Lidové noviny strana 42 z 91

Fotografie představuje mezioborové téma, formulované především dějinami umění, nověji vizuálními studii. Oproti tradičním obrazům, tedy malbám, kresbám nebo rytinám, tvoří fotografie díky své provázanosti s reálnou předlohou zvláštní skupinu ikonografických pramenů, vyžadující vlastní typologické třídění a specifické kritické a interpretační přístupy. Pro historické poznání je klíčové především příznaková vazba mezi fotografovaným objektem a výsledným snímkem. Autorem navržená typologie čtyř základních fotografických obrazů rozlišuje odlišnou míru zachycení reality. Pomocí tohoto rozdělení na latentní, primární, sekundární a terciární fotografické obrazy lze posuzovat vypovídací schopnost různých snímků tvořených negativy nebo fotografiemi publikovanými tiskem. Pozornost je věnována pramenné kritice fotografie soustředěné na otázky referentů, lokality, datace a autorství. Při interpretaci fotografie je kladen důraz na proměnlivý charakter fotografie, která nabývá odlišných významů podle zvolených kontextů a diskursivních rámců. Kniha se tedy zabývá vztahem mezi fotografickými obrazy a historickou vědou.

Dvanáctý díl edice Studia etymologica Brunensia podává ve dvou svazcích soubor Machkovy přijaté i odeslané korespondence pocházející z let 1929-1965. Zahrnuje dopisy osobní i institucionální povahy, a dává nám tak nahlédnout z nové perspektivy do života a díla tohoto vědce, ale přináší i řadu informací v širším vědeckém a společenském kontextu.

V příběhu deseti listin tzv. basilejských kompaktát, jimiž bylo v červenci 1436 na jihlavském náměstí mnohaleté vyjednávání uzavřeno, je dějinné drama osvětleno z dvojího úhlu pohledu. Vedle plenárních zasedání koncilu a českých sněmů byly jeho neméně významným dějištěm uzavřené kancelářské a jiné místnosti, kde pergamenové listiny nabývaly své konečné podoby. Češi byli národem plachým a bezuzdným, jemuž se nechtělo vstoupit do ovčince církve, v němž byli ostatní křesťané. Dokud tudíž nebudou mít ohlávku na krku, je s nimi třeba nakládat mírně, jako když se krotí kůň nebo mezek… Tímto výrokem legát Jan Palomar, jeden z členů poselstev, které basilejský koncil v letech 1433-1436 vysílal do Čech, navrhl představitelům církve způsob, jak zkrotit neporazitelné husitské kacíře. Tam, kde ztroskotaly válečné výpravy pod znamením kříže, mělo uspět trpělivé vyjednávání o čtyři artikuly, o jejichž uznání zástupci husitských svazů usilovali. V příběhu deseti listin tzv. basilejských kompaktát, jimiž bylo v červenci 1436 na jihlavském náměstí mnohaleté vyjednávání uzavřeno, je dějinné drama osvětleno z dvojího úhlu pohledu. Vedle plenárních zasedání koncilu a českých sněmů byly jeho neméně významným dějištěm uzavřené kancelářské a jiné místnosti, kde pergamenové listiny nabývaly své konečné podoby.

Svazek edice Česká historie pojednává o 13. století, podle mínění většiny historiků o době, která nejvíce přeměnila tvářnost, fyzickou i duchovní, naší země. Je to epocha posledních Přemyslovců a jejich nebývalého mocenského vzestupu, ale také německé kolonizace, zakládání měst, rytířské gotické kultury a emancipace křesťanské církve. Klápšťova kniha však nepřináší její faktografické shrnutí, jedná se jí spíš o postižení vnitřních souvislostí. Autorova přemýšlivost a profese archeologa mu k tomu dávají překvapivé množství nových impulsů.

V knize je podán etymologický výklad chorvatských, srbských a českých názvů tkalcovského stavu a jeho částí. Předmětem analýzy jsou vedle termínů s předpokládaným praslovanským původem i mladší názvy, doložené převážně v dialektech sledovaných slovanských jazyků.

V knize je podán etymologický výklad chorvatských, srbských a českých názvů tkalcovského stavu a jeho částí. Předmětem analýzy jsou vedle termínů s předpokládaným praslovanským původem i mladší názvy, doložené převážně v dialektech sledovaných slovanských jazyků.

Kniha studií 21 autorů tvoří poměrně kompaktní celek-většina textů je totiž věnována knižní malbě (nebo dílům, jež s ní nějakým způsobem souvisí)-hlavnímu ohnisku zájmu Karla Stejskala. Konvolut prací obsahuje též historické studie i příspěvky zaměřené na nástěnnou malbu a sochařství. Nabízí řadu nových pohledů na bohatou uměleckou produkci v českých zemích a střední Evropě v širokém časovém rozmezí 11.-16. století.

Titul předkládá odborné i laické veřejnosti nejnovější a staršími přístupy k jazyku nezatížené výsledky bádání v relativně mladém oboru lingvistiky. Jeho hlavní přínos spočívá v mnohonásobně větším jazykovém materiálu, než jaký měla k dispozici ještě lingvistická generace předchozí, v možnosti jeho počítačového zpracování, které je rychlé a jehož postupy jsou opakovatelné a tím také kontrolovatelné, a především v důrazu na živý jazyk a na skutečný a typický úzus, toto v protikladu ke školou opakovaným mýtům. Analýzy založené na takovýchto datech jsou jak objektivní, tak vyčerpávající.

Profesor Josef Petráň vzbudil před lety neobvyklou pozornost sondou do dějin své rodné vsi Ouběnic na Benešovsku, v které vypsal osudy jejich obyvatel od kolonizačních počátků v 11. a 12. století až na práh 21. století. V této knize svou "vlastivědnou romanci" rozšířil, prohloubil a ještě více zalidnil. V příběhu jedné vsi nastínil navíc nejdůležitější vývojové trendy dějin českého venkova, a to nejen srovnáním s jejím bezprostředním okolím, Benešovskem a Podblanickem, ale i v celozemském měřítku. Právě druhou polovinu 20. století považuje autor za dobu zániku vesnice v její původní formě jako společenstva výrobců zemědělských produktů. Komunistických experiment ho jen brutálně urychlil, neboť stejný proces, byť v uhlazenějších formách, proběhl i v soudobé západní Evropě. Právě kapitoly o "socializaci" venkova patří k nejpůsobivějším částem celého díla.

Po rozpadu Habsburské monarchie muselo německojazyčné dějepisectví v Rakousku znovu promyslit a interpretovat původní koncepce rakouských i německých dějin. Právě proto představuje historiografie v Rakousku v meziválečném období zajímavé a důležité téma výzkumu: Neodkryjí se při něm zřetelně přístupy, koncepty i strategie při tvorbě dějepisu? Nebude snad možné sledovat vznik historického narativu takříkajíc ve stavu zrodu, a to právě proto, že tehdejší rakouští historikové museli nejenom popsat historický vývoj svého národa a státu, ale teprve vůbec tento subjekt dějinného vyprávění konstituovat? Právě na tyto otázky se tato kniha zaměřuje. Diskurs rakouské meziválečné historiografie je zkoumán jak z hlediska základních obsahových témat a koncepcí dějin, tak i z hlediska (často nesystematických) úvah historiků o tom, co jsou to dějiny, co je jejich předmětem či kdo je (pravým) historikem.

Když si Giacomo Casanova vybral Čechy jako místo, kde stráví zbytek svého života, odcházel do země s vyspělou šlechtickou kulturou. Při zpětném pohledu však vypadá tvorba českých šlechticů poněkud bláznivě: Zjišťovali jste, zda je možno vidět nosem? Víte, že Valmont měl i českou verzi, kterou napsal kníže Lolo Clary? Napadlo vás někdy, zda tloušťka krku souvisí s pohlavním pudem? To jsou otázky, kterými se zabývali šlechtičtí spisovatelé. Ale patřily k nim i vážné problém y, jako byla kritika poddanství a náboženského útlaku, mravní výchova dětí nebo smělé plány na nastolení osvícenské konstituce. Předkládaná kniha tuto zapomenutou kulturu znovu oživuje, a to za pomoci mnoha nově objevených literárních výtvorů. Na světlo světa zde mnohdy poprvé přicházejí šlechtičtí spisovatelé, politici a mystici, jejichž dílo je významným obohacením českých kulturních dějin. Myšlenky těchto šlechticů byly však výsledkem hlubokých změn v myšlení, v náboženské kritice, v soukromí i profesním životě české šlechty, které přinesla doba osvícenství a reforem. Rozsáhlý výklad ukazuje českou šlechtu jako aktivního spolutvůrce evropského osvícenství.

Pojem jižní Čechy vyvolává snad v každém z obyvatel českých zemí představu jedinečnosti, originality a mimořádné přitažlivosti. Kniha se zaměřuje právě na ty jevy, které tuto část naší země odlišují a dávají jí její zvláštní kouzlo. Území svým způsobem uzavřené, historicky formované přítomností významných klášterů i působením šlechtických rodů, zejména Rožmberků a Schwarzenberků, vytvořilo specifické podmínky pro vývoj života obyvatel. Kopce Šumavy pokryté lesy, lesknoucí se hladiny rybníků, úrodné pánve, přívětivé pahorkatiny se ve zdejší společnosti odrazily ve zdrojích obživy, dovednostech, umění, zábavě i tradicích se zřetelnými vklady minulosti, ale i mnohde dodnes živých a udržovaných. - krajina a oblasti - Doudlebsko, Blata, Prácheňsko, Táborsko - architektura, selské baroko a jeho tvůrci - kroje - historie, užitné a regionální typy - řemesla - vorařství, rybářství, dřevařství, vyšívání, sklomalba, pečivo tradice - Velikonoce, máje, Boží Tělo, poutě, dožínky, posvícení, výlovy rybníků, advent, Vánoce, masopust - 130 barevných fotografií z terénních výzkumů autorů

Kniha se zabývá vývojem stranické historiografie mezi lety 1950-1970 v kontextu proměn československého komunismu. Stranické dějepisectví vzniklo na počátku padesátých let jako zvláštní historiografický projekt fungující v rámci aparátu komunistické strany, jehož úkolem bylo zpracovávat minulost KSČ a dělnického hnutí. Mělo být novou historiografií, která se odřízne od tradic takzvané buržoazní historické vědy a stane se dějepisectvím odpovídajícím nárokům probíhající socialistické revoluce. Vývoj stranické historiografie jakoby kopíroval vývoj československého komunismu. Prošla stalinistickou, poststalinistickou a reformně komunistickou fází. Ambicí předkládané monografie je ukázat historiografii jako kulturně-politický fenomén, který citlivě reaguje na aktuální politický a společenský vývoj a sám se na něm aktivně podílí. Kniha analyzuje vznik reformně komunistického historického myšlení v širším politickém a sociálním kontextu.

Pojem jižní Čechy vyvolává snad v každém z obyvatel českých zemí představu jedinečnosti, originality a mimořádné přitažlivosti. Kniha se zaměřuje právě na ty jevy, které tuto část naší země odlišují a dávají jí její zvláštní kouzlo. Území svým způsobem uzavřené, historicky formované přítomností významných klášterů i působením šlechtických rodů, zejména Rožmberků a Schwarzenberků, vytvořilo specifické podmínky pro vývoj života obyvatel. Kopce Šumavy pokryté lesy, lesknoucí se hladiny rybníků, úrodné pánve, přívětivé pahorkatiny se ve zdejší společnosti odrazily ve zdrojích obživy, dovednostech, umění, zábavě i tradicích se zřetelnými vklady minulosti, ale i mnohde dodnes živých a udržovaných. - krajina a oblasti - Doudlebsko, Blata, Prácheňsko, Táborsko - architektura, selské baroko a jeho tvůrci - kroje - historie, užitné a regionální typy - řemesla - vorařství, rybářství, dřevařství, vyšívání, sklomalba, pečivo tradice - Velikonoce, máje, Boží Tělo, poutě, dožínky, posvícení, výlovy rybníků, advent, Vánoce, masopust - 130 barevných fotografií z terénních výzkumů autorů

Václav Havel jako člověk, politik a dramatik. Klíčové texty, exkluzivní fotografie v mimořádném vydání speciálu Lidových novin Václav Havel. „Myslím, že naše moderní historie nám nabízí dost důkazů toho, že svoboda není dar, za který bojují a který pak rozdávají jen mocní tohoto světa, ale že ji může získat či ubránit jen ten, kdo sám pro její získání či obranu něco dělá.“

Přední český lingvista a orientalista líčí své zkušenosti s osvojováním a užíváním mnoha jazyků v mladém i pokročilém věku. Jeho životní příběh dokládá, že ovládání více jazyků nesouvisí ani tak s vrozeným nadáním jako s příležitostmi, které člověku poskytují rodina a okolí. V tom se autor utvrdil, když pobýval v zemích jako Belgie, Singapur či Malajsie, kde je znalost více jazyků všeobecně rozšířena. Touto knihou se obrací především k širokému okruhu čtenářů, rodičům a mladým lidem, kteří se zajímají o jazykové vzdělání, aby se s nimi podělil o své inspirativní zkušenosti.