Krystal OP strana 5 z 8

Sedmý svazek z řady klasické filosofie soustřeďuje hlavní teoretické předpoklady racionálního zdůvodnění a výkladu mravnosti. Ačkoliv jde o témata, se kterými se čtenáři setkávali již v předchozích svazcích, zde se jedná o jejich vyhranění a prohloubené zpracování se zřetelem k etické funkci. Kant chápal, že smysluplná, lidskou tvořivostí nepodmíněná mravnost se výkladově neobejde bez posmrtného života a bez vztahu k Bohu; proto obojí alespoň postuloval. Noetická korektura Kantova myšlení umožňuje proměnu jeho postulátů v závazné premisy. Pravdy o pravdě a o lidském bytí kromě toho upevňují pozice etické reflexe v záplavě soudobého relativismu a mravního nihilismu.

Významný teolog 20. století podává nauku církve o milosti s velkým pedagogickým a vypravěčským talentem.

Spis v latině nazývaný Contra errores Graecorum je rozborem některých teologických otázek, které se nacházejí v dobovém shrnutí nauky řeckých církevních otců (tzv. Libellu). Přestože řada citátů řeckých otců je nepřesných a nelze je dnes dohledat jako reálné citáty známých děl, představuje Tomášův spis svébytné dílo, které reaguje hlavně na některé otázky trinitární teologie, christologie a eklesiologie. Zajímavé je, že Tomáš neobviňuje řecké otce z omylu, ale pouze upozorňuje na možnosti různého chápání některých jejich výroků. poté se snaží vysvětlit, v čem spočívá nebezpečí špatného výkladu, a ukázat, jaký výklad je správný. Tato vstřícná interpretace východních církevních otců je i dnes příkladem, jak vyrovat před omyly, ukázat pravou nauku, a přesto neznectít autory, kterých si jako svatých otců váží.

Diskutované otázky o ctnostech jsou jedním ze dvou spisů, které si daly za úkol zabývat se trojicí teologických ctností, ale zůstaly pouze u dvou z nich. Zatímco Kompendium teologie se člení na víru (dle článků víry Kréda) a naději (dle proseb Otčenáše), Otázky o ctnostech se omezují na naději a lásku. Na rozdíl od Kompendia teologie, které mělo být praktickou jednoduchou příručkou, jsou Otázky o ctnostech řazeny standardním způsobem schématu disputace. Část o lásce je výrazně rozsáhlejší a je doplněna i krátkou otázkou zaměřenou na bratrské napomenutí, které je praktickým projevem lásky k bližnímu. V tomto svazku se nachází otázky 2-4, tedy o lásce, o bratrském napomenutí a o naději.

Je to Bernardovo nejrozsáhlejší a ve středověku také nejrozšířenější dílo, které vznikalo v průběhu posledních 18 let Bernardova života. Nejedná se o historicko-kritickou exegezi, ale o duchovní pochopení Písně písní. Bernard zde poukazuje na dvojí rozměr Písně písní: eklesiologický (duchovní život církve) a mystický (duchovní život jednotlivce). Druhé opravené vydání všech 86 kázání vychází souhrnně v jednom svazku a bez paralelního latinského textu.

Naší víře se bude dobře dařit jedině tehdy, když znovu objevíme hlubokou krásu křtu, tohoto prostého obřadu. Křest se dotýká nejhlubších dramat lidského života od narození ke smrti. Kdybychom křest zkoumali náležitě, osvětlil by se tím každý aspekt našeho lidství, naše nejhlubší naděje a touhy... Autor jedinečně propojuje hluboké znalosti teologie a literatury, zkušenosti z cest po celém světě i vnímavost pro palčivé problémy dneška. Kniha volně navazuje na předchozí titul Proč být křesťan?

Vztah je jedním ze základních filosofických pojmů. Vše, co existuje, se totiž k něčemu vztahuje. To nás zcela přirozeně vede k tomu, že začneme uvažovat o samotném vztahu. Co je vztah? Jaké jsou podmínky jeho existence? Jak existuje a jakým způsobem ho lze dělit? Proč je každé jsoucno zaměřené k jinému? Opravdu jsou vztahy i v Bohu? A je skutečně osoba vztahem? V knize se můžeme seznámit s tím, jak na tyto (a mnohé další) otázky odpovídal Tomáš Akvinský a vybraní autoři tomistické tradice od 15. století až do současnosti.

Chvalozpěv na Velikonoční svíci nazývaný podle prvního slova Exsultet, Ať zajásá, je všeobecně znám zřejmě především díky pilné včele. Jedná se přitom o píseň nejen esteticky krásnou, ale také nesmírně bohatou na teologii a na podněty pro duchovní život. Je téměř dobrodružné rozplétat prameny této duchovní poezie, pátrat po tom, z kterých velikánů církevního starověku Exsultet čerpal, aby jejich myšlenky a kázání přetavil ve chválu Boží. Je překvapující objevit, že se nejedná o pouhou liturgickou poezii, ale o modlitbu chvály, díků a oběti, tj. o eucharistickou modlitbu v širším významu slova, která proměňuje paškál ve svátost Kristova zmrtvýchvstání a která může také proměňovat ty, kdo ji zpívají a jejímu zpěvu naslouchají.

Jak lze dobře vidět, Tomáš nepostupuje přísně od přirozené etiky k nadpřirozené morální teologii. I když obě perspektivy rozlišuje, tak se u něj v jistém smyslu prolínají. Přirozeně získané ctnosti a nadpřirozeně vlité Boží dary mají sice jiný původ, ale týkají se stejného člověka, který je povolán k následování dobra nejen na rovině přirozené, ale i k otevřenosti vůči nadpřirozené pomoci shůry. Trojice kvestií, které se tento svazek věnuje, není ovšem pouze jakousi kolekcí tří nesouvisejících témat, které se jakoby nedopatřením ocitly mezi traktátem o ctnostech a traktátem o hříchu. Dary Ducha svatého jsou habity, takže navazují na pojednání o ctnostech jako jakýsi úvod do tématiky nadpřirozených habitů, která bude pak dále rozvinutá v pojednání o ctnostech teologických. Na dary pak navazují blahoslavenství a plody Ducha, které už nepatří mezi habity, ale spíše mezi úkony. V tomto případě jde o lidské úkony vycházející z působení Ducha svatého v duši člověka. ... (Z úvodní studie)

Vzhledem k tomu, že Tomášova základní perspektiva v Teologické sumě je teologická, nikoliv biologická či filosofická, neptá se Tomáš ve svém traktátu o člověku na biologické tělo (tj. na tělesnou substanci) a jeho povahu, ale zaměřuje se v první řadě na duchovní substanci člověka, tj. na duši. Tělu se v této otázce věnuje pouze natolik, nakolik má význam pro otázku duše. To konkrétně znamená, že ho zajímá způsob, jímž je lidská duše s biologickým tělem sjednocena. Kromě toho se také snaží v článku 3, resp. 7, vymezit povahu lidské duše vzhledem k povaze duše zvířat, resp. andělů. Setkáváme se zde se snahou určit, v čem se duše lidská odlišuje od duší obou kategorií tvorů. Jedná se tedy o určení místa člověka v řádu stvoření s ohledem na duši. ... Celá otázka ale začíná mnohem překvapivějším dotazem: Je duše těleso? Byť materialistická medicína a biologie pracuje s pojmem duše jako se souhrnným pojmem označujícím neurofyziologicky definované funkce, může takto položená otázka na první pohled vzbuzovat údiv. Zdá se, že jen málokdo by byl schopen koherentně vysvětlit, co podle něj duše je. Většina lidí má představu čehosi netělesného, duchovního (ať už si pod duchovním představujeme cokoliv), vznešeného. Jak by si někdo mohl duši představovat jako těleso? A přesto tato otázka zaznívá hned v samém úvodu. Vysvětlení je třeba začít uvedením definice duše, z níž Tomáš vychází: Duše je první princip života v živých jsoucnech. ... Co to tedy znamená, že je duše principem života a proč je nutné tento princip odlišit od čistě biologických funkcí? Ačkoliv za principy jednotlivých tělesných funkcí lze považovat cosi tělesného (oko je principem vidění), při hledání odpovědi na otázku po duši se nelze omezit na některou ze životních funkcí, ale je třeba hledat princip, který všechny tyto činnosti umožňuje. Je třeba se ptát, co je principem života živého tělesa. Kdyby takový princip neexistoval, pak by ale nutně všechna tělesa musela být neživá. Otázka tedy je, co je tím, co oživuje tělo, co je oním prvním principem. Tento první princip nemůže být ničím tělesným, protože kdyby byla životním principem tělesnost jako taková, pak by všechna tělesa musela být živá. Tento první princip života je to, díky čemu člověk, v tento okamžik konkrétně lidské tělo, existuje jako živé těleso. Tomáš svou odpověď zakončuje následujícím vysvětlením. Jako teplo, jež je principem ohřívání, je samo netělesné, ačkoliv je aktem čehosi tělesného, tak je také duše, jež je principem života, sama netělesná, ačkoliv je aktem těla. ... (Z úvodní studie)

Osmý svazek edice Patristika přináší nejstarší křesťanské pojednání o modlitbě z pera afrického spisovatele Tertuliána. Spis z počátku 3. století nám umožňuje nahlédnout do teologie křesťanské modlitby a získat představu o jejích vnějších projevech. Přibližuje nám, s jakými problémy a potížemi, mylnými či s křesťanstvím neslučitelnými představami bojovali v této době křesťané především v Kartágu, metropoli římské Afriky. Autor se zamýšlí nad tím, co činí modlitbu specificky křesťanskou, odpovídá na otázku proč a jak se modlit a vysvětluje, co znamenají slova modlitby, kterou Ježíš naučil své učedníky. Pojednání o modlitbě tak není jen vzácným dokladem starokřesťanské praxe, zajímavým pro badatele z oblasti dějin teologie a liturgie, ale také stále aktuálním textem, jenž i dnešnímu čtenáři nabízí cenné podněty k modlitbě a životu s Bohem.

Tomášův traktát o hexaemeronu (STh I, q. 6574), tedy o šesti dnech stvoření, jak jsou popsány na začátku Bible, představuje jakési teologické rozvinutí kratšího a spíše filosoficky laděného traktátu o stvoření obecně, který je zařazen v otázkách 4449. Téma stvoření Tomáš rozděluje na tři základní fáze. První je dílo stvoření, které představuje uvedení světa do existence Bohem bez jakéhokoli předpokladu (ex nihilo). Zasahuje část prvního dne. Druhé je dílo oddělení, které začíná ještě v prvním dni a trvá do konce dne třetího. Jde o oddělení světla od temnoty, vody na zemi od vody na obloze a na zemi pak oddělení vod od souše. Třetím je dílo ozdobení zahrnující čtvrtý, pátý a šestý den. Představuje jakési vybavení země tím, co se hýbe a co ji v tomto ohledu obohacuje.

Čtvrté vydání klasického díla dominikánské duchovní školy, v níž se protíná teologie s mystikou. Překlad byl revidován podle kritického vydání J. Cavallini. Učitelka církve dochází k věčným pravdám, které až podivuhodně souznějí se scholastickou naukou, a to nikoli cestou vědeckého zkoumání, ale vlitým darem moudrosti.

Traktát o činném a kontemplativním životě (STh II-II, q. 179–182) je zařazen téměř na samém konci druhého dílu druhé části Teologické sumy, předchází závěrečnému pojednání o řeholnících (q. 183–189). Tomáš však toto téma nepojednává pouze z úzkého pohledu řeholního života, ale předkládá zde problematiku zaměření života každého jednotlivého člověka. Svoje pojednání formuluje ve čtyřech bodech. Za prvé obhajuje samotné rozlišení života činného a kontemplativního, za druhé a za třetí probírá oba způsoby života, přičemž životu kontemplativnímu věnuje největší prostor, a za čtvrté oba způsoby života srovnává.