Lidové noviny strana 33 z 91

Monografia „Prevencia v kontexte zdravotno-sociálnej problematiky“ vychádza z predpokladu,že prevencia a riešenie zdravotných problémov sú determinované prijatím predstavy, že zdravotné problémy sú komplexom biologických, psychických a sociálnych ťažkostí. Ich vznik a zmena je podmienená interakciou biologických, psychických a sociálnych charakteristík života subjektov (jedincov, komunít, populácií), ktoré zdravotným problémom čelia. Cieľom monografie je zodpovedať základnú výskumnú otázku: „Aké konceptualizácie spolupráce sociálnych pracovníkov a lekárov pri riešení zdravotných a sociálnych aspektov životnej situácie pacienta ponúka relevantná literatúra?“ Viacerí autori vo svojich konceptualizáciách poukazovali predovšetkým na prekážky spolupráce lekárov a sociálnych pracovníkov (napr. nepoznanie rolí iných odborníkov, konflikt rolí, zámena rolí, rozdielny proces socializácie, komunikačné ťažkosti, avšak v závere svojich textov boli optimistickí a domnievali sa, že tieto rozdiely je možné prekonať napríklad medziodborovým vzdelávaním. Monografia môže byť inšpiratívna nielen pre lekárov a sociálnych pracovníkov, ktorých spoluprácu rozoberá, ale aj pre ďalších odborníkov, ktorí sú členmi interdisciplinárnych zdravotno-sociálnych tímov.

Normalizace je obecně považována za kulturní, ekonomický a morální úpadek české a slovenské společnosti. Bezproblémově se přijímá také tvrzení, podle něhož byla dynamická pestrost „zlatých šedesátých“ vystřídána husákovskou „šedí a bezčasím“. Málokdy se však ptáme, na základě jakých strategií byl normalizační režim utvářen, jaké cíle sledoval a zda byl uspořádán podle nějaké vnitřní logiky. Kniha se detailně zaměřuje na normalizační proces institucionálního zázemí české kultury v podobě tzv. tvůrčích svazů a sleduje vývoj kulturní politiky i proměny raných normalizačních strategií. Na základě typologie jednotlivých postojů tehdejších aktérů se současně snaží zachytit fascinující dějinnost „obnovování pořádku“.

Kniha Místa mezi místy. Pomezí americké poezie se věnuje tématu setkání s druhým a prostoru hranice a pomezí v moderní americké poezii. Studuje díla básníků, v jejichž díle se objevuje motiv hranice mezi „já“ a „druhým“ jako prostoru pro setkání, dialog a interakci. Navzdory tradiční představě o lyrice jako sebestředném žánru, jemuž dominuje subjekt, je pro dílo těchto autorů příznačný odvrat od vlastního já a otevřenost vůči druhému (zvířeti, krajině, člověku), který je vnímán jako nezávislý a do velké míry neuchopitelný. Kniha se soustředí na tři výrazné básnické osobnosti: přední představitelku modernistického hnutí Marianne Mooreovou (1887–1972), mezi jejíž oblíbené náměty patří pozorování podivných zvířat, o generaci mladší americkou básnířku Elizabeth Bishopovou (1911–1979), která v řadě svých básní tematizuje hraniční prostor pobřeží, a ve Spojených státech žijícího anglického básníka Thoma Gunna (1926–2004), jenž zkoumá možnost a nemožnost intimního setkání s druhým člověkem. Na základě podrobných rozborů konkrétních básnických textů autorka nastiňuje typ poetiky, jenž podle ní představuje jednu z klíčových linií americké poezie 20. století.

Hradec Králové tvoří ojedinělý urbanistický a architektonický soubor staveb nejvyšší kvality od středověku po současnost. Vedle gotických, renesančních, barokních a klasicistních památek se kniha soustředí především na moderní architektonické styly z období mezi světovými válkami, jejichž hodnota a pestrost městu přinesla označení „Salon republiky“. Kromě staveb renomovaných architektů Jana Kotěry, Josefa Gočára, Františka Sandera a dalších nás kniha provede i po méně známých a neprávem opomíjených realizacích veřejných, obytných, kulturních, i technických či průmyslových staveb.

Informace, že slova chabrus, košer, mešuge, šmé, šoufl pocházejí z jidiš, lze snadno najít v etymologických slovnících. To, že jazyk jidiš, resp. židovská němčina tvoří lexikální základ českého židovského etnolektu, ale ví asi již méně osob. Přitom etnolektální slovní zásobu lze ve stylizované podobě nalézt např. v textech Vojtěcha Rakouse, Karla Poláčka, Norberta Frýda či téměř neznámého Jiřího Krause. Přínosem této monografie není pouze opravený soubor českého židovského etnolektu zachyceného v knize Ruth Bondyové Mezi námi řečeno, ale především jeho doplnění o etymologický výklad a rozšíření o informace týkající se distribuce vybraných jidišismů ve středoevropském kontextu (jazyk jidiš ovlivnil polštinu i němčinu včetně němčiny českých Němců). Přestože je tato publikace zacílena na jidišismy v mluvě českých Židů (viz souhrnné zpracování ve slovníčku), autor zároveň sleduje pronikání tohoto jazyka do obecné češtiny i do ostatních nářečí včetně městské mluvy (např. brněnské) a v neposlední řadě také do argotu či tzv. jazyka světských lidí. Vzhledem k tomu, že v češtině dosud není k dispozici kniha mapující jidiš, resp. tzv. jidiškejt, předchází rozboru lexika pojednání o struktuře tohoto jazyka a jeho roli na našem území. Nechybí ani krátký přehled o jidišové literatuře vydané v českých zemích v 17. a 18. století.

Libye je relativně nový stát, jehož území bylo po tisíciletí dobýváno, kolonizováno a spravováno cizinci. Moderní dějiny byly charakterizovány vládou osmanských Turků a italskou kolonizací. V roce 1951 získala země nezávislost. Zahájení těžby ropy však zásadně změnilo její geopolitický i hospodářský význam. Republikánská revoluce vedená nacionalistickými důstojníky se záhy proměnila v diktaturu. Zahraničně politické aktivity však zemi vtáhly do nesmyslných konfliktů, jež v roce 2011 vedly k zahraniční intervenci a svržení režimu. K nastolení fungující demokracie však nedošlo a z Libye se stala další základna islamistických teroristů.

Příchuť Říma je poněkud jiná než bouřlivý a proměnlivý duch pařížské avantgardy. I průvodce jeho ulicemi musí přijmout skutečnost, že směs pompézního antického odkazu a velkolepých dějin výtvarného umění a architektury lze jen těžko popsat jednoduchou formou. Řím je amfiteátrem, kde se odehrávají výjevy z dob vlády římských císařů, Řím je kulisou k románům Zoly či Stendhala, je operní scénou pro Toscu. Řím je filmovým ateliérem Federica Feliniho. Procházet se po Římě proto znamená ochutnávat více chodů najednou. Nabídka předkládaného průvodce je autorským výběrem po uměleckých a historických křižovatkách Říma: někde se střetává vzpomínka na významnou osobnost s pozoruhodnou stavbou, někde je památník uměleckého činu spojen s nečekaným sousedstvím místa, kde se odehrála tragická historická událost. Mozaika města se tak postupně skládá vedle sebe, aby přiměla cestovatele pochopit jeho velikost.

Tradice a zvyklosti jsou svorníkem státotvorného vývoje. Stačí si připomenout volby knížat, nalézání práva na sněmech Čechů i samo pojetí přemyslovské mytologie, jež definovala domácí pořádky a vztah vládnoucí dynastie k obci Čechů. Právě důraz na tradice a zemské zvyklosti ovlivnil veřejné mínění, které se stavělo ke královské hodnosti buď lhostejně, nebo ji vnímalo jako cizí, dílem přímo škodlivou novotu. Možná i proto dosud nebylo zcela zřejmé, jaká byla ideová a programová náplň prvních českých království, totiž Vratislavova a Vladislavova, a proč uspěl teprve koncept Přemysla Otakara I. Tento na komparaci hodnot knížecích a královských Čech založený výklad nabízí neotřelý pohled na dlouhý a obtížný zrod české státnosti v širším středoevropském kontextu.

"„Jak vlastně vznikly Psí vycházky? Od konce devadesátých let jsem pravidelně psával do internetového periodika Neviditelný pes o architektuře. Jednou – bylo to někdy v roce 2001 – mě zakladatel Ondřej Neff požádal, zdali bych jej a několik nejbližších přátel neprovedl po areálu Pražského hradu a upozornil zvláště na méně známé části. Později jsme si řekli, že by bylo hezké připravit obdobnou vycházku pro čtenáře Neviditelného psa. Z toho následně vznikla tradice – a pro tyto akce se vžil název Psí vycházky.“ Čtvrtá knižní Psí vycházka nás provede napříč Novým Městem. Navštívíme Senovážné náměstí, Jindřišskou ulici, protneme Václavské náměstí a budeme pokračovat Vodičkovou až na náměstí Karlovo, které obejdeme kolem dokola. Architektura devatenáctého a zejména dvacátého století, se kterou se postupně seznámíme, je opět velmi pestrá: historismus, secese, art deco, moderní klasicismus, avantgardní konstruktivismus a funkcionalismus, ale také nové stavby dokončené až po Sametové revoluci. A typologie je rovněž bohatá: úřední budovy – zejména peněžní ústavy, obchodní stavby, často s pasážemi, nemocnice, školy, administrativy, činžáky, ale také pomníky a nezapomeneme ani na drobnou architekturu či pamětní desky."

"Lázeňské město Teplice má dlouholetou tradici kronikářství i historiografie, jejímž zakladatelem se stal v druhé polovině 18. století syndik teplického magistrátu, Ludwig Alois John. Na něho navázal i syn Eduard John, jehož osmisvazková kronika (z níž vyšla další dílčí zpracování teplických dějin) přibližuje dějiny města od fiktivního objevení zdejších pramenů v roce 762 až do roku 1866. Ve čtyřicátých letech 19. století, kdy začaly vznikat první samostatné publikace o dějinách měst, se v Teplicích projevoval zájem především o lázeňství, s nímž je spojena řada spisů sloužících zároveň k propagaci lázní. Šedesátá léta 19. století, jež byla dobou vyostřujících se národnostních rozporů v průmyslově se rozvíjejících českých zemích, se projevila i v oblasti historického bádání. Nejvýznamnější osobností se stal Hermann Hallwich, teplický rodák, autor dodnes materiálově nepřekonaných dějin Teplic z roku 1886, vycházejících z důkladného studia pramenů a zachycujících ve velké šíři dějiny města, jež jsou však současně pojaté jako dějiny odvěkého působení germánského (německého) živlu v hraničním teritoriu. Významné místo v regionálním bádání zaujímá Rudolf Knott, jenž se významně podílel na práci nově založeného teplického muzea v roce 1894. Na jeho práci navázali na počátku 20. století a v době mezi válkami velcí znalci teplických dějin, Paul Wanie a Agust Müller. Vyvrcholení německých historizujících snah představuje několikasvazkové kolektivní a reprezentativní dílo, Die sudetendeutschen Selbstverwaltungskörpe, z třicátých let 20. století. Významný přelom v poválečné historiografii představoval rozsáhlý archeologický výzkum v areálu teplického zámku prováděný v padesátých letech; jako hlavní střediska historického bádání působilo (a působí) muzeum a od roku 1954 nově vzniklý archiv. S oběma institucemi jsou také nerozlučně spjati autoři předkládané publikace, první monografie o Teplicích, dovedené až do současnosti. Při jejím koncipování vycházeli autoři z nových poznatků, jež mění pohled zvláště na nejstarší dějiny města. Líčení nejnovějších dějin je pak založeno na výsledcích studia dosud nevyužitých historických pramenů, včetně vzpomínek pamětníků. Čtenáři se tak dostává do rukou první ucelený přehled dějin lázeňského i průmyslového města, procházejícího v minulosti bouřlivými a nejednou osudovými změnami. "

"The topic of the present volume is etymological research into Old Church Slavonic in wider Slavonic and Indo-European perspectives, namely in the context of the upcoming finalization of the Etymological Dictionary of the Old Church Slavonic Language, so far the only existing comprehensive etymological dictionary of this language. First versions of most of these texts were presented at the international conference Etymological Symposium Brno 2014: Etymological Research into Old Church Slavonic, organized by the Etymological Department of the Institute of the Czech Language of the AS CR, and held in Brno, Czech Republic, on 9–11 September 2014."

"Během dlouhé vlády Františka Josefa I. vyrůstali jeho možní následníci. Dva z nich, císařův syn a korunní princ Rudolf a synovec František Ferdinand, ale kvůli své tragické smrti na trůn nikdy neusedli. Prasynovec Františka Josefa I., arcivévoda Karel František Josef, se vlády ujal ve vypjaté situaci během první světové války jako císař Karel I. Pro potenciálního nástupce bylo kromě vojenské výchovy důležité vzdělání v jazycích a předmětech, které měl vládce územně rozlehlého a národnostně rozrůzněného státu ovládat: v historii, právu, ekonomii atd. Kniha sleduje životní osudy učitelů, kteří docházeli na dvůr císařské a arcivévodské rodiny. Popisuje, jak vnímali své vznešené svěřence a jaké výhody, ale i těžkosti jim tato „dvorská služba“ přinášela. „Bylo nám těžko […] loučiti se s pokoji v královském hradě pražském, odkud byla vyhlídka dolů na město a naproti na stráň Petřína, a především těžko bylo loučícím se s jich mladým domácím pánem […].“ Tak vzpomínal uprostřed první světové války na svého vznešeného žáka profesor Jaroslav Goll, jeden z nejvýznamnějších českých historiků druhé poloviny 19. století. Tyto řádky psal v okamžiku, kdy mladý císař přebíral vládu po svém zemřelém prastrýci Františku Josefovi I. Sedmdesátiletý profesor se jen těžko vyrovnával s již viditelným rozkladem starého mocnářství, se kterým spojil velkou část svého dlouhého života."

Když se Janu Husovi blížila čtyřicítka, zdál se být na vrcholu slávy a vlivu. Známý kazatel v Betlémské kapli a bakalář svaté teologie se těšil podpoře královského dvora i přátelství pražského arcibiskupa. Brzy ale přišly potíže: udání, procesy, klatba, vyhnanství a po něm odchod do Kostnice. Tam byl Hus nakonec uvězněn a upálen jako kacíř. Po celý život se přitom zabýval stejnými myšlenkami jako otcové kostnického koncilu – jak napravit zlořády v církvi, sužované papežským schizmatem a nedůstojným životním stylem kleriků. Co tedy otcové koncilu shledali na Janu Husovi tak nebezpečným, že jej poslali na smrt v plamenech? Kniha se zabývá genezí rozsudku a hledá jeho příčiny v osobitých rysech Husovy životní dráhy a veřejného působení. Líčí jeho úspěch a pád: jakými cestami se mu podařilo získat si proslulost a vytvořit okruh stoupenců a proč to přilákalo pozornost strážců dogmatu. Jan Hus je tu chápán jako příklad veřejně angažovaného učence, který se kvůli své popularitě dostane do vážných potíží. Zachytit život a smrt kazatele znamená zároveň dozvědět se něco o pozdně středověké společnosti, jejím chápání světa, jejím vnitřním napětí a předsudcích.

Mezi českou šlechtou nalezneme jen málo těch, kteří se ztotožnili s existencí československého státu od samého počátku. Právě k nim náležejí hlavní postavy této knihy: bratři František, Antonín a Zdeněk Bořek-Dohalský, František Schwarzenberg, Maximi lian E. Lobkowicz a Jindřich Kolowrat-Krakowský. Ať už ve sféře světské nebo duchovní, na poli žurnalistiky, politiky, diplomacie či kněžské služby směřovala jejich činnost k podpoře Československé republiky a posilování jejího liberálně demokratického systému. Právě tato identifikace je přivedla jak do střetu s nacistickým režimem, tak posléze s komunistickou mocí.

Namibie je výjimečně pozitivním příkladem afrického státu, který úspěšně přeměnil poučení z vlastní konfliktní historie v klidné demokratické soužití. Země prošla chaosem kmenových válek, utrpením pod brutální koloniální mocí i pod dlouhodobou rasistickou nadvládou. Po opožděné dekolonizaci se vyhnula rozvratu a omylům, které poznamenaly okolní jihoafrický prostor. Trpí sice obrovskými sociálními rozdíly, polopouštním a pouštním klimatem a je vystavena řadě soudobých nepříznivých tlaků, ale rozvíjí se cílevědomě jako mírumilovné společenství mnoha černošských a bělošských komunit.

K 70. výročí od konce 2. sv. války nové vydání proslulých válečných pamětí britského premiéra sira W. S. Churchilla. Dokumenty shromážděné v těchto svazcích poskytují přehled nesmírně závažných událostí, jak je ve své době viděl člověk, který nesl hlavní tíhu odpovědnosti za válku a politiku Britského impéria i dominií. Pochybuji, zda existuje či existoval podobný záznam o každodenním vedení války a řízení státu. Nepopisuji to jako historii, neboť to přísluší další generaci. Ale s důvěrou prohl ašuji, že je to příspěvek historii, který poslouží budoucnosti. - Winston S. Churchill