Krystal OP strana 4 z 10

Člověka po pádu dusí hanba, padá pod ní, skrývá se, pohrdá sebou. Ale Bůh se nestydí za člověka, kterého stvořil. Naopak, obnovuje ho a nabízí mu oděv, kterým by zakryl svou nahotu. Nejprve je to oděv ze zvířecí kůže, oděv zástupné oběti. Oděvy dalších biblických postav ukazují, s jakou láskou Bůh člověka zahaluje do svého milosrdenství. Nakonec nám zanechává bílou tuniku, tkanou odshora až dolů, beze švů. Obraz znovudosažené integrity člověka a jednoty celého lidstva, zářící oděv milosti a slávy. Autorka, sestra dominikánka, vězeňská lékařka, nás nutí zrevidovat soudy o sobě i o druhých, svobodně se nadechnout a žít v důvěře v Boží milosrdenství. Anne Lécu OP (* 1967) vstoupila po ukočení studia medicíny do dominikánského řádu. Od roku 1997 se věnuje lékařské praxi ve vazebním středisku ve Fleury-Mérogis, jedné z největších věznic v Evropě. Je držitelkou doktorátu filosofie a licenciátu teologie.

Sedmnáct Bernardových kázání na Žalm 91 (90) Qui habitat Kdo žije pod ochranou Nejvyššího, známý např. z modlitby nedělního breviáře. Bernard tato kázání přednesl patrně v postní době, vyzývá své posluchače k boji proti pokušením a zároveň upozorňuje, v kom je naše útočiště, pomoc a naděje.

Dvanáct křestních katechezí svatého Jana Chrysostoma (Zlatoústého), jednoho z nejplodnějších církevních otců, nás uvádí do tajemství křtu. Díky zápalu a vytříbenému jazyku autora si můžeme zpřítomnit atmosféru tehdejších příprav na křest, samotného obřadu křtu a velikonočních slavností, připomenout si význam svátostných symbolů a účinky svátostí a směleji se otevřít Boží lásce, aby v nás dary, které jsme při křtu obdrželi, nesly hojné plody.

Meditace kardinála Journeta o posledních Ježíšových slovech na kříži. Přivádí nás do tajemství vykoupení, centra a základu celého křesťanství. Nejvyšší projev nekonečné lásky k Bohu dává smysl osobní existenci křesťana i křesťanské vizi dějin.

Je-li Bible pro křesťanství Božím slovem a normou víry, je logické, že se křesťané obracejí právě na ni, chtějí-li vědět, co je dobré a co špatné, co je Bohu milé a co se mu oškliví. Často však je obtížné, zvláště ve Starém zákoně, nalézt odpovědi na naše otázky, a to i když se obrátíme na knihy veskrze etické, k nimž patří předexilní proroci Ozeáš, Ámos, Micheáš a Sofonjáš. Biblický text není snadné aplikovat na každodenní život, protože mezi světem autorů prorockých knih a světem dnešního čtenáře se rozvírá propast bezmála tří tisíciletí a velmi odlišných kultur. Při pozorném čtení v nich však objevíme trvale platné principy etického jednání, které vyrůstají z živého vztahu mezi Hospodinem a jeho národem, jímž jsme dnes my. Předexilní proroci nás vedou k téměř pavlovskému závěru, že jediný, kdo může překonat naši neodbytnou hříšnost, je v posledku Hospodin.

Quaestiones Disputatae De potentia představují mimořádné metafyzické dílo sv. Tomáše. Poslední díl překladu De potentia přináší otázky 5 a 6, které se zabývají problematikou bytí a zázraků.

Má dnes ještě smysl hovořit o víře, o naději, o lásce? Lze ještě pod nánosy nejrůznějších karikatur, banalit a klišé najít pravý význam těchto slov? Josef Pieper, významný německý tomistický filosof 20. století, nás postupně dovádí k poznání, že víra, naděje a láska jsou jedinou odpovědí, jež je přiměřená skutečné existenciální situaci člověka. Nahlížíme, že pro člověka je dobré věřit, doufat a milovat, neboť jde o účast na božské skutečnosti samé.

Quaestiones Disputatae De potentia představují mimořádné metafyzické dílo v rámci Tomášova myslitelského vývoje. Obsahují klíčové formulace, bez jejichž soustavného promýšlení a domýšlení nepronikneme nejen do Tomášovy syntézy, ale nedokážeme ani sami rozvíjet křesťanské pojetí stvoření a evoluce světa v současných podmínkách. Dílo vznikalo v Římě v letech 1265–1266, a badatelé se dokonce domnívají, že jde o jakési průzkumné texty před závěrečnou redakcí první části Sumy teologie, především otázek 75–89. Druhý díl překladu QD De potentia přináší otázky 3 a 4, které se zabývají problematikou stvoření.

V návaznosti na Devět způsobů modlitby svatého Dominika představuje francouzský dominikánský teolog a historik Guy Bedouelle (1940–2012) devět cest dominikánského života a svatosti. Tak jako Dominikova modlitba nabývá viditelných podob v jeho postojích a gestech, tak se bohatství jeho charismatu zviditelňuje v jednotlivých světcích řádu. Vyrůstají z Dominika jako ratolesti z vinného kmene a jedinečným způsobem ztvárňují různé stránky jeho kazatelského povolání: úsilí o jednotu (Jordán Saský), horlivost v obraně víry (Petr Veronský), hledání pravdy (Tomáš Akvinský), kázání krásou (Fra Angelico), lásku k církvi (Kateřina Sienská), boj za spravedlnost (Bartolomé de las Casas), mystický život (Kateřina de Ricci), starost o chudé (Martin de Porres) a obhajobu svobody (Henri-Dominique Lacordaire). A nad tím vším se jako svorník klene Dominikův „božský zápal“, oheň lásky, z něhož se rodí radost v Duchu svatém. Ona je tím kvasem a solí, díky nimž má křesťanský a řeholní život tu správnou chuť, jakou od hlasatelů evangelia požaduje sám Kristus.

Cílem této knihy je zmapovat nejdůležitější pojmové a problémové souvislosti mezi tradiční realistickou aristotelsko-scholastickou teorií poznání a současnou analytickou epistemologií, pokusit se alespoň v některých bodech tradiční koncepci obhájit proti typickým námitkám a poskytnout hlubší výklad některých konkrétních a podle autorů klíčových problémů teorie poznání, který by k této koncepci otevíral cestu. Autoři se nepokoušejí vyčerpávajícím zůsobem vyrovnat s každou relevantní námitkou, ale spíše načrtnout jistý filosoficky relevantní obraz, hodný dalšího rozpracování a obhajoby. Výklad je koncipován jako mozaika: většina kapitol je pojata jako analýza některého epistemologického pojmu či pojmové dvojice, která často ústí v obhajobu k onkrétní dílčí pozice. Volba zpracovaných témat a jejich uspořádání přitom byly vedeny záměrem vytvořit sice nikoliv vyčerpávající, ale přesto koherentní celek, který bude něčím více než sumou jednotlivých částí. Základní osou výkladu je vztah mezi aristotelsko-scholastickým a analytickým přístupem, přičemž jakýmsi doplňkovým úběžníkem je Immanuel Kant. Každá kapitola je navíc doplněna několika úryvky klasických i moderních filosofických textů, které probíraná témata ilustrují, doplňují, rozvíjejí či problematizují. Kniha není určena pouze studentům epistemologie, ale i širší odborné veřejnosti zajímající se o současnou, zejména analytickou epistemologii, badatelům v oblasti středověké a raně novověké scholastiky a vůbec příznivcům tradičnějšího přístupu k filosofování.

Duchovní cvičení kardinála Journeta ukrývají čisté zlato teologie a nauky o duchovním životě. Jedinečným způsobem a pomocí průzračně prostého jazyka otevírají mysl posluchačů, aby chápali i ta nejhlubší tajemství víry. Probouzejí žízeň po poznání pramenů a učí věřící hledat svobodu v setkání s Boží nádherou.

Kardinál John Henry Newman (1801 - 1890) Jako duchovní anglikánské církve a univerzitní kazatel v Oxfordu se stal vedoucí osobností volného sdružení, jehož cílem byla mravní a náboženská obnova anglikanismu. Jeho záměrem bylo ukázat, že anglikánská církev je nejen anglickým národním dědictvím, ale pravou církví Kristovou. Poctivost a hloubka bádání v dějinách starověké církve jej nakonec dovedly k tušení, že skutečnou nástupkyní prvotní církve je římská církev. Po sedmi letech postupné konverze dospěl do plného společenství katolické církve, v níž přijal kněžské svěcení a později od papeže Lva XIII. dokonce kardinálskou hodnost. Protože do církve přišel po cestě vytříbených argumentů, byl předurčen stát se jejím významným apologetou. Jeho působení znamenalo pro katolickou církev v Anglii dobu renesance. V roce 2010 byl papežem Benediktem XVI. prohlášen za blahoslaveného.