Lidové noviny

Ellisova kniha je neobvyklou literární poctou legendární jazzové zpěvačce a pianistce Nině Simone. Světoznámý hudebník v ní vypráví příběh zdánlivě bezvýznamného předmětu – žvýkačky, kterou Simone během koncertu v roce 1999 odložila na klavír a kterou si autor později odnesl domů jako suvenýr. Tento zvláštní moment se postupně stává výchozím bodem pro osobní, někdy humornou a jindy dojemnou reflexi o fanouškovství, paměti a síle hudby. Ellis sleduje, jak může zdánlivě bezvýznamný drobný artefakt nést otisk mimořádné osobnosti a stát se symbolem inspirace. Kniha tak není jen kuriózní historkou, ale také meditací o vztahu mezi umělcem a jeho publikem, o tom, jak vzniká úcta k hudebním ikonám a jak může umění zasahovat do lidského života. Autorův vypravěčský styl je osobní, hravý a plný nadšení pro hudbu, která dokáže překračovat čas i každodennost. Kniha pro každého vnímavého hudebního fanouška, nejen pro milovníky Nick Cave & the Bad Seeds!

Revoluce 1848 přinesla svobodu a možnosti, o kterých se současníkům nesnilo. Debaty o právní, politické a sociální rovnosti otevřely cestu ke vzniku občanské společnosti. Diskuse o dalším soužití malých středoevropských národů a jejich vztahu ke sjednocenému Německu nastolily bolestivá dilemata této části Evropy. Hrdiny dne se stali nově zvolení poslanci, kteří měli změny prosadit. Jičínský poslanec říšského sněmu Jan M. Sidon v celé šíři těchto otázek představuje ideálního zástupce lidu. Radikálně demokratickými a přitom centralisticky laděnými názory a postoji se ovšem vymykal z tábora českých poslanců a vyvolával jejich negativní reakce. Jičínské měšťany popuzoval bezskrupulózními praktikami politického boje, kdy neváhal použít předvolebních manipulací a nátlaku. Jeho charakterové vlastnosti zase dráždily kněžské souputníky a církevní nadřízené. Jako přední demokrat se nakonec stal jednou z prvních obětí tzv. Bachova absolutismu. Nepřátelství ze všech stran jej nakonec odsoudilo k zapomenutí. Na základě dosud nevyužitých pramenů se však podařilo nejen zrekonstruovat životní osudy této opomíjené osobnosti, ale i ducha pozoruhodné epochy dějin.

Rozlehlý stát, který vyniká množstvím svého vývozu ropy a tomu odpovídajícímu postavení v regionální politice Blízkého východu i mezinárodních ekonomických vztazích, nebývá vždy chápán jako velmoc ve smyslu vojenském či geopolitickém. Aby byl respektován vojensky, musí mít na svém území strategickou leteckou základnu USA v Zahránu. Aby byl respektován geopoliticky, musí mít na svém východním pobřeží síť těžebních věží a rafinerií, kde se zpracovává kvalitní ropa a posílá se – mimo jiné – přes celý poloostrov do terminálu Janbúc al-bahr, severně od Džiddy. Aby byla Saúdská Arábie předmětem pozornosti Západu, musí aktivně vystupovat vůči svým sousedům – dalším klíčovým státům a lokálními velmocem, jako je revoluční islámský Írán (od roku 1979), vnitřně destabilizovaný Irák (od roku 2003) a kmenovými konflikty rozvrácený Jemen (zejména po roce 2011). Prestiž království v arabském (islámském) světě zajišťuje rovněž skutečnost, žepod jeho kontrolou se od let 1924–1925 nacházejí dvě nejposvátnější místa islámu – Mekka, kam se konají poutě ke svatyni Kacba, a Medína, s níž je spjato významné období působení proroka Muhammada a kde se nachází místo jeho posledního odpočinku.

Předkládaná publikace představuje fascinující pohled na život Markéty Marie Španělské (1651–1673), španělské infantky a první manželky císaře Leopolda I. Její veřejný obraz, který byl začleněn do pomyslné galerie habsburské monarchie, se utvářel nejen prostřednictvím textů, jež autor analyzuje, ale také četnými perfomativními akty spojenými s životními cykly panovnické rodiny a světskými i církevními festivitami, jakými byly bohoslužby či představení, ohňostroje nebo jízda na saních, porod i přípravy na smrt. Autor tyto rozličné prostředky sleduje a ukazuje jejich vývoj v čase a v závislosti na proměňujících se rolích a situacích císařovny, a to doslova od kolébky až po hrob.

Rozvod jako fenomén 20. století? Nikoli. Manželské konflikty se dostávaly před soud mnohem dříve. Edice pramenů Od stolu a lože blíže představuje dvanáct manželských párů, jejichž soukromý život se částečně stal věcí veřejnou. Jejich osudy nahlížené zblízka boří mýtus o nedostupnosti rozvodových řízení (změna legislativy v roce 1857), přetváří náhled na roli katolických kněží a jejich působení ve farnostech a konečně reflektují celkovou změnu narativu o rozvodech ve společnosti druhé poloviny 19. století. Alkoholismus, nevěra, duševní choroby, a především domácí násilí často nevratně rozvracely rodinné vazby a přinutily společnost redefinovat přístup k rozvodům. Bude rozvod i nadále společenské stigma? Edice pootevírá pomyslná dvířka ke čtení dosud nepříliš známých pramenů.

V průběhu druhé světové války bylo do německé branné moci nuceně mobilizováno mnoho občanů okupovaných evropských států, přestože se nejednalo o etnické Němce. Tento osud potkal i překvapivě velkou část obyvatel českých zemí. Řada z nich zůstala v německé uniformě až do konce války, jiní se službě snažili vyhnout nebo přešli do spojeneckého zajetí. Někteří dokonce ze zajateckých táborů podali přihlášku do exilových vojenských jednotek. Dobrovolně tak vstoupili pod prapory odboje, bojujícího za osvobození okupované vlasti. Podobné osudy prožíval i překvapivě velký počet obyvatel českých zemí. Po válce se ovšem jejich příběh nehodil do obecného narativu jednoduché trichotomie oběti, odboje a kolaborace. Proto byl v Evropě i v Česku přijímán s rozpaky a dlouhou dobu opomíjen, marginalizován, nebo dokonce zamlčován.

Jedna z nejvýznamnějších islandských spisovatelek současnosti Kristín Eiríksdóttir se v románu Odhalení ukazuje jako mimořádně vnímavá pozorovatelka píšící s nezaměnitelnou lehkostí o náročných, ale aktuálních tématech. Na filmovém festivalu ve Stockholmu uvádí debutující dokumentaristka Villa svůj film o mladém lovci velryb, který před devíti lety zemřel. Při zodpovídání dotazů z publika se začne ukazovat, že jeho život nejspíš nebyl takový, jak jej dokument líčí, a čtenáři se odkrývá mladíkova tíživá minulost. A nejen ta. Autorka v kompozičně propracovaném románu, který byl nominován na několik významných cen, proniká hluboko do nitra svých postav i otázek limitů uměleckého vyjádření – aniž by přitom ztratila vypravěčskou pronikavost a suverenitu. Když se Dimmi nabažil svého jointu, zapálil si camelku a kouřil, a přitom mi vyprávěl o životě na moři a velrybím mase, které je tak čerstvé, že sebou hází, když ho dá člověk do úst. Smál se a já dostala nápad, který jsem vyřkla téměř ve stejném okamžiku, kdy se mi zrodil v hlavě. „Můžu o tobě natočit dokument?“ zeptala jsem se a jeho to vyvedlo z míry. Zmlkl a udiveně se na mě zadíval. Co je na mně zajímavýho, chtěl vědět.

Monografie se zaměřuje na významného literáta a duchovního Martina Lupáče z Újezda († 1468), který sehrál klíčovou roli v dějinách českého utrakvismu. Kniha analyzuje jeho literární dílo, ideové postoje a historické reflexe, zejména ve vztahu k basilejským kompaktátům, které pomáhal vyjednávat a k nimž se vracel po celý zbytek života. Obrazy evropského středověku dnes vytváří celá řada vzájemně spolupracujících oborů: historie, archeologie, dějiny umění, filologie, teologie či filozofie. Střetávání různých disciplín a proměňujících se metodologických přístupu vybízí k novému uchopení tradičních a zdánlivě uzavřených témat. Právě tímto směrem se vydává i ediční řada Středověk, jež nabízí jak odborné monografie či tematické sborníky, tak originální prameny a jejich překlady. Důraz je kladen na zpřístupňování a komentování středověkých textů a představování různých podob jejich smyslu.

Jednadvacetiletá Marie prchá v roce 1989 z Nizozemska. V Paříži začíná pracovat jako au pair. Cizí město, cizí jazyk, noví lidé, nová práce – v každém ohledu začíná úplně od píky, provádí důkladný restart svého života. Co dělá člověk, který se musí znovu postavit na nohy? Píše. Teprve o půl života později se Mariin příběh dostane k Flo, kvůli níž musela kdysi Marie utíkat. Ta si jej však již přečíst ne-může. Nezbývá jí než poslouchat… Poslouchej, druhý román Sachy Bronwasserové, zavede čtenáře do Paříže 80. let a současnosti, na šalebnou cestu hledání vlastní identity, pátrání po podstatě přátelství a řešení otázek viny a možného odpuštění.

Marie Škrdlíková je mimořádný přírodní úkaz. Její povídky voní půdou, kořeny, stonky, listy i květy a rozrůstají se v louku, po které putují stíny mraků. Tady musíme ulehnout a být znovu dětmi, abychom mohli ucítit všechny vůně, zaslechnout všechny zvuky. Prostřednictvím obrazů křehkého světa a jeho okrajů se vracíme se do dětství a dospívání, mezi postavy překypující životem i tváří v tvář nelehkým okolnostem. Díváme se na nebe skrz stébla trávy, pískáme na prsty a posloucháme vyprávění o tom, kam patříme, kým jsme a co ztrácíme v mistrovských povídkách psaných s básnickou ostrostí a velkým pozorovacím talentem, přesným jazykem, který je opravdu dětský, vůbec ale ne dětinský.

Historikové se dnes pokoušejí o objektivní propojení africké podstaty dění s evropskými a asijskými vlivy. Takový přístup však vyžaduje náročnou reinterpretaci všech dosavadních pramenů a literatury a vydává plody spíše v tematicky omezených studiích než v souhrnných pracích. Pro rozlehlost kontinentu a odlehlost populací se africká historie občas dělí na dějiny „bílé“ arabsko-berberské části a na dějiny subsaharské části kontinentu. Všechny části světadílu násilně propojil až vpád evropských kolonizátorů. Úsilí o osvobození vyvolalo v Africe vědomí sounáležitosti posílené dekolonizací nepropojilo však celý světadíl do té míry, aby bylo možné podat „kontinentální“ obraz vývoje. Afrika poutá stále větší pozornost jako populačně expandující kontinent nabízející suroviny, energetické kapacity, jedinečnou přírodu a pozoruhodné kulturní bohatství. Dějiny kontinentu poznamenal zejména konflikt se sousední Evropou, který po obdobích otrokářství a kolonialismu dnes v emancipovaných zemích doznívá jako snaha o „druhou dekolonizaci“. Autor mapuje vývoj jednotlivých afrických států a oblastí, přehledně podaný pro starší epochy a podrobněji pro recentní dobu, přičemž k interpretaci využívá nově dostupných pramenů a rozsáhlé světové odborné literatury.

V Zálivu se dnes nachází osm státních útvarů. Oblasti v knize obsažené tvoří dohromady pět států Stát Kuvajt (Daulat al-Kuwajt), Království Bahrajn (Mamlakat al-Bahrajn), Stát Qatar (Dawlat Qatar), federace Spojených arabských emirátů, SAE (al-Imárát_al-carabíja al-muttahida) a Sultanát Omán (Saltanat cUmán). Formou vlády jsou tyto země konzervativními kmenovými monarchiemi s drobnými odchylkami, a všechny-s výjimkou SAE-mají dynastický (rodový) typ vlády. SAE představují formální výjimku, jde o federaci svého druhu, jejíž hlavou je prezident-nejvyšší představitel emirátu Abú Zabí, a předsedou vlády je nejvyšší představitel emirátu Dubaj. Výklad dějin těchto států počítá s dělením tamějších společností na „usedlé“ a „kočovné“ a má stále na paměti mobilitu tam žijícího obyvatelstva. Nepředkládá tedy procesy na něž jsme zvyklí z dějin Evropy. Předmětem sledování a analýzy je společenství – bez ohledu na to, zda žije kočovným životem v poušti, usedlým životem v oázách, nebo jako společenství v rybářských přístavech a vesničkách na jižním pobřeží Zálivu.

Kdo z nás někdy nesnil o životě na ostrově? Tam, kde svítí slunce po celý rok, dívat se ze stínu olivovníku na blankytné moře, popíjet výtečné víno a poslouchat cvrkot cikád? Pavla Smetanová se už potřetí věnuje životu na ostrově Korfu. Popisuje jeho krásy, ale také jeho úskalí. Někdy je moře šedé, víno kyselé, slunce skryto za hustými mraky a cikády zmizí neznámo kam. Ty nepříjemné věci se ale snaží brát s humorem a nadhledem. „Krásně může být všude, pokud je člověk zdravý, obklopuje se dobrými lidmi a váží si toho, co má,“ říká s úsměvem. Příběhy Pavly Smetanové doprovází komentáři autorčina dcera Souzanna Ofelia Damaskinou.

Jan Hnízdil i tentokrát přichází s knihou, která svědčí o mimořádné šíři jeho záběru. V tematicky nesourodých kapitolách poutavě řeší nejen příběhy svých pacientů, lásku ke zvířatům, ale i příběhy svého života a otázky celé společnosti. Síla příběhů spočívá v tom, že na jednotlivých situacích ukazuje, že i v dnešní době se lze složitostem života postavit autonomně, bez přetvářky, a hlavně s velmi originálním humorem. S Janem Hnízdilem nemusí každý souhlasit, ale nemůže mu upřít poctivou snahu o otevřenost bez dogmat, hledání odpovědí na komplikované otázky a víru v mezilidské porozumění a přátelství.

Kdo navštíví kraj mezi vrcholy Ralska a Bezdězů, marně bude pátrat po vesnicích, které tu stávaly. Není divu. Od poloviny 20. století se celá oblast stala součástí vojenského újezdu a její osídlení takřka úplně zmizelo. A přesto udiví skromnou krásou: šumícími lesy, skalními útvary, vrytými údolími i šťavnatými lučinami. Jen člověk se kamsi vytratil. I minulost Podralska je barvitá. Rozbíhá se od kláštera v Hradišti a míří k hradům, lemujícím okraje tohoto jakoby uzavřeného územíčka: k Ralsku, Děvínu a Stráži pod Ralskem.

Publikace se zaměřuje na postoje intelektuálů k proměňujícím se formám politických struktur od sedmdesátých let 19. století do konce první světové války. Na příkladu výjimečných osobností své doby – politika a filozofa T. G. Masaryka a básníka J. S. Machara – sleduje úsilí intelektuálů získat veřejný vliv, a přitom si zachovat svou nezávislost vůči stranickým a dalším autoritativním strukturám. Závěrečná kapitola se zaměřuje na specifický příklad formování a udržení intelektuální nezávislosti a vlivu u novináře Bedřicha Hlaváče, jehož česko-židovský původ vyžadoval jiné strategie. Pozice těchto protagonistů byla nutně menšinová a ve svých ambicích nemohli dosáhnout okamžitého úspěchu, v užší či volnější spolupráci však rozvíjeli ve veřejném prostoru alternativní aktivity, které byly inspirativní a nakonec vedly k širšímu prosazení jejich názorů.