Lidové noviny strana 44 z 91

V předmluvě třetího svazku úspěšné trilogie Prahou s otevřenýma očima (2005-2006) se uvádí, že opravdoví "pražští chodci" dobře vědí, že úžasná překvapení v Praze nikdy nekončí. Ani sama autorka nakonec neodolala vábení rodného města a připravila dal ší, již čtvrté pokračování nevšedních pražských procházek a příběhů. Zamíříme-li tedy znovu do starého jádra Prahy, užasneme, kolik pozoruhodností tam ještě objevíme! Mimo jiné se projdeme areálem Pražského hradu po stopách slavného architekta Plečni ka, navštívíme nově otevřenou Černínskou zahradu-a nepřehlédneme ani moderní sochu písničkáře Karla Hašlerka na Starých zámeckých schodech, sousoší Nicholase Wintona a "jeho dětí" na Hlavním nádraží či obnovenou Svatojanskou mřížku na Karlově mostě. Poutavá kniha dále nabízí staropražské pověsti, úryvky ze starších i současných románů, básně, pozapomenuté milostné příběhy (včetně "beatnické romance" z Malé Strany) i rozmanité "dušičkové historie" z Vinohradského hřbitova.

Kniha z pera britských historiků Kevina McDermotta a Jeremy Agnewa je fundovanou a zároveň čtivou monografií o dějinách Komunistické internacionály. Autoři svůj text založili nejen na studiu velkého množství východní i západní odborné literatury, ale také na vlastním výzkumu v moskevských archivech. Publikace podává přehled dějin mezinárodního komunismu v letech 1919-1943 z perspektivy jeho centrální organizace i jednotlivých národních sekcí. Namísto kategorických soudů se snaží v maximální šíři představit odborné diskuze, které se ke klíčovým otázkám historie Kominterny v historiografii vedou, a nabídnout tak množství podnětů k dalšímu promýšlení historického fenoménu komunismu. Dodnes se jedná o nejucelenější a nejmodernější syntézu dějin někdejší Třetí internacionály.

Pět let života v Pákistánu, setkání s realitou islámské společnosti i objevování zajímavých cestovatelských destinací podává autorka ve formě sugestivní, osobní výpovědi. Její vyprávění je exkurzem nejenom do každodennosti, běžných situací, ve kterýc h se odráží celé spektrum kulturních rozdílů, rámcuje ho i kontext historický a politický, přítomný zejména v narůstající hrozbě terorismu. Zvláštní pozornost věnuje autorka i reflexi radikálně odlišného postoje k ženám a jejich pozici v náboženské s polečnosti. Přes osobní zážitky i soustředěné mapování širších kulturních souvislostí se snaží hledat logiku a smysl generového modelu, který vyvolává celosvětovou diskuzi. Kromě popisu dramatických událostí kolem zemětřesení v roce 2005 nebo bouřliv ých reakcí na uveřejnění karikatur proroka Mohameda v dánském deníku Jyllands-Posten nabízí autorka i konfrontaci s domácím prostředím, přinášející svěžest pohledu odjinud.

Publikace zahrnuje 190 medailonů padlých, zemřelých a nezvěstných příslušníků Čs. samostatné obrněné brigády, kteří od října 1944 do května 1945 bojovali v okolí přístavu Dunkerque, v němž se uzavřela silná německá posádka. V rámci zkoumání problemat iky československého zahraničního odboje za druhé světové války představují různorodé životní osudy prostých vojáků tolik potřebný "pohled zdola"; studie, které jsou součástí publikace, naopak zasazují působení československých vojáků do širšího rámc e bojové činnosti spojeneckých vojsk, a současně předkládají zajímavé výsledky zevrubného statistického zpracování získaných údajů. Publikaci doplňují i grafy a schematické mapky a téměř 700 barevných i černobílých fotografií a dokumentů.

Dějiny lichtenštejnského knížectví jsou bezprostředně spjaty s osudy rodu Lichtenštejnů, kteří měli panství i v českých zemích a kteří se ziskem knížecího titulu na počátku 17. století posunuli mezi elitu habsburské monarchie a následné majetkové pře suny je proměnily v jedny z největších pozemkových vlastníků střední Evropy. Česko-lichtenštejnské vztahy však byly až do roku 2009 značně komplikované . Autoři se však zaměřili na dějiny tohoto malého alpského státu od nejstarších dob po dnešek.

Výpravná publikace od renomovaných historiků středověkého umění a architektury podrobně seznamuje čtenáře se svatovítskou katedrálou a její historií. Doplněno množstvím barevných fotografií. Katedrála sv. Víta vznikla na místě rotundy, jejímž zaklada telem byl kníže Václav, a baziliky, kterou na místě rotundy postavil kníže Spytihněv II. Obě tyto stavby už v počátcích české státnosti sloužily jako místa k uložení ostatků patronů české země (sv. Václav, sv. Vojtěch), k důležitým obřadům spojeným s českou státností, jakými byly korunovace a pohřby panovníků, a důležitých osobností církve a státu. Obě také byly centrálními svatyněmi pražského biskupství. Zřízením pražského arcibiskupství papežem Klementem VI. dne 5. května 1344 se bazilika sv. Víta stala metropolitním chrámem. Arcibiskupský úřad převzal jako první při slavnostní mši Arnošt z Pardubic. Při této příležitosti byl také položen základní kámen k nové velkolepé gotické katedrále. Zatímco většina evropských katedrál byla budována uvnitř měst, katedrála pražská vyrůstala mimo město, uprostřed areálu Pražského hradu, který byl nejen sídlem panovníka, ale i svého druhu posvátným okrskem s několika kostely. Díky poloze na temeni návrší, na němž pražský hrad leží, zdvihá se gotick á katedrála vysoko nad souměstím jako dominanta Prahy. Stavba katedrály byla budována s velkými uměleckými aspiracemi. První mistr, který stál v čele stavby, Matyáš z Arrasu, povolaný Janem Lucemburským z Avignonu, přenesl do Prahy vzor francouzské k atedrální architektury. Ale Matyášův nástupce geniální Petr Parléř dodal pražské katedrále a její sochařské výzdobě rysy umělecké výjimečnosti. Po dobu vlády Karla IV. postupovala stavba úspěšně kupředu, zastavilo ji až husitské období. Již tehdy kat edrála zastávala nezastupitelnou roli v symbolice českého státu: byly zde uloženy korunovační klenoty. Katedrála byla těžce poškozena při požáru Pražského hradu v roce 1541. Jako torzo katedrála s různými dílčími úpravami zůstala až do roku 1844. Teh dy začala obnova starých částí chrámu. Celková rekonstrukce gotické stavby a dostavba nových částí trvala do roku 1929, kdy při příležitosti výročí smrti sv. Václava byl chrám slavnostně konsekrován. V žádném jiném monumentu nejsou tak výrazně vepsán y dějiny českých zemí a jejich obyvatelstva jako právě tady. Svatovítskou katedrálu lze nahlížet a vykládat z rozmanitých úhlů, jež můžeme považovat za oprávněné, ale nelze nevnímat aureolu posvátnosti, která katedrálou prostupuje a vyzařuje z ní.

Oriana Fallaci napsala text, který sama nazvala "kázáním", bezprostředně po útocích na World Trade Center 11. září 2001. Pracovala tou dobou ve svém manhattanském bytě a byla očitým svědkem celé události. Vášeň, bolest i přesvědčení, které vložila d o textu, je nenapodobitelná. Tragédie v New Yorku je pro Fallaci drsným impulzem pro velmi otevřené zúčtování s těmi, kdo ji způsobili, i s těmi, kdo nedokážou ze strachu, masochismu, lenosti, hlouposti, ale i nevzdělanosti bránit hodnoty západní civ ilizace. Knihu si přečetlo několik milionů čtenářů po celém světě, vyvolala řadu žalob proti autorce, těžce nemocná Fallaci musela čelit výhružkám zabitím i oplzlým pamfletům na svou osobu. Přesto zůstala příkladem novinářské cti a neohroženosti. J ak sama píše: "Zlo nemá vždy stejný pas." A boji proti zlu, omezenosti a zbabělosti zasvětila i zbytek svého života: "Řekla jsem, co jsem říct musela. Můj hněv a má hrdost mi to přikázaly. Mé čisté svědomí a můj věk mi umožnily uposlechnout ten rozka z, dostát této povinnosti"

Oriana Fallaci napsala text, který sama nazvala "kázáním", bezprostředně po útocích na World Trade Center 11. září 2001. Pracovala tou dobou ve svém manhattanském bytě a byla očitým svědkem celé události. Vášeň, bolest i přesvědčení, které vložila d o textu, je nenapodobitelná. Tragédie v New Yorku je pro Fallaci drsným impulzem pro velmi otevřené zúčtování s těmi, kdo ji způsobili, i s těmi, kdo nedokážou ze strachu, masochismu, lenosti, hlouposti, ale i nevzdělanosti bránit hodnoty západní civ ilizace. Knihu si přečetlo několik milionů čtenářů po celém světě, vyvolala řadu žalob proti autorce, těžce nemocná Fallaci musela čelit výhružkám zabitím i oplzlým pamfletům na svou osobu. Přesto zůstala příkladem novinářské cti a neohroženosti. J ak sama píše: "Zlo nemá vždy stejný pas." A boji proti zlu, omezenosti a zbabělosti zasvětila i zbytek svého života: "Řekla jsem, co jsem říct musela. Můj hněv a má hrdost mi to přikázaly. Mé čisté svědomí a můj věk mi umožnily uposlechnout ten rozka z, dostát této povinnosti"

Oriana Fallaci napsala text, který sama nazvala "kázáním", bezprostředně po útocích na World Trade Center 11. září 2001. Pracovala tou dobou ve svém manhattanském bytě a byla očitým svědkem celé události. Vášeň, bolest i přesvědčení, které vložila d o textu, je nenapodobitelná. Tragédie v New Yorku je pro Fallaci drsným impulzem pro velmi otevřené zúčtování s těmi, kdo ji způsobili, i s těmi, kdo nedokážou ze strachu, masochismu, lenosti, hlouposti, ale i nevzdělanosti bránit hodnoty západní civ ilizace. Knihu si přečetlo několik milionů čtenářů po celém světě, vyvolala řadu žalob proti autorce, těžce nemocná Fallaci musela čelit výhružkám zabitím i oplzlým pamfletům na svou osobu. Přesto zůstala příkladem novinářské cti a neohroženosti. J ak sama píše: "Zlo nemá vždy stejný pas." A boji proti zlu, omezenosti a zbabělosti zasvětila i zbytek svého života: "Řekla jsem, co jsem říct musela. Můj hněv a má hrdost mi to přikázaly. Mé čisté svědomí a můj věk mi umožnily uposlechnout ten rozka z, dostát této povinnosti"

Druhé, doplněné a rozšířené vydání. Brazilské dějiny, spojující Ameriku, Evropu i Afriku, přecházejí z málo známé indiánské minulosti přes koloniální, osvobozeneckou, císařskou a republikánskou éru do současnosti.

Kniha zkoumá z etymologického hlediska šlechtické tituly v germánských, slovanských, baltských a keltských jazycích. Na příkladu etymologického rozboru šlechtických titulů se v ní ukazuje, jak může etymologie fungovat jako pomocná věda historická.

Druhé revidované vydání úspěšného projektu Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze a Nakladatelství Lidové noviny. Editorem publikace je Václav Kofroň. Kniha je jednou z nejpřekládanějších souhrnných prací věnovaných historii světové kinemat ografie od počátků až do dnešních dnů. Její autoři patří k nejvýznamnějším žijícím filmovým historikům. Většina z více než deseti jejich velkých publikací byla přeložena do mnoha světových jazyků a patří k pilířům filmového vzdělání po celém světě. N arozdíl od několika lexikonů a encyklopedií, které v češtině existují, jde o vyvážené syntetické dílo, které vyniká čtivým jazykem a unikátní výkladovou praxí využívající stovek fotografií z filmů nikoli jenom k ilustračním účelům, ale k velmi názorn ému proniknutí do podstaty stylů, skladebných principů či dalších reálií filmové praxe dané doby. Kniha se v souladu s tzv. novou filmovou historií nezaměřuje pouze na umělecký film, ale vykládá kinematografii jako celek, jehož ústředním bodem je fil mové dílo. Vznik i přijetí tohoto díla však podmiňuje celá řada kulturních, technologických i společensko-politických faktorů, které autoři ve svém díle zohledňují. Četba či jenom opakované nahlížení do této knihy nabízí v každém ohledu velmi kontext uální poznání světové kinematografie jako součásti lidské kultury, z níž vyrůstá.

Unikátní projekt rozsahem i způsobem zpracování. Příručka rýmů usnadní psaní jakýchkoli rýmovaných textů, což je úkol, před kterým stojí nejen začínající básníci, ale také autoři písňových textů, reklamních sloganů a mnozí další. Slovník zároveň může sloužit jako doplňková pomůcka při výuce literární teorie na základních a středních školách. Svým rozsahem i způsobem zpracování se jedná o unikátní projekt, který na současném knižním trhu nemá obdoby (posledním takovým pokusem byl Puchmajerův Rýmo vník z roku 1824).

Přední slovenský historik a dlouholetý ředitel Historického ústavu v Bratislavě Dušan Kováč podává čtivou a zajímavou syntézu dějin našeho východního souseda, s nímž Češi sdíleli v 20. století jeden státní útvar, Československo. Popisuje slovenské dě jiny od pravěku, příchod Slovanů, epochu velkomoravské říše, která zabírala nejzápadnější část země, začlenění do rámce středověkého uherského státu, období tureckých nájezdů, maďarizační útlak, národní obrození i dějiny 20. století, kdy Slováci získ ali dvakrát nezávislost. Zajímavé jsou také kapitoly o vývoji slovenské kultury a česko-slovenských vztahů.

Bezprostředně po suezské válce byly zainteresované strany plně zaměstnány likvidací následků konfliktu. Velká Británie s Francií 3. prosince 1956 souhlasily s bezpodmínečným odchodem svých vojsk z Egypta, úplná evakuace skončila 22. prosince. Izrael ale dál okupoval Sinajský poloostrov a pásmo Gazy a kvůli sporům o právní status byl uzavřen Suezský průplav, byť pod egyptskou kontrolou. Z obou evropských mocností utrpěla Velká Británie větší ztráty. Její zájmy v arabském světě byly ohroženy prakt icky všude, britští občané byli napadáni, britský majetek a instituce ničeny a britské zboží bojkotováno. Egyptská vláda nechala obsadit britské podniky a jejich britské zaměstnance pozavírala nebo vypověděla. Egypt, Sýrie a Saudská Arábie přerušily s Londýnem diplomatické styky. I arabské země k Britům tradičně přátelské považovaly za nutné se od "imperialistického agresora" distancovat. Jordánská vláda sáhla k ukončení smluvních vztahů s Velkou Británií, a dokonce i irácká monarchie odsoudila napadení Egypta a zvažovala odchod z Bagdádského paktu.

Bezprostředně po suezské válce byly zainteresované strany plně zaměstnány likvidací následků konfliktu. Velká Británie s Francií 3. prosince 1956 souhlasily s bezpodmínečným odchodem svých vojsk z Egypta, úplná evakuace skončila 22. prosince. Izrael ale dál okupoval Sinajský poloostrov a pásmo Gazy a kvůli sporům o právní status byl uzavřen Suezský průplav, byť pod egyptskou kontrolou. Z obou evropských mocností utrpěla Velká Británie větší ztráty. Její zájmy v arabském světě byly ohroženy prakt icky všude, britští občané byli napadáni, britský majetek a instituce ničeny a britské zboží bojkotováno. Egyptská vláda nechala obsadit britské podniky a jejich britské zaměstnance pozavírala nebo vypověděla. Egypt, Sýrie a Saudská Arábie přerušily s Londýnem diplomatické styky. I arabské země k Britům tradičně přátelské považovaly za nutné se od "imperialistického agresora" distancovat. Jordánská vláda sáhla k ukončení smluvních vztahů s Velkou Británií, a dokonce i irácká monarchie odsoudila napadení Egypta a zvažovala odchod z Bagdádského paktu.