ale mnohem spíše do morálky a práva. Nejde o zákon ve smyslu smlouvy Boha se svým vyvoleným lidem, ale o pravidla určitého jednání – v tomto případě pravidla daná židovskému národu, vyvolenému lidu první smlouvy. Tato pravidla a přikázání nacházíme v centrální části Starého zákona, jíž jsou Mojžíšovy knihy (Tóra), především ve třech velkých kodexech. Jsou to kniha smlouvy (Ex 20–23), zákon svatosti (Lv 17–26) a deuteronomický zákoník (Dt 12–26). Tomáš ve svém traktátu probírá přikázání ze všech těchto tří zákoníků. Ukazuje smysl a důležitost zákona obecně a v náboženském kontextu především.

V tomto svazku přinášíme šest úvodních christologických otázek, jimiž začíná třetí část Teologické sumy (STh III, q. 1–6). Tomáš zde zaměřuje pozornost na tajemství vtěleného Slova. Nejprve osvětluje otázku vhodnosti vtělení Boha (q. 1). V dalším kroku pak objasňuje způsob jednoty božství a lidství ve vtělení (q. 2). Dále vyjasňuje otázku subjektu přijetí (q. 3). Nakonec pojednává otázku přijaté přirozenosti (q. 4), respektive jejích částí (q. 5) a řádu přijetí (q. 6).

Tento svazek přináší první dva traktáty o jednotlivých svátostech – o křtu a biřmování (STh III, q. 66–72). Traktát o křtu je rozdělen na dvě hlavní části, na pojednání o samotném křtu a o přípravách na křest. V první části Tomáš probírá skladbu svátostného znamení (q. 66), dále pojednává o udělovateli (q. 67) a příjemci (q. 68) a nakonec se zaměřuje na účinky svátosti (q. 69). V části věnované přípravám na křest se Tomáš nejprve zabývá obdobím starozákonní praxe obřízky od Abraháma až ke Kristu (q. 70) a poté se zaměřuje na přípravy, které probíhají zároveň se křtem, totiž na novozákonní prvky katechismus a exorcismus (q. 71). Následující traktát o biřmování je soustředěn do jediné otázky o dvanácti článcích (q. 72). Tomáš zde zkoumá, jak se pojem svátosti uplatňuje na biřmování, dále rozebírá svátostné znamení a účinky svátosti, biřmovací charakter a svátostnou milost, pojednává o příjemci a udělovateli svátosti a o roli kmotra. V posledním článku pak komentuje liturgický obřad svátosti.

Traktát o Boží vládě nad tvory (STh I, q. 103105) navazuje na otázku 22, která se zabývá prozřetelností jako vlastností Boží. V tomto traktátu Tomáš rozebírá způsob, jakým Bůh svou prozřetelnost projevuje. Nejprve pojednává o řízení věcí obecně: zda a kým je svět řízen; jaký je cíl a jaké jsou účinky tohoto řízení; zda je vše poddáno božskému řízení; zda je vše řízeno Bohem bezprostředně. Poté rozebírá konkrétní účinky božského řízení: udržování tvorů v bytí; uvedení do nicoty. Nakonec uvažuje o změnách, které Bůh působí ve věcech: přímé božské působení ve světě; božské působení na intelekt a vůli člověka; působení mimo řád zázraky.

V této části Teologické sumy (STh I, q. 90102) Tomáš pojednává o člověku v situaci před prvním hříchem. Nejprve se zabývá stvořením prvního muže s ohledem na jeho duši a tělo, poté stvořením první ženy pro muže, dále popisuje účel stvoření člověka a vysvětluje, co to znamená, že byl stvořen k obrazu Božímu. Věnuje se také otázkám ohledně intelektu prvního člověka, stavu milosti, rozebírá vztahy mezi lidmi navzájem a jejich vztah k ostatnímu stvoření, dále otázku nesmrtelnosti, plození a místa přebývání, tj. ráje. Jedná se o vyváženou syntézu, která stojí na empirickém východisku, je věrná biblickému textu a neopomíjí teologickou tradici.

Pojednání o habitech v Teologické sumě (STh I-II, q. 4954) navazuje na traktát o vášních (STh I-II, q. 2248). Habity jsou jisté kvality, které člověka uschopňují k relativně trvalé a snadné činnosti. Nauka o těchto principech lidských úkonů má zásadní význam pro morální a duchovní život člověka. Morální ctnosti neboli habity vedoucí člověka k jednání v souladu s jeho přirozeností ho dělají dokonalejším člověkem, naplňují jeho přirozený cíl.

Traktát o svátosti eucharistie je posledním úplným traktátem Teologické sumy (STh III, q. 7383). Tomáš ho s velkou pravděpodobností sepisoval na podzim roku 1273, krátce předtím než se po hluboké duchovní zkušenosti, jíž se mu dostalo právě při slavení eucharistie, definitivně odmlčel. Lze ho tak pokládat za jakousi Tomášovu teologickou a duchovní závěť. Tomáš se v něm nejprve zabývá eucharistií jakožto svátostí. Ptá se, jakým způsobem se obecný pojem svátosti vztahuje právě na eucharistii a jaká je její materie a forma. V této části probírá otázky týkající se svátostné proměny, způsobu, jímž je Kristus pod svátostnými způsobami přítomen, a akcidentů, totiž vnější podoby chleba a vína, u nichž při konsekraci k žádné zjevné změně nedochází. Dále pojednává o účincích eucharistie v řádu milosti, o těch, kdo eucharistii přijímají a kdo ji vysluhují, a nakonec rozebírá liturgické obřady, jimiž se eucharistie slaví.

V této části Sumy (STh II-II, q. 171178) Tomáš pojednává o charismatech, tedy mimořádných darech Ducha svatého, které jsou dány některým křesťanům k užitku celé církve. Postupně se věnuje daru prorokování (prophetia), vytržení (raptus), milosti jazyků (gratia linguarum), řeči moudrosti a poznání (sermo sapientiae et scientiae) a milosti konání zázraků (gratia miraculorum). Soustřeďuje se především na dar prorokování, jemuž věnuje víc jak polovinu celého traktátu. Proroctví neomezuje na dobu biblickou ani pouze na prvotní církev, ale chápe ho jako fenomén patřící k životu církve obecně. Velkou váhu kladenou právě na proroctví lze vysvětlit Tomášovým důrazem na slovo a hlásání. Spatřuje zde velké nebezpečí neautentického projevu, který církvi neprospívá, ale ohrožuje ji. Tomášův traktát přináší zajímavé intelektuální podněty k reflexi o mimořádném působení Ducha pro budování církve a podporu víry.

Čtvrté vydání klasického díla dominikánské duchovní školy, v níž se protíná teologie s mystikou. Překlad byl revidován podle kritického vydání J. Cavallini. Učitelka církve dochází k věčným pravdám, které až podivuhodně souznějí se scholastickou naukou, a to nikoli cestou vědeckého zkoumání, ale vlitým darem moudrosti.

Traktát o činném a kontemplativním životě (STh II-II, q. 179–182) je zařazen téměř na samém konci druhého dílu druhé části Teologické sumy, předchází závěrečnému pojednání o řeholnících (q. 183–189). Tomáš však toto téma nepojednává pouze z úzkého pohledu řeholního života, ale předkládá zde problematiku zaměření života každého jednotlivého člověka. Svoje pojednání formuluje ve čtyřech bodech. Za prvé obhajuje samotné rozlišení života činného a kontemplativního, za druhé a za třetí probírá oba způsoby života, přičemž životu kontemplativnímu věnuje největší prostor, a za čtvrté oba způsoby života srovnává.

Tomášův traktát o hexaemeronu (STh I, q. 6574), tedy o šesti dnech stvoření, jak jsou popsány na začátku Bible, představuje jakési teologické rozvinutí kratšího a spíše filosoficky laděného traktátu o stvoření obecně, který je zařazen v otázkách 4449. Téma stvoření Tomáš rozděluje na tři základní fáze. První je dílo stvoření, které představuje uvedení světa do existence Bohem bez jakéhokoli předpokladu (ex nihilo). Zasahuje část prvního dne. Druhé je dílo oddělení, které začíná ještě v prvním dni a trvá do konce dne třetího. Jde o oddělení světla od temnoty, vody na zemi od vody na obloze a na zemi pak oddělení vod od souše. Třetím je dílo ozdobení zahrnující čtvrtý, pátý a šestý den. Představuje jakési vybavení země tím, co se hýbe a co ji v tomto ohledu obohacuje.

Osmý svazek edice Patristika přináší nejstarší křesťanské pojednání o modlitbě z pera afrického spisovatele Tertuliána. Spis z počátku 3. století nám umožňuje nahlédnout do teologie křesťanské modlitby a získat představu o jejích vnějších projevech. Přibližuje nám, s jakými problémy a potížemi, mylnými či s křesťanstvím neslučitelnými představami bojovali v této době křesťané především v Kartágu, metropoli římské Afriky. Autor se zamýšlí nad tím, co činí modlitbu specificky křesťanskou, odpovídá na otázku proč a jak se modlit a vysvětluje, co znamenají slova modlitby, kterou Ježíš naučil své učedníky. Pojednání o modlitbě tak není jen vzácným dokladem starokřesťanské praxe, zajímavým pro badatele z oblasti dějin teologie a liturgie, ale také stále aktuálním textem, jenž i dnešnímu čtenáři nabízí cenné podněty k modlitbě a životu s Bohem.