Lidové noviny strana 25 z 91

Autor věnuje v knize pozornost nemocem, umírání a pohřbům čtyř Habsburků, Ferdinanda I. a jeho synů, ve druhé polovině 16. století. Přestože nedosáhli stejných vladařských hodností, z hlediska použitých symbolů osobní a dynastické reprezentace se smuteční slavnosti po jejich smrti v Innsbrucku, Praze, Štýrském Hradci a Vídni podstatně nelišily. Vystavení jejich ostatků, pohřební průvody a zádušní mše patřily k závazným krokům rituálů posledních rozloučení s habsburskými vládci, kteří opouštěli pozemský svět s hodnostmi císařů, králů a rakouských arciknížat. Podle vzorů uplatněných při pohřbech Karla V. sloužily smuteční slavnosti především k reprezentaci katolické víry zesnulých Habsburků, rozsahu jejich územní vlády, politické moci a dynastické paměti. Z uvedených jevů se skládal symbolický obraz nesmrtelného sociálního těla panovníka, jehož jádro tvořily ctnosti křesťanského rytíře. Nepřetržitost víry, vlády a moci nebožtíka přecházela při posledním rozloučení na nejbližší mužské potomky, kteří kráčeli v pohřebním průvodu bezprostředně za márami s rakví a při zádušní mši měli nejblíže ke castru doloris s rakví zesnulého vládce.

Hlavním hrdinou knihy je pražský groš, legendární stříbrná mince ražená v Českém království po dobu téměř 250 let. V první části příběhu jsou čtenářům objasněny historické souvislosti okolo zahájení ražby pražského groše a technologické postupy používané ve středověké mincovně. Ve druhé části knihy vstupují na scénu další aktéři četné stříbrné a zlaté mince ražené u nás souběžně s pražskými groši. Při vyprávění o mincích nelze opomenout ani panovníky, jejichž jménem byly tyto mince raženy a jejichž jména, iniciály, někdy dokonce i podobizny mince nesly. Nedílnou součástí příběhu pražského groše jsou proto i osudy těchto vládců a zemí, kterým vládli. Kniha přibližuje čtenářům poutavým a čtivým způsobem historii a mincovnictví zemí Koruny české v tzv. grošové době (1300-1547), text knihy je doplněn mimořádně bohatou fotodokumentací.

První díl edice deníků českého historika, novináře a politika Josefa Kalouska (1838-1915) přináší zápisky z let 1856 až 1866. Kalousek v nich přibližuje léta svých studií na české reálce v Praze, na pražské polytechnice a především na filozofické fakultě tehdejší Karlo-Ferdinandovy univerzity. Hledání uplatnění nadaného, leč chudého mladíka z východočeského Vamberka se zde prolíná jak s dobovým vlasteneckým zápalem, tak s představami o optimálním zajištění své další hmotné existence. Tyto představy tehdy silně spojoval s výhodnou sňatkovou strategií, kdy mu byl příkladem František Palacký. S ním se Kalousek počátkem 60. let osobně seznámil a agilní mladík se zájmem o české dějiny Otce národa zaujal. Rozpor mezi vlasteneckými ideály a neutěšenou životní realitou J. Kalousek zprvu řešil vstupem do vládních služeb stal se redaktorem poloúředních Pražských novin. Odtud však vedla rychle cesta do Riegrova a Palackého deníku Národ, který vycházel v letech 1863 až 1866. Kalouskovy deníkové záznamy v tomto kontextu nabízejí zajímavé pohledy do fungování novinových redakcí na počátku obnovené ústavní éry v habsburské monarchii. Mimořádně zajímavou, rozsáhlou pasáž pak představuje Kalouskova mnohatýdenní cesta po rakouské Haliči a Bukovině, kterou podnikl v létě 1863 na pozadí krvavého povstání Poláků v tzv. Kongresovce proti Rusům. V českém prostředí se v této době jedná o unikátní svědectví o životě a poměrech ve východních provinciích habsburské říše. Navazující druhý díl deníků vyšel již v roce 2016 a oba svazky deníku doplňuje i paralelní vydání Kalouskovy vědecké korespondence (2019) v téže ediční řadě Nakladatelství Lidové noviny a Masarykova ústavu a Archivu AV ČR.

Kniha mapuje dějiny Chorvatska od starověkých Ilyrů přes antickou periodu spjatou s obsazením země Římany, příchod Slovanů, začátky chorvatského království až k osmisetletému období, kdy bylo Chorvatsko spojené personální unií s uherským státem. Velká pozornost je věnována také vzniku jugoslávského státu, existenci samostatného ustašovského státu, obnovenému spolužití se Srby a dalšími jihoslovanskými národy v rámci titovské Jugoslávie a jeho bolestnému rozpadu.

Platí stále staré rčení, že každý potřebuje svého nepřítele? Pro Československo po únorovém převratu v roce 1948 určitě. Nepřátelé tvoří nedílnou součást dobových narativů, jsou cíleně konstruováni jako nebezpečí ohrožující budovaný systém a zároveň jako protipól, vůči němuž je nutné se vymezit. Kniha se věnuje teoretickému konceptu nepřítele a jeho čtyřem konkrétním typům, které se v letech 19481956 nejčastěji objevovaly v mediálním prostoru.

Při pohledu na texty a jejich různorodost můžeme uplatnit dvě perspektivy: buď se zaměříme na vnější charakteristiky textu, jako je obálka, komunikační médium, grafická stránka atp., nebo zkoumáme použité jazykové prostředky, např. jak často se v textu používají otázky nebo zda je v něm podmiňovací způsob. Zde nám půjde především o tu druhou, vnitrotextovou perspektivu, která pomáhá identifikovat v jazyce registry. Ty můžeme vnímat obdobně jako rejstříky na varhanách jako alternativní způsoby, jak vyjádřit obsah, který chceme sdělit. O tom, jak tyto registry v jazyce identifikovat a charakterizovat pomocí empirických a kvantitativních metod na základě rozsáhlých korpusových dat, pojednává tato knížka. Inspiraci čerpá ze slavného multidimenzionálního přístupu Douglase Bibera, který se zde vůbec poprvé ve větším měřítku uplatňuje na češtinu.

Cílem publikace je charakterizovat jednotlivé vývojové části vzdělávání v oblastech branné výchovy, civilní obrany a civilní ochrany na historickém území České republiky v kontextu dobových souvislostí a okolností. Práce si klade za cíl vysvětlit a z pohledu historického zkoumat brannou výchovu a vzdělávání v oblasti bezpečnosti, okolnosti a podmínky jejího vzniku, význam a charakteristiku konkrétních opatření v oblasti přípravy mládeže a dospělých v jednotlivých historických etapách a obsah vzdělávání v oblasti bezpečnosti až do současnosti. Text reflektuje a prezentuje vlastní obsahové vymezení bezpečnostního vzdělávání, teoretická východiska a další směřování v ochraně člověka a společnosti. Specifickou částí práce je zkoumání pomocí vlastního šetření současného přístupu ke vzdělávání v oblasti bezpečnostních témat na vysokých školách v České republice připravujících budoucí učitele. Text reflektuje a prezentuje vlastní obsahové vymezení bezpečnostního vzdělávání, teoretická východiska a další směřování v ochraně člověka a společnosti.

Jeskyně Býčí skála v Moravském krasu patří k nejznámějším archeologickým lokalitám v České republice. Výzkumy lékaře Heinricha Wankela zde sahají až ke kořenům vědního oboru archeologie v naší zemi. Převratný objev z roku 1872 odstartoval snad nejdelší kontinuální zájem o konkrétní lokalitu. Již pátá generace domácích i zahraničních vědců se k nálezu vrací a na základě soudobých znalostí se jej snaží uchopit. Interpretační možnosti jsou však limitovány nejen velmi ranou dobou objevu, ale zejména parametry samotné lokality, která nemá v Evropě v době halštatské paralelu. Horizontálně přístupná jeskyně kamenný dům ve spojení s abnormální koncentrací pozůstatků po elitách představuje unikát. Cesta k závěrečné interpretaci je ovšem ztížena nejen situací nálezu, ale i řadou mylných tvrzení badatelů. Autor na základě komplexního výzkumu od roku 2007 představuje koncept centrální pohřebně-obětní poutní svatyně.

Staletí sousedství a víc než tři sta let strávených ve společném státě spojují Čechy a Rakušany jeden lid dvou jazyků, nebo přeci jen nepřejícné bratrance? Předkládaná publikace přináší průřezové zamyšlení nad historií vzájemného soužití, odcizení či odcizování se, nezájmu a v neposlední řadě i konfliktů uplynulých dvou století. Dvacet sedm historiček a historiků z obou zemí zkoumá ve dvanácti přehledových kapitolách, co Čechy a Rakušany spojovalo, i co je dělilo. Netvoří přitom dva souběžné příběhy národních dějin, ale ukazují, jakým způsobem se určité fenomény zapsaly do dané společnosti. Na jaro národů a revoluce let 1848/49 navázala ještě ve společném státě etapa postupného odcizování. Společně zažité, leč rozdílně prožité, i tak lze charakterizovat poslední desetiletí společného života v habsburské monarchii a za první světové války. Vztah Československa a (Německého) Rakouska, států nově vzniklých po roce 1918, poznamenaly vzájemná konkurence, nezájem, ale i spolupráce. Přes příslušnost k jiným státům a (po roce 1948) také k jiným blokům, existovaly nadále některé společné rysy. Po roce 1989 a pádu železné opony však začaly vzájemnému dialogu dominovat konfliktní témata typu Temelína či Benešových dekretů, a to i přesto, že oboustranné hospodářské, politické a kulturní kontakty byly nejužší od roku 1918. Kniha iniciovaná Stálou konferencí českých a rakouských historiků ke společnému kulturnímu dědictví (SKČRH) je příspěvkem k vzájemnému poznání a porozumění.

Čechoslovakismus patří mezi nejspornější pojmy českých a slovenských dějin. Byl-li jedněmi vnímán jako snaha o prosazení české nadvlády na Slovensku, pro jiné představoval symbol zápasu o republiku a státně-politickou existenci v meziválečném období. Autoři a autorky knihy zbavují čechoslovakismus jeho emocionálních nánosů a pojímají jej jako důležitý koncept, jehož proměny a kulturně-politické souvislosti sledují od poloviny 19. století až po rozpad Československa v roce 1993. Publikace předních českých a slovenských historiků a historiček je určena nejen pro odborné publikum, ale i širší veřejnosti, zejména novinářům, učitelům či pracovníkům diplomatického sboru.

Soubor dvanácti studií z pera kolegů a přátel prof. PhDr. Petra Sommera, DrSc., je sondou do dějin christianizace Čech a Moravy od raného středověku do počátku 16. století. Autoři v jednotlivých esejích osvětlují podobu střetu pohanství s křesťanstvím, složité cesty vnější a vnitřní christianizace stejně jako soupeření křesťanství s jinými náboženstvími středověkého světa.

Kolektiv autorů seznamuje čtenáře s kouzlem a tajemstvími, která v sobě mince, medaile i vyznamenání skrývají a přibližuje jim mnohdy doposud neprobádané obory tohoto širokého vědeckého odvětví. Někteří pojali svůj příspěvek jako osobní vzpomínky na numismatiku, jiní jako možnost k popularizaci oboru. Díky tomu se v publikaci ocitly články příležitostných autorů společně s texty špičkových a evropsky renomovaných vědců. Sborník svým rozsahem pokrývá antickou a zejména českou numismatiku a snaží se ji zpřístupnit laickým zájemcům.

Vztah k Bibli je naprosto zásadní součástí Komenského myšlení. Každé jeho dílo vzniklo za zvláštních podmínek a pro zvláštní cíle: proto i ve struktuře citovaných biblických knih je v každém z textů něco výjimečného, co se v jiných neobjevuje. Díky zdánlivě suchým statistickým hodnotám lze tyto zvláštnosti nacházet a vlastně oživovat mnohdy emocionální chvíle, kdy Bible byla pro Komenského jedinou odpovědí na trýznivé otázky o minulosti i budoucnosti. Bible je jedním z klíčů k pochopení myšlení Jana Amose Komenského stojí jako základ jeho teologického uvažování, vědecké a pedagogické práce, je kostrou jeho pansofie. Tvoří také podstatu Komenského iracionality, kontroverzně se projevující ve vztahu k chiliasmu a dobovým proroctvím. Byla pro něj i důvěrně osobním sdělením, jak dokazují mnohá místa v rukopisných Clamores Eliae ze závěru života. Publikace je prvým rozsáhlým pokusem o uplatnění principů digital humanities při interpretaci Komenského citování Bible. Autor sestavil soupis všech citací ve většině českých spisů, převedl je do podoby databáze, aby pak mohl sestavovat vizualizované modely těchto spisů a předvést, jak se v průběhu života vztah Komenského k Bibli vyvíjel. Kniha je rozdělena do tří částí: prvá se autor nad místem Komenského v dobové biblistice, nad jeho chápáním Božích tajemství, chiliasmem a způsobem uplatňování biblického stylu ve vlastní tvorbě. Ve druhé části je v pěti chronologicky pojatých oddílech uveden přehled citovaných biblických knih v jednotlivých obdobích a spisech; každý takový model citace doprovází vizualizace a komentář s ohledem na zvláštnosti, které jej charakterizují a odlišují. Třetí části knihy se zaměřuje na vybrané biblické knihy a jejich užití Komenským, a to na evangelia, epištoly, Píseň písní, Žalmy, prorocké knihy a apokryfy.

Kniha se věnuje jednomu z nejdiskutovanějších fenoménů ruských dějin, ideji Moskvy coby Třetího Říma, kterou formuloval mnich Filofej ve dvacátých letech 16. století a která dodnes neztratila na své přitažlivosti. Od svého vzniku se projevovala s rozdílnou intenzitou v různých obdobích a zvláště výrazně se odrážela v umělecké tvorbě. S ohledem na to kniha sleduje dvě základní linie historickou a uměleckohistorickou. Přibližuje dobu a okolnosti vzniku Filofejovy představy, která byla úzce provázána s otázkou charakteru vlády ruského pravoslavného cara, jenž se dle této ideje stal ochráncem věčné římské říše a pravé křesťanské víry. Vedle Filofeje se kapitoly s historickou tematikou soustřeďují na další myslitele z řad duchovních, kteří se po pádu byzantské říše a osamostatnění ruské církve zabývali vnitřními problémy Moskovie. Uměleckohistorické kapitoly se zaměřují na reflexi myšlenky byzantského následnictví a Moskvy jako nového sakrálního centra v ruském umění a architektuře a věnují se také vzájemným kontaktům mezi východokřesťanským a západokřesťanským světem, při jejichž navazování náležela důležitá zprostředkovatelská úloha řeckým emigrantům, usazeným po dobytí Konstantinopole v Itálii. Intenzivněji byla myšlenka Moskvy jako Třetího Říma znovu oživena v 19. století, kdy s ní byly nově spojovány imperiální ambice ruské monarchie, ale pozornosti se jí dostávalo rovněž v souvislosti se snahou carského dvora orientovat ruskou společnost k byzantské tradici.

Angola je jednou z největších afrických zemí. Díky dramatickému civilizačnímu střetu jsou angolské dějiny cenným vkladem do poznání globalizované historie, ale i do historie globalizace.Titul mapuje dějiny Angoly od jejích počátků, přičemž neopomíjí jak domácí, tak koloniální linii historie této země. Součástí svazku je i etnografický a sociografický vhled do současné podoby země, stejně jako popis česko-angolských vztahů.

Marie Terezie vévodkyně Savojská, rozená kněžna z Liechtensteina (1694-1772), byla statečná a nevšední žena, jež v mnohém předstihla svou dobu. Po smrti svého otce získala středočeská panství Kostelec nad Černými lesy, Uhříněves, Škvorec a Plaňany. Později přikoupila ještě panství Kounice a Rataje nad Sázavou, a vlastnila tak jedno z největších dominií v Čechách. To však po smrti svého manžela Tomáše Emanuela vévody Savojsko-carignanského (1729) spravovala více jak čtyřicet let pouze z Rakouska. Již nikdy se neprovdala, po celý zbytek života se věnovala pečlivé správě panství, charitativní a budovatelské činnosti. Publikace obsahuje příspěvky autorů, kteří se zabývají dějinami barokní kultury, výtvarného umění a hospodářskými a sociálními dějinami. Není vyčerpávající monografií o životě vévodkyně Savojské, ale má přiblížit působení pragmaticky smýšlející, zároveň i upřímně zbožné dámy pozdního baroka na středočeských panstvích.