Lidové noviny

Jan Hnízdil i tentokrát přichází s knihou, která svědčí o mimořádné šíři jeho záběru. V tematicky nesourodých kapitolách poutavě řeší nejen příběhy svých pacientů, lásku ke zvířatům, ale i příběhy svého života a otázky celé společnosti. Síla příběhů spočívá v tom, že na jednotlivých situacích ukazuje, že i v dnešní době se lze složitostem života postavit autonomně, bez přetvářky, a hlavně s velmi originálním humorem. S Janem Hnízdilem nemusí každý souhlasit, ale nemůže mu upřít poctivou snahu o otevřenost bez dogmat, hledání odpovědí na komplikované otázky a víru v mezilidské porozumění a přátelství.

Kdo navštíví kraj mezi vrcholy Ralska a Bezdězů, marně bude pátrat po vesnicích, které tu stávaly. Není divu. Od poloviny 20. století se celá oblast stala součástí vojenského újezdu a její osídlení takřka úplně zmizelo. A přesto udiví skromnou krásou: šumícími lesy, skalními útvary, vrytými údolími i šťavnatými lučinami. Jen člověk se kamsi vytratil. I minulost Podralska je barvitá. Rozbíhá se od kláštera v Hradišti a míří k hradům, lemujícím okraje tohoto jakoby uzavřeného územíčka: k Ralsku, Děvínu a Stráži pod Ralskem.

Publikace se zaměřuje na postoje intelektuálů k proměňujícím se formám politických struktur od sedmdesátých let 19. století do konce první světové války. Na příkladu výjimečných osobností své doby – politika a filozofa T. G. Masaryka a básníka J. S. Machara – sleduje úsilí intelektuálů získat veřejný vliv, a přitom si zachovat svou nezávislost vůči stranickým a dalším autoritativním strukturám. Závěrečná kapitola se zaměřuje na specifický příklad formování a udržení intelektuální nezávislosti a vlivu u novináře Bedřicha Hlaváče, jehož česko-židovský původ vyžadoval jiné strategie. Pozice těchto protagonistů byla nutně menšinová a ve svých ambicích nemohli dosáhnout okamžitého úspěchu, v užší či volnější spolupráci však rozvíjeli ve veřejném prostoru alternativní aktivity, které byly inspirativní a nakonec vedly k širšímu prosazení jejich názorů.

Antonín Mátl (1909–1978) vystudoval češtinu a latinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po středoškolském učitelování působil od roku 1945 na akademickém pracovišti nejdříve Slovníku jazyka staroslověnského, pak Etymologického slovníku slovanských jazyků. Tento svazek chce připomenout torzo jeho slibně započaté práce na poli slovanské etymologie a historicko-srovnávací jazykovědy.

Autobiografická vypravěčka Faye se ve druhém díle románové trilogie Obrys ocitá v Londýně, kde rekonstruuje vybydlený byt, vyjednává se záštiplnými sousedy, učí tvůrčí psaní a přitom tak jako v prvním díle mluví s rozličnými postavami. Kadeřník jí líčí soužití s dospívajícím synovcem, zedník vypráví o skleněném domě, který si postavil doma v Polsku, student o výchově perských chrtů. Leccos vychází najevo i o Faye, byť k nám informace o ní pronikají spíše mezerami mezi cizími příběhy. Inovativní a formálně vybroušený způsob vyprávění, který britsko-kanadská spisovatelka Rachel Cusk v trilogii Obrys vytvořila, neztrácí ani v druhém díle nazvaném Tranzit na působivosti.

Tělo není pitomé, umí se uzdravovat samo. Jenže my se k němu občas chováme jako k největšímu nepříteli. Házíme mu pod nohy spíš než příslovečné klacky rovnou klády. A k tomu žijeme tak, aby mělo pořád co opravovat. Býváme unavení, nemožní, nemocní. Lékaři si nevědí rady. A pak přijde rada, která spojí odjakživa spojené, tělo a hlavu. Ejhle, zdraví se vrací. Kniha lékaře Jana Hnízdila je složená z příběhů lidí, kteří byli ochotní naslouchat, vzali rozum do hrsti a uzdravili se, a doplněná rozhovory na téma komplexní medicíny, které vedla mimo jiné s psychiatrem Radkinem Honzákem, biologem Stanislavem Komárkem nebo etnologem Mnislavem Atapanou Zeleným novinářka Klára Mandausová.

Vdovec Nils Vik se vydává na poslední plavbu. Po celý dospělý život převážel lidi přes fjord, nabízel jim zastavení v čase, byl jim společníkem i zpovědníkem. Teď se s některými z nich setkává znovu. Cesta je pro něj příležitostí obrátit se do vzpomínek, zrekapitulovat život v jeho těžkých i radostných fázích a vyjádřit lásku k těm, které potkal, miloval a ztratil.

Sy?rie má společně s Egyptem a Mezopotámií jednu z nejdelších souvisly?ch historií a její dějiny sahají až k samému prahu lidské civilizace. Obsáhlá kniha Eduarda Gombára, Petra Charváta a Lukáše Pechy pokrývá nejstarší období, vpád muslimsky?ch Arabů i etapu, kdy byl Damašek hlavním městem rozsáhlé říše dynastie Umajjovců, sahající od Španělska po Střední Asii. Kniha přibližuje první světovou válku, po níž se historické území Bilád aš-Šám rozdělilo do několika samostatných států, a rovněž turbulentní období po skončení francouzského mandátu a získání nezávislosti, kdy se v zemi střídaly parlamentní demokracie a vojenské diktatury. Závěrečné kapitoly jsou věnovány arabskému jaru, které zemi uvrhlo do zničující občanské války, a přiblíženo je i revoluční dění na konci roku 2024

Jaké byly v polovině 19. století okolnosti zrodu moderní turistiky v Krkonoších, jejichž podobu dlouhodobě formovalo soužití Čechů a Němců? Kniha historika Stanislava Holubce na základě pečlivého studia různorodých pramenů popisuje, jaké podmínky musely nastat, aby se do té doby téměř nenavštěvované hory proměnily v celoročně masově využívané území s bohatou infrastrukturou. Přibližuje typy lidí, které hory přitahovaly, i to, jak se kvůli sílícímu návštěvnickému tlaku začala formovat ochrana přírody. Závěr knihy je pak věnován osudu Krkonoš po roce 1945, kdy se po odsunu Němců staly horami obývanými Čechy a Poláky.

Když jsem před lety navštívil psychiatra, abych zjistil, jestli je moje chování normální, paní doktorka mi pověděla, že trpím směsicí grafomanie, spasitelského komplexu, aktivizmu, naivizmu, idealizmu, exhibicionizmu, občasných depresí i dalších duševních nemocí a osobnostních poruch. Prášky mi tehdy žádné nedala. Prý moje články ráda čte a bylo by škoda mne tlumit. Od té doby uběhla řada let. Kdo ví, jak na tom dneska vlastně jsem. Až si přečtete Zaříkávače nemocí, uděláte si obrázek o mojí diagnóze sami. Zaříkávač nemocí je sestavený z textů, komentářů a rozhovorů, věnovaných nemocem lidí, vrcholového sportu, politiků i celé společnosti. Datují se od roku 2010, kdy vyšla knížka Mým marodům, do současnosti. Do knížky jsem přispěl i pestrými fotografie z mého pestrého života. Kniha Zaříkávač nemocí byla nominována na cenu Český bestseller za rok 2014.

Rozhovor s Danou Drábovou není jen povídáním o jaderné energii, aktuálních rizicích a výhodách jejího využívání, o čtvrtstoletí Atomové baby v čele Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Přibližuje i politické zákulisí, které poznala při otevírání Temelína a plánech na dostavbu Dukovan, angažmá v komunální politice doma v Pyšelích či ruskou agresi na Ukrajině a její dopady na obor jaderné bezpečnosti. Zejména je ale příležitostí k tomu, hlouběji poznat veřejně známou osobnost v jiných kontextech a v prostředí, které její osobnost a názory utváří, a jejím prostřednictvím neformálně poznat obor, který má a bude mít dopad na život každého z nás. Rozhovor vedli vědec a vysokoškolský pedagog Jiří Plešek a environmentalista a redaktor Radek Štěpánek. Dana Drábová (*3.6.1961 v Praze) pochází ze středočeských Pyšel, kde celý život žije a od roku 2010 působí také jako místostarostka. Vystudovala Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou na ČVUT, později pokračovala doktorskému studiu v oboru jaderné inženýrství. V letech 1985–1995 pracovala v Centru hygieny záření Institutu hygieny a epidemiologie (později ve Státním zdravotním ústavu), kde se zabývala ochranou před škodlivými účinky ionizujícího záření. Od 1. listopadu 1999 je předsedkyní Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, v říjnu 2023 jí bylo předsednictví potvrzeno na další pětileté období. 18. října roku 2016 se setkala s tibetským duchovním vůdcem Dalajlámou. Ve stejném roce kandidovala v krajských volbách do Středočeského kraje a byla zvolena krajskou zastupitelkou, k 31.květnu následujícího roku se rozhodla rezignovat kvůli neslučitelnosti politické funkce s funkcí vysoce postavené státní úřednice. V říjnu 2013 převzala na liberecké Technické univerzitě v Liberci čestný doktorát za propagaci vědy, 28. října 2014 jí český prezident Miloš Zeman udělil medaili Za zásluhy I. stupně a v dubnu 2016 převzala na Vysoké škole báňské v Ostravě další čestný doktorát. 3.11.2022 ji ministryně obrany ocenila Záslužným křížem za mimořádné aktivity na podporu Ukrajiny v jejím boji proti ruské invazi.

Za hlavní impulz k této knize lze považovat střety mezi „antikomunisty“ a „revizionisty“, především jeho poslední, nejsilněji amplifikované dějství v létě 2020. Historii těchto střetů, jež má svůj počátek v devadesátých letech (a v jistých ohledech mnohem dřív), tu ovšem nechceme popisovat, to je úkol pro systematické dějiny české polistopadové historiografie, které je nebudou moci pominout. Rovněž nenabízíme syntetický přehled bádání o (českém/československém) komunismu ani erudovanou studii o zakotvení a rezonanci teorie totalitarismu a historického revizionismu v české diskusi. Náš cíl je skromnější. Chceme poskytnout situační obraz myšlenkové různorodosti v oboru soudobých dějin (konkrétně dějin komunismu), který reprezentují badatelé a badatelky různých generací a zkušeností, tematických a chronologických záběrů, teoretických a metodologických orientací a last but not least světonázorových či ideologických východisek. Rádi bychom podnítili debatu o smyslu a úskalích dějin komunismu, jež by přesáhla akademické kruhy a ukázala, jak je dnes možné bádat a přemýšlet o komunismu, a to pokud možno bez hněvu a zaujetí, které do velké míry určují charakter diskusí ve veřejném prostoru, ale i mezi jednotlivými názorovými „kmeny“ uvnitř českých soudobých dějin. Kniha se skládá ze studií Jiří Suka, Adama Hudka a Jamese Krapfla a také z ankety, na kterou odpovědělo na tři desítky českých historiček a historiků.

Kniha je svého druhu biografií Sofie Podlipské (1833 až 1897), její ambicí však není postihnout život této české spisovatelky, vlastenky a emancipistky v jeho úplnosti. Autorka se zaměřuje pouze na některé aspekty života Podlipské, a to konkrétně na její rodinu a ženskou zkušenost. Ve své knize si klade otázku, jak se Podlipská vztahovala ke své rodině a jakou roli rodina hrála v utváření její vlastní identity, a zejména jak Podlipská na pozadí rodiny a rodinných vztahů zakoušela své ženství, jaké mu dávala významy, jaké byly motivy jejího jednání, jak kontinuálně v průběhu života vyjednávala svou genderovou identitu.

Kniha, která volně navazuje na první svazek Osvícenství v českých zemích I. – Formování moderního státu, se zaměřuje na jinou, neméně důležitou podobu osvícenského procesu, totiž utváření „veřejnosti“. Kromě reforem řízených státem s sebou 18. století přineslo také dosud nevídaný rozmach publikačního trhu, který umožnil rychlejší a efektivnější výměnu a sdílení informací, od vědeckých poznatků přes nové teorie společnosti až po satirické nebo zábavné spisy či hanopisy: můžeme hovořit přímo o „demokratizaci vědění“, která zasáhla v podstatě všechny společenské vrstvy. Současně se rozvíjely nové formy sdružování a spolčování, které stále více prolamovaly dosud nedotknutelné bariéry mezi společenskými vrstvami, a nabourávaly tak hierarchicky uspořádanou stavovskou strukturu. Jak se taková „mediální revoluce“ a další procesy, které ji provázely, projevily právě v českých zemích? Jak se podepsaly na formování nové vědy, na náboženském životě, který dosud určovala katolická církev, nebo na životě společenském? Jak poznamenaly polyglotní prostředí těchto provincií mnohonárodnostní monarchie a přispěly k uzrávání toho, co dnes obvykle nazýváme „národním obrozením“?

Jiří Šimek ve své knize o morálce zúročuje své mnohaleté zkušenosti „filozofujícího lékaře“, psychiatra, psychoterapeuta a vysokoškolského učitele, který svým živým, živelnýma nenapodobitelným výkladem ovlivnil a ovlivňuje řadu studentů medicíny, ošetřovatelství a dalších zdravotnických oborů. Po své odborné knize Lékařská etika (Grada 2015), v níž v písemné podobě sumarizuje to, co se snaží při přednáškách předat studentům pomáhajících profesí a půvabných úvahách Vážený pane profesore… (SUSA 2016), kde se naopak sobě vlastním způsobem vypořádává s některými projevy a souvislostmi katolické víry a morálky, v níž vyrůstal a vůči níž si zachovává kritický distanc, přichází s knihou, ve které dává nahlédnout do kuchyně jeho etického uvažování, které stojí v pozadí jeho přístupu nejen k otázkám lékařské etiky, ale k životu vůbec.

V povídkovém souboru Nové byty, nové pokoje nás Václav Maxmilián zavádí do světa, který se vzpírá jednoznačnému vymezení a jednotlivé popisy situací jako by si uchovávaly zvláštní tajemství: komunikují spolu, nebo je to jen iluze? Postavy jako by se navzájem zrcadlily a měnily si jména pouze jako masky, jejich životy se překrývají a prostupují, ale jejich diskuze začínají a končí, aniž by měly šanci přerůst samy sebe a proměnit se v celistvý příběh, který by jim vzal svobodu. Neodehrává se to všechno nakonec ve stejném městě? Nebo dokonce ve stejném domě? „Současná obsese dobově a místně situovanými příběhy (ať už v české nebo světové literatuře) snad nechává místo i takovému abstraktnímu psaní, o něž se tady pokouším,“ říká o svém záměru autor.