Krystal OP strana 4 z 9

Tato kniha vznikla na základě autorova přesvědčení, že nikdo nemůže zůstat lhostejný k utrpení zneužívaných duší a rozvrácených komunit. Snoubí se v ní zkušenost dlouhé tradice mnišského života a solidní teologie zasvěceného života s pozorným nasloucháním konkrétnímu utrpení. Převor Velké kartouzy a generální představený kartuziánského řádu Dom Dysmas de Lassus v ní nabízí podnětnou diagnózu, která pomáhá rozpoznat nebezpečí některých duchovních praktik i forem vedení komunit. Zároveň předkládá pozitivní a velmi vyváženou vizi, umožňující osobní i společný růst v úctě k člověku i v kontinuitě s katolickou tradicí. Autor pokládá za nezbytné upřednostnit hlas obětí – tato kniha je jedním ze způsobů, jak jim dát najevo, že je církev slyšela a vzala jejich slova zcela vážně. Kniha ale není určena jen jim, je věnována také všem řeholníkům a řeholnicím a všem věřícím a nabízí osvědčené způsoby, jak vést zdravý duchovní a komunitní život a s bdělostí a moudrostí předcházet všem možným excesům.

Publikace přináší překlad dvou věroučných konstitucí IV. lateránského koncilu (1215), dekretálů Firmiter a Damnamus, jež obsahují nově formulované vyznání víry katolické církve a zpřesněné učení o Boží Trojici, a komentář, který k těmto textům sepsal svatý Tomáš. Jde o jediná Tomášova opuscula, jež se týkají takto významného, jemu takřka soudobého stanoviska učitelského úřadu církve. Jednota obou dekretálů spočívá podle Tomáše v tom, že oba rozvíjejí vlastní a jedinečné dogma křesťanů: učení o svrchované Trojici. Úvodní studie vysvětluje problematiku názvu Tomášova pojednání a jeho tématu, rozebírá okolnosti a čas jeho vzniku, prameny a způsob, jímž Tomáš své předlohy vykládal, a zasazuje jeho přístup do kontextu jiných soudobých komentářů k dekretálům.

Poslední otázky První části Teologické sumy pojednávají o činnostech tvorů. Nejprve se, v otázkách 106–114, jedná o činnosti andělů; tato část vyšla ve svazku O andělech v Teologické sumě II, Krystal OP 2015. Poté se, v otázkách 115–119, jež se nacházejí v tomto svazku, probírají činnosti tělesných tvorů, především člověka. Tomáš nejprve zpracovává téma působení tělesných substancí obecně, zabývá se místním pohybem a mechanickým působením; ptá se, zda jsou v tělesech nějak přítomné božské stvořitelské ideje; řeší specifickou otázku působení nebeských těles na tělesa pozemská; a pojednává také o náhodě a osudu. Dále se zabývá působením člověka na člověka, a to speciálně otázkou předávání poznání čili vyučování, a následně otázkou předávání života neboli plození.

Patnáctý svazek edice Patristika přináší komentovaný český překlad pojednání De paenitentia (O pokání) od milánského biskupa svatého Ambrože (cca 340–397). V úvodní studii je popsán vývoj praxe pokání v rané církvi do 4. století, zejména v západní části, se zaměřením na novatiánskou krizi. Dále je zde představena osobnost a dílo svatého Ambrože, především jeho pojednání O pokání, jež vzniklo jako reakce na novatiánské kacířství. Text ovšem není jen ukázkou soudobé polemiky, ale především prvním formalizovaným a strukturovaným teologickým dílem, které přispělo k rozvoji chápání pokání jako jedné z církevních svátostí. Ten, kdo chce napravit nedostatky lidského pokolení, musí slabost sám snášet. V jistém smyslu je musí vložit na svá ramena, ne je zavrhnout. Čteme, jak onen pastýř v evangeliu vzal ztracenou ovci na svá ramena a neodehnal ji pryč. A Šalomoun praví: „Nebuď spravedlivý nadmíru.“ Uměřenost totiž musí spravedlnost mírnit. Jak bys jinak léčil člověka, který ti je nepříjemný, kdyby pomyslel na to, že u svého lékaře nevzbudí soucit, nýbrž pohrdání? Proto měl Pán Ježíš s námi slitování, takže nás nechtěl zastrašit, ale povolat k sobě. Přišel s mírností a pokorou, a proto pravil: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.“ Pán Ježíš občerstvuje, nikoho nevylučuje ani nevyhání a zcela správně si vyvolil učedníky, aby vykládali Pánovu vůli a Boží lid shromažďovali, nikoli ho odháněli. Kdo může být zpupnější než oni, praví-li Písmo, že nikdo není čist od hříchu, a to ani nemluvně ve stáří jediného dne? A David volá: „Očisť mě od mého hříchu.“ Jsou snad tito učitelé svatější než David, z jehož pokolení se rozhodl tajemstvím vtělení narodit Kristus, jehož potomstvem je nebeská komnata, totiž panenské lůno přijímající Vykupitele světa? Co může být krutějšího než udělit někomu pokání a již je neodejmout; tito učitelé odmítají odpuštění a odnímají i to, co k pokání povzbuzuje? Vždyť bez naděje na odpuštění nemůže dobře pokání konat nikdo.

Dvaadvacátý svazek edice Thesaurus přináší výbor z korespondence učitelky církve svaté Kateřiny Sienské. Z dochovaného souboru 381 listů pocházejících z let cca 1368–1380 vybírá 73 dopisů s cílem představit čtenáři bohatý vzorek adresátů i témat Kateřininých listů. První část knihy obsahuje všechny dochované listy adresované papežům Řehořovi XI. a Urbanovi VI. a doprovází je výběr dopisů dalším církevním a světským představitelům. V této části je možné sledovat mimo jiné vývoj Kateřininých politických výzev a jejích požadavků na nápravu církve. Druhou část knihy otevírá soubor všech dochovaných listů Kateřininu zpovědníkovi Rajmundovi z Kapuy, za nímž následují vybrané dopisy jí blízkým osobám. Z těchto textů více vystupují Kateřininy osobní vazby s její duchovní rodinou, společné ideje a duchovní souznění. Ať ve svých listech promlouvá k lidem vzdělaným či nevzdělaným, církevním či světským, obrací se na všechny podobným jazykem, plným abstrakce, jímž sděluje své mystické zkušenosti. Dává tak čtenářům okusit svou výjimečnou zkušenost Boha i své výjimečně získané poznání, které činí její jazyk tak osobitým.