Lidové noviny strana 34 z 91

Kolektivní monografie Základní problémy studia moderních a soudobých dějin představuje kvalitní východisko pro systematickou orientaci ve stěžejních sférách dosavadního výzkumu moderních a soudobých dějin. Na šestadvacet odborníků především z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, z Akademie věd a dalších odborných pracovišť zpracovalo čtyřicet studií věnovaných nejrůznějším badatelským přístupům a tematickým okruhům, a to jak v kontextu české, tak i světové historiografie. Publikaci jistě využijí nejen studenti, ale i širší odborná veřejnost, badatelé v příbuzných oborech a všichni zájemci o dějiny 19. a 20. století.

Josef Charvát (6. 8. 189731. 1. 1984), zakladatel české endokrinologie, působil od roku 1923 na II. interní klinice, v roce 1945 založil III. interní kliniku 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a vedl ji až do roku 1970. Dochované Charvátovy dení ky z dramatického roku 1945 jsou jedinečným historickým pramenem. Josef Charvát si v tomto roce vedl pečlivé každodenní záznamy, které zachycují jeho osobní zážitky, ale také reflektují stěžejní dobové dění (v oblasti politiky, vědy, kultury, hospodářství) a poskytují řadu zajímavých údajů o utváření československého zdravotnického systému. Byl očitým svědkem bombardování Prahy na jaře 1945, podílel se na obnově výuky medicíny po znovuotevření českých vysokých škol a na formování našeho poválečného zdravotnictví včetně jeho personálního zajištění.

Autorka cestopisů nás tentokrát zavede na výletní loď brázdící vlny Karibiku s množstvím ostrovů a ostrůvků, které prozkoumává se svou dcerou. Popisy jednotlivých destinací doplňují i vtipné glosy a příběhy z paluby obřího plavidla. Ve druhé části knihy se podrobně věnuje ostrovu Svaté Lucie a její dojmy a zkušenosti doplňují i svérázné texty jejího zdejšího průvodce a dobrého pozorovatele Wendela. Těžko najdete na světě místo, kde se za relativně krátké historické období vystřídala vojska různých národů, spoutaní galejníci, nadšení misionáři, doufající zlatokopové, dobrodružní objevitelé, pracovití farmáři, původní zajímavé obyvatelstvo, otroci z Afriky i Evropy a piráti na lodích plných pokladů.

Souhrnný přehled politických dějin Latinské Ameriky přináší informace o hlavních procesech a charakteristických rysech vývoje na tomto kontinentě, o jeho zvláštnostech a odlišnostech i o jeho vztahu k ostatnímu světu. Trvalý populační, politický a ekonomický vzestup oblasti, pád posledních diktatur, úspěšný proces regionální a kontinentální integrace, odvážné politické a sociální projekty současnosti a rostoucí ekonomické i populační kapacity připoutávají pozornost k této části západní polokoule. Latinská Amerika je příkladem mimořádně čilého a plodného stýkání a potýkání nejrozmanitějších ras, etnik a kultur, jejichž historické konflikty vyúsťují v naší době v příznivou a mnohotvárnou podobu specifické latinskoamerické civilizace. Zaslouží si mimořádnou pozornost nejen pro svou stále důležitější roli v globalizovaném světě, ale i proto, že prošla vzestupy i pády motivovanými charakteristickými příčinami vlastními i vnějšími. Její historie umožňuje zvážit produktivitu a řešení konfliktů, které postihují také Evropu, nabízí řadu modelových témat, jako je utváření identity, úsilí o svobodu a sociální spravedlnost, řešení rasového problému nebo budování nepředpojaté tolerance a demokratického dialogu, a je tak logickým a zcela nutným doplňkem evropských dějin a integrální součástí celosvětové historie.

Kniha se zabývá průběhem nemocí Rudolfa II. (1552-1612), jeho smrtí a pohřby v Madridu, Bruselu, Antverpách, Florencii a Praze - a to zvláště na základě badatelsky dosud nevyužitých relací zahraničních vyslanců na císařském dvoře, rodinné korespondence Habsburků a pitevní zprávy. Smrt císaře urychlila nejen pokročilá syfilitická nákaza, ale jeho zdravotní stav výrazně ovlivnily choroby srdce, dýchacího a trávicího ústrojí. V souvislosti se šířením zpráv o úmrtí středoevropského vládce v průběhu roku 1612 se autoři zaměřili na poznání způsobu komunikace na císařském dvoře v Praze. Těžištěm knihy je výklad o symbolickém významu sociálního těla zesnulého císaře, jenž od vystavení mrtvoly po zádušní mše vstupoval do kolektivní paměti podle vzoru svých slavných předků z habsburské dynastie jako ctnostný panovník, křesťanský rytíř a bojovník za katolickou víru.

Život Johany Peřkové (1703–1745), prosté ženy původem z jihočeského Suchdolu nad Lužnicí, se vyznačoval s doslova neklidným pohybem po jihočeském regionu, ale také v Polabí a jinde. Její život, jednání a konání nenaplňovala jen práce, či žebrota. Ale v míře nemenší také dlouhá série drobných krádeží, nejedno sexuální dobrodružství s řadou mužů. Je pozoruhodné, že její kriminální aktivity se vyskytly v několika vlnách. Žena se svými společníky dokonce vykradla několik kostelů, což bylo považováno za smrtelný hřích a těžký hrdelní zločin. Byla odsouzena dokonce k trestu smrti, dostala milost přímo od královny Marie Terezie. To vše dokumentováno soudními spisy, kde najdeme nejednu vlastní reflexi Peřkové na svůj úděl, rodinu, či na kriminální činy, kterých se dopustila. Ale nejen o nich... Podobný příběh prostého člověka nebyl v české historiografii doposud prezentován.

Architektonický, umělecký a funkční vývoj hradních kaplí představuje mimořádně zajímavé téma, které dosud nebylo souhrnně zpracováno. Řada dochovaných hradních kaplí přitom poskytuje nebývale kvalitní ukázky středověké (nejen) sakrální architektury. Kaple byla často chápána jako velmi prestižní záležitost, jež reprezentovala vlastníka hradu. Ve středověkých Čechách se podařilo doložit existenci přibližně sto hradních kaplí, z nichž se dochovala pouhá část. Přesto nebylo možné o všech pojednat v jediném svazku. První díl překládaného triptychu pojednává o nejstarším přemyslovském období. Čtenář se zde seznámí s řadou nádherných kaplí typu Zvíkova, Bezdězu nebo Horšovského Týna. Navazující svazek bude následně věnován době lucemburské, reprezentované např. Lipnicí, Karlštejnem, kaplí Všech svatých na Pražském hradě či Vlašským dvorem. Závěrečný svazek o pohusitském období, provádí hradní sakrální architekturou na Křivoklátě, Smečně nebo Švihově. Poutavou četbu doprovází ilustrativní, zajímavá a bohatá obrazová příloha.

Dramatické období změn na trůně v Rusku v letech 1682-1801 charakterizujeme jako palácové převraty. Autor analyzuje jejich přípravy, průběh a důsledky, stejně jako velkolepé kariéry mnoha osobností, které riskovaly vše, aby se chopily nejvyšší moci, ale i těch, které o ni přišly. Dále porovnává způsoby, jak se carové a carevny dostávali na trůn. Nevěnuje se pouze "velkým" palácovým převratům, ale také těm "malým", které vyhnaly různé regenty, favority či vedoucí hodnostáře, a zkoumá vedle vlády žen, dynastických souvislostí, otázky legitimity, podílu cizinců na vládě i intriky u dvora. Autor vychází z předpokladu, že politické dějiny coby metodologický přístup musí zapojit i perspektivu sociálních a kulturních dějin každodennosti, které mohou významně obohatit interpretaci při výzkumu dějin panovníků, dynastií, nejvyšších dvořanů, dvorských kamaril, diplomacie či ozbrojených složek.

Výpravná monografie o aristokratických sídlech v českých zemích – velkolepé rezidence předních aristokratických rodů i menší a nenáročné zámky vystavěné nebo přestavěné v letech 1780–1914. První část knihy zahrnuje sídla, jejichž podobu ovlivnil klasicismus. Setkáme se u nich s ohlasem francouzských stylů či anglického klasicismu, ale i s odezvou architektury Berlína či Drážďan a samozřejmě s výraznými vazbami na vídeňskou metropoli a její kulturu. K nejosobitějším počinům se v tomto období řadí chotkovský zámek Kačina a velkolepá stavební činnost Liechtensteinů ve valticko-lednické doméně, jež svým významem přesáhly hranice českých zemí. Druhá část svazku představuje stavby doby romantismu, inspirované britskými vzory či středověkou architekturou, později se přidaly i vlivy renesanční a barokní. Nejstaršími stavbami tohoto druhu byly venkovské rezidence vysoké aristokracie, jako je zámek Hrádek u Nechanic rodu Harrachů a přestavby zámků rodu Schwarzenbergů v Hluboké nad Vltavou a rodu Liechtensteinů v jihomoravské Lednici. Stavebníky zámků se pak stávají i ­schopní jednotlivci z podnikatelských kruhů. Barevné fotografie, dobová vyobrazení, plány parků, seznam sídel klasicismu a romantismu a historismu, mapa sídel, rejstříky

V druhé půli 13. století dosáhla přemyslovská epocha již dříve zahájenými hospodářskými a sociálními změnami kulminačního bodu svého staletého vývoje. I české země přitom vcházely do styku s migračními pohyby, které měnily etnické poměry mezi Labem a Odrou. Zasáhly hlavně Slezsko, ve slabší míře i Čechy a Moravu. Završování těchto procesů, jejich vztah ke staršímu osídlení a jakou roli v tom sehrávaly tvořící se vazby mezi vesnicí a městem, to jsou otázky pro pochopení celého 13. století. Právě v nich spočívá těžiště příštích výkladů, ukončených rolí jihlavských, brodských a ve vrcholné fázi kutnohorských stříbrných nalezišť. Bez nadějí vkládaných do kutnohorských couků by stěží světlo světa spatřil „věčný a pevný“ pražský groš, ohlašující zásadní obrat v monetární praxi českých zemí, jejich další hospodářskou aktivizaci a pokračující posilování „městských“ regionů. Již tehdy se zároveň dá pozorovat i odvrácená strana tohoto „pokroku“, a to jeho zásahy do přirozené krajiny se všemi důsledky z toho plynoucími.

Soubor jedenácti studií z pera kolegů a žáků prof. PhDr. Františka Šmahela, DrSc, dr. h. c. mult., je sondou do detailu středověkého dne, který mnohdy uniká pozornosti i možnostem výzkumu. Studie zaměřené na různá středověká prostředí se tohoto detailu dotýkají a zároveň upozorňují na limity dochovaných pramenů i badatelských kapacit.

Pohled na husitství se často měnil. Po dlouhá desetiletí bylo jednostranně vyzdvihováno, po roce 1989 naopak v širším povědomí převážilo pojetí zdůrazňující kulturní škody a náboženský fanatismus. Intelektuální přínos husitských myslitelů, převratné změny ve společnosti a inovace v oblasti písemnictví či hudby jako by upadly v zapomnění. Odborné bádání přitom právě v posledních pětadvaceti letech přineslo nové poznatky a interpretace ukazující provázanost českých dějin 15. století s vývojem v soudobé Evropě, ale také unikátní impulzy, kterými se husitství vymyká své době. Kniha Husitské století shrnuje výsledky tohoto výzkumu a podává ve čtyřech oddílech vyvážený obraz této epochy, nezávislý na ideologických předsudcích. Mezi historický nástin revoluční doby a pokompaktátního období jsou vklíněny oddíly věnované sociálním dějinám a mocenské konstelaci v zemích České koruny i kulturnímu a duchovnímu vývoji. Kniha vychází ve spolupráci s Centrem medievistických studií Filosofického ústavu AV ČR.

Každá společnost má své vidění světa, svůj obraz těla i vztahu mezi tělem a duší. Historik jej nemůže považovat za samozřejmou danost, ale vnímat jako systém kulturních významů. Právě řeč těla je to, co dává sílu vyřčenému slovu; gesta a řeč žijí v symbióze. Autoři knihy se pokusili představit tělo jako proměnlivý historický objekt – neustále konstruovaný a rekonstruovaný fenomén, neoddělitelný od kulturního kontextu, do něhož se jeho nositel zrodil, v němž žil a zemřel.

Fungování jazyka ve společnosti je jedním z klíčových témat současnosti. Aktuální výzvy multikulturní společnosti vedou k novému definování postojů k jazyku, k úloze státu a obecněji k naplňování jazykových práv každého jednotlivce. V předkládané knize je představena teorie jazykové politiky, jejíž základní modely jsou následně uplatněny na české země od konce 18. do poloviny 20. století, primárně na bázi česko-německých vztahů. Tematicky se publikace zaměřuje na dvě stěžejní oblasti, které jsou pro jazykovou politiku zásadní a zároveň obyvatelstvem nejbedlivěji sledované a hodnotově exponované – oblast školství a správy. Zatímco školství bývá vnímáno jako investice pro budoucí generace, a proto je pociťována obzvláště intenzivně jeho symbolická hodnota, správa cílí na současnost – na přístup k moci, k chodu státu a k justici v mateřštině. Na pozadí jazykové politiky kniha demonstruje doposud opomíjenou dimenzi česko-německých vztahů a otevírá otázku, proč Češi a Němci nebyli s to nalézt ve společné zemi modus vivendi.

Fungování jazyka ve společnosti je jedním z klíčových témat současnosti. Aktuální výzvy multikulturní společnosti vedou k novému definování postojů k jazyku, k úloze státu a obecněji k naplňování jazykových práv každého jednotlivce. V předkládané knize je představena teorie jazykové politiky, jejíž základní modely jsou následně uplatněny na české země od konce 18. do poloviny 20. století, primárně na bázi česko-německých vztahů. Tematicky se publikace zaměřuje na dvě stěžejní oblasti, které jsou pro jazykovou politiku zásadní a zároveň obyvatelstvem nejbedlivěji sledované a hodnotově exponované – oblast školství a správy. Zatímco školství bývá vnímáno jako investice pro budoucí generace, a proto je pociťována obzvláště intenzivně jeho symbolická hodnota, správa cílí na současnost – na přístup k moci, k chodu státu a k justici v mateřštině. Na pozadí jazykové politiky kniha demonstruje doposud opomíjenou dimenzi česko-německých vztahů a otevírá otázku, proč Češi a Němci nebyli s to nalézt ve společné zemi modus vivendi.

Všechno, co jste kdy chtěli vědět o moderním umění, ale báli jste se zeptat… Tak by šlo asi nejlépe charakterizovat tuto knihu. Autor nás ve dvaceti stručných kapitolách seznamuje s vývojem výtvarného umění od poloviny 19. století po současnost a činí tak občerstvujícím, zábavným a přímočarým způsobem, bez školometských pouček a rádoby odborného zaumného slangu výtvarných kritiků. Provází nás světem umění čtivým stylem prvotřídního fejetonisty i kabaretního komika. V jeho postřezích nechybí humor, a přesto nás nenechá na pochybách o své vysoké erudovanosti a hluboké znalosti tématu. Po přečtení knížky nebude možná váš zážitek z příští návštěvy výstavy současného umění tak odstrašující a zřejmě se lépe pobavíte. V neposlední řadě se také dozvíte, proč půvabné malůvky vašeho pětiletého potomka, tolik podobné některým moderním uměleckým projevům, v konkurenci velikánů moderního umění ve své většině neobstojí.