Lidové noviny strana 26 z 91

Rozsáhlé syntetické dílo, které je zpracováno šesti historiky zastupujícími všechny generace českých balkanistů, nepojednává o dějinách této země tradičním způsobem, tedy v rámci výkladu historie národů bývalé Jugoslávie, ale samostatně analyzuje vývoj srbského státu od jeho vzniku až do současné doby. Představuje tak nejen v naší, ale i evropské historiografii průkopnický počin. Autoři akcentovali především historii srbského středověkého státu, vznik a vývoj moderního Srbska v 19. století, situaci v Srbsku v době královské Jugoslávie a za druhé světové války i období necelých patnácti let od rozpadu Titovy Jugoslávie. Výklad obohacují kapitoly o kulturním vývoji Srbska, o česko-srbských vztazích a početné, v českém prostředí málo známé obrazové přílohy.

Kniha vznikla jako doprovodná publikace k výstavě "Václav IV. Král na rozhraní věků. 600 let od úmrtí římského a českého krále", jež je uspořádána v prostorách Karolina v zářílistopadu 2019.

Švýcarsko je alpskou zemí, jejíž historický vývoj byl determinován hornatým rázem krajiny či přítomností průsmyků, spojnic Apeninského poloostrova se zaalpskou Evropou. Nynější finanční velmoc se sídlem řady mezinárodních institucí, jež svou společnou identitu vztahuje i ke smlouvě o věčném spolku z roku 1291, si již dvě staletí pečlivě střeží svou neutralitu. Autoři se však neomezují jen na velké dějiny vládců a zlomových momentů, ale mapují rovněž místní zvyky, kulturu, sousedské vztahy či všudypřítomný vliv přírodních podmínek.

Kniha se zabývá vznikem moderní továrny. Chápe ji nejen jako ekonomické, technické a výrobní místo, nýbrž také jako místo, na kterém pracovali a v němž žili lidé. Tovární komíny, sklady, dílny a haly ohlašovaly příchod moderních časů. S továrnami byla spojována očekávání na vytvoření nových pracovních míst, zvýšení prosperity země i morální obrodu, odstranění zahálky a nečinnosti. Továrny proměňovaly ekonomické, sociální i politické struktury. Patřily mezi hlavní dominanty krajiny. Změnily pracovní a životní návyky většiny obyvatelstva. S přibývajícím počtem továren opouštělo stále více mužů a žen své původní zaměstnání a procházelo branou továrního areálu. V továrnách trávili její zaměstnanci většinu času: staly se jejich novým domovem. Továrny sloužily jako místo vzdělání, kde lidé získávali profesní kvalifikaci. Továrny byly projekčním plátnem, na kterém se odvíjel příběh jedné společenské a ekonomické etapy. Představovaly scénu, která nasvítila ekonomické zisky a ztráty, politická vítězství i porážky, společenské naděje a zklamání.

Pro tyto lidi ještě válka a s ní spojené utrpení neskončily napsali zástupci německy mluvících Židů z českého pohraničí v březnu 1947. Německy mluvící Židé byli často rutinně považováni za Němce a mnohdy byli vystaveni stejnému ponižování jako nežidovští Němci nejen ze strany občanů, ale i vládnoucích představitelů. Kniha Židé, nebo Němci? mapuje osudy německy mluvících Židů v Československu, Dolním Slezsku, Haliči i Německu. Publikaci doplňuje edice nově objevených dokumentů v archivu Spojených národů v New Yorku. Oficiální listiny i korespondence přibližují každodenní diskriminaci německy mluvících Židů v poválečném Československu a jejich snahu se ze země vystěhovat a dále zaznamenávají reakce mezinárodních organizací i jednotlivců na politiku československého státu.

Publikace navazuje na koncepci ediční řady České dějiny, a snaží se tak především o autorské uchopení vybraných témat. Takové pojetí odpovídá současnému stavu historiografie lépe než koncept, který by usiloval o syntézu. Autorům jde o problémovou bilanci těch kapitol dějin českých zemí, které pokládají za relevantní a důležité, a dávají proto přednost spíše volnějšímu esejistickému pojetí. Východiskem knihy není koncept „národních dějin“, tedy jakési zásobárny příběhů. Dějiny českých zemí jsou nahlíženy jako historie proměnlivého teritoria začleněného do přirozených středoevropských a evropských souvislostí (geografických, tematických i metodologických).

Kdo z nás někdy nesnil o životě na ostrově? Tam, kde svítí slunce po celý rok, dívat se ze stínu olivovníku na blankytné moře, popíjet výtečné víno a poslouchat cvrkot cikád? Pavla Smetanová se už potřetí věnuje životu na ostrově Korfu. Popisuje jeho krásy, ale také jeho úskalí. Někdy je moře šedé, víno kyselé, slunce skryto za hustými mraky a cikády zmizí neznámo kam. Ty nepříjemné věci se ale snaží brát s humorem a nadhledem. "Krásně může být všude, pokud je člověk zdravý, obklopuje se dobrými lidmi a váží si toho, co má," říká s úsměvem. Příběhy Pavly Smetanové doprovází komentáři autorčina dcera Souzanna Ofelia Damaskinou (2005). Rozhodla se uvádět maminčiny příběhy na pravou míru, a tak si můžete přečíst její autentické vyprávění v kapitolách nazvaných Z deníčku Ofélie. Ráda píše, hraje na piano, zpívá, a kromě toho má stejné záliby jako většina holčiček v jejím věku.

Kniha mapuje vybrané aspekty životního stylu žen v privátním sexbyznysu a jejich sebereflexi. Sexbyznys obecně představuje multidisciplinární problematiku, která se týká řady oblastí, jakými jsou sociální práce, zdravotnictví, sociální politika a další. V posledních letech dochází v České republice vlivem změny poptávky k výrazné transformaci sexuálních služeb, kdy sexuální pracovnice se stále více přesouvají z prostředí ulic a klubů do prostředí privátů. Pro sexuální pracovnice, ale i klientelu představuje privátní sexbyznys větší anonymitu než ostatní formy, jež zapříčiňuje relativní neviditelnost a s tím související těžkou uchopitelnost jak pro zdravotní, tak i sociální a další služby. Naší snahou je prostřednictvím této knihy vnést určitý vhled do problematiky a vyplnění informační mezery o této specifické formě sexbyznysu.

Kniha se věnuje duchovnímu rozměru nesmírně rozsáhlé fundační politiky císaře Karla IV., jeho stavebnímu dílu a reprezentaci, s akcentem na hlavní město českého království. Na příkladu řady patrocinií, především novoměstských kostelů, na translacích relikvií a ostatků svatých do Prahy a Čech, stejně jako na systematickém budování kultu domácích zemských patronů tak lze nanejvýš výmluvně demonstrovat duchovní rozměr Karlova životního díla. Akcent je kladen na říšská patrocinia v Praze, v jejichž čele stála úcta k panovníkovu osobnímu patronovi sv. Karlovi Velikému. Pozornost je však věnována také sv. Vítovi, sv. Jindřichovi a sv. Kunhutě, sv. Palmaciovi, pašijovým relikviím a jejich uctívání v lucemburské Praze. Části věnované době vlády Karla IV. předchází rozsáhlý úvod do problematiky duchovní politiky vladařů z rodu Přemyslovců a budování posvátného okrsku v areálu Pražského Hradu, v kontextu christianizace Čech a střední Evropy.

Titul naší knihy, verš z nesmrtelné Božské komedie, je oblíbeným citátem českého historika Jaroslava Čechury (* 1952). Dobře vystihuje zásady, jimž tento plodný autor trvale zachovává věrnost: Nikdy se nenechá vyvést z míry mluvením zaujatých kritiků, a naopak prvořadou pozornost věnuje hlasům pramenů, respektive jejich tvůrců, které nechává promlouvat ve svých pracích. Publikace, kterou držíte v rukou, souvisí s profesorem Čechurou hned v několika rovinách. Je darem k jeho životnímu jubileu, napsali ji jeho kolegové, přátelé a žáci a obsahuje studie k tématům, jimž se odborně věnoval nebo věnuje. Nechybějí tu klášterní dějiny, osobnost historika Josefa Pekaře, spletitý labyrint dějů předbělohorských a bělohorských či kriminální delikty v minulosti (včetně těch sexuálních). Autoři těmto studiím věnovali tolik péče a času, že se z daru k oslavencovým 65. narozeninám stal dar k šestašedesátinám

Kniha se věnuje duchovnímu rozměru nesmírně rozsáhlé fundační politiky císaře Karla IV., jeho stavebnímu dílu a reprezentaci, s akcentem na hlavní město českého království. Na příkladu řady patrocinií, především novoměstských kostelů, na translacích relikvií a ostatků svatých do Prahy a Čech, stejně jako na systematickém budování kultu domácích zemských patronů tak lze nanejvýš výmluvně demonstrovat duchovní rozměr Karlova životního díla. Akcent je kladen na říšská patrocinia v Praze, v jejichž čele stála úcta k panovníkovu osobnímu patronovi sv. Karlovi Velikému. Pozornost je však věnována také sv. Vítovi, sv. Jindřichovi a sv. Kunhutě, sv. Palmaciovi, pašijovým relikviím a jejich uctívání v lucemburské Praze. Části věnované době vlády Karla IV. předchází rozsáhlý úvod do problematiky duchovní politiky vladařů z rodu Přemyslovců a budování posvátného okrsku v areálu Pražského Hradu, v kontextu christianizace Čech a střední Evropy.

Epos o Gilgamešovi je považován za nejvýznamnější dílo akkadské (babylónsko-asyrské) literatury a literatury starověkého Předního východu vůbec, jež se plným právem stalo součástí literatury světové. Je oslavou přátelství a hrdinské odvahy, výrazem úzkosti před konečností lidského života a touhy po dosažení nesmrtelnosti. Jeho hrdina bolestně hledá odpověď na otázku po smyslu života, aby ji nakonec nalezl v činech, jejichž výsledky přetrvají smrtelnou lidskou existenci. Nový komentovaný překlad tohoto starověkého textu, jehož konečná podoba vznikající v procesu dlouhého více než tisíc let trvajícího vývoje se dochovala v ninivské knihovně asyrského krále Aššurbanipala, odpovídá nejnovějším výsledkům a objevům, k nimž klínopisné bádání aktuálně dospělo.

Karel IV, představuje monument českých dějin, jenž je vytesán v mramoru obdivu a tradovaných klišé. Kniha představuje tohoto panovníka nejen v politickém a kulturním kontextu jeho doby, ale také přibližuje ideje, na nichž zakládal prezentaci své osoby. Vedle základního vylíčení císařova života v souřadnicích událostí 14. století autor také podrobně analyzuje způsoby, jejichž prostřednictvím Karel IV. a jeho rádci dokázali formulovat obraz vládce, který je i po mnoha staletích respektovaný a dnes přijímaný snad ještě více než kdykoli předtím.

Kniha pojednává o šlechtickém rodu, který vstoupil na jeviště dějin až před vypuknutím husitské revoluce. Zato výrazně: první Smiřický Jan, původně nezámožný šlechtic z Hradecka, proslul jako husitský hejtman a politik, který získal značné majetky, ale kvůli konspirování proti Jiřímu z Poděbrad přišel o hlavu (1453). Nicméně jeho potomci se mezi husitskou aristokracií už udrželi a jako schopní hospodáři získali v 16. století ve východních Čechách ohromnou majetkovou doménu, tvořenou Škvorcem, Hrubou Skálou, Semily, Českým Dubem, Kumburkem, Jičínem, Náchodem, Kostelcem nad Černými lesy, Dymokury a Uhříněvsí. Svého velkého bohatství dosáhli uvážlivým režijním hospodařením, ale také odvážnými úvěrovými operacemi, kterými se podobali spíše nizozemské finanční buržoasii. Také svým protestantstvím, které je nakonec přivedlo do špiček protihabsburské šlechty. Kletbou rodu byly souchotiny, poslední Smiřičtí se nedožívali ani třicítky. To se také stalo osudem posledního mužského příslušníka rodu Albrechta Jana ( 1618), všestranně nadaného muže, jenž byl jedním z hlavních organizátorů stavovského povstání. Závěrečné dějství rodové historie se neslo ve znamení nelítostného zápasu dvou jeho sester o rodové dědictví, který tak barvitě vylíčil Josef Svátek v románu Pád rodu Smiřických. Jeho plody získal nakonec smutně proslulý Albrecht z Valdštejna, který sám pocházel po matce ze Smiřických.

Edice dvou rodinných deníků: Jany Lebovič, žid a odbojář skupiny Přehledy žijící v ilegalitě, si vedl deník mezi březnem a srpnem 1944, kdy byl spolu s částí skupiny zatčen. V téže době byla za podporu skupiny deportována do koncentračního tábora také Pavla Hájková, matka Janyho kamaráda Miloše Hájka. Ta si pořizovala deníkové záznamy po osvobození během návratu domů přes zničené Německo a v prvých poválečných měsících. Pro Leboviče i Hájkovou představovalo psaní především způsob komunikace s nepřítomným partnerem, od něhož je oddělili nacisté. Tyto jedinečné dokumenty z bezprostřední zkušenosti vypovídají o holokaustu, odboji a koncentračních táborech. Edici doprovází rámující úvod a doprovodné texty Pavliných vnuků a Janyho neteře.

Na otázku, proč se tolik významných událostí českých dějin událo v letopočtech, které končí číslicí osm, je nesnadné odpovědět. Někdy se hovoří o magické osmičce, která pronásleduje české dějiny po řadu staletí všimněme si, že čím blíže k naší době, tím je osmička častější. Ale při detailním zkoumání se osmičková výročí jeví jako pevná, byť svým způsobem zvláštně náhodná součást obecnějších dějin, v jejichž rámci není český přínos vždy rozhodujícím (někdy ale ano). Střet římského krále s Přemyslem Otakarem II. byl nepochybně velkou politikou, rok 1848 byl součástí jara národů a rok 1968 byl pražským jarem, kde se znovu projevila brutalita sovětského režimu. Rok 1918 souvisel s koncem světové války, v roce 1938 jsme se možná měli bránit, zatímco o deset let později po hitlerovské devastaci myšlení a úspěšné bolševické propagandě jsme znovu podlehli totalitě. Škoda, že rok 1989 vlastně nepřišel o rok dříve. Všechna důležitá výročí končící na osmičku vám přibližují variabilními formami historikové z Historického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.