Lidové noviny strana 22 z 91

Historie stabilního a významného evropského národa poslouží k pochopení kořenů evropské civilizace, k osvětlení západoevropských výbojů i globálních historických procesů, zejména kolonialismu a dekolonizace. Portugalsko hrálo v důležitých etapách vývoje významnou, někdy zcela určující roli a přes své omezené kapacity dodnes tvoří důležitý most mezi Evropou a zámořím. Pro plné pochopení portugalského i světového vývoje je třeba tuto knihu doplnit četbou Dějin Azorských ostrovů a Madeiry (NLN 2020) i historií dalších rozlehlých končin světa, které Portugalci geograficky vymezili a ovlivnili jazykově a kulturně. Rychlý běh událostí ve 21. století, ale také nově zpřístupněné prameny a bohatá současná historická literatura si vynutily toto už třetí vydání Dějin Portugalska. Věříme, že posílí tradiční českou touhu důvěrně se seznámit s vývojem půvabné země, která kdysi ležela „na konci světa“, ale dnes patří v Evropě oprávněně k oblíbeným, hojně navštěvovaným a stále inspirujícím.

Z hlediska možností a zábran plné integrace evropských Židů do většinově křesťanských společností, které se v průběhu 19. století proměňovaly do moderních národů obdařených moderními státy, představovala klíčové období poslední desetiletí 19. a první desetiletí 20. století. Nástup politického antisemitismu signalizoval krizi dosavadního způsobu integrace, v němž se spojovaly politická, kulturní a sociální dimenze: občansko-právní emancipace činila z Židů rovnoprávné příslušníky daných států, jazyková a vzdělanostní asimilace je proměňovala na příslušníky většinových národů a sociální mobilita z nich činila příslušníky střední vrstvy a buržoazie. Pokud byla vědomě udržována židovská odlišnost, redukovala se na „mojžíšské vyznání“, jehož pěstování nemělo vadit plnohodnotnému zapojení Židů do politického, kulturního a ekonomického života jejich zemí. To byl regulativní ideál národně-liberálního křídla západoevropské a středoevropské politiky velké části 19. století, nikoliv realita. Avšak díky tomu, že toto křídlo bylo v té době jejím křídlem nejdynamičtějším a nejiniciativnějším, jeho projekt se stal ztělesněním nadějí významné části evropských Židů. Tato naděje sílila v západní a střední Evropě 19. století tou měrou, jakou se tato vize – jakkoliv nedostatečně a mezerovitě – postupně realizovala.

Vojta Beneš (1878–1951), starší bratr československého ministra zahraničí a prezidenta Edvarda Beneše, původní profesí učitel, se během první světové války stal důležitou postavou protihabsburského odboje v USA. V meziválečném Československu působil jako zemský školní inspektor, pedagogický i politický publicista, poslanec a senátor za sociálně demokratickou stranu. Po německé okupaci znovu působil v zámoří mezi krajanskou komunitou. V letech 1945–1948 se angažoval na pravici Československé sociální demokracie a 1946–1948 byl poslancem Ústavodárného národního shromáždění. Po komunistickém převratu v únoru 1948 odešel potřetí do exilu. Dramatická poslední léta života zaznamenal v dosud nepublikovaných pamětech, které odhalují mnohdy překvapivé detaily a souvislosti z přelomových momentů dějin naší země v první polovině 20. století.

Dějiny Ruska jsou kolektivní prací pěti českých historiček a historiků. V šesti hlavních chronologicky vymezených částech (Kyjevská Rus, Moskevská Rus, 18. století, 19. století, sovětské období ruských dějin, Rusko po roce 1991) jsou zmapovány hlavní vývojové linie ruských dějin od raného středověku po současnost. Vedle zachycení hlavních událostí politického rázu autoři věnují zvýšenou pozornost také otázkám hospodářského, sociálního, kulturního a náboženského vývoje Ruska. Jedním z hlavních cílů je přiblížit českému čtenáři ruské dějiny způsobem reflektujícím nejnovější výsledky světového bádání. Vydání je aktualizováno, především o stručný výklad o souvislostech období mezi ruskou anexí Krymu v roce 2014 a další otevřenou agresí proti Ukrajině v únoru 2022.

Rukopis dosud nepublikovaných pamětí Vojty Beneše, učitele, politika, krajanského a exilového činovníka a staršího bratra druhého československého prezidenta, přináší unikátní pohled na poválečný vývoj Československa. Beneš nešetří ostrou kritikou tehdejších politických poměrů a, pro mnohé možná překvapivě, také svého bratra, vrací se k prapůvodům národní tragédie a popisuje dramatické události komunistického převratu v únoru 1948. Text pamětí je navíc doplněn výběrem z korespondence z let 1949–1951, která čtenáři poodhaluje zákulisí rodícího se třetího exilu.

Alice Garrigue Masaryková (1879–1966), výrazná osobnost české a slovenské společnosti první poloviny 20. století a první předsedkyně Československého červeného kříže, zasvětila svůj život práci v humanitární oblasti. Během svého života byla vystavena několika krizovým situacím: vězení za první světové války a dvojímu nucenému odchodu do exilu v roce 1939 a 1948. V těchto těžkých časech se ve svých vzpomínkách vracela ke svému dětství v intelektuálně inspirativním prostředí rodiny T. G. Masaryka a jeho ženy Charlotty, které kladlo velký důraz na vzdělání, zdravý životní styl a společenskou angažovanost. Memoáry, které nazvala Dětství a mládí, vznikly v padesátých letech 20. století, kdy žila v exilu v USA. Líčí v nich rodinnou výchovu, vztahy se sourozenci Herbertem, Janem a Olgou i rodiči, postavení rodiny ve společnosti, politické a společenské kauzy a kontroverze. Jádro jejích vzpomínek se vztahuje do doby jejího zrání, studentských let a sbírání zkušeností v zahraničí do začátku první světové války. Zvláštní místo v jejím srdci měla krajina kolem Martina, kde rodina Masarykových strávila řadu letních prázdnin. Memoáry napsala Alice Masaryková česky a poprvé vyšly v Pittsburghu v roce 1960, druhé vydání v roce 1994 v Praze. Současné třetí vydání je doplněno o kritický poznámkový aparát a studie, které podchycují jak období, na něž Alice Masaryková vzpomíná, tak dobu, kdy svou knihu psala. Text je obohacen o vzpomínku praneteře Charlotty Pocheové-Kotíkové a o nový, z velké části dosud nepublikovaný soubor fotografií.

Zkratka prezidentova jména – T. G. M. se již záhy po vzniku republiky stala značkou, jakýmsi národním brandem, magickou formulí, něčím, co mělo platnost mytického symbolu. Ta tři písmena promlouvala na titulní straně Čapkových Hovorů s T. G. Masarykem právě tak sdělně a zřetelně, jako když v roce 1991 užil režisér Oliver Stone ve svém filmu jiná tři emblematická písmena: JFK. Předkládaná studie není biografií Tomáše Garrigue Masaryka. Nepřibližuje na základě pramenů historický obraz jeho osobnosti, ale naopak rekonstruuje jeho mytickou podobu. „Masarykovský mýtus“ neoznačuje v této práci více než pouhý název konkrétního osobnostního mýtu, i když především v pozdějších diskuzích jako by se jeho sémantické pole rozšiřovalo. Masarykovský mýtus je mýtem historickým i národním; snad nejvíce je však mýtem politickým: jde o „zakladatelský“ mýtus, spjatý se zrodem československé státnosti, demokratického parlamentního systému i nového národnostního uspořádání.

Kniha představuje první díl připravované trilogie věnované osvícenství v českých zemích. Věnuje se procesu „budování (moderního) státu“ pomocí série reforem. Autorka zkoumá, jak tyto reformy změnily postavení českých zemí a zasáhly do jejich vnitřního uspořádání i jak ovlivnily vztahy mezi Čechami, Moravou a Slezskem. Dále ukazuje, jaký vztah se utvářel mezi vídeňským centrem a česko/moravsko/ slezskou „periferií“, kdy a proč toto centrum zasahovalo do jejích vnitřních záležitostí. Důležitou otázkou je, do jaké míry má osvícenský absolutismus co do činění s osvícenstvím a do jaké míry spíše s budováním státu. Navazovat budou svazky Formování veřejnosti (1740–1792) a Pozdní osvícenství (1792–1820).

Kniha mapuje v sedmi kapitolách směry a možnosti studia barokních krajin a současně spektrum využitelných pramenu (text – obraz – mapa – terénní výzkum), jejich interpretační potenciál z hlediska historické geografie i kulturních dějin. Kapitoly mají dvojí základní rovinu, mikro a makropohled (sondy a jejich obecné interpretace), vedoucí k zamyšlení nad možnostmi i limity rekonstrukce historických krajin a výpovědí jednotlivých typů pramenů. Koncepce knihy vychází z širšího rámce studia barokních krajin v Čechách (cca 1650–1800), nastíněného v úvodní stati.

Kniha se zabývá vztahem habsburské monarchie k sociální politice průmyslových podnikatelů. Zkoumá zájem státních úřadu o tzv. blahodárná zařízení, která vznikala v industrializujících se městech. Blahodárná zařízení poskytovala zabezpečení lidem, kteří opustili svůj domov a vydali se hledat nové uplatnění. V podnikových domech a ubytovnách nalezli přístřeší. V továrních školách si doplnili vzdělání a získali znalosti potřebné pro práci v tovární výrobě. Pokud onemocněli nebo přišli k nezaviněnému úrazu, obdrželi skromnou podporu od závodní nemocenské pokladny, jejich potomci pak azyl v sirotčinci. Kromě úlevy od bolesti těla se jim dostalo duchovní útěchy v kostelích, modlitebnách a synagogách. S nástupem konzervativní vlády na konci sedmdesátých let 19. století se zvýšil počet sociálněpolitických opatření. Úřady kladly důraz na výstavbu a provoz blahodárných zařízení. Rozvíjely „novou pedagogiku sociální existence“. Pokoušely se vtisknout posttradiční společnosti pevný řád. Domy, školy, sirotčince a svatostánky získaly promyšlenou dispozici a přehledně členily městský prostor. Rozdělovaly pracovníky podle pohlaví, rodinného stavu a profese. Registrovaly jedince, normalizovaly jejich chování a usměrňovaly každodenní život.

Kniha sleduje zrod fotbalového fanouška jako výrazného, často až excentrického sociálního typu české každodennosti. Praktika pravidelné návštěvy fotbalových utkání má u nás kořeny na sklonku 19. století. K jejímu masovému rozšíření došlo v meziválečném období. Tehdy také v češtině zdomácněly novotvary „fanoušek“, „fanynka“ a rozvinula se bohatá publicistická, umělecká a intelektuální reflexe fenoménu. Historickými aktéry této knihy jsou vedle vlastních návštěvníků fotbalových hřišť a stadionů také miliony těch, „kdo četli noviny odzadu“, posluchači rozhlasových reportáží nebo konzumenti fanouškovského komerčního artiklu.

Dějiny Turnova přinášejí první komplexní syntézu dějin města. Monografie tak zaznamenává historický vývoj od prehistorických dob až po současnost. Práce zachycuje dějiny politické, hospodářské, sociální, kulturní, ale do jisté míry přibližuje i každodennost občanů v různých dějinných etapách. Zvláštní pozornost je věnována tradiční kamenářské a šperkařské výrobě, která je pevně svázána s vývojem města, a to od počátků až po současnost. Monografii zakončuje kapitola Současný Turnov, která přináší shrnutí posledních třiceti let vývoje města, kterému se také přezdívá srdce Českého ráje.

Teorie státu a práva je věda systematicky se zabývající veškerými právně relevantními skutečnostmi. Zkoumá právo jakožto normativní systém a množinu právních norem. Dále se zabývá právními vztahy, pozicí práva ve společnosti, společenským působením práva, kulturou práva a vztahem práva a člověka. Zvláštní otázkou je vztah státu a práva.

Svazek přináší soubor textů Žofie Šarapatkové na různá témata ze slovanské etymologie.

Svazek přináší tři slavisticko-etymologické texty Václava Poláka (19121981), podrobný soupis jeho prací a skicu jeho pohnutého života.

Kniha představuje obsah politické komunikace mezi českými zeměmi a zahraničními mocenskými centry stoupenců stavovského povstání (16181620), jeho spíše neutrálních pozorovatelů i odpůrců. Hlavní pozornost autoři věnovali politické komunikaci českých nekatolických stavů s říšskými knížaty různého náboženského přesvědčení. Zatímco falčtí kurfiřti Fridrich IV. a Fridrich V. se hlásili ke kalvínství, saští kurfiřti Kristián II. a Jan Jiří I. patřili k luteránům. Naopak bavorský vévoda Maxmilián I. byl v Římsko-německé říši představitelem radikálního katolicismu. Vzhledem k rodinným vazbám Fridricha V. nebylo možné ponechat stranou výkladu politické kroky anglického krále Jakuba I. a jeho reflexi českého stavovského povstání. Za účelem přiblížení politické komunikace mezi představiteli nekatolických stavů v Království českém, falckou rezidencí v Heidelberku, saskou v Drážďanech, bavorskou v Mnichově a královským dvorem v Londýně autoři kriticky navázali na dosavadní výsledky bádání o mezinárodních souvislostech českého stavovského povstání a provedli výzkum nevydaných pramenů zvláště v německých a anglických archivech, jimž česká historická věda dosud nevěnovala významnější pozornost.