Krystal OP strana 6 z 8

Kdo byl zakladatel Řádu bratří kazatelů svatý Dominik? Na jakých principech založil svůj řád a co odkázal svým následovníkům? Osobnost svatého Dominika a jeho dílo přibližuje publikace vycházející z historických pramenů: z nejstarších stanov řádu, papežských dokumentů, životopisných děl, legend a svědectví zaznamenaných při kanonizačním procesu. Autor sestavuje dostupné údaje tak, aby vykreslil hlavní rysy zakladatelovy osobnosti a přiblížil čtenáři soulad mezi jeho životem a dílem. Kniha vyšla při příležitosti jubilea řádu, který si v roce 2021 připomínal 800 let od úmrtí svatého Dominika.

Život, který byl obětován, darován za druhé, má v sobě určité tajemství. Takový byl i život Pierra Claverieho OP, dominikána a biskupa v alžírském Oranu, a tato kniha nám umožňuje do jeho tajemství nahlédnout. Pierre Claverie zasvětil svůj život Alžírsku a Alžířanům, uprostřed této země zkoušené nenávistí, násilím a utrpením se stal svědkem naděje, která nemá nic společného s naivním optimismem, ale opírá se o důvěru, že v Bohu můžeme dosáhnout usmíření a pokoje. Jádrem jeho mise bylo přátelství, které může vyrůst pouze z upřímné touhy poznat druhého, naslouchat mu, umožnit jeho existenci být tu pro něj, dokonce za něj dát svůj život. A hlavním prostředkem jeho poslání se stal dialog, který se nebojí druhého, respektuje ho a který může být skutečný jedině tehdy, zůstává-li věrný pravdě. Dialog, který podle Claverieho tvoří podstatu Božího vztahu k lidem a vztahů mezi lidmi.

Člověka po pádu dusí hanba, padá pod ní, skrývá se, pohrdá sebou. Ale Bůh se nestydí za člověka, kterého stvořil. Naopak, obnovuje ho a nabízí mu oděv, kterým by zakryl svou nahotu. Nejprve je to oděv ze zvířecí kůže, oděv zástupné oběti. Oděvy dalších biblických postav ukazují, s jakou láskou Bůh člověka zahaluje do svého milosrdenství. Nakonec nám zanechává bílou tuniku, tkanou odshora až dolů, beze švů. Obraz znovudosažené integrity člověka a jednoty celého lidstva, zářící oděv milosti a slávy. Autorka, sestra dominikánka, vězeňská lékařka, nás nutí zrevidovat soudy o sobě i o druhých, svobodně se nadechnout a žít v důvěře v Boží milosrdenství. Anne Lécu OP (* 1967) vstoupila po ukočení studia medicíny do dominikánského řádu. Od roku 1997 se věnuje lékařské praxi ve vazebním středisku ve Fleury-Mérogis, jedné z největších věznic v Evropě. Je držitelkou doktorátu filosofie a licenciátu teologie.

Osm století nás odděluje od svatého Dominika, avšak jeho lidskost, jeho citlivost, jeho dynamismus se nás dotýkají. Když ho lépe poznáme, více si ho zamilujeme, jako ho milovali jeho sestry a bratři v řádu. Poznali ho jako výjimečného člověka, heroického v modlitbě, neúnavného v kázání, náročného k bratřím, svědomitého v práci, ustavičně na cestách, nikdy v odpočinku. Dominik byl učitel. Měl hluboké intuice a dokázal je naplnit, vtisknout jim tvar. Plně se věnoval péči o bližní, vedl je a doprovázel v jejich křesťanském životě. U tohoto duchovního učitele se můžeme učit také my.

Svazek přináší první část předkřestních katechezí Kyrilla (v české podobě Cyrila) z Jeruzaléma. Jedná se o nejstarší nám dochované přípravy na křest, přednesené v chrámu Božího hrobu v polovině 4. století. Katecheze, jejichž cílem bylo připravit dospělé kandidáty křtu k přijetí iniciačních svátostí, jsou založeny na postupném výkladu jednotlivých částí vyznání víry, které bylo tehdy v Jeruzalémě užíváno a jež není zcela totožné s vyznáním níkajsko-konstantinopolským. Dávají nám nahlédnout do tehdejší podoby předkřestní formace a odhalují teologické i pastorační důrazy jeruzalémského biskupa.

Traktát o prozíravosti (STh II-II, q. 4756) rozvíjí a konkretizuje základní nauku o kardinálních ctnostech, jak je vyložena v předešlých částech Sumy. Na rozdíl od oněch úvodních teoretických rozborů a argumentů se zde přistupuje k celé problematice velmi prakticky. Text se tak stává zřetelně užitečným a využitelným jak pro učitele, vychovatele a pastýře, tak pro každého čtenáře, který chce získat konkrétní pomoc a doporučení pro vlastní morální rozvoj. Ukazuje a potvrzuje se tím, že Tomášova Suma není pouhou učebnicí nebo teoretickým kompendiem pro intelektuály, ale i praktickou příručkou pomáhající k morálnímu a duchovnímu růstu křesťana.

Každý člověk touží po štěstí, zakouší ve svém nitru žízeň, která volá po utišení. Co to ovšem znamená být šťastný? Co nás činí šťastnými? A existuje něco jako nejvyšší štěstí? Autor ukazuje, že touha po štěstí je člověku přirozená. A má-li mít lidský život vůbec nějaký smysl, musí tato touha nakonec dojít naplnění. Onu nejhlubší žízeň ovšem nemůže utišit žádné dílčí dobro, pouze dobro v úplnosti, Bůh sám. Plnosti štěstí tedy dosáhneme až na věčnosti, kdy Boha uvidíme tváří v tvář. Ale už zde můžeme předchuť onoho věčného štěstí okoušet. V milujícím patření, v pozemské kontemplaci. Ta ovšem není vyhrazena pouze mystikům či světcům, ale každému, kdo se dokáže zastavit, ztišit, žasnout a s láskou pohlížet i na ty nejnepatrnější věci.

Všichni chceme šťastně žít, o tom není pochyb, říká svatý Augustin. Co je však pravé štěstí a kde ho hledat? Autor knihy nás uvádí na cestu za štěstím je to cesta evangelia, cesta, kterou nám ukázal sám Bůh v Horském kázání, cesta blahoslavenství. V blahoslavenství nacházíme veškeré problémy, jež hýbají naším světem. Blahoslavenství jsou shrnutím lidského života s jeho radostmi a starostmi a přitom ten život stavějí do světla Kristova slova, které nás přichází osvítit díky slitovnosti našeho Boha, s níž nás navštívil Vycházející z výsosti, aby zazářil na ty, kdo přebývají v temnotě a stínu smrti, a vedl naše kroky po cestě pokoje (Lk 1, 7879).

Jedenáctý svazek edice Patristika předkládá čtenáři další text významného křesťanského spisovatele Tertuliána, tentokrát pojednávající o svátosti křtu. Jedná se o nejstarší dochovaný křesťanský spis věnovaný tomuto tématu, jenž přináší cenné informace o teologii a liturgii křesťanské iniciace severoafrické církve na přelomu 2. a 3. století.

Křesťanská morálka, která se po několik staletí soustředila jen na povinnosti, zatuhla jako kámen, jenž se staví do cesty všemu, co teče a prýští. Je třeba znovu nalézt v srdci morálky i křesťanské osobnosti místo, kde přebývá tajný pramen Ducha, a zbavit ho nánosu půdy, aby mohl znovu ve vší síle vytrysknout. Tato kniha není pouze učebnicí, ale spíš průvodcem otevírajícím cesty a obzory. Kniha, poprvé publikovaná v roce 1985 a poté přeložená do všech významných světových jazyků, bývá označována za největší zlom na poli morální teologie přinejmenším od dob Tomáše Akvinského. Přesto se nejedná o žádný novátorský počin ba naopak. Jak už hlásá její název, jde o návrat k pramenům: k evangeliu jako normě křesťanského života a k Duchu svatému jako jeho Aktéru. Evangelium, zvláště Kázání na Hoře, jasně ukazuje směr, kterým se má křesťan vydat, a Ježíš se netají tím, že je to cesta úzká a nepohodlná. Novověku se zdála dokonce natolik nepravděpodobná, že se ji snažil interpretovat poněkud schůdněji: vytesat stupně závaznosti a opatřit ji zábradlím jasných povinností, příkazů a zákazů. Otec Pinckaers bezmála po šesti stoletích boří tyto opory a vrací morálce její autentickou svobodu, její sepětí s teologií a mystikou, s přirozeností i milostí Ducha svatého bez které by byl křesťanský život sice krásným, leč neuskutečnitelným ideálem.

Dva přátelé, Jan a Basileios, mají být povýšeni do kněžské hodnosti. Mohou se vůbec odvážit takový úřad přijmout? Vždyť kněžství patří do řádu nebeských věcí, kněží dostali moc, kterou Bůh nedal ani andělům a archandělům. Ve svém spisu O kněžství nás svatý Jan Chrysostomos neboli Zlatoústý, jeden z nejvýznamnějších církevních otců křesťanského Východu, vtahuje do rozhovoru dvou přátel, aby před námi vykreslil obraz kněze jakožto služebníka největších Božích darů, jehož služba zastiňuje všechny ostatní. Jaká je důstojnost a moc kněžství, jaké jsou jeho nároky a rizika?