Lidové noviny strana 30 z 91

Dějiny českého exilu v Austrálii jsou dosud nevyprávěným příběhem mnoha individuálních osudů i moderní kolektivní paměti Čechů. Austrálie se po druhé světové válce stala překvapivě zemí, která přijala největší počet exulantů z Evropy postižené komunismem a válečným běsněním. Poúnorový i později posrpnový exil z Československa zde představoval početně silnou a organizovanou komunitu, která se výrazně angažovala v boji proti komunismu. Český (a slovenský) exil vytvořil v Austrálii silnou subkulturu, která dala vzniknout řadě politických i uměleckých počinů a v níž vynikla řada silných osobností.

V Nicově a okolí patřil k místním rekvizitám policajt zvaný Hurvínek. Toho jednou, někdy koncem padesátých let, přivolali na louku, kam se snesl balon s americkými letáky, vypuštěný z Bavorska. My jsme tam byli na procházce s našima a seběhli se kolem balonu; ten se snesl na trávu, ale trošku se vznášel. Pod balonem byl zavěšený jakoby buben z fest lepenky, okolo něho igelitová fólie metr široká a kolem ní vrstvy letáků; jak se ten pás odvíjel, letáky se uvolňovaly. Najednou se z lesa vynořil Hurvínek s řevem: „Stát! Nedotýkat se!“ Přisupěl k balonu, stoupl si do bubnu a začal odmotávat fólii i s letáky; jenže tím se balon odlehčil a vznesl se i s policajtem nějakých pět sedm metrů do vzduchu. Až po chvíli zase přistál a s ním i zbytky Hurvajzovy autority; lidi se mu dlouho smáli, že málem odletěl na Západ. Tři čtyři měsíce před revolucí jsme seděli s Ivanou v baru na Cannery Row… to je ta slavná ulice v Monterey, slavná kvůli Steinbeckovi, Cannery Row se jmenuje Steinbeckova knížka, přeložená do češtiny se jmenuje Na plechárně. Ten bar, tu hospodu jménem La Ida tam měla ženská jménem Kalisa. Steinbeck se v několika knížkách o Kalise zmiňuje; a Kalisa byla naše přítelkyně. Tehdy jí bylo přes šedesát. Měla milence jménem Taras, kterému bylo ani ne třicet. Do téhle hospody jsme velice rádi chodili, protože tam opravdu ještě byl duch Johna Steinbecka. Byla celá omlácená, židle všecky otlučené, a ještě měla schody do patra, tam byl takový malý sálek, kde bylo piano. (Tam rád hrával Honza Němec, taky tam měl svatební hostinu.) No a když jsme tam jednou s Ivanou seděli dlouho do noci, tak jsem najednou řekl: „Kaliso, v neděli k nám přijdeš na návštěvu!“ Pozvali jsme ji, ať k nám přijde na večeři i s tím svým mladým přítelem. A představte si, že se u toho jídelního stolu rozbrečela a říkala: „Já jsem hospodská čtyřicet let a nikdo mě nikdy nepozval domů. Tohle je zkrátka poprvé.“

Autorizovaná biografie Margaret Thatcherové přináší neobyčejně barvitý obraz života jedné z nejmocnějších žen v historii lidstva. Fascinující pohled na intimní aspekty přeměny Velké Británie a světa ve druhé polovině 20. století vychází z mnoha dosud neznámých pramenů: osobních dopisů, deníků i výpovědí blízkých kolegů a přátel, kteří s autorem mluvili zcela otevřeně, neboť věděli, že jejich výpovědi bude publikovat až po smrti lady Thatcherové. Charles Moore ke své hrdince chová zřejmou úctu, v žádném případě však nezůstává nekritický. Svůj materiál třídí se smyslem pro detail i širší souvislosti a interpretuje jej se svébytným smyslem pro humor. Druhý díl začíná v červnu 1983 drtivým volebním vítězstvím po válce o Falklandy a končí v červnu 1987, kdy se stala první předsedkyní vlády ve 20. století, která zvítězila třikrát po sobě ve všeobecných volbách. Během tohoto funkčního období Margaret Thatcherová nadále pokračovala v privatizaci britského průmyslu a dosáhla výrazného oživení ekonomiky, čelila však masivní stávce horníků. Těsně unikla pumovému atentátu na konferenci Konzervativní strany v Brightonu. Vedla jednání s EHS s jasnou snahou dosáhnout pro Británii řadu výhod. V centru její pozornosti byly nadále vztahy s USA zastupované Ronaldem Reaganem, s nímž ji pojilo blízké přátelství. Do centra její pozornosti se dostal i SSSR, kde začínaly glasnosť a peresrojka reprezentované novým typem sovětského politika Michailem Gorbačovem. Kniha zachycuje i složitá vyjednávání na Blízkém východě a v Jihoafrické republice, kde byla ráznou odpůrkyní ekonomických sankcí uvalených ostatními mocnostmi na režim aparheidu, a mnohá další, která tato bezpochyby nejvýznamnější politička 20. století utvářela a ovlivňovala.

Odhalené základy sakrálního objektu na severovýchodním předhradí Pohanska, třetího nejvýznamnějšího velkomoravského centra, který vznikl někdy ve druhé polovině 9. století a plnil svou funkci i v prvních dekádách věku následujícího, a zejména nález náčelnického hrobu H 153, obrátily pozornost badatelů opět k staronové a stále nezodpovězené otázce náhlého zániku mojmírovského státu a také jeho charakteru. Sedmička archeologů, historiků a přírodovědec (David Kalhous, Pavel Kouřil, Jiří Macháček, Vladimír Sládek, Ivo Štefan, Martin Wihoda a Roman Zehetmayer) se nyní pokouší zasadit tento pozoruhodný objev do širších mocenských, sociálních a kulturních souřadnic, aby dospěla k některým až překvapivým závěrům.

V uplynulém čtvrtstoletí vzbudily zaslouženou pozornost historické obce i laické veřejnosti objemné monografie profesora Žemličky mapující dějiny přemyslovského období, zvláště pak 13. století. Nicméně nemělo by se zapomínat, že Josef Žemlička nepostrádá cit i pro detail a drobnou zápletku. A právě ze zdánlivě nedůležitých zápletek je sestaven předkládaný výbor. Jeho pořadatelé stanuli před ošemetným úkolem vybrat z úctyhodného množství časopiseckých studií a článků příspěvky, jež by nejlépe odpovídaly jubilantovým odborným zájmům. Zpočátku vládla shoda v jediném. Že by v něm neměl chybět oddíl věnovaný výkladu středověkých pramenů, k němuž pak přibyly texty o historické geografii, měšťanech a městských obcích a také výpravy do světa přemyslovských knížat, králů a rodící se středověké šlechty.

Soubor pěti studií o Zlaté bule sicilské, vydané roku 1212 římským a sicilským králem Fridrichem II. pro českého krále Přemysla Otakara I., z pera nejpřednějších odborníků na danou problematiku. Zabývají se okolnostmi vzniku tohoto dokumentu, politickou situací v Evropě na počátku druhého desetiletí 13. století i diplomatickým pozadím (jak její písemnosti vznikly a kdo se podílel na jejich vzniku), recepcí Zlaté buly v dalších etapách vývoje českého státu, zejména v době Karla IV., který na ni státoprávně navázal, a rovněž osudy dokumentu v dalších stoletích, jeho archivním uchováním, editováním i zpřístupněním.

Bulharsko, které bylo pro naše turisty donedávna jednou z mála příležitostí, jak se seznámit s krásami jižních moří, je také zemí s pohnutou historií. Ta zahrnuje antiku s civilizacemi starých Thráků, Řeků a posléze Římanů, ale též dvě středověká bulharská carství, nadvládu Byzance i Turků, v době moderní národně osvobozovací boje, novodobou samostatnost s Kainovým znamením „slovanského vyvrhele“ a se dvěma světovými válkami na straně Německa, Dimitrova, socialistickou éru a její zhroucení. Kromě autora, bulharisty, jenž je však poslední dobou spíše znám jako odborník na česko-slovenské vztahy, se na kapitolách o bulharském národním obrození, dějinách bulharské vědy a kultury a česko-bulharských vztazích podíleli i bulharští historici Ivan Pavlov, Vladimir Penčev, Emilia Angelovová a Svetlana Bajčinská.

Počátky sekulární kultury, ve které dnes žijeme, sahají nepochybně dále než do doby Československé první republiky. Právě v době vlády domu habsbursko-lotrinského nastal přechod od absolutní monarchie ke konstituční, od monolitického katolicismu k agnosticismu a od nevolnictví k občanské společnosti. Je to doba zrodu veřejné sféry a médií, úpadku náboženství a intenzivního rozvoje právní kultury, která měla efektivně chránit práva jednotlivce. Kniha se soustředí na otázky, které národní dějepisectví nechávalo bez povšimnutí. Je to generační dílo, ve kterém se mladší autoři a autorky snaží tyto procesy osvětlit a usmířit Čechy s jejich vlastní minulostí.

Kniha vznikla u příležitosti významného jubilea vedoucího Ústavu dějin křesťanského umění KTF UK prof. Jiřího Kuthana. Svým zastřešujícím tématem Církev učená. Společenství ducha a umění míří k jeho působení na fakultě, kde se ujal výuky již před založením Ústavu dějin umění. K jeho významným předchůdcům zde patřil Josef Cibulka, na jehož odkaz prof. Kuthan v mnohém navázal. Nechť tedy čtenář vstoupí do pomyslného chrámu, jemuž vládne korunovaná Madona – Ecclesia, a nechá se vést tématy blízkými jubilantovu zaměření, viděnými z pohledu teologie, historie a dějin umění očima jeho kolegů a přátel.

Publikace Význam kmenové společnosti v 21. století bude první z chystané řady Blízký východ na křižovatce, kterou NLN připravuje v koedici s Metropolitní univerzitou Praha. V následujících letech by měly přijít na řadu svazky zaměřené například na postavení žen v blízkovýchodních společnostech, bezpečnostní situaci regionu nebo rozvoj tamních médií. Mezi spoluautory jednotlivých svazků se objeví přední český arabista profesor Luboš Kropáček, britská antropoložka světového jména Ziba Mir-Hosseini, pákistánský analytik Daud Khattak a řada dalších zajímavých osobností.

Kniha představuje souhrnný vhled do politických, kulturních a náboženských dějin podstatné části Arabského poloostrova, počínaje historií kdysi slavných státních a kmenových útvarů a jejich kulturního prostředí až po dějiny střední Arábie v době vzniku islámu v městských centrech - Mekce a Medíně. Těžiště výkladu spočívá v historii oblasti od poloviny 18. století, kdy se v srdci Arábie zrodilo reformistické wahhábovské hnutí. Stoupenci jeho učení, jejich ambice a s nimi spjaté kmenové a regionální války jsou zarámovány do kontextu velmocenského boje mezi Velkou Británií, osmanskou říší a dalšími státy. Saúdská Arábie se pak "nenápadně" zrodila v průběhu dělení Blízkého východu mezi vítěze první světové války a po druhé světové válce založila svůj geopolitický význam na strategických nalezištích ropy.

Exilovým médiím, která začali uprchlíci z Československa zakládat na Západě krátce po komunistickém puči v únoru 1948, se historický výzkum dosud věnoval spíše okrajově či v širším kontextu jiných témat. Tato média přitom vytvářela specifický prostor, který reagoval na ztížené možnosti kritické diskuse v Československu, v exilovém rozptýlení hrála podstatnou integrační roli a současně se některá z nich stávala i díky spojení s domovem mnohem účinnějšími prostředky zahraničního působení proti komunistickému režimu než exilové politické strany či organizace. Hlavní pozornost práce je soustředěna na období po srpnu 1968, kdy exilové hnutí oživila masivní vlna nových uprchlíků. Z OBSAHU *Zakladatelé neboli „Život ve vzduchoprázdném prostoru“ v prvním dvacetiletí po únoru 1948 *Vzestup a pád domácí autentické veřejné sféry *Exilová média a redefinice exilové veřejné sféry po srpnu 1968: „Co je to za zvíře - nová emigrace?“ *„Je to vaše hobby“: Determinanty exilových vydavatelských aktivit v posrpnovém období *Exilová veřejná sféra na cestě ke svému naplnění

Soubor mikroesejů, v nichž se známý český historik a archeolog středověku zamýšlí nad dějinami, událostmi, předměty. Jejich základem jsou většinou glosy uveřejňované na poslední stránce historického časopisu Dějiny a současnost, které autor rozpracoval, rozšířil a dotvořil, ale pro vážnou chorobu nestačil celý soubor dokončit. Tyto texty jsou doplněny o biografický esej o anglické historičce raného středověku Eileen Powerové a zamyšlení profesora Jana Klápště, předního Smetánkova žáka, o jeho životě a díle, zejména o jeho významu v dotvoření středověké archeologie jako samostatné vědní disciplíny.

O vánočních svátcích roku 1909 si začala desetiletá dcera zesnulého rakouského ministra financí Josefa Kaizla Zdenka psát deník. Poslední stránky popsala v červnu 1919. Deníky jsou unikátním svědectvím dospívání dívky z lepších společenských vrstev v době předválečné a zejména v období 1. světové války. Ozvěny válečných hrůz i milostné sny, rodinná dramata, politické proměny české společnosti i vznik nového státu jsou témata, která v deníku rezonují. Edice deníků je doplněna dopisy Josefa Fanty ml. Zdence Kaizlové psanými z italské fronty v roce 1918. Studie editorek přibližuje životní osudy Zdenky Kaizlové a její rodiny.

Třetí svazek dvanáctého dílu ediční řady Studia etymologica Brunensia přináší nově nalezené dopisy, které významně doplňují Machkovu korespondenci vydanou v prvních dvou svazcích (2011). Publikace zveřejňuje i další dokumenty z Machkovy pozůstalosti (posudky, doporučení, zprávy, proslovy a podobně) a je doprovázena bohatou obrazovou přílohou (ukázky rukopisných dopisů, fotografie z Machkova života a další).

„Jak vlastně vznikly Psí vycházky? Od konce devadesátých let V edici Psí vycházky již vyšlo jsem pravidelně psával do internetového periodika Neviditelný pes o architektuře. Jednou – bylo to někdy v roce 2001 – mě zakladatel Ondřej Neff požádal, zdali bych jej a několik nejbližších přátel neprovedl po areálu Pražského hradu a upozornil zvláště na méně známé části. Později jsme si řekli, že by bylo hezké připravit obdobnou vycházku pro čtenáře Neviditelného psa. Z toho následně vznikla tradice – a pro tyto akce se vžil název Psí vycházky.“ Oproti předchozím vycházkám 1–4, které vedly historickým jádrem Prahy, začneme naše putování sice v centru, ale postupně se od něj budeme vzdalovat po Vinohradské třídě, která patří k nejdelším v Praze. Navzdory svému názvu neprochází jen čtvrtí Vinohrady, ale také Novým Městem, Žižkovem a Strašnicemi, projdeme také částmi obvodů Praha 1, 2, 3 a 10. I zde se seznámíme s řadou zajímavých staveb postavených v různých slozích od historismu přes secesi, art deco, moderní klasicismus a funkcionalismus až po současnou architekturu, představíme si jejich tvůrce známé i dávno zapomenuté a budeme si všímat i pomníků nebo pamětních desek.