Lidové noviny strana 37 z 91

„Po řadě publikací věnovaných amerindiánským kulturám jsem se odhodlal s náležitým odstupem čtyřiceti let nahlédnout na svou první cestu (1968–1969) napříč latinskoamerickým kontinentem.Do světa jsem odjížděl s touhou nejen poznat nové a vzdálené země, ale i dobré lidi. Mé vandry do Latinské Ameriky byly jakousi cestou za vzdáleným snem. Má první dobrodružná cesta se stala počátkem mé celoživotní cesty za pochopením Latinské Ameriky.“

Mikulov, malebné město na samé hranici s Rakouskem, představuje jeden ze symbolů úrodné a sluncem zalité jižní Moravy. Má za sebou několik století své existence, která rozhodně nebyla vždy jen radostná, jak by se ze vzhledu města mohlo zdát. Malá osada tvořící zázemí původně zeměpanského strážního hradu, se postupně proměnila v kvetoucí poddanské město, úzce svázané s honosným sídlem nejprve Lichtenštejnů a poté Ditrichštejnů. Během svého vývoje bylo město několikrát postiženo vojenskými taženími i různě rozsáhlými požáry. I přes všechnu nepřízeň osudu však Mikulov vzkvétal a rostl, aby byl nakonec staletý vývoj města násilně přerván nuceným odchodem jeho převážně německých a židovských obyvatel.

Kniha Základní problémy sutdia raného novověku přináší širokou škálu badatelských přístupů k dějinám raného novověku i s profilujícími tematickými okruhy, na něž specialisté na toto období zaměřují svou pozornost jak v rámci české historiografie, tak v širším kontextu evropského, popřípadě i světového dějepisectví. Šestý svazek ediční řady České dějiny, v níž představují svá díla převážně pracovníci a absolventi Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Na této knize spolupracovali rovněž odborníci z dalších univerzitních i akademických pracovišť.

Kniha Z Prahy všemi směry vybízí čtenáře k novým nevšedním cestám, tentokráte v širším okolí Prahy - doslova "do všech světových stran" z hlavního města- v rámci Středočeského kraje.Autorka Ivana Mudrová zpracovala nový soubor více než šedesáti nových námětů k netradičním výletům. Seznamuje s opomíjenými přírodními i historickými památkami (včetně podrobných a zasvěcených popisů cest), k nimž často nevedou ani turistické trasy, stejně jako se známějšími lokalitami a městy, navíc doplněnými místními historkami, tajemnými pověstmi či zvláštními souvislostmi. Texty tradičně provázejí i působivé snímky, novinkou jsou orientační mapky.

Životní příběh Evy Urbanové, jedné z nejvýznamnějších českých operních pěvkyň současnosti, se odvíjí od prvních podnětů a inspirací v rodině a otevřeně popisuje překážky i vlastní tápání, které se jí stavělo do cesty za vytouženým zpěvem. Živě a věcně líčí celou dosavadní kariéru, která začala v Divadle J. K. Tyla v Plzni, záhy pokračovala v Národním divadle v Praze a dovedla Evu Urbanovou na nejvýznamnější světové operní scény, včetně milánské La Scaly a Metropolitní opery v New Yorku. Vzhledem k velmi netypickému formování a mimořádné umělecké dráze Evy Urbanové kniha popisuje či objasňuje řadu prvků pěveckého formování a praxe i pro adepty pěveckého umění a pro laiky. Výpověď zpěvačky doplňují komentáře a názory jejích kolegů, spolupracovníků a přátel.

Životní příběh Evy Urbanové, jedné z nejvýznamnějších českých operních pěvkyň současnosti, se odvíjí od prvních podnětů a inspirací v rodině a otevřeně popisuje překážky i vlastní tápání, které se jí stavělo do cesty za vytouženým zpěvem. Živě a věcně líčí celou dosavadní kariéru, která začala v Divadle J. K. Tyla v Plzni, záhy pokračovala v Národním divadle v Praze a dovedla Evu Urbanovou na nejvýznamnější světové operní scény, včetně milánské La Scaly a Metropolitní opery v New Yorku. Vzhledem k velmi netypickému formování a mimořádné umělecké dráze Evy Urbanové kniha popisuje či objasňuje řadu prvků pěveckého formování a praxe i pro adepty pěveckého umění a pro laiky. Výpověď zpěvačky doplňují komentáře a názory jejích kolegů, spolupracovníků a přátel.

Kniha Erby české, moravské a slezké šlechty plzeňského historika Jana Pelanta představuje erby a stručné dějiny 610 šlechtických rodů, žijících a působících v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, které sehrály v historii naší země významnou roli. Každý erb je v knize posuzován ze čtyř hledisek: nejprve je každý tzv. blasonován (popsán), pozornost je věnována jeho historizování (výkladu dějin), kritice (rozboru a posudku) i jejich vlastnímu kreslení. Kniha uvádí esej o dějinách a významu šlechtické heraldiky a o fenoménu, kterým bezesporu česká, moravská a slezská šlechta byla a stále je. Závěr knihy doplňují seznamy erbovních figur a základní literatury k problematice šlechty.

Publikace vychází k příležitosti desátého výročí vzniku Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (2003-2013). Svou činností ústav navázal na předchozí tradici výuky studijních oborů křesťanská archeologie a dějiny křesťanského umění, jež na půdě fakulty sahá až do devatenáctého století. Kniha obsahuje studie žáků a mladých kolegů historika prof. PhDr. Jiřího Kuthana, DrSc. Dr.h.c., které vycházejí převážně z diplomových a disertačních prací vzniklých pod jeho vedením či v pracovním prostředí jeho užšího týmu.

Ve svém dlouho očekávaném druhém románu se Ann-Marie MacDonaldová vrací do šedesátých let, období naplněného sebevědomým optimismem úspěšného dobývání vesmíru, ale také hrozbou studené války a mezinárodních strategických intrik. Na jeho pozadí se odvíjí osud Madeleine McCarthyové, na začátku románu devítileté dívenky nadané nevšední představivostí a pozorovacím talentem, která přijíždí se svou rodinou na leteckou základnu Centralia v Ontariu, kde se zakládá osa tragického příběhu brutálního zločinu lokálního významu, propojeného s neznámými tajemnými silami a zájmy globálního charakteru. MacDonaldová podmanivým způsobem evokuje bolest, zmatek, humor i radost dětství konfrontovaného s nebezpečným a těžko pochopitelným světem dospělých. Kam létají vrány je mistrovskou kronikou novodobé historie Kanady v kontextu klíčových událostí v našem světě, ale především neodolatelným, hluboce přesvědčivým příběhem lidského utrpení, nezdolnosti a hojivé síly lásky.

První světová válka na dlouhá léta rozdělila manžele Hanu a Edvarda Benešovy. Edvard Beneš po boku T. G. Masaryka a M. R. Štefánika se pozvolna dostával do vedení československého zahraničního odboje v Paříži a trpělivě získával pozice v akademickém, žurnalistickém, diplomatickém a politickém světě. Jeho žena Hana zůstala v Praze a byla zatčena v tzv. knoflíkové aféře na podzim 1915. Až do ledna 1917 byla vězněna ve Vídni a po svém propuštění žila převážně na českém venkově každodenní starostí o obživu.O svém životě za války sepsala krátké, ale zajímavé svědectví, které je kontrastním pandánem k poznámkám jejího manžela. Ten naopak žil především politikou a jeho, převážně stenografované diáře jsou zaplněny známými i zapomenutými jmény z politického a společenského života západní Evropy. Díky dosud neznámým zápisům můžeme sledovat nejen Benešovu cestu na výsluní evropské politiky, ale i vývoj jeho vztahu s nejbližšími spolupracovníky.Dagmar Hájková (1962) vystudovala obor čeština - dějepis na FF UK. V letech 1987 - 1992 byla zaměstnána v Národním muzeu v Praze v oddělení novodobých dějin. V roce 1992 začala pracovat v Ústavu T. G. Masaryka, kde dosud působí. Zabývá se českými moderními dějinami, zvláště pak problematikou prvního odboje a Masarykovy rodiny. Je také editorkou Masarykových spisů a korespondence.Eva Kalivodová (1980), historička, vědecká pracovnice Masarykova ústavu a Archivu AV ČR. Zabývá se česko-francouzskými kulturními a diplomatickými vztahy v období první Československé republiky, dále pak náboženskou otázkou a problémem sociální disciplinace moderní společnosti.

Formou takřka klasické epické ságy se na jeho stránkách rozehrává temný, ale hluboce působivý příběh rodiny Piperových, plný postupně odhalovaných šokujících tajemství, vedoucích k jednomu z nejpřekvapivějších rozuzlení, jaká lze najít v próze dvacátého století.

Formou takřka klasické epické ságy se na jeho stránkách rozehrává temný, ale hluboce působivý příběh rodiny Piperových, plný postupně odhalovaných šokujících tajemství, vedoucích k jednomu z nejpřekvapivějších rozuzlení, jaká lze najít v próze dvacátého století.

Duchcov je městem paradoxů. Jen kousek za malebným náměstím s barokními památkami se rozevírá obří tlama uhelného leviatana, která stále hrozí pohltit město i s jeho staletou historií, vepsanou už do vzácných středověkých rukopisů zdejší městské knihy nebo do nekrologia duchcovských dominikánek. Duchcov byl od pradávna křižovatkou česko-saských vztahů a přitahoval význačné osobnosti a umělce: na jehož barokní tváři zanechal svou stopu Matyáš Bernard Braun i Václav Vavřinec Reiner, na neznámém místě zde odpočívá jedna z hlavních postav evropského osvícenství Giacomo Casanova. Na sklonku 19. století se město stalo jedním z hlavních ohnisek české reconquisty Podkrušnohoří, která pak byla dovršena nuceným vysídlením německého obyvatelstva po druhé světové válce.

Druhý díl knihy Královské dílo za Jiřího z Poděbrad a dynastie Jagellonců – města, církev, korunní země, je věnován stavbám a uměleckým dílům této doby (od počátku druhé poloviny 15. do začátku druhé čtvrtiny 16. století), která vznikla ve městech, na církevní půdě a ve vedlejších zemích České koruny - ve Slezsku a v Horní Lužici. Před Jiřím z Poděbrad a poté i Vladislavem a Ludvíkem Jagellonským stály nelehké úkoly při obnově vnitřní stability Českého království po husitských válkách. Přes to se na poli architektury a umělecké tvorby setkáváme s překvapivě bohatým a různorodým děním. Z této doby pochází tak vynikající monumenty, jako jsou velké části chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře či kostel Nanebevzetí Panny Marie v Mostě. Mnohé další kostely, které byly středobodem měst a výraznou součástí jejich panoramatu, byly přestavovány, jiné nově budovány. Kromě kostelů města v této době stavěla či zesilovala opevnění, jehož součástí byly reprezentativní brány. Vyrůstaly či přestavovaly se radnice, které byly sídlem městské správy - v Praze, Táboře a ve slezské Vratislavi se v nich dochovaly velké slavnostními sály. Znovu se začala rozvíjet objednavatelská činnost církevních institucí a hodnostářů. Zvláštní pozornost je věnována uměleckým památkám ve Slezsku a v Lužici. V tomto svazku jsou prezentována nejen místa a díla známá, ale i mnohé, co neprávem stálo stranou zájmu a pozornosti

Druhý díl knihy Královské dílo za Jiřího z Poděbrad a dynastie Jagellonců – města, církev, korunní země, je věnován stavbám a uměleckým dílům této doby (od počátku druhé poloviny 15. do začátku druhé čtvrtiny 16. století), která vznikla ve městech, na církevní půdě a ve vedlejších zemích České koruny - ve Slezsku a v Horní Lužici. Před Jiřím z Poděbrad a poté i Vladislavem a Ludvíkem Jagellonským stály nelehké úkoly při obnově vnitřní stability Českého království po husitských válkách. Přes to se na poli architektury a umělecké tvorby setkáváme s překvapivě bohatým a různorodým děním. Z této doby pochází tak vynikající monumenty, jako jsou velké části chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře či kostel Nanebevzetí Panny Marie v Mostě. Mnohé další kostely, které byly středobodem měst a výraznou součástí jejich panoramatu, byly přestavovány, jiné nově budovány. Kromě kostelů města v této době stavěla či zesilovala opevnění, jehož součástí byly reprezentativní brány. Vyrůstaly či přestavovaly se radnice, které byly sídlem městské správy - v Praze, Táboře a ve slezské Vratislavi se v nich dochovaly velké slavnostními sály. Znovu se začala rozvíjet objednavatelská činnost církevních institucí a hodnostářů. Zvláštní pozornost je věnována uměleckým památkám ve Slezsku a v Lužici. V tomto svazku jsou prezentována nejen místa a díla známá, ale i mnohé, co neprávem stálo stranou zájmu a pozornosti

Irák, jehož jádro tvoří neobyčejně úrodná oblast mezi řekami Eufratem a Tigridem, nazvaná ve starověku Mezopotámie, je jednou z nejstarších kulturních zemí světa, zvanou dokonce kolébka lidstva. Irák je zároveň strategicky významný arabský stát Blízkého východu jak z hlediska geopolitického postavení, tak z hlediska nesmírného ropného bohatství. Ve své historii Irák zaznamenal obdivuhodné vzestupy civilizací a kultur i jejich prudké pády, jakož i nesčetné invaze zvenčí. Přesto si zachoval svou vlastní tvář.