Lidové noviny strana 29 z 91

Kniha je první původní českou syntetickou prací o dějinách Makedonie od antiky přes středověk až do současnosti. Ukazuje složitý vývoj oblasti, která v minulosti sice nikdy neměla ani konkrétní hranice, ani jasně etnicky definované obyvatelstvo, avšak přesto má svou bohatou historii. Rozhodující důraz je položen na novodobé dějiny od Berlínského kongresu (1878), především pak na politické dějiny Makedonie od jejího rozdělení mezi Srbsko, Bulharsko a Řecko po druhé balkánské válce (1913). Práce si všímá odlišného vývoje v různých částech Makedonie v meziválečném období a za druhé světové války. Dále se kniha věnuje okolnostem vzniku svazové Lidové republiky Makedonie v rámci Titovy Jugoslávie (1944) a příčinám vzniku nezávislé Makedonské republiky (1991). Součástí knihy je i přehled vývoje makedonské kultury od Miroslava Kouby.

Publikace Architektura Albrechta z Valdštejna: Italská stavební kultura v Čechách v letech 1600–1635, zpracovaná kolektivem autorů pod vedením Petra Uličného, seznamuje v dosud nebývalém rozsahu se stavebními podniky frýdlantského vévody, s jeho architekty a také s dalšími pozoruhodnými stavbami vznikajícími v té době v českých zemích. V druhém plánu se tu zjevuje v novém kontextu i složitá osobnost stavebníka a jeho jedinečný příspěvek k formování profilu vlastních staveb. Toto neobyčejně důkladné a zároveň inspirativní dílo se vyznačuje několika prvenstvími. Poprvé je tu představena Valdštejnova architektura v plné šíři od prvních fundací na Moravě před Bílou horou až po násilné ukončení vévodova života v roce 1634, přičemž těžiště knihy leží ve vylíčení historie pražského paláce a jičínských projektů. Poprvé jsou tu také prakticky v úplnosti vytěženy prameny z českých i zahraničních archivů, umožňující sledovat například postup stavby jičínského zámku takřka den po dni. Díky svým mimořádným znalostem dobových architektonických forem pak Petr Uličný odkrývá či naznačuje mnohdy nečekané souvislosti s evropskou architekturou oné doby. Na základě plánů, ikonografie a dobových svědectví je tu rovněž poprvé rekonstruována řada staveb zaniklých či nikdy nepostavených, z nichž mnohé byly dosud zcela neznámé.

V postmoderních časech už nejspíše neobstojí pouhé pozitivistické, byť třeba i dobře míněné, výčty nejrůznějších fakt i „fakt“, ale je třeba věnovat pozornost také interpretacím a jejich podmíněnosti a hodnověrnosti. Tato kniha tedy není jenom o tom, co se stalo, ale do značné míry také o tom, co si o tom současníci a následující generace mysleli, co o tom napsali a jak tyto jejich výklady a názory ovlivnily pozdější děje. Pozornost je soustředěna na klíčové události, epochy a postavy španělské historie a u těchto témat je nabídnuto hned několik možných pohledů a hodnocení, neboť dnešní zvídaví a hloubaví čtenáři by „klasicky“ pojaté vyprávění o jedné jediné verzi historie již právem považovali za nedostatečné. -- Pravěk ve Španělsku • Iberové, Keltové a všichni ti další • Římská Hispánie • Vizigótské intermezzo • Al-Andalus • Křesťanská království • Reconquista • Isabela a Ferdinand • Španělsko světovou supervelmocí • „Malí“ Habsburkové a 17. století • Bourbonská revoluce shora • Doba z kloubů vymknutá • Loučení se Starým režimem • Isabelské Španělsko • Revoluce, republika, restaurace a jiné příhody • Španělsko v časech restauračních • Španělsko hledá lékaře • Dobrý člověk Primo de Rivera • Druhá republika • Španělská občanská válka • Caudillo z Boží vůle • Jak se dělá demokracie • Socialistické Španělsko • Španělsko na hranici mezi historií a přítomností • Stručný nástin česko-španělských vztahů

Karel Havlíček & Vilém Gabler, Prokop Chocholoušek, Václav Jaromír Picek, Jakub Malý, Josef a Hermenegild Jirečkové, Václav Vladivoj Tomek, Alexander Bach. Sedm portrétů osobností, které utvářely spolu s Karlem Havlíčkem atmosféru politického, veřejného a kulturního života ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století v souhlasném i opozičním pojetí. Jsou zde zahrnuti Havlíčkovi blízcí přátelé (například Vilém Gabler), dále lidé, kteří se změnou politických poměrů stali z přátel soupeři (například Václav Vladivoj Tomek, bratři Josef a Hermenegild Jirečkové), i Havlíčkovi významní rivalové literární (Prokop Chocholoušek, Jakub Malý či Václav Jaromír Picek). Na závěr je uveden portrét rakouského ministra Alexandra Bacha, pověstného Havlíčkova „protivníka“ z moci úřední.

Dvacátý pátý svazek řady Studie z korpusové lingvistiky je věnován spoluzakladateli Českého národního korpusu, prof. PhDr. Karlu Kučerovi, CSc., který v roce 2017 oslaví své významné životní jubileum (narozen 3. dubna 1947 v Chlumčanech u Loun). Vystudoval češtinu a angličtinu na FF UK, dlouhodobě působil v Ústavu českého jazyka a teorie komunikace a od 90. let také v Ústavu Českého národního korpusu, kde setrvává dodnes. Během své mnohaleté pedagogické a vědecké činnosti se stal ve svém oboru doma i ve světě uznávanou kapacitou. Je autorem řady odborných knižních i časopiseckých publikací a odborných recenzí, editorem historických spisů. Vědeckou pozornost věnuje mnoha jazykovým aspektům. V současnosti je to zejména otázka diachronního korpusového zpracování češtiny, v dobách dřívějších úspěšně propojoval svůj zájem o studium starších fází češtiny se zkoumáním jazyka menšin žijících v zahraničí (zejména těch českých v USA). Předkládaný sborník v sobě zahrnuje jak odborné příspěvky zabývající se jazykem a jeho zpracováním z různých úhlů pohledu, tak texty vzpomínkové a humorně laděné. V jejich syntéze se plně zrcadlí osobnost prof. Karla Kučery, na jehož „Li?ku a čbán“ vzpomíná nejeden student pražské bohemistiky.

Území města ležícího na soutoku Labe a Orlice bylo osídleno už v prehistorických dobách. Na konci 10. století se Hradec stal knížecím sídlem, roku 1225 svobodným královským městem, pak věnným městem českých královen. Za husitské revoluce se postavil na stranu Jana Žižky, k dalšímu rozvoji došlo v době poděbradské. Do 16. století spadá renesanční rozkvět města, zato z pohrom třicetileté války se Hradec vzpamatovával dlouho. Založení biskupství v roce 1664 a nová výstavba daly městu barokní vzhled. Vznik pevnosti na konci 18. století nadlouho ovlivnil vzhled města i život jeho obyvatel. V druhé čtvrtině 19. století se Hradec stává střediskem české vlastenecké agitace. Porážka revoluce 1848–1849 slibný rozvoj na nějaký čas zbrzdila, ale atmosféra občanské společnosti, zřetelná od šedesátých let 19. století, Hradec oživila. Roku 1893 došlo ke zrušení pevnosti. Dvě léta poté byl zvolen starostou František Ulrich. Především jeho zásluhou se z Hradce stala elegantní metropole, centrum vzdělanosti, kultury a moderní architektury. Rozvoj přerušila druhá světová válka. Socialistická výstavba vzhledu města naštěstí příliš neuškodila, jeho politickému a kulturnímu životu však ano. Listopad 1989 umožnil návrat k hodnotám demokratické společnosti, mezi které patří úcta k historickým tradicím i otevřenost novým architektonickým směrům.

Třebaže velkoměšťanské židovské rodiny tvořily počátkem 19. století procentuálně jen malou část pražské židovské obce, hrály významnou roli jak v životě „židovského města“, tak i v širším rámci nežidovské Prahy – jak dodnes dokládá řada architektonických památek hlavního města, ať už jde o okázalé náhrobky na několika pražských židovských hřbitovech nebo vilu Portheimku na pražském Smíchově. Za svůj rychlý hospodářský vzestup vděčila většina těchto rodin – kniha se blíže věnuje pěti z nich – převážně podnikání v oboru textilnictví, jež v českých zemích přelomu 18. a 19. století zažívalo rozkvět. Tento ekonomický úspěch, který jim do jisté míry otevřel dveře do nežidovského světa, ovšem neznamenal v žádném případě zpřetrhání vazeb s židovstvím. Většina příslušníků pražských židovských elit se spíše pohybovala v obou světech, jež se porůznu snažila navzájem harmonizovat. Kniha dává na základě řady písemných i vizuálních pramenů čtenáři nahlédnout do hospodářských, náboženských a politických dějin Prahy i do vztahů mezi muži a ženami či dobové hmotné kultury a kultury bydlení.

Třebaže velkoměšťanské židovské rodiny tvořily počátkem 19. století procentuálně jen malou část pražské židovské obce, hrály významnou roli jak v životě „židovského města“, tak i v širším rámci nežidovské Prahy – jak dodnes dokládá řada architektonických památek hlavního města, ať už jde o okázalé náhrobky na několika pražských židovských hřbitovech nebo vilu Portheimku na pražském Smíchově. Za svůj rychlý hospodářský vzestup vděčila většina těchto rodin – kniha se blíže věnuje pěti z nich – převážně podnikání v oboru textilnictví, jež v českých zemích přelomu 18. a 19. století zažívalo rozkvět. Tento ekonomický úspěch, který jim do jisté míry otevřel dveře do nežidovského světa, ovšem neznamenal v žádném případě zpřetrhání vazeb s židovstvím. Většina příslušníků pražských židovských elit se spíše pohybovala v obou světech, jež se porůznu snažila navzájem harmonizovat. Kniha dává na základě řady písemných i vizuálních pramenů čtenáři nahlédnout do hospodářských, náboženských a politických dějin Prahy i do vztahů mezi muži a ženami či dobové hmotné kultury a kultury bydlení.

Příbram byla během své písemně doložené existence (od roku 1216) téměř 500 let zároveň centrem dolování, a to stříbrné, železné a nakonec i uranové rudy. Díky těžbě stříbra a doprovodných kovů se někdejší (arci)biskupská Příbram stala roku 1579 královským horním městem. V jejím těsném sousedství vznikla středověká hornická osada Březové Hory, která se od poloviny 19. století osamostatňovala. Roku 1897 se i Březové Hory staly královským horním městem, se začátkem roku 1953 byly opět spojeny s Příbramí. Již roku 1406 je nad městem doložena hora Svaté Marie. Z tamější kaple se po jejím předání jezuitskému řádu roku 1647 stalo nejznámější poutní místo Čech, které přispělo ke všeobecné známosti Příbrami, zvané až do 20. století pro koncentraci obecných a středních škol a dokonce i Vysoké školy báňské Podbrdskými Aténami.

Stejně jako Lipany nebo Bílá hora nebyla ani tzv. normalizace jen temnou skvrnou na našich dějinách. Chceme-li na toto historické období pohlédnout bez předsudků, musíme obrátit pozornost od samotné represe ke společenským silám, které diktaturu držely pohromadě. Jen tak pochopíme trvání systému založeného na „klidu na práci“ i důvody, proč se koncem osmdesátých let tak snadno zhroutil. Soubor studií Co byla normalizace? se snaží vylíčit pozdně socialistickou společnost v její rozmanitosti, neomezuje se jen na politické špičky nebo opozici. Autoři zachycují pestrou škálu postojů, které se vzpírají jednoznačnému dělení na viníky a oběti. Diktatura podle nich nebyla jen výsledkem vnější mocenské svévole, nýbrž opírala se i o určitý vnitřníkonsenzus. Důrazem na sociální rozměr moci zpochybňují takový výklad, který komunistický režim chápe jako odchylku od domněle přirozeného vývoje našich dějin a tím zbavuje společnost odpovědnosti za to, co se stalo

Žena-podnikatelka není pouze fenoménem dneška. Na základě analýzy širokého spektra primárních zdrojů nabízí jednotlivé kapitoly knihy různé pohledy na tuto problematiku v současnosti i minulosti. Díky tomuto komplexnímu pojetí a interdisciplinárnímu přístupu autorského kolektivu si může čtenář vytvořit ucelený obraz o skutečnostech, které se ve světě podnikatelek odehrály, v současné době jej vytvářejí a do budoucnosti zřejmě budou ovlivňovat. Kniha popisuje nejen obecně problematiku vzdělávání dívek a žen s ohledem na jejich budoucí uplatnění, ale také konkrétní osudy Johanny Langer von Schroll, Elisabeth Arden či Janet Yellen.

Kapverdské ostrovy rozložené ve velkých plochách východního Atlantiku se staly nezbytným orientačním bodem a zásobovací stanicí flotil v „atlantské epoše“ evropské expanze a budování obchodu mezi Evropou, Afrikou a Amerikou. V dějinách světa sehrály významnou roli také ty oblasti a státy, které nevynikají na mapách svou velikostí. Jejich poslání se však v některé epoše vývoje ukázalo jako nezastupitelné, nebo dokonce klíčové. To je případ dvou bývalých afrických ostrovních kolonií geopoliticky orientovaných na prostor Atlantského oceánu. Souostroví v hloubi Guinejského zálivu, ostrov Svatého Tomáše a Princův ostrov, se zapsalo do dějin až v novověku jako významný producent pochutin i tavicí kotel mnoha kultur. V obou zemích vznikly nové národy z koloniální iniciativy a ze splývání převažujícího afrického populačního elementu s evropským. Dějiny těchto dvou států jsou důkazem africké vitality i mocenských tlaků, které určovaly život malých národů. Věrně ilustrují přírodní, strategickou, mocenskou a politickou determinaci rozvoje afrických komunit. Dobře také odrážejí vzestup Evropy na předscénu dějin a nedávný ústup „starého kontinentu“ z někdejší pozice globálního vládce. V posledním svobodném období nabízí vývoj těchto dvou zemí příklad pro pevninskou Afriku. Rozšířená a aktualizovaná historie obou zemí odpovídá současnému zvýšenému zájmu světových historiků i českých odborníků o dění v Africe a reflektuje skutečnost, že se Kapverdy i Svatý Tomáš a Princův ostrov staly vyhledávanými turistickými destinacemi.

Kniha se koncentruje na otázky spojené se sny v širším kulturně-historickém kontextu od středověku (potažmo antické tradice) do sklonku 19. století, kdy se s rozvojem moderní psychologie a psychoanalytického pojetí snu proměnilo místo a funkce snů ve společnosti. Autoři, přistupující k problematice z hlediska různých oborů (historie, dějin umění a literárních dějin), se nesnaží soustředit na jedno spojující téma snových interpretací, jejich cílem je nastínit možné cesty v přístupu ke snům v předmoderní společnosti. Jednotlivé kapitoly se tak věnují rozdílným otázkám: důvodům, které vedly k legitimizování relevance snů a jejich interpretace, vztahu snů ke křesťanství, snům jako prostředku vstupu do jiných dimenzí, temné stránce snu, důvodům nedostatku vizuálních záznamů snů pro starší období nebo snářům.

Dějiny českého exilu v Austrálii jsou dosud nevyprávěným příběhem mnoha individuálních osudů i moderní kolektivní paměti Čechů. Austrálie se po druhé světové válce stala překvapivě zemí, která přijala největší počet exulantů z Evropy postižené komunismem a válečným běsněním. Poúnorový i později posrpnový exil z Československa zde představoval početně silnou a organizovanou komunitu, která se výrazně angažovala v boji proti komunismu. Český (a slovenský) exil vytvořil v Austrálii silnou subkulturu, která dala vzniknout řadě politických i uměleckých počinů a v níž vynikla řada silných osobností.

V Nicově a okolí patřil k místním rekvizitám policajt zvaný Hurvínek. Toho jednou, někdy koncem padesátých let, přivolali na louku, kam se snesl balon s americkými letáky, vypuštěný z Bavorska. My jsme tam byli na procházce s našima a seběhli se kolem balonu; ten se snesl na trávu, ale trošku se vznášel. Pod balonem byl zavěšený jakoby buben z fest lepenky, okolo něho igelitová fólie metr široká a kolem ní vrstvy letáků; jak se ten pás odvíjel, letáky se uvolňovaly. Najednou se z lesa vynořil Hurvínek s řevem: „Stát! Nedotýkat se!“ Přisupěl k balonu, stoupl si do bubnu a začal odmotávat fólii i s letáky; jenže tím se balon odlehčil a vznesl se i s policajtem nějakých pět sedm metrů do vzduchu. Až po chvíli zase přistál a s ním i zbytky Hurvajzovy autority; lidi se mu dlouho smáli, že málem odletěl na Západ. Tři čtyři měsíce před revolucí jsme seděli s Ivanou v baru na Cannery Row… to je ta slavná ulice v Monterey, slavná kvůli Steinbeckovi, Cannery Row se jmenuje Steinbeckova knížka, přeložená do češtiny se jmenuje Na plechárně. Ten bar, tu hospodu jménem La Ida tam měla ženská jménem Kalisa. Steinbeck se v několika knížkách o Kalise zmiňuje; a Kalisa byla naše přítelkyně. Tehdy jí bylo přes šedesát. Měla milence jménem Taras, kterému bylo ani ne třicet. Do téhle hospody jsme velice rádi chodili, protože tam opravdu ještě byl duch Johna Steinbecka. Byla celá omlácená, židle všecky otlučené, a ještě měla schody do patra, tam byl takový malý sálek, kde bylo piano. (Tam rád hrával Honza Němec, taky tam měl svatební hostinu.) No a když jsme tam jednou s Ivanou seděli dlouho do noci, tak jsem najednou řekl: „Kaliso, v neděli k nám přijdeš na návštěvu!“ Pozvali jsme ji, ať k nám přijde na večeři i s tím svým mladým přítelem. A představte si, že se u toho jídelního stolu rozbrečela a říkala: „Já jsem hospodská čtyřicet let a nikdo mě nikdy nepozval domů. Tohle je zkrátka poprvé.“

Pozapomenuté pomníčky tragédií, šťastných náhod, loveckých úspěchů i dávných vojenských šarvátek doposud stojí v lesních zákoutích, podél cest i na okraji obcí. A provázejí je i nevšední příběhy, které by neměly upadnout v zapomnění. Kamenné monolity, obrázky i kříže tiše čekají na své znovuobjevení. Milovníci tajemných míst se za nimi rádi vypraví, i když vyhledání nebývá snadné, neboť k nim zpravidla nevedou turistické značky. A putování občas zpestří i soudobé recesistické a umělecké objekty (Cimrmanova mohyla v zastávce Kaproun, Žižka v Sudoměřicích u Bechyně, Památník odposlechu u Lipnice, pomníček Broučků…). Největší a nejslavnější skupina pomníčků se nachází v Jizerských horách – zdaleka však nejsou jenom tam! Vydáme se za nimi od Šluknovského výběžku přes Liberecko do východních Čech, na Plzeňsko i šumavskými lesy do jižních Čech a dále na Vysočinu.