Lidové noviny strana 25 z 91

Jeskyně Býčí skála v Moravském krasu patří k nejznámějším archeologickým lokalitám v České republice. Výzkumy lékaře Heinricha Wankela zde sahají až ke kořenům vědního oboru archeologie v naší zemi. Převratný objev z roku 1872 odstartoval snad nejdelší kontinuální zájem o konkrétní lokalitu. Již pátá generace domácích i zahraničních vědců se k nálezu vrací a na základě soudobých znalostí se jej snaží uchopit. Interpretační možnosti jsou však limitovány nejen velmi ranou dobou objevu, ale zejména parametry samotné lokality, která nemá v Evropě v době halštatské paralelu. Horizontálně přístupná jeskyně kamenný dům ve spojení s abnormální koncentrací pozůstatků po elitách představuje unikát. Cesta k závěrečné interpretaci je ovšem ztížena nejen situací nálezu, ale i řadou mylných tvrzení badatelů. Autor na základě komplexního výzkumu od roku 2007 představuje koncept centrální pohřebně-obětní poutní svatyně.

Staletí sousedství a víc než tři sta let strávených ve společném státě spojují Čechy a Rakušany jeden lid dvou jazyků, nebo přeci jen nepřejícné bratrance? Předkládaná publikace přináší průřezové zamyšlení nad historií vzájemného soužití, odcizení či odcizování se, nezájmu a v neposlední řadě i konfliktů uplynulých dvou století. Dvacet sedm historiček a historiků z obou zemí zkoumá ve dvanácti přehledových kapitolách, co Čechy a Rakušany spojovalo, i co je dělilo. Netvoří přitom dva souběžné příběhy národních dějin, ale ukazují, jakým způsobem se určité fenomény zapsaly do dané společnosti. Na jaro národů a revoluce let 1848/49 navázala ještě ve společném státě etapa postupného odcizování. Společně zažité, leč rozdílně prožité, i tak lze charakterizovat poslední desetiletí společného života v habsburské monarchii a za první světové války. Vztah Československa a (Německého) Rakouska, států nově vzniklých po roce 1918, poznamenaly vzájemná konkurence, nezájem, ale i spolupráce. Přes příslušnost k jiným státům a (po roce 1948) také k jiným blokům, existovaly nadále některé společné rysy. Po roce 1989 a pádu železné opony však začaly vzájemnému dialogu dominovat konfliktní témata typu Temelína či Benešových dekretů, a to i přesto, že oboustranné hospodářské, politické a kulturní kontakty byly nejužší od roku 1918. Kniha iniciovaná Stálou konferencí českých a rakouských historiků ke společnému kulturnímu dědictví (SKČRH) je příspěvkem k vzájemnému poznání a porozumění.

Čechoslovakismus patří mezi nejspornější pojmy českých a slovenských dějin. Byl-li jedněmi vnímán jako snaha o prosazení české nadvlády na Slovensku, pro jiné představoval symbol zápasu o republiku a státně-politickou existenci v meziválečném období. Autoři a autorky knihy zbavují čechoslovakismus jeho emocionálních nánosů a pojímají jej jako důležitý koncept, jehož proměny a kulturně-politické souvislosti sledují od poloviny 19. století až po rozpad Československa v roce 1993. Publikace předních českých a slovenských historiků a historiček je určena nejen pro odborné publikum, ale i širší veřejnosti, zejména novinářům, učitelům či pracovníkům diplomatického sboru.

Soubor dvanácti studií z pera kolegů a přátel prof. PhDr. Petra Sommera, DrSc., je sondou do dějin christianizace Čech a Moravy od raného středověku do počátku 16. století. Autoři v jednotlivých esejích osvětlují podobu střetu pohanství s křesťanstvím, složité cesty vnější a vnitřní christianizace stejně jako soupeření křesťanství s jinými náboženstvími středověkého světa.

Kolektiv autorů seznamuje čtenáře s kouzlem a tajemstvími, která v sobě mince, medaile i vyznamenání skrývají a přibližuje jim mnohdy doposud neprobádané obory tohoto širokého vědeckého odvětví. Někteří pojali svůj příspěvek jako osobní vzpomínky na numismatiku, jiní jako možnost k popularizaci oboru. Díky tomu se v publikaci ocitly články příležitostných autorů společně s texty špičkových a evropsky renomovaných vědců. Sborník svým rozsahem pokrývá antickou a zejména českou numismatiku a snaží se ji zpřístupnit laickým zájemcům.

Vztah k Bibli je naprosto zásadní součástí Komenského myšlení. Každé jeho dílo vzniklo za zvláštních podmínek a pro zvláštní cíle: proto i ve struktuře citovaných biblických knih je v každém z textů něco výjimečného, co se v jiných neobjevuje. Díky zdánlivě suchým statistickým hodnotám lze tyto zvláštnosti nacházet a vlastně oživovat mnohdy emocionální chvíle, kdy Bible byla pro Komenského jedinou odpovědí na trýznivé otázky o minulosti i budoucnosti. Bible je jedním z klíčů k pochopení myšlení Jana Amose Komenského stojí jako základ jeho teologického uvažování, vědecké a pedagogické práce, je kostrou jeho pansofie. Tvoří také podstatu Komenského iracionality, kontroverzně se projevující ve vztahu k chiliasmu a dobovým proroctvím. Byla pro něj i důvěrně osobním sdělením, jak dokazují mnohá místa v rukopisných Clamores Eliae ze závěru života. Publikace je prvým rozsáhlým pokusem o uplatnění principů digital humanities při interpretaci Komenského citování Bible. Autor sestavil soupis všech citací ve většině českých spisů, převedl je do podoby databáze, aby pak mohl sestavovat vizualizované modely těchto spisů a předvést, jak se v průběhu života vztah Komenského k Bibli vyvíjel. Kniha je rozdělena do tří částí: prvá se autor nad místem Komenského v dobové biblistice, nad jeho chápáním Božích tajemství, chiliasmem a způsobem uplatňování biblického stylu ve vlastní tvorbě. Ve druhé části je v pěti chronologicky pojatých oddílech uveden přehled citovaných biblických knih v jednotlivých obdobích a spisech; každý takový model citace doprovází vizualizace a komentář s ohledem na zvláštnosti, které jej charakterizují a odlišují. Třetí části knihy se zaměřuje na vybrané biblické knihy a jejich užití Komenským, a to na evangelia, epištoly, Píseň písní, Žalmy, prorocké knihy a apokryfy.

Kniha se věnuje jednomu z nejdiskutovanějších fenoménů ruských dějin, ideji Moskvy coby Třetího Říma, kterou formuloval mnich Filofej ve dvacátých letech 16. století a která dodnes neztratila na své přitažlivosti. Od svého vzniku se projevovala s rozdílnou intenzitou v různých obdobích a zvláště výrazně se odrážela v umělecké tvorbě. S ohledem na to kniha sleduje dvě základní linie historickou a uměleckohistorickou. Přibližuje dobu a okolnosti vzniku Filofejovy představy, která byla úzce provázána s otázkou charakteru vlády ruského pravoslavného cara, jenž se dle této ideje stal ochráncem věčné římské říše a pravé křesťanské víry. Vedle Filofeje se kapitoly s historickou tematikou soustřeďují na další myslitele z řad duchovních, kteří se po pádu byzantské říše a osamostatnění ruské církve zabývali vnitřními problémy Moskovie. Uměleckohistorické kapitoly se zaměřují na reflexi myšlenky byzantského následnictví a Moskvy jako nového sakrálního centra v ruském umění a architektuře a věnují se také vzájemným kontaktům mezi východokřesťanským a západokřesťanským světem, při jejichž navazování náležela důležitá zprostředkovatelská úloha řeckým emigrantům, usazeným po dobytí Konstantinopole v Itálii. Intenzivněji byla myšlenka Moskvy jako Třetího Říma znovu oživena v 19. století, kdy s ní byly nově spojovány imperiální ambice ruské monarchie, ale pozornosti se jí dostávalo rovněž v souvislosti se snahou carského dvora orientovat ruskou společnost k byzantské tradici.

Angola je jednou z největších afrických zemí. Díky dramatickému civilizačnímu střetu jsou angolské dějiny cenným vkladem do poznání globalizované historie, ale i do historie globalizace.Titul mapuje dějiny Angoly od jejích počátků, přičemž neopomíjí jak domácí, tak koloniální linii historie této země. Součástí svazku je i etnografický a sociografický vhled do současné podoby země, stejně jako popis česko-angolských vztahů.

Marie Terezie vévodkyně Savojská, rozená kněžna z Liechtensteina (1694-1772), byla statečná a nevšední žena, jež v mnohém předstihla svou dobu. Po smrti svého otce získala středočeská panství Kostelec nad Černými lesy, Uhříněves, Škvorec a Plaňany. Později přikoupila ještě panství Kounice a Rataje nad Sázavou, a vlastnila tak jedno z největších dominií v Čechách. To však po smrti svého manžela Tomáše Emanuela vévody Savojsko-carignanského (1729) spravovala více jak čtyřicet let pouze z Rakouska. Již nikdy se neprovdala, po celý zbytek života se věnovala pečlivé správě panství, charitativní a budovatelské činnosti. Publikace obsahuje příspěvky autorů, kteří se zabývají dějinami barokní kultury, výtvarného umění a hospodářskými a sociálními dějinami. Není vyčerpávající monografií o životě vévodkyně Savojské, ale má přiblížit působení pragmaticky smýšlející, zároveň i upřímně zbožné dámy pozdního baroka na středočeských panstvích.

Rozsáhlé syntetické dílo, které je zpracováno šesti historiky zastupujícími všechny generace českých balkanistů, nepojednává o dějinách této země tradičním způsobem, tedy v rámci výkladu historie národů bývalé Jugoslávie, ale samostatně analyzuje vývoj srbského státu od jeho vzniku až do současné doby. Představuje tak nejen v naší, ale i evropské historiografii průkopnický počin. Autoři akcentovali především historii srbského středověkého státu, vznik a vývoj moderního Srbska v 19. století, situaci v Srbsku v době královské Jugoslávie a za druhé světové války i období necelých patnácti let od rozpadu Titovy Jugoslávie. Výklad obohacují kapitoly o kulturním vývoji Srbska, o česko-srbských vztazích a početné, v českém prostředí málo známé obrazové přílohy.

Kniha vznikla jako doprovodná publikace k výstavě "Václav IV. Král na rozhraní věků. 600 let od úmrtí římského a českého krále", jež je uspořádána v prostorách Karolina v zářílistopadu 2019.

Švýcarsko je alpskou zemí, jejíž historický vývoj byl determinován hornatým rázem krajiny či přítomností průsmyků, spojnic Apeninského poloostrova se zaalpskou Evropou. Nynější finanční velmoc se sídlem řady mezinárodních institucí, jež svou společnou identitu vztahuje i ke smlouvě o věčném spolku z roku 1291, si již dvě staletí pečlivě střeží svou neutralitu. Autoři se však neomezují jen na velké dějiny vládců a zlomových momentů, ale mapují rovněž místní zvyky, kulturu, sousedské vztahy či všudypřítomný vliv přírodních podmínek.

Kniha se zabývá vznikem moderní továrny. Chápe ji nejen jako ekonomické, technické a výrobní místo, nýbrž také jako místo, na kterém pracovali a v němž žili lidé. Tovární komíny, sklady, dílny a haly ohlašovaly příchod moderních časů. S továrnami byla spojována očekávání na vytvoření nových pracovních míst, zvýšení prosperity země i morální obrodu, odstranění zahálky a nečinnosti. Továrny proměňovaly ekonomické, sociální i politické struktury. Patřily mezi hlavní dominanty krajiny. Změnily pracovní a životní návyky většiny obyvatelstva. S přibývajícím počtem továren opouštělo stále více mužů a žen své původní zaměstnání a procházelo branou továrního areálu. V továrnách trávili její zaměstnanci většinu času: staly se jejich novým domovem. Továrny sloužily jako místo vzdělání, kde lidé získávali profesní kvalifikaci. Továrny byly projekčním plátnem, na kterém se odvíjel příběh jedné společenské a ekonomické etapy. Představovaly scénu, která nasvítila ekonomické zisky a ztráty, politická vítězství i porážky, společenské naděje a zklamání.

Pro tyto lidi ještě válka a s ní spojené utrpení neskončily napsali zástupci německy mluvících Židů z českého pohraničí v březnu 1947. Německy mluvící Židé byli často rutinně považováni za Němce a mnohdy byli vystaveni stejnému ponižování jako nežidovští Němci nejen ze strany občanů, ale i vládnoucích představitelů. Kniha Židé, nebo Němci? mapuje osudy německy mluvících Židů v Československu, Dolním Slezsku, Haliči i Německu. Publikaci doplňuje edice nově objevených dokumentů v archivu Spojených národů v New Yorku. Oficiální listiny i korespondence přibližují každodenní diskriminaci německy mluvících Židů v poválečném Československu a jejich snahu se ze země vystěhovat a dále zaznamenávají reakce mezinárodních organizací i jednotlivců na politiku československého státu.

Publikace navazuje na koncepci ediční řady České dějiny, a snaží se tak především o autorské uchopení vybraných témat. Takové pojetí odpovídá současnému stavu historiografie lépe než koncept, který by usiloval o syntézu. Autorům jde o problémovou bilanci těch kapitol dějin českých zemí, které pokládají za relevantní a důležité, a dávají proto přednost spíše volnějšímu esejistickému pojetí. Východiskem knihy není koncept „národních dějin“, tedy jakési zásobárny příběhů. Dějiny českých zemí jsou nahlíženy jako historie proměnlivého teritoria začleněného do přirozených středoevropských a evropských souvislostí (geografických, tematických i metodologických).

Kdo z nás někdy nesnil o životě na ostrově? Tam, kde svítí slunce po celý rok, dívat se ze stínu olivovníku na blankytné moře, popíjet výtečné víno a poslouchat cvrkot cikád? Pavla Smetanová se už potřetí věnuje životu na ostrově Korfu. Popisuje jeho krásy, ale také jeho úskalí. Někdy je moře šedé, víno kyselé, slunce skryto za hustými mraky a cikády zmizí neznámo kam. Ty nepříjemné věci se ale snaží brát s humorem a nadhledem. "Krásně může být všude, pokud je člověk zdravý, obklopuje se dobrými lidmi a váží si toho, co má," říká s úsměvem. Příběhy Pavly Smetanové doprovází komentáři autorčina dcera Souzanna Ofelia Damaskinou (2005). Rozhodla se uvádět maminčiny příběhy na pravou míru, a tak si můžete přečíst její autentické vyprávění v kapitolách nazvaných Z deníčku Ofélie. Ráda píše, hraje na piano, zpívá, a kromě toho má stejné záliby jako většina holčiček v jejím věku.