Lidové noviny strana 24 z 91

Egypt má jednu z nejdelších souvislých historií ze všech zemí světa. Podobně jako dějiny jiných zemí, jejichž životní osou byly řeky čínská Jang-c-ťiang, indické Indus či Ganga nebo irácký Eufrat s Tigridem , sahají jeho dějiny až k samému prahu lidské civilizace. Podobně jako Čína, Indie či irácká Mezopotámie byl zemí, kde bylo vytvořeno písmo, způsob vizuálního zachycení mluveného slova písmo hieroglyfické. Jeho přírodní podmínky pravidelné nilské záplavy přinášející úrodnou zeminu umožnily růst obyvatel, rozvoj zemědělství a položily základy hospodářsko-společenské organizaci, státu. Tato úspěšnost však učinila Egypt zemí, v jejímž ovládání a využívání se vystřídala řada cizích útočníků z bližšího či vzdálenějšího okolí, z Afriky, Asie i z Evropy.Nové období egyptských dějin otevřel vpád muslimských Arabů, kteří přinesli do Egypta svůj jazyk a své náboženství a spojili jej natrvalo a velmi úzce s okolním muslimsko-arabským světem ve východní Asii a severní Africe.

Nové, rozšířené a přepracované vydání Dějin Běloruska seznamuje čtenáře s nejnovějšími poznatky z oblasti starších i současných běloruských dějin. Zachycuje vývoj od dob Velkoknížectví litevského přes období Rzeczpospolité až do anexe běloruských území ruskou říší v 18. století. Zvláštní pozornost je věnována novodobým a současným dějinám 19. až 21. století: procesy formování současného běloruského národa a zrod běloruské státnosti na začátku 20. století, průběh druhé světové války, kolaboranství i partyzánské hnutí, a konečně období znovuzískání nezávislosti v roce 1991 a další politický vývoj.

Další publikace muzikologa Viktora Velka opět povrzuje jeho zájem o dějiny opery a hudební kulturu Čechů žijících ve Vídni v 19. a 20. století. Biografie slavného operního pěvce Richarda Kubly (18901964) završuje trilogii s názvem Hudební umělci mezi Ostravou a Vídní / Tonkünstler zwischen Ostrau und Wien. Kniha rekonstruuje život a dílo v plné a podrobné šíři, tj. nechybí přehledy rolí, nahrávek, rozhlasových vystoupení apod. Na chronologické řazení v závěru navazují tematická intermezza typu Kubla a film, Kubla a ženy, Kubla skladatelem?, Kubla a automobil apod. Kublova cesta vedla z rodné Ostravy přes nedokončená studia práv do Vídně na akademii. Ve Vídni se rychle uplatnil ve Volksoper, po roce 1918 působil v Praze v Novém německém divadle a pak i řadu sezón v Národním divadle, hostoval na řadě českých a slovenských scén, též na zahraničních scénách (mj. reprezentoval Národní divadlo v představení Prodané nevěsty v Chicagu), celkem vystoupil na čtyřech kontinentech. Autor knihy často posiluje autenticitu textu tím, že ustupuje do pozadí a prostřednictvím citátů nechává hovořit prameny. Publikace zaujme i bohatým a raritním obrazovým materiálem.

Svatá Ludmila jako manželka Bořivoje I. je první historicky doloženou Přemyslovnou. Během jejího života byly položeny základy ke christianizaci Čech a také základy moci Přemyslovců. Jde tedy skutečně o ženu na rozhraní věků, v nichž se mocensky a politicky střetával Západ s Východem, věku, v nichž si razilo cestu Evropou křesťanství a kdy se vytvářely mocenské struktury, které Evropu dodnes charakterizují. Publikace prostřednictvím šesti tematicky úzce provázaných esejistických celků rozkrývá život a svět kněžny Ludmily. V centru pozornosti stojí témata jako zrození světice v 10. až 12. století, kult Ludmiliny osobnosti v době Karla IV., její obliba v husitských a pohusitských Čechách nebo postavení svaté Ludmily v kultuře a umění předmoderní a moderní společnosti. Osobnost svaté Ludmily významné historické postavy a posléze zemské světice je sledována prostřednictvím rady společenskovědních a přírodovědných disciplín v dlouhém časovém horizontu od raného středověku až do současnosti. Kniha proto obsahuje studie předních českých odborníku působících v různých oblastech výzkumu, kteří osobnost svaté Ludmily a její dobu představují a hodnotí prizmatem interdisciplinárního přístupu. Publikace doprovází stejnojmennou výstavu Svatá Ludmila Žena na rozhraní věků, uspořádanou v hlavní budově Akademie věd ve dnech 20. května až 30. července 2021.

Kniha prezentuje jazykovědné poznatky z prehistorie češtiny na pozadí historických i archeologických zjištění a propojuje takto období praslovanské s obdobím, kdy vzniká čeština jako samostatný jazyk. Věnuje se jednotlivým obdobím od příchodu Slovanů do našich zemí (Sámův kmenový svaz, výboje Karla Velikého, Velkomoravská říše) až do 11. století a snaží se přiblížit jazyk těchto období (i pomocí jeho přibližné rekonstrukce). Sleduje postupnou diferenciaci západoslovanského areálu a změny v různých jazykových rovinách, jimiž se jazyk na našem území postupně odlišoval od jazyků okolních. Kniha je vhodná pro odbornou veřejnost i laické čtenáře se zájmem o počátky českého národa a jeho jazyka.

PhDr. František Hoffmann, CSc. (narozen 23. 2. 1920 v Litomyšli, zemřel 1. 10. 2015 v Praze), významný český historik, archivář a kodikolog, začal psát své vzpomínky v srpnu 2011, v době, kdy se zotavoval po závažné operaci; poslední zápisy jsou z konce května 2013. Vrací se v nich do rodné Litomyšle, kde prožil první čtvrtstoletí svého dlouhého a plodného života, pokračuje vysokoškolskými studii v Praze, která absolvoval kvůli uzavření českých vysokých škol v roce 1939 až po skončení války v letech 19451950, a značný prostor věnuje Jihlavě, kam nastoupil v prosinci 1950 do tehdejšího městského, později okresního archivu, který od základu vybudoval a vedl jej do konce srpna 1968. Jeho dalším působištěm bylo jihlavské Muzeum Vysočiny, kde zastával do konce roku 1969 funkci ředitele, z níž byl kvůli aktivní účasti v obrodném procesu odvolán a koncem následujícího roku musel z muzea i z Jihlavy odejít. Poslední, bohužel již nedokončená, část vzpomínek je věnována Praze a Hoffmannovu působení v rukopisném oddělení Archivu ČSAV, kam nastoupil v roce 1971. Vlastní vzpomínkový text doplňuje Legenda o svatém Vocáskovi, beletristický pokus z let 19511952 reflektující dobovou atmosféru, který je parodií na tehdejší vládnoucí ideologii. Jako textové přílohy jsou mimo jiné zařazeny ukázky z rukopisných poznámek z konce druhé světové války, dokumenty související s nástupem do jihlavského archivu či doklady k občanské angažovanosti v letech 1968 a 1969 a k následné perzekuci. Rovněž obrazové přílohy, které pocházejí většinou z rodinného archivu, se váží hlavně k období zachycenému ve vzpomínkách, nechybí však ani fotografie z posledních let života. Stručný biografický medailon odkazuje v poznámkách na nejdůležitější práce Františka Hoffmanna.

Duchovní prostředí bylo od samého počátku úzce spojeno s výtvarným uměním. Římskokatolická církev se tak v podstatě bezděky stala již záhy správkyní uměleckých pokladu nevyčíslitelné hodnoty a tím také převzala odpovědnost za správu podstatné části evropského kulturního dědictví. Zájem o výtvarné umění se tak stal základním podnětem ke snaze o jeho dokumentaci, popis a pochopení zákonitostí jeho vývoje. Postupně se vytvořila početná skupina duchovních, kteří se vyprofilovali jako znalci výtvarného umění. Počátky takového myšlení můžeme sledovat již v textech středověkých kronikářů, dále v době baroka a národního obrození. Vrcholem se potom stala doba dvacátého století. Nejvýznamnějšími představiteli těchto snah v českých zemích byli Antonín Podlaha, Eduard Šittler a Josef Cibulka. Dnes se na jejich dílo snaží navazovat pracovníci Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v cele s profesory Jiřím Kuthanem a Janem Roytem.

Kněžna a světice Ludmila je postavou stojící na počátku českých dějin. Je první historicky známou českou ženou, manželkou panovníka a světicí. Můžeme ji také označit za první ženu v čele českého státu, či alespoň toho útvaru, z nějž postupným vývojem český středověký stát vznikl. Sňatkem s prvním doloženým českým knížetem z rodu Přemyslovců, Bořivojem, vstoupila Ludmila do historie a stala se pramátí našeho prvního panovnického rodu. S jejím příběhem je spojena i christianizace Čech, kterou podle legend na Moravě zahájil Bořivoj, jenž pak jí a vnukovi Václavovi přenechal pomyslnou zakladatelskou pozici. Václav, patron české země, byl Ludmilou v křesťanské víře vychováván a postaral se též o počátek jejího kultu. Ludmila poté vstoupila do českých dějin jako světice a její osobnost dodnes inspiruje nejen politiky, církevní činitele nebo umělce v Čechách i mimo ně. Kniha je přehledným souhrnem poznatků o Ludmile, její době, ale také o druhém životě, který vstupuje již do dvanáctého století svého trvání.

Jedenatřicetiletá Maria Wyethová se celé dny bezcílně projíždí po kalifornských dálnicích a pokouší se uniknout letitým traumatům, krachujícímu manželství i upadající herecké kariéře. Jazykově suverénní vyprávění přechází v rychlých střizích mezi minulostí a přítomností, bujarými večírky a pouštními motely, chvilkovými záblesky naděje a pohlcující prázdnotou. Časopis Time zařadil knihu Lízni si a hrej mezi 100 nejlepších anglicky psaných románů publikovaných mezi roky 1923 a 2005 a režisér Frank Perry ji v roce 1972 převedl do ceněného celovečerního filmu.

Čtvrtý lateránský koncil (1215) představoval jeden z nejvýznamnějších milníků ve vývoji vrcholné středověké katolické církve. Dekrety vzešlé z jeho jednání na straně jedné výrazně regulovaly vnitřní poměry v rámci církevní organizace, na straně druhé zasahovaly do světa laiků, a to jak na úrovni osobní zbožnosti, tak v oblasti politického, hospodářského a kulturního života latinského Západu. Kniha Čtvrtý lateránský koncil a české země ve 13. a 14. století se zaměří na způsob, jímž řečený koncil ovlivnil vývoj společnosti ve vrcholně středověkých českých zemích, a to jak bezprostředně po jeho ukončení, tak i z pohledu dlouhodobějšího historického vývoje.

Třetí z plánovaných šesti svazků první kompletní kritické edice korespondence Karla Havlíčka (18211856) obsahuje dopisy z období, v němž se Havlíček stal redaktorem Pražských novin a České včely, a tedy i veřejně činnou a veřejně známou osobou. Vedle soukromé korespondence tak zahrnuje i korespondenci redakční; v závěru období se jednou z tematických dominant stává i Havlíčkovo zapojení do organizace veřejných sbírek na vybudování první české průmyslové školy v Praze. V osobní rovině jsou prvořadou složkou svazku listy mapující vývoj Havlíčkova vztahu se snoubenkou Františkou Weidenhoffrovou až do jeho ukončení. Knihu otevírá studie, jež nově interpretuje průběh tohoto vztahu; druhý z úvodních textů shrnuje počátky Havlíčkova novinářského působení a podíl Pražských novin na organizaci sbírek na českou průmyslovou školu. Stejně jako předchozí dva díly obsahuje i tento svazek vedle dopisů a úvodních studií i vysvětlivky, rozsáhlou ediční poznámku, kalendárium Havlíčkova života a díla, obrazovou přílohu a jmenný rejstřík.

Cestování bylo nedílnou součástí životního stylu šlechty. Zkušenosti získané v zahraničí se v mnoha případech také odrazily v pozdějších aktivitách osob, jimž v žilách kolovala modrá krev. Nejinak tomu bylo u výprav podniknutých v době pozdního osvícenství a počátků romantismu, kterým se kniha věnuje. Na co se urození během svých pobytů mimo vlast soustředili? Jakou roli v tomto ohledu sehrály právě osvícenství a romantismus? V jakých oblastech je možné hledat dědictví a odkaz putování šlechticů a aristokratů? Skutečnost, že výpravy utvářely nejen osobnosti jednotlivců vydávajících se do neznámého prostředí, ale mohly mít i dalekosáhlé důsledky dotýkající se celé společnosti, rozvoje vědeckého bádání a šíření vynálezů, ukazuje autor na příkladu cest a aktivit Jana Rudolfa Czernina z Chudenic, Aloise I. Josefa z Liechtensteina, Leopolda Berchtolda z Uherčic, Hugo Františka ze Salm-Reifferscheidtu a arcivévody Jana Rakouského.

Josef Antonín Jíra (1868-1930) náleží k nejvýznamnějším postavám pražské archeologie. Soukromá archeologická sbírka, kterou vytvářel od devadesátých let 19. století, patřila ve své době k nejpozoruhodnějším v celých Čechách. Jírův životní příběh je typickým příběhem člověka, který se dokázal ze skromných poměrů vypracovat vlastní pílí v jednoho z nejlepších terénních archeologů v Čechách. A v osudech archeologického muzea, jež vybudoval ze své sbírky v dejvické usedlosti Hanspaulka, se odrážejí veškeré společenské proměny českých zemí od třicátých let 20. století až do současnosti.

První svazek trilogie o dějinách Tábora začíná ohlédnutím za pradávnou historií ostrožny nad soutokem Lužnice a Tismenického potoka, počátky Sezimova Ústí, nezdařeným založením královského města Hradiště a středověkým osídlením blízkého okolí. V první polovině 15. století měla z českých měst jen Praha významnější dějinnou roli než nově vznikající město Tábor. Proto také počáteční osudy města splynuly s českými dějinami po dobu dvou až tří desetiletí natolik, že toto ojedinělé propojení poznamenalo hned několik kapitol této knihy. Ovšem ani zájemci o místní historii nepřijdou zkrátka, zvláště v obšírném pojednání o vzhledu, kultuře a životě královského města, na něž byl Tábor povýšen císařem Zikmundem, a ve třech archeologických exkurzech.

Adolf J. Sabath (1866-1952), rodák z jihočeského Záboří, který v pouhých patnácti letech odešel za oceán, se zařadil k nejvýraznějším americkým politikům první poloviny 20. století. Coby kongresman, zvolený za Chicago, město s tradičně početnou českou menšinou, působil v parlamentních lavicích dlouhých pětačtyřicet let. Zaměřoval se především na sociální problematiku, zlepšení životních a pracovních podmínek přistěhovalců a dělníků. Za první světové války podporoval Masarykovu zahraniční akci a nemalou měrou se zasloužil o vznik Československa. Později aktivně pomáhal také Benešově protinacistickému odboji. Byl blízkým spolupracovníkem F. D. Roosevelta a spoluautorem hospodářského programu Nový úděl. Za jeho prezidenství zároveň působil ve funkci předsedy klíčového Organizačního výboru Kongresu. Tento knižní svazek představuje Sabathovy paměti, sepsané přítelem J. L. Tupym, které přinášejí zajímavé a dosud málo známé poznatky o vysoké americké politice i životě našich krajanů v USA.

Na svém vrcholu, krátce po roce 1300, soustředili Přemyslovci v rukou hned tři středoevropské koruny, českou, polskou a nakonec i uherskou. Václavovská říše se titulárně rozlétla od Chebska po Sedmihradsko a Chorvatsko, třebaže ve skutečnosti dosáhla nejvýše na řeku Tisu a k Balatonu V rychlé a nezažité expanzi se skrývala past. Vytvoření a zejména udržení takové říše si žádalo obrovské náklady. Setrvale je nemohl uspokojovat ani stříbrný český král. Vychýlení mocenské rovnováhy nevraživě sledovali Habsburkové, zpovzdálí i papežská kurie, prosazující v Uhrách své neapolské spojence. Jaké čekalo rozuzlení? Dramatickým půdorysem si pár zbývajících let přemyslovské vlády nezadá s napínavou četbou. Uzavřela je olomoucká tečka. Náhlá a šokující. Jedna dějinná epocha spjatá s domácí dynastií se nenávratně uzavřela.