Lidové noviny strana 24 z 91

Kněžna a světice Ludmila je postavou stojící na počátku českých dějin. Je první historicky známou českou ženou, manželkou panovníka a světicí. Můžeme ji také označit za první ženu v čele českého státu, či alespoň toho útvaru, z nějž postupným vývojem český středověký stát vznikl. Sňatkem s prvním doloženým českým knížetem z rodu Přemyslovců, Bořivojem, vstoupila Ludmila do historie a stala se pramátí našeho prvního panovnického rodu. S jejím příběhem je spojena i christianizace Čech, kterou podle legend na Moravě zahájil Bořivoj, jenž pak jí a vnukovi Václavovi přenechal pomyslnou zakladatelskou pozici. Václav, patron české země, byl Ludmilou v křesťanské víře vychováván a postaral se též o počátek jejího kultu. Ludmila poté vstoupila do českých dějin jako světice a její osobnost dodnes inspiruje nejen politiky, církevní činitele nebo umělce v Čechách i mimo ně. Kniha je přehledným souhrnem poznatků o Ludmile, její době, ale také o druhém životě, který vstupuje již do dvanáctého století svého trvání.

Jedenatřicetiletá Maria Wyethová se celé dny bezcílně projíždí po kalifornských dálnicích a pokouší se uniknout letitým traumatům, krachujícímu manželství i upadající herecké kariéře. Jazykově suverénní vyprávění přechází v rychlých střizích mezi minulostí a přítomností, bujarými večírky a pouštními motely, chvilkovými záblesky naděje a pohlcující prázdnotou. Časopis Time zařadil knihu Lízni si a hrej mezi 100 nejlepších anglicky psaných románů publikovaných mezi roky 1923 a 2005 a režisér Frank Perry ji v roce 1972 převedl do ceněného celovečerního filmu.

Čtvrtý lateránský koncil (1215) představoval jeden z nejvýznamnějších milníků ve vývoji vrcholné středověké katolické církve. Dekrety vzešlé z jeho jednání na straně jedné výrazně regulovaly vnitřní poměry v rámci církevní organizace, na straně druhé zasahovaly do světa laiků, a to jak na úrovni osobní zbožnosti, tak v oblasti politického, hospodářského a kulturního života latinského Západu. Kniha Čtvrtý lateránský koncil a české země ve 13. a 14. století se zaměří na způsob, jímž řečený koncil ovlivnil vývoj společnosti ve vrcholně středověkých českých zemích, a to jak bezprostředně po jeho ukončení, tak i z pohledu dlouhodobějšího historického vývoje.

Třetí z plánovaných šesti svazků první kompletní kritické edice korespondence Karla Havlíčka (18211856) obsahuje dopisy z období, v němž se Havlíček stal redaktorem Pražských novin a České včely, a tedy i veřejně činnou a veřejně známou osobou. Vedle soukromé korespondence tak zahrnuje i korespondenci redakční; v závěru období se jednou z tematických dominant stává i Havlíčkovo zapojení do organizace veřejných sbírek na vybudování první české průmyslové školy v Praze. V osobní rovině jsou prvořadou složkou svazku listy mapující vývoj Havlíčkova vztahu se snoubenkou Františkou Weidenhoffrovou až do jeho ukončení. Knihu otevírá studie, jež nově interpretuje průběh tohoto vztahu; druhý z úvodních textů shrnuje počátky Havlíčkova novinářského působení a podíl Pražských novin na organizaci sbírek na českou průmyslovou školu. Stejně jako předchozí dva díly obsahuje i tento svazek vedle dopisů a úvodních studií i vysvětlivky, rozsáhlou ediční poznámku, kalendárium Havlíčkova života a díla, obrazovou přílohu a jmenný rejstřík.

Cestování bylo nedílnou součástí životního stylu šlechty. Zkušenosti získané v zahraničí se v mnoha případech také odrazily v pozdějších aktivitách osob, jimž v žilách kolovala modrá krev. Nejinak tomu bylo u výprav podniknutých v době pozdního osvícenství a počátků romantismu, kterým se kniha věnuje. Na co se urození během svých pobytů mimo vlast soustředili? Jakou roli v tomto ohledu sehrály právě osvícenství a romantismus? V jakých oblastech je možné hledat dědictví a odkaz putování šlechticů a aristokratů? Skutečnost, že výpravy utvářely nejen osobnosti jednotlivců vydávajících se do neznámého prostředí, ale mohly mít i dalekosáhlé důsledky dotýkající se celé společnosti, rozvoje vědeckého bádání a šíření vynálezů, ukazuje autor na příkladu cest a aktivit Jana Rudolfa Czernina z Chudenic, Aloise I. Josefa z Liechtensteina, Leopolda Berchtolda z Uherčic, Hugo Františka ze Salm-Reifferscheidtu a arcivévody Jana Rakouského.

Josef Antonín Jíra (1868-1930) náleží k nejvýznamnějším postavám pražské archeologie. Soukromá archeologická sbírka, kterou vytvářel od devadesátých let 19. století, patřila ve své době k nejpozoruhodnějším v celých Čechách. Jírův životní příběh je typickým příběhem člověka, který se dokázal ze skromných poměrů vypracovat vlastní pílí v jednoho z nejlepších terénních archeologů v Čechách. A v osudech archeologického muzea, jež vybudoval ze své sbírky v dejvické usedlosti Hanspaulka, se odrážejí veškeré společenské proměny českých zemí od třicátých let 20. století až do současnosti.

První svazek trilogie o dějinách Tábora začíná ohlédnutím za pradávnou historií ostrožny nad soutokem Lužnice a Tismenického potoka, počátky Sezimova Ústí, nezdařeným založením královského města Hradiště a středověkým osídlením blízkého okolí. V první polovině 15. století měla z českých měst jen Praha významnější dějinnou roli než nově vznikající město Tábor. Proto také počáteční osudy města splynuly s českými dějinami po dobu dvou až tří desetiletí natolik, že toto ojedinělé propojení poznamenalo hned několik kapitol této knihy. Ovšem ani zájemci o místní historii nepřijdou zkrátka, zvláště v obšírném pojednání o vzhledu, kultuře a životě královského města, na něž byl Tábor povýšen císařem Zikmundem, a ve třech archeologických exkurzech.

Adolf J. Sabath (1866-1952), rodák z jihočeského Záboří, který v pouhých patnácti letech odešel za oceán, se zařadil k nejvýraznějším americkým politikům první poloviny 20. století. Coby kongresman, zvolený za Chicago, město s tradičně početnou českou menšinou, působil v parlamentních lavicích dlouhých pětačtyřicet let. Zaměřoval se především na sociální problematiku, zlepšení životních a pracovních podmínek přistěhovalců a dělníků. Za první světové války podporoval Masarykovu zahraniční akci a nemalou měrou se zasloužil o vznik Československa. Později aktivně pomáhal také Benešově protinacistickému odboji. Byl blízkým spolupracovníkem F. D. Roosevelta a spoluautorem hospodářského programu Nový úděl. Za jeho prezidenství zároveň působil ve funkci předsedy klíčového Organizačního výboru Kongresu. Tento knižní svazek představuje Sabathovy paměti, sepsané přítelem J. L. Tupym, které přinášejí zajímavé a dosud málo známé poznatky o vysoké americké politice i životě našich krajanů v USA.

Na svém vrcholu, krátce po roce 1300, soustředili Přemyslovci v rukou hned tři středoevropské koruny, českou, polskou a nakonec i uherskou. Václavovská říše se titulárně rozlétla od Chebska po Sedmihradsko a Chorvatsko, třebaže ve skutečnosti dosáhla nejvýše na řeku Tisu a k Balatonu V rychlé a nezažité expanzi se skrývala past. Vytvoření a zejména udržení takové říše si žádalo obrovské náklady. Setrvale je nemohl uspokojovat ani stříbrný český král. Vychýlení mocenské rovnováhy nevraživě sledovali Habsburkové, zpovzdálí i papežská kurie, prosazující v Uhrách své neapolské spojence. Jaké čekalo rozuzlení? Dramatickým půdorysem si pár zbývajících let přemyslovské vlády nezadá s napínavou četbou. Uzavřela je olomoucká tečka. Náhlá a šokující. Jedna dějinná epocha spjatá s domácí dynastií se nenávratně uzavřela.

Autor věnuje v knize pozornost nemocem, umírání a pohřbům čtyř Habsburků, Ferdinanda I. a jeho synů, ve druhé polovině 16. století. Přestože nedosáhli stejných vladařských hodností, z hlediska použitých symbolů osobní a dynastické reprezentace se smuteční slavnosti po jejich smrti v Innsbrucku, Praze, Štýrském Hradci a Vídni podstatně nelišily. Vystavení jejich ostatků, pohřební průvody a zádušní mše patřily k závazným krokům rituálů posledních rozloučení s habsburskými vládci, kteří opouštěli pozemský svět s hodnostmi císařů, králů a rakouských arciknížat. Podle vzorů uplatněných při pohřbech Karla V. sloužily smuteční slavnosti především k reprezentaci katolické víry zesnulých Habsburků, rozsahu jejich územní vlády, politické moci a dynastické paměti. Z uvedených jevů se skládal symbolický obraz nesmrtelného sociálního těla panovníka, jehož jádro tvořily ctnosti křesťanského rytíře. Nepřetržitost víry, vlády a moci nebožtíka přecházela při posledním rozloučení na nejbližší mužské potomky, kteří kráčeli v pohřebním průvodu bezprostředně za márami s rakví a při zádušní mši měli nejblíže ke castru doloris s rakví zesnulého vládce.

Hlavním hrdinou knihy je pražský groš, legendární stříbrná mince ražená v Českém království po dobu téměř 250 let. V první části příběhu jsou čtenářům objasněny historické souvislosti okolo zahájení ražby pražského groše a technologické postupy používané ve středověké mincovně. Ve druhé části knihy vstupují na scénu další aktéři četné stříbrné a zlaté mince ražené u nás souběžně s pražskými groši. Při vyprávění o mincích nelze opomenout ani panovníky, jejichž jménem byly tyto mince raženy a jejichž jména, iniciály, někdy dokonce i podobizny mince nesly. Nedílnou součástí příběhu pražského groše jsou proto i osudy těchto vládců a zemí, kterým vládli. Kniha přibližuje čtenářům poutavým a čtivým způsobem historii a mincovnictví zemí Koruny české v tzv. grošové době (1300-1547), text knihy je doplněn mimořádně bohatou fotodokumentací.

První díl edice deníků českého historika, novináře a politika Josefa Kalouska (1838-1915) přináší zápisky z let 1856 až 1866. Kalousek v nich přibližuje léta svých studií na české reálce v Praze, na pražské polytechnice a především na filozofické fakultě tehdejší Karlo-Ferdinandovy univerzity. Hledání uplatnění nadaného, leč chudého mladíka z východočeského Vamberka se zde prolíná jak s dobovým vlasteneckým zápalem, tak s představami o optimálním zajištění své další hmotné existence. Tyto představy tehdy silně spojoval s výhodnou sňatkovou strategií, kdy mu byl příkladem František Palacký. S ním se Kalousek počátkem 60. let osobně seznámil a agilní mladík se zájmem o české dějiny Otce národa zaujal. Rozpor mezi vlasteneckými ideály a neutěšenou životní realitou J. Kalousek zprvu řešil vstupem do vládních služeb stal se redaktorem poloúředních Pražských novin. Odtud však vedla rychle cesta do Riegrova a Palackého deníku Národ, který vycházel v letech 1863 až 1866. Kalouskovy deníkové záznamy v tomto kontextu nabízejí zajímavé pohledy do fungování novinových redakcí na počátku obnovené ústavní éry v habsburské monarchii. Mimořádně zajímavou, rozsáhlou pasáž pak představuje Kalouskova mnohatýdenní cesta po rakouské Haliči a Bukovině, kterou podnikl v létě 1863 na pozadí krvavého povstání Poláků v tzv. Kongresovce proti Rusům. V českém prostředí se v této době jedná o unikátní svědectví o životě a poměrech ve východních provinciích habsburské říše. Navazující druhý díl deníků vyšel již v roce 2016 a oba svazky deníku doplňuje i paralelní vydání Kalouskovy vědecké korespondence (2019) v téže ediční řadě Nakladatelství Lidové noviny a Masarykova ústavu a Archivu AV ČR.

Kniha mapuje dějiny Chorvatska od starověkých Ilyrů přes antickou periodu spjatou s obsazením země Římany, příchod Slovanů, začátky chorvatského království až k osmisetletému období, kdy bylo Chorvatsko spojené personální unií s uherským státem. Velká pozornost je věnována také vzniku jugoslávského státu, existenci samostatného ustašovského státu, obnovenému spolužití se Srby a dalšími jihoslovanskými národy v rámci titovské Jugoslávie a jeho bolestnému rozpadu.

Platí stále staré rčení, že každý potřebuje svého nepřítele? Pro Československo po únorovém převratu v roce 1948 určitě. Nepřátelé tvoří nedílnou součást dobových narativů, jsou cíleně konstruováni jako nebezpečí ohrožující budovaný systém a zároveň jako protipól, vůči němuž je nutné se vymezit. Kniha se věnuje teoretickému konceptu nepřítele a jeho čtyřem konkrétním typům, které se v letech 19481956 nejčastěji objevovaly v mediálním prostoru.

Při pohledu na texty a jejich různorodost můžeme uplatnit dvě perspektivy: buď se zaměříme na vnější charakteristiky textu, jako je obálka, komunikační médium, grafická stránka atp., nebo zkoumáme použité jazykové prostředky, např. jak často se v textu používají otázky nebo zda je v něm podmiňovací způsob. Zde nám půjde především o tu druhou, vnitrotextovou perspektivu, která pomáhá identifikovat v jazyce registry. Ty můžeme vnímat obdobně jako rejstříky na varhanách jako alternativní způsoby, jak vyjádřit obsah, který chceme sdělit. O tom, jak tyto registry v jazyce identifikovat a charakterizovat pomocí empirických a kvantitativních metod na základě rozsáhlých korpusových dat, pojednává tato knížka. Inspiraci čerpá ze slavného multidimenzionálního přístupu Douglase Bibera, který se zde vůbec poprvé ve větším měřítku uplatňuje na češtinu.

Cílem publikace je charakterizovat jednotlivé vývojové části vzdělávání v oblastech branné výchovy, civilní obrany a civilní ochrany na historickém území České republiky v kontextu dobových souvislostí a okolností. Práce si klade za cíl vysvětlit a z pohledu historického zkoumat brannou výchovu a vzdělávání v oblasti bezpečnosti, okolnosti a podmínky jejího vzniku, význam a charakteristiku konkrétních opatření v oblasti přípravy mládeže a dospělých v jednotlivých historických etapách a obsah vzdělávání v oblasti bezpečnosti až do současnosti. Text reflektuje a prezentuje vlastní obsahové vymezení bezpečnostního vzdělávání, teoretická východiska a další směřování v ochraně člověka a společnosti. Specifickou částí práce je zkoumání pomocí vlastního šetření současného přístupu ke vzdělávání v oblasti bezpečnostních témat na vysokých školách v České republice připravujících budoucí učitele. Text reflektuje a prezentuje vlastní obsahové vymezení bezpečnostního vzdělávání, teoretická východiska a další směřování v ochraně člověka a společnosti.