Lidové noviny strana 27 z 91

Objevte tajné pláže i skrytá zákoutí hlavního města. Přečtěte si historky ze života na Korfu a nasajte místní atmosféru. Zjistěte, kde opravdu bydlela rodina spisovatele Geralda Durrella. Ochutnejte místní speciality a zajděte na tržiště v Kerkyře na ouzo nebo do řecké kavárny na pravou řeckou kávu a pozorujte místní obyvatele. Naučte se pár slov řecky a dejte se s nimi do řeči.

Monografie je určena sestrám, studentům a všem odborníkům i zájemcům o problematiku koncepčních modelů a jejich aplikací do klinické a komunitní praxe. Měla by pomáhat všem pochopit možnosti využití modelů a teorie v praxi a v neposlední řadě by je měla vést k uvědomění si toho, že využití koncepčního modelu v praxi přispěje ke zvýšení kvality ošetřovatelské péče a tím i k větší spokojenosti pacientů, což by mělo být cílem nás všech. Koncepční modely neslouží pouze pro samotné poskytování péče, ale pomáhají rovněž při odběru ošetřovatelské anamnézy, zhodnocení vlivu kultury, rodiny a komunity ve vztahu k léčbě, problematice zdraví a preventivním aktivitám. Napomáhají překonat možné problémy, které mohou vznikat na podkladě nedorozumění z nepochopení kontextu situace, v níž se pacient nachází. Kontext situace v tomto ohledu nemusí být spojen pouze determinanty, jakými jsou kultura, náboženské vyznání či víra. Může se spojit také k diagnostikovanému onemocnění a problematice s tím spojené.

Po roce 1948 bylo z politických důvodů zatčeno několik desítek tisíc lidí. Mezi nimi bylo mnoho jedinců, kteří se necítili být vinni a často ani neměli tušení, čeho se měli dopustit. Dostali se do situace, na niž se nemohli vnitřně připravit. Co takový člověk prožíval? V jakém vězeňském společenství se ocitnul a co mu pomohlo, aby se represivnímu prostředí přizpůsobil? Znamenalo pro něj propuštění z vězení úlevu z pocitu nabyté svobody nebo stál znovu před novými výzvami, jimž musel čelit? Jak je možné, že lidé zatčení v padesátých letech 20. století zůstali ve svém vědomí politickými vězni i po pádu východního bloku? Kniha přináší k těmto otázkám nejenom cenné materiály, ale také možné přístupy k jejich zodpovězení.

Premonstrátské opatství v Milevsku je nejstarším konventem vzniklým na území jižních Čech. Předkládaná publikace, jež se opírá o nejnovější stavebně historické a archeologické poznatky, popisuje architektonický vývoj areálu kláštera a kostela sv. Jiljí v průběhu středověku. Autorka v ní věnuje pozornost již zaniklým stavbám z doby před založením konventu, zhodnocuje v našich podmínkách nevídaně zachované objekty z doby románské, popisuje architektonický rozkvět v době rané přemyslovské gotiky i neméně významnou výstavbu v éře lucemburské. Výjimečnou architekturu archeologicky doložených i stojících staveb dává do kontextu se soudobým stavebním vývojem u nás i ve střední Evropě, neopomíná však ani hodnotit vliv milevského stavitelství na podobu sakrálních staveb v prostoru jižních Čech.

Kniha se věnuje vývoji českého znaku ve středověku. Mapuje samotný úsvit panovnické heraldiky na našem území, od raných zobrazení tradičních českých heraldických figur přes první použití figury dvouocasého lva až po dobu vlády rodu Lucemburků, kdy je česká panovnická prezentace znatelněji začleněna do evropského kontextu. Autor se pokusil o ucelené představení dostupných heraldických památek v historickém kontextu jejich vzniku a následné zařazení české panovnické heraldické figury do pomyslné chronologické řady sledující vývoj a proměny její podoby. Zobrazování erbu českého krále si zasluhuje samostatnou pozornost nejen pro poznání děl mnohdy vysokých uměleckých kvalit. Skrze ně je možné dokreslit historii naší země, neboť se jedná o dodnes platný symbol české státnosti.

Česko-moravská rodová šlechta coby specifická a po dlouhá staletí privilegovaná sociální vrstva byla po pádu habsburské monarchie vystavena dramatickým společenským proměnám. Vnější struktury, které do roku 1918 utvářely společenský řád, v němž výsadní role připadala šlechtě, se zhroutily. Měnila se ale v nových kulisách samotná šlechta? Autorka si klade otázku, zda se v důsledku rozsáhlých společenských otřesů neproměňovala i její identita. Kniha o osudech aristokracie v období 19181948 téma nahlíží z několika perspektiv. Zaměřuje se na proměny postavení šlechty v procesu rozsáhlé společenské transformace v letech 19181948 a na důsledky ztráty jejího sociálního, ekonomického a symbolického kapitálu. Zároveň analyzuje strategie, k nimž se příslušníci šlechty uchylovali za účelem zachování svého postavení a majetku. V neposlední řadě se zabývá odrazem prožívaných ztrát v osobních dokumentech (dosud opomíjených denících a korespondencí) různých šlechticů a také šlechtičen.

Od Inků až k prvnímu japonskému prezidentu v Peru. Od španělské conguisty přes revoluční roky 1952 a 1968 až k demokracii. Rozšířené a přepracované vydání Dějin Peru a Bolívie od nestora české iberoamerikanistiky Bohumila Roedla mapuje mimo jiné pozoruhodné souvislosti mezi českými a peruánskými dějinami pouhých sedm let dělí nástup Habsburků na český trůn v roce 1526 a jejich nástup na trůn Inků roku 1533. Nezbytnou součástí publikace je i kapitola o rozmanitém kulturním vývoji obou latinskoamerických zemí.

Ačkoli překladová literatura tvoří v českém prostředí více než třetinu knižní produkce, čeština v překladech doposud nebyla podrobena systematické kvantitativní analýze. Cílem tohoto svazku je proto popsat charakteristické rysy překladové češtiny ve srovnání s češtinou v původně českých (nepřekladových) textech pomocí metod korpusové translatologie. Analýza byla provedena na základě rozsáhlého jednojazyčného srovnatelného korpusu Jerome, který zahrnuje beletrii i odbornou literaturu a svým složením z hlediska zdrojových jazyků odráží reálnou situaci v ČR (výrazně převažují překlady z angličtiny). Inspiračním zdrojem práce se stal koncept tzv. překladových univerzálií, tj. údajných typických jazykových rysů, jež by měly být společné všem překladovým textům. Pozornost je věnována především simplifikaci, konvergenci a obecným frekvenčním charakteristikám, vč. porovnání výskytu slovních druhů a typických slovních kombinací v překladech a nepřekladových textech.

Edice dosud takřka neznámého deníku Adolfa Černého, jenž zachycuje každodenní dění mírové konference v Paříží roku 1919, doplněná o osobní korespondenci Černého kolegů z české i polské strany, nabízí pohled na významná diplomatická jednání z jiného úhlu, než jaký poskytují memoáry či korespondence politických představitelů. Československá delegace působící v souvislosti s mírovou konferencí v průběhu roku 1919 v Paříži sice měla ve svém čele dva politiky, jimž sekundovalo několik sekretářů, ale většinu z jejích členů tvořili odborní poradci univerzitní a středoškolští profesoři, vojáci a lidé z řady dalších profesí. Tito lidé se "velké politiky" přímo neúčastnili, nicméně byli přítomni v pozadí a udržovali svou činností celý mechanismus konference v chodu. Jen někteří z nich zanechali svědectví ve formě deníků, memoárů a korespondence. Jejich postřehy jsou zajímavé především proto, že na významná diplomatická jednání pohlíželi z jiného úhlu než politici. Všímali si více atmosféry a dění v zákulisí, kde se pohybovali a dostávali se do kontaktů či střetů se svými zahraničními kolegy, kteří obdobně jako oni připravovali podklady pro své politické reprezentanty. Ve většině případů však jde buď o drobné stati, nebo memoáry psané s časovým odstupem v řádu let či desítek let. O to cennější zdroj informací představuje naše edice dosud takřka neznámého deníku Adolfa Černého, zachycujícího téměř souvisle události od 6. ledna (odjezd z Prahy) do 12. září 1919 (oficiální večer na rozloučenou před odjezdem z Paříže). Doplněn o osobní korespondenci, kterou si jeho kolegové z české a polské strany Václav Vilém Štěch a Kazimierz Ignacy Nitsch vyměňovali se svými manželkami doma, nabízí neformální a autentický pohled do pracovní i společenské každodennosti lidí, kteří byli při tom, když se vytvářela podoba nové Evropy.

Univerzitní mistr, církevní úředník a autor mnoha polemických spisů, Václav Koranda mladší (kolem 1425 až 1519), byl čelným představitelem třetí generace českého utrakvismu. Zemřel krátce předtím, než do Čech začaly pronikat první reformační myšlenky z německých zemí. Utrakvismus v této době velké věroučné inovace nepřinášel, Koranda se nicméně velmi aktivně podílel na vymezování kališnických pozic vůči protivníkům z řad katolíků i radikální reformace. Historik Jindřich Marek ve své monografii věnuje pozornost zejména Korandově osobní knihovně, z níž se dodnes dochovalo více než sedmdesát svazků. Sledované období bylo z hlediska vývoje knižní kultury v mnoha ohledech převratné: vedle rukopisů se jako komunikační médium stále více prosazovaly tištěné knihy. Významné kulturní změny přelomu 15. a 16. století se projevily jak v Korandově literární činnosti, tak i ve skladbě jeho knihovny.

Souhrnný přehled dějin španělských výbojů a všech španělských území v Africe přináší informace o hlavních procesech a charakteristických rysech vývoje, o jeho zvláštnostech a odlišnostech i o jeho vztahu k ostatnímu světu. Tato shrnující syntéza pokrývá tři hlavní oblasti španělského pronikání do Afriky: Španělské Maroko, Španělskou Saharu se sousedními územími Cabo Juby a Ifni a poté Španělskou Guineu. Na poslední případ navazují dějiny Rovníkové Guineje jako nástupnického státu vzniklého z bývalé kolonie. Historie zmíněných oblastí poskytuje pozoruhodnou faktografii umožňující zvážit, jak silnou dvojí zátěž vlastní poroby a rozpačité slabosti nadřazené evropské mocnosti musely překonávat národy postižené španělským kolonialismem.

Vzpomínky a zápisy předního českého historika Františka Kutnara (19031983), rodáka z Mlázovic v Podkrkonoší. Kutnar byl žákem Josefa Pekaře. Metodicky se orientoval na strukturalismus. Jako odborník na národní obrození se věnoval problematice vlastenectví a nacionalismu, publikoval však také četné studie k dějinám zemědělství. Vzpomínkové texty z let 19721983 líčí atmosféru Kutnarova rodného kraje, jeho přírodní krásy a proměny během čtyř ročních období. Historik v nich také vzpomíná na těžkosti provázející volbu životní partnerky a s vděčností se vrací k společně stráveným letům. Připomíná i některé ze svých generačních druhů. V publikovaných zápiscích z let 19591980, jež jsou zčásti deníkového charakteru, Kutnar popisuje především tíživé životní situace, v nichž se ocitá v padesátých a pak v sedmdesátých letech 20. století. Vyznává se ze svého souznění s venkovským prostředím, které je jeho klíčovým inspiračním zdrojem. Život v souladu s přírodou a lidmi ke chvále prozřetelného Tvůrce je pak pro Kutnara tou nejvyšší hodnotou.

Mezinárodní autorský kolektiv usiloval o celistvé uchopení vlády Habsburků v raně novověkých zemích Koruny české, kterou zahrnul do středoevropského dějinného panoramatu Výklad o dějinách společnosti doprovázejí portréty představitelů habsburské dynastie a jejich pestré životní osudy. Stranou pozornosti nezůstala reprezentace panovnického majestátu v rezidencích Habsburků, v symbolickém významu rituálů, ceremoniálů, slavnosti a projevů každodenního života. Pohled do labyrintu manýristické Prahy za Rudolfa II. a barokní Vídně v době Leopolda I. přiblíží čtenářům příběhy osob v zázemí císařských rezidencí.

Kolektivní monografie prezentuje význam Populorum progressio, aktualizaci jejích myšlenek a jejich percepci v pozdějších dokumentech sociálního učení církve v návaznosti na mezinárodní rozvoj posledních padesáti let. Autoři rozdílného profesního a ideového zaměření doplňují hodnocení zmíněného modelu o reflexi enviromentálního rozměru jmenovaného rozvoje a také o ktitický pohled na politiku EU posledního období. Mimo pozornost nezůstává ani bližší reflexe vybraných témat encykliky Populorum progressio, která dotváří celkový obraz o aktuálnosti této encykliky, resp. témat v ní obsažených.

Jen všestranný rozbor může dát odpověď na mnohé otázky, které souvisejí s králem Václavem II., jenž se na podzim roku 1300 nechal korunovat polským králem a příštího roku vyjednal uherskou korunu pro svého syna. Byl to fenomenální úspěch, anebo zdroj problémů, které lemovaly poslední roky Václavova panování? A co tomu předcházelo? Měl Václav tak zdatné rádce a diplomaty, nebo tomu napomohl šťastný souběh okolností? A jakou roli v tom sehrálo stříbro českých hor, o němž se v cizině bájilo?

Tělo není pitomé, umí se uzdravovat samo. Jenže my se k němu občas chováme jako k největšímu nepříteli. Házíme mu pod nohy spíš než příslovečné klacky rovnou klády. A k tomu žijeme tak, aby mělo pořád co opravovat. Býváme unavení, nemožní, nemocní. Lékaři si nevědí rady. A pak přijde rada, která spojí odjakživa spojené, tělo a hlavu. Ejhle, zdraví se vrací. Kniha lékaře Jana Hnízdila je složená z příběhů lidí, kteří byli ochotní naslouchat, vzali svůj rozum do vlastní hrsti a uzdravili se, a doplněná rozhovory na téma komplexní medicíny, které vedla mimo jiné s psychiatrem Radkinem Honzákem, biologem Stanislavem Komárkem nebo etnologem Mnislavem Atapanou Zeleným novinářka Klára Mandausová.