Krystal OP strana 4 z 8

Má dnes ještě smysl hovořit o víře, o naději, o lásce? Lze ještě pod nánosy nejrůznějších karikatur, banalit a klišé najít pravý význam těchto slov? Josef Pieper, významný německý tomistický filosof 20. století, nás postupně dovádí k poznání, že víra, naděje a láska jsou jedinou odpovědí, jež je přiměřená skutečné existenciální situaci člověka. Nahlížíme, že pro člověka je dobré věřit, doufat a milovat, neboť jde o účast na božské skutečnosti samé.

Quaestiones Disputatae De potentia představují mimořádné metafyzické dílo sv. Tomáše. Poslední díl překladu De potentia přináší otázky 5 a 6, které se zabývají problematikou bytí a zázraků.

Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech. S tímto zdánlivě prostým a samozřejmým faktem člověk neustále zápasí. Co je to rovnost? Jak ji uchopit? A jak jí dosáhnout? Mylné představy o rovnosti lidí a násilné snahy o její ustavení končí vždy tragicky. Vedou k pravému opaku: od rovnosti přes rovnostářství ústí do nejhorších podob otroctví. Očistit pojem rovnosti od mylných představ to je cíl, jejž Jacques Maritain sleduje v prvním textu tohoto svazku. Rozebírá tři hlavní pozice řešení problému rovnosti: nominalistickou, idealistickou a realistickou. V dalším textu se pak zabývá specifickou podobou tohoto problému, jak se projevuje v rovnosti a rozdílech mezi mužem a ženou a v jejich vztazích. S tématem rovnosti souvisí také otázka spravedlivého přístupu ke každému člověku, a ta je úzce svázána s pojetím subjektivity člověka. Tomuto tématu je věnován třetí text, v němž se ukazuje, že rovnost není dosažitelná potlačováním nerovností, ale přijetím člověka ne jako objektu, ale jako subjektu, což nás vposledku přivádí k milujícímu poznání, jež druhému dopřává nejen spravedlnost, ale i milosrdenství.

Tato kniha není komentářem eucharistické liturgie. Ani to není striktně řečeno teologie eucharistie, jako kdyby člověk byl zastáncem např. určité teologie manželství nebo křtu. Je to spíše velmi nedokonalé zkoumání toho, jak se eucharistie týká všeho. Všechny naše zkušenosti s tím, co to znamená být živí, nacházet i ztrácet smysl, mít z něčeho požitek i trpět, jsou eucharistií osvětlovány a samy ji také osvětlují. Je to svátost naší radosti, svobody a naděje, vysvětluje autor v úvodu své knihy, jež volně navazuje na knihu Proč být křesťan?

Křesťanská morálka, která se po několik staletí soustředila jen na povinnosti, zatuhla jako kámen, jenž se staví do cesty všemu, co teče a prýští. Je třeba znovu nalézt v srdci morálky i křesťanské osobnosti místo, kde přebývá tajný pramen Ducha, a zbavit ho nánosu půdy, aby mohl znovu ve vší síle vytrysknout. Tato kniha není pouze učebnicí, ale spíš průvodcem otevírajícím cesty a obzory. Kniha, poprvé publikovaná v roce 1985 a poté přeložená do všech významných světových jazyků, bývá označována za největší zlom na poli morální teologie přinejmenším od dob Tomáše Akvinského. Přesto se nejedná o žádný novátorský počin ba naopak. Jak už hlásá její název, jde o návrat k pramenům: k evangeliu jako normě křesťanského života a k Duchu svatému jako jeho Aktéru. Evangelium, zvláště Kázání na Hoře, jasně ukazuje směr, kterým se má křesťan vydat, a Ježíš se netají tím, že je to cesta úzká a nepohodlná. Novověku se zdála dokonce natolik nepravděpodobná, že se ji snažil interpretovat poněkud schůdněji: vytesat stupně závaznosti a opatřit ji zábradlím jasných povinností, příkazů a zákazů. Otec Pinckaers bezmála po šesti stoletích boří tyto opory a vrací morálce její autentickou svobodu, její sepětí s teologií a mystikou, s přirozeností i milostí Ducha svatého bez které by byl křesťanský život sice krásným, leč neuskutečnitelným ideálem.

Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám. Kristova slova jsou adresována každému křesťanu. Přesto pořád toužebně vzhlížíme k těm, kteří jako by k němu byli lépe disponováni. Jak je to ve skutečnosti s mnišským pokojem? Liší se podstatně od toho, který můžeme zakoušet v našich světských životech? Vedou k němu jiné cesty?

Je-li Bible pro křesťanství Božím slovem a normou víry, je logické, že se křesťané obracejí právě na ni, chtějí-li vědět, co je dobré a co špatné, co je Bohu milé a co se mu oškliví. Často však je obtížné, zvláště ve Starém zákoně, nalézt odpovědi na naše otázky, a to i když se obrátíme na knihy veskrze etické, k nimž patří předexilní proroci Ozeáš, Ámos, Micheáš a Sofonjáš. Biblický text není snadné aplikovat na každodenní život, protože mezi světem autorů prorockých knih a světem dnešního čtenáře se rozvírá propast bezmála tří tisíciletí a velmi odlišných kultur. Při pozorném čtení v nich však objevíme trvale platné principy etického jednání, které vyrůstají z živého vztahu mezi Hospodinem a jeho národem, jímž jsme dnes my. Předexilní proroci nás vedou k téměř pavlovskému závěru, že jediný, kdo může překonat naši neodbytnou hříšnost, je v posledku Hospodin.

Co nám kromě intelektuálního dobrodružství může poskytnout studium Tomášova traktátu o Trojici (STh I, q. 2743)? Asi stěží zpochybníme, že Tomášovy úvahy jsou důležitou součástí dějin teologie a filosofie a že hrají důležitou úlohu v intelektuálním souboji, který tak či onak ovlivnil politické dějiny západní civilizace. Vždyť tak jako je náš svět svým způsobem obrazem trojjediného Boha, jsou politické události, alespoň do určité míry, odrazem diskusí o tomto Bohu. Poněkud problematičtější je otázka, zda může Tomášův traktát o Trojici inspirovat, či dokonce spoluurčovat povahu dnešních filosofických či teologických debat. Jako plod vysoce spekulativního myšlení se zdál být navždy odsouzen do starého teologického harampádí. Nyní však tyto nepraktické úvahy znovu ožívají: neboť jak jinak můžeme být připraveni obhájit se před každým, kdo se nás ptá po důvodech naší naděje (1 Petr 3, 15)? Jak jinak se budeme hájit, když nás stoupenec judaismu či islámu obviní z polyteismu? Jak jinak budeme odstraňovat racionální překážky, které druhým a mnohdy i nám samotným překáží v přijetí víry?

Sedmý svazek edice Patristika obsahuje pět promluv svatého Augustina o modlitbě Otče náš. (Poslední promluva byla objevena teprve nedávno a ohledně Augustinova autorství panují jisté pochybnosti.) Jedná se o promluvy, které Augustin pronesl v rámci mystagogické katecheze určené kandidátům křtu, v nichž jim byla modlitba Páně, její smysl i důvod, proč se ji vůbec modlit, svěřena jako jeden z velkých pokladů církve. Augustin si modlitby Páně nesmírně cení jako každodenní modlitby za naši spásu. Chápe ji jako pravidlo, jak se má křesťan k Otci obracet, a dokonce vzor veškeré křesťanské modlitby, takže se křesťané nemají modlit nic jiného než to, co je v otčenáši obsaženo.

Naše jednání, má-li být etické, musí být primárně řízeno intelektem, a to jak na rovině přirozené, tak na rovině nadpřirozené, kde je rozum osvícen vírou. V traktátu o víře (STh II-II, q. 116) se Tomáš tedy nejprve ptá po definici víry, zkoumá její úkony, dary Ducha svatého, které k ní patří, a nakonec hříchy a přikázání týkající se víry. Pomůže nám mimo jiné vyjasnit vztah víry a skutků, který se stal významným kontroverzním tématem v dějinách církve.

Syntéza dogmatické teologie vznikla zredigováním kursů dogmatické teologie, které dával P. Jean-Hervé Nicolas (1910-2001), jeden z nejvýznamnějších představitelů soudobého tomismu, na teologické fakultě ve Fribourgu. Díky znalosti současných teologů a dokonalému ovládnutí teologické metody Tomáše Akvinského předkládá Nicolas výklad, který se vyznačuje jak pevností, tak ortodoxií, a přitom je obohacen o výsledky plodného období teologického zkoumání po Druhém vatikánském koncilu. Po částech věnovaných trinitární teologii (Bůh v Trojici, rok vydání 2003) a kristologii (Vtělení Slova, rok vydání 2007) se autor v této části zaměřuje na oblast eklesiologie a sakramentální teologie. Tato pojednání jsou logickým pokračováním kristologie, protože církev a svátosti lze chápat pouze ve vztahu ke Kristu, jako jeho prodloužení zde. Kristus, v jehož duši přebývá v plnosti Duch svatý, uděluje dar Ducha věřícím. Prostředkem tohoto rozdílení je svátost: především prvotní svátost, jíž je církev, potom sedm svátostí, v nichž církev ve světě viditelně pokračuje v Kristově vykupitelském působení, které se samo o sobě stalo neviditelným, ale ve svátostných znameních nikdy nepřestalo pracovat pro spásu. V tomto traktátu se tak dovršuje druhá fáze dogmatické syntézy: návrat člověka k Trojici, člověka stvořeného k obrazu Trojice a pro Trojici.

Kniha představuje prameny a vývoj trojiční křesťanské kultury. Nabízí potřebnou průpravu k tomu, aby čtenář tuto kulturu mohl nejen ocenit, ale také do ní vstoupit. Není pouhým historickým či systematickým úvodem, ale spíše modelem plně rozvinuté trojiční vnímavosti v biblické, liturgické i dogmatické oblasti. Jasným a přístupným stylem se autor přesouvá od svědectví Písma a víry k doktrinálním formulacím o Trojici v sobě samé a ke stvořitelskému a spasitelskému konání Trojice. Nezamýšlí pouze prezentovat učení o Trojici, ale chce také přispět k rozvoji trojiční moudrosti u svých čtenářů.

Sbírka kázání svatého Bernarda pro okruh doby postní a velikonoční navazuje na předchozí výbor adventních a vánočních kázání. Hluboká znalost Písma a církevních otců, psychologická a duchovní zkušenost svatého Bernarda se mohou stát bohatou inspirací pro dnešní kazatele, ale především pro duše usilující o důvěrné setkání s tajemstvím Vykoupení.

Meditace kardinála Journeta o posledních Ježíšových slovech na kříži. Přivádí nás do tajemství vykoupení, centra a základu celého křesťanství. Nejvyšší projev nekonečné lásky k Bohu dává smysl osobní existenci křesťana i křesťanské vizi dějin.

Publikace vychází z přednášek pronesených v rámci druhého ročníku Letní školy liturgiky v želivském klášteře v roce 2019, jež byla věnována iniciačním svátostem. Je tvořena dvěma částmi. První z nich představuje předběžná témata: všeobecné uvedení do teologie svátostí a souhrnné dějiny křesťanské iniciace. Druhá část je systematickým výkladem jednotlivých etap křesťanské iniciace od prekatechumenátu až po mystagogii. Kniha je určena nejen absolventům Letní a Zimní školy liturgiky či studentům teologických oborů, ale také těm, kdo se chystají na přijetí iniciačních svátostí nebo na jejich slavení připravují druhé.