Krystal OP strana 6 z 9

Sbírka kázání svatého Bernarda pro okruh doby postní a velikonoční navazuje na předchozí výbor adventních a vánočních kázání. Hluboká znalost Písma a církevních otců, psychologická a duchovní zkušenost svatého Bernarda se mohou stát bohatou inspirací pro dnešní kazatele, ale především pro duše usilující o důvěrné setkání s tajemstvím Vykoupení.

Syntéza dogmatické teologie vznikla zredigováním kursů dogmatické teologie, které dával P. Jean-Hervé Nicolas (1910-2001), jeden z nejvýznamnějších představitelů soudobého tomismu, na teologické fakultě ve Fribourgu. Díky znalosti současných teologů a dokonalému ovládnutí teologické metody Tomáše Akvinského předkládá Nicolas výklad, který se vyznačuje jak pevností, tak ortodoxií, a přitom je obohacen o výsledky plodného období teologického zkoumání po Druhém vatikánském koncilu. Po částech věnovaných trinitární teologii (Bůh v Trojici, rok vydání 2003) a kristologii (Vtělení Slova, rok vydání 2007) se autor v této části zaměřuje na oblast eklesiologie a sakramentální teologie. Tato pojednání jsou logickým pokračováním kristologie, protože církev a svátosti lze chápat pouze ve vztahu ke Kristu, jako jeho prodloužení zde. Kristus, v jehož duši přebývá v plnosti Duch svatý, uděluje dar Ducha věřícím. Prostředkem tohoto rozdílení je svátost: především prvotní svátost, jíž je církev, potom sedm svátostí, v nichž církev ve světě viditelně pokračuje v Kristově vykupitelském působení, které se samo o sobě stalo neviditelným, ale ve svátostných znameních nikdy nepřestalo pracovat pro spásu. V tomto traktátu se tak dovršuje druhá fáze dogmatické syntézy: návrat člověka k Trojici, člověka stvořeného k obrazu Trojice a pro Trojici.

Naše jednání, má-li být etické, musí být primárně řízeno intelektem, a to jak na rovině přirozené, tak na rovině nadpřirozené, kde je rozum osvícen vírou. V traktátu o víře (STh II-II, q. 116) se Tomáš tedy nejprve ptá po definici víry, zkoumá její úkony, dary Ducha svatého, které k ní patří, a nakonec hříchy a přikázání týkající se víry. Pomůže nám mimo jiné vyjasnit vztah víry a skutků, který se stal významným kontroverzním tématem v dějinách církve.

Na traktát o Ježíši Kristu a jeho spásném díle navazuje v Teologické sumě traktát o svátostech. Za pomoci svátostí se Bůh setkává s člověkem, kterého stvořil, aby mu dal účast na své vlastní blaženosti. I ve stavu před hříchem potřeboval člověk dar nadpřirozené milosti, aby mohl dosáhnout blaženého patření na Boha, ale teprve po hříchu je stav lidské přirozenosti takový, že vyžaduje pomoc, kterou Bůh člověku poskytuje ve svátostech. Svátosti jsou součástí dějin spásy. Východiska pro svou teologii dějin spásy nachází Tomáš především v listech apoštola Pavla.

Sedmý svazek edice Patristika obsahuje pět promluv svatého Augustina o modlitbě Otče náš. (Poslední promluva byla objevena teprve nedávno a ohledně Augustinova autorství panují jisté pochybnosti.) Jedná se o promluvy, které Augustin pronesl v rámci mystagogické katecheze určené kandidátům křtu, v nichž jim byla modlitba Páně, její smysl i důvod, proč se ji vůbec modlit, svěřena jako jeden z velkých pokladů církve. Augustin si modlitby Páně nesmírně cení jako každodenní modlitby za naši spásu. Chápe ji jako pravidlo, jak se má křesťan k Otci obracet, a dokonce vzor veškeré křesťanské modlitby, takže se křesťané nemají modlit nic jiného než to, co je v otčenáši obsaženo.

Co nám kromě intelektuálního dobrodružství může poskytnout studium Tomášova traktátu o Trojici (STh I, q. 2743)? Asi stěží zpochybníme, že Tomášovy úvahy jsou důležitou součástí dějin teologie a filosofie a že hrají důležitou úlohu v intelektuálním souboji, který tak či onak ovlivnil politické dějiny západní civilizace. Vždyť tak jako je náš svět svým způsobem obrazem trojjediného Boha, jsou politické události, alespoň do určité míry, odrazem diskusí o tomto Bohu. Poněkud problematičtější je otázka, zda může Tomášův traktát o Trojici inspirovat, či dokonce spoluurčovat povahu dnešních filosofických či teologických debat. Jako plod vysoce spekulativního myšlení se zdál být navždy odsouzen do starého teologického harampádí. Nyní však tyto nepraktické úvahy znovu ožívají: neboť jak jinak můžeme být připraveni obhájit se před každým, kdo se nás ptá po důvodech naší naděje (1 Petr 3, 15)? Jak jinak se budeme hájit, když nás stoupenec judaismu či islámu obviní z polyteismu? Jak jinak budeme odstraňovat racionální překážky, které druhým a mnohdy i nám samotným překáží v přijetí víry?

Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám. Kristova slova jsou adresována každému křesťanu. Přesto pořád toužebně vzhlížíme k těm, kteří jako by k němu byli lépe disponováni. Jak je to ve skutečnosti s mnišským pokojem? Liší se podstatně od toho, který můžeme zakoušet v našich světských životech? Vedou k němu jiné cesty?

Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech. S tímto zdánlivě prostým a samozřejmým faktem člověk neustále zápasí. Co je to rovnost? Jak ji uchopit? A jak jí dosáhnout? Mylné představy o rovnosti lidí a násilné snahy o její ustavení končí vždy tragicky. Vedou k pravému opaku: od rovnosti přes rovnostářství ústí do nejhorších podob otroctví. Očistit pojem rovnosti od mylných představ to je cíl, jejž Jacques Maritain sleduje v prvním textu tohoto svazku. Rozebírá tři hlavní pozice řešení problému rovnosti: nominalistickou, idealistickou a realistickou. V dalším textu se pak zabývá specifickou podobou tohoto problému, jak se projevuje v rovnosti a rozdílech mezi mužem a ženou a v jejich vztazích. S tématem rovnosti souvisí také otázka spravedlivého přístupu ke každému člověku, a ta je úzce svázána s pojetím subjektivity člověka. Tomuto tématu je věnován třetí text, v němž se ukazuje, že rovnost není dosažitelná potlačováním nerovností, ale přijetím člověka ne jako objektu, ale jako subjektu, což nás vposledku přivádí k milujícímu poznání, jež druhému dopřává nejen spravedlnost, ale i milosrdenství.

Tato kniha není komentářem eucharistické liturgie. Ani to není striktně řečeno teologie eucharistie, jako kdyby člověk byl zastáncem např. určité teologie manželství nebo křtu. Je to spíše velmi nedokonalé zkoumání toho, jak se eucharistie týká všeho. Všechny naše zkušenosti s tím, co to znamená být živí, nacházet i ztrácet smysl, mít z něčeho požitek i trpět, jsou eucharistií osvětlovány a samy ji také osvětlují. Je to svátost naší radosti, svobody a naděje, vysvětluje autor v úvodu své knihy, jež volně navazuje na knihu Proč být křesťan?

Křesťanská morálka, která se po několik staletí soustředila jen na povinnosti, zatuhla jako kámen, jenž se staví do cesty všemu, co teče a prýští. Je třeba znovu nalézt v srdci morálky i křesťanské osobnosti místo, kde přebývá tajný pramen Ducha, a zbavit ho nánosu půdy, aby mohl znovu ve vší síle vytrysknout. Tato kniha není pouze učebnicí, ale spíš průvodcem otevírajícím cesty a obzory. Kniha, poprvé publikovaná v roce 1985 a poté přeložená do všech významných světových jazyků, bývá označována za největší zlom na poli morální teologie přinejmenším od dob Tomáše Akvinského. Přesto se nejedná o žádný novátorský počin ba naopak. Jak už hlásá její název, jde o návrat k pramenům: k evangeliu jako normě křesťanského života a k Duchu svatému jako jeho Aktéru. Evangelium, zvláště Kázání na Hoře, jasně ukazuje směr, kterým se má křesťan vydat, a Ježíš se netají tím, že je to cesta úzká a nepohodlná. Novověku se zdála dokonce natolik nepravděpodobná, že se ji snažil interpretovat poněkud schůdněji: vytesat stupně závaznosti a opatřit ji zábradlím jasných povinností, příkazů a zákazů. Otec Pinckaers bezmála po šesti stoletích boří tyto opory a vrací morálce její autentickou svobodu, její sepětí s teologií a mystikou, s přirozeností i milostí Ducha svatého bez které by byl křesťanský život sice krásným, leč neuskutečnitelným ideálem.

Jak lze dobře vidět, Tomáš nepostupuje přísně od přirozené etiky k nadpřirozené morální teologii. I když obě perspektivy rozlišuje, tak se u něj v jistém smyslu prolínají. Přirozeně získané ctnosti a nadpřirozeně vlité Boží dary mají sice jiný původ, ale týkají se stejného člověka, který je povolán k následování dobra nejen na rovině přirozené, ale i k otevřenosti vůči nadpřirozené pomoci shůry. Trojice kvestií, které se tento svazek věnuje, není ovšem pouze jakousi kolekcí tří nesouvisejících témat, které se jakoby nedopatřením ocitly mezi traktátem o ctnostech a traktátem o hříchu. Dary Ducha svatého jsou habity, takže navazují na pojednání o ctnostech jako jakýsi úvod do tématiky nadpřirozených habitů, která bude pak dále rozvinutá v pojednání o ctnostech teologických. Na dary pak navazují blahoslavenství a plody Ducha, které už nepatří mezi habity, ale spíše mezi úkony. V tomto případě jde o lidské úkony vycházející z působení Ducha svatého v duši člověka. ... (Z úvodní studie)

Vzhledem k tomu, že Tomášova základní perspektiva v Teologické sumě je teologická, nikoliv biologická či filosofická, neptá se Tomáš ve svém traktátu o člověku na biologické tělo (tj. na tělesnou substanci) a jeho povahu, ale zaměřuje se v první řadě na duchovní substanci člověka, tj. na duši. Tělu se v této otázce věnuje pouze natolik, nakolik má význam pro otázku duše. To konkrétně znamená, že ho zajímá způsob, jímž je lidská duše s biologickým tělem sjednocena. Kromě toho se také snaží v článku 3, resp. 7, vymezit povahu lidské duše vzhledem k povaze duše zvířat, resp. andělů. Setkáváme se zde se snahou určit, v čem se duše lidská odlišuje od duší obou kategorií tvorů. Jedná se tedy o určení místa člověka v řádu stvoření s ohledem na duši. ... Celá otázka ale začíná mnohem překvapivějším dotazem: Je duše těleso? Byť materialistická medicína a biologie pracuje s pojmem duše jako se souhrnným pojmem označujícím neurofyziologicky definované funkce, může takto položená otázka na první pohled vzbuzovat údiv. Zdá se, že jen málokdo by byl schopen koherentně vysvětlit, co podle něj duše je. Většina lidí má představu čehosi netělesného, duchovního (ať už si pod duchovním představujeme cokoliv), vznešeného. Jak by si někdo mohl duši představovat jako těleso? A přesto tato otázka zaznívá hned v samém úvodu. Vysvětlení je třeba začít uvedením definice duše, z níž Tomáš vychází: Duše je první princip života v živých jsoucnech. ... Co to tedy znamená, že je duše principem života a proč je nutné tento princip odlišit od čistě biologických funkcí? Ačkoliv za principy jednotlivých tělesných funkcí lze považovat cosi tělesného (oko je principem vidění), při hledání odpovědi na otázku po duši se nelze omezit na některou ze životních funkcí, ale je třeba hledat princip, který všechny tyto činnosti umožňuje. Je třeba se ptát, co je principem života živého tělesa. Kdyby takový princip neexistoval, pak by ale nutně všechna tělesa musela být neživá. Otázka tedy je, co je tím, co oživuje tělo, co je oním prvním principem. Tento první princip nemůže být ničím tělesným, protože kdyby byla životním principem tělesnost jako taková, pak by všechna tělesa musela být živá. Tento první princip života je to, díky čemu člověk, v tento okamžik konkrétně lidské tělo, existuje jako živé těleso. Tomáš svou odpověď zakončuje následujícím vysvětlením. Jako teplo, jež je principem ohřívání, je samo netělesné, ačkoliv je aktem čehosi tělesného, tak je také duše, jež je principem života, sama netělesná, ačkoliv je aktem těla. ... (Z úvodní studie)

Kniha obsahuje první český překlad páté až sedmé otázky Tomášových disputovaných otázek o pravdě. Tomáš Akvinský v nich otevírá problematické body víry v prozřetelnost a předurčení, koriguje některá svá dřívější vyjádření a připravuje půdu pro další reflexi nad tématem, ke kterému se bude vracet až do posledních týdnů svého života. Tomášova reflexe nad vztahy mezi Božím působením, svobodou, nutností, náhodou a zlem je v mnoha směrech svobodná od zdánlivých samozřejmostí dnešního myšlenkového světa. Jeho úsilí o seriózní myšlení, nezatížené dnešními schématy, představuje obohacení a výzvu pro kohokoli, kdo se chce těmito otázkami vážně zabývat.

Chvalozpěv na Velikonoční svíci nazývaný podle prvního slova Exsultet, Ať zajásá, je všeobecně znám zřejmě především díky pilné včele. Jedná se přitom o píseň nejen esteticky krásnou, ale také nesmírně bohatou na teologii a na podněty pro duchovní život. Je téměř dobrodružné rozplétat prameny této duchovní poezie, pátrat po tom, z kterých velikánů církevního starověku Exsultet čerpal, aby jejich myšlenky a kázání přetavil ve chválu Boží. Je překvapující objevit, že se nejedná o pouhou liturgickou poezii, ale o modlitbu chvály, díků a oběti, tj. o eucharistickou modlitbu v širším významu slova, která proměňuje paškál ve svátost Kristova zmrtvýchvstání a která může také proměňovat ty, kdo ji zpívají a jejímu zpěvu naslouchají.

Vztah je jedním ze základních filosofických pojmů. Vše, co existuje, se totiž k něčemu vztahuje. To nás zcela přirozeně vede k tomu, že začneme uvažovat o samotném vztahu. Co je vztah? Jaké jsou podmínky jeho existence? Jak existuje a jakým způsobem ho lze dělit? Proč je každé jsoucno zaměřené k jinému? Opravdu jsou vztahy i v Bohu? A je skutečně osoba vztahem? V knize se můžeme seznámit s tím, jak na tyto (a mnohé další) otázky odpovídal Tomáš Akvinský a vybraní autoři tomistické tradice od 15. století až do současnosti.

Knížka mluví o vnějším rozměru liturgie, o významu nejprostších gest, o úctě k minulosti, o tom, že Bůh si vyvolil to nejvíce lidské, aby k sobě přitáhl člověka; o tělesnosti, kterou Bůh stvořil a které požehnal, aby se stala nástrojem setkání s jeho láskou a jeho tajemstvími.