Lidové noviny strana 3 z 91

Po smrti sv. Vojtěcha v roce 997 nebyl v celých Čechách kněz, který by mohl zastávat biskupský úřad. 7. června 998 se po přijetí biskupského svěcení vydal do Prahy nový biskup Thiddag, císařský kaplan, lékař a benediktin z kláštera v Korvej. Zmiňují se o něm kronikáři Dětmar a Kosmas. Dětmar ne příliš lichotivě. Jeho jméno nesou denáry, dlouhou dobu připisované biskupu Vojtěchovi. K rekonstrukci obrazu třetího pražského biskupa napomohla konference, uspořádaná Českou numismatickou společností. Kniha, vydaná s odstupem času, shrnuje doplněné a rozvinuté poznatky všech účastníků i badatelů.

Magické rituály, různí bohové a bohyně, život v souladu s přírodou, ale i krvavé oběti a uctívání ďábla. Nejen to se člověku vybaví, když se řekne pohanství. Pro křesťany bylo po staletí předmětem teologických disputací a synonymem falešného náboženství. Od osvícenství je zdrojem romantických představ a inspirací pro okultní skupiny i evropská národní hnutí. Ve 20. století vzniká moderní pohanství – nové náboženství, které rekonstruuje předkřesťanské tradice. Nicméně mezi ním a oněmi tradicemi leží tisíciletá propast a naše poznání je limitované. Co znamená, když se dnes lidé k těmto tradicím vrací? A jak je obnovují? Kniha Pavla Horáka představuje první českou studii tematiky pohanství, kombinující historickou analýzu s terénním výzkumem mezi moderními pohany v několika evropských státech.

Poznejte ostrov jinak než většina turistů! Objevte tajné pláže i skrytá zákoutí hlavního města. Přečtěte si historky ze života na Korfu a nasajte místní atmosféru. Zjistěte, kde opravdu bydlela rodina spisovatele Geralda Durrella. Ochutnejte místní speciality a zajděte na tržiště v Kerkyře na ouzo nebo do řecké kavárny na pravou řeckou kávu a pozorujte místní obyvatele. Naučte se pár slov řecky a dejte se s nimi do řeči. Každý si zde najde místo, které mu bude vyhovovat. Chcete bydlet v rušném letovisku, kde to žije? Nebo máte raději klidná a romantická místa? Na Korfu najdete všechno. Půjčte si na pár dní auto nebo skútr a projeďte se kolem pobřeží i vesničkami vnitrozemí. Lodí navštivte okolní ostrůvky a nezapomeňte na hlavní město Kerkyru. Staré benátské město má své nepřekonatelné kouzlo. Veliké náměstí s promenádou, vysoké, štíhlé benátské domy s uzounkými uličkami a množstvím obchůdků, taveren a kavárniček. Dvě středověké pevnosti s tak nádhernými výhledy, až se člověku zatají dech. Když pak dlouhý den zakončíte v malé taverně na břehu moře, kde hraje příjemná řecká hudba, budete si u skleničky dobrého vína říkat, že na tomhle magickém místě jistě nejste naposled… s Pavlou Smetanovou.

Texty pod názvem Zimálaj a jiná zjištění, Jazykové sloupky pro Lidové noviny 2016-2023 navazují názvem, grafickou úpravou a hlavně žánrově na sbírku Jeremeň a jiné záhady; Jazykové sloupky pro Lidové noviny 2007-2016, která si získala vstřícné reakce čtenářů. Jde opět o shrnutí překladatelových sloupků, které vycházejí v sobotní příloze Lidových novin Orientace. V některých ohledech jsou však jiné než v prvním svazku: kromě ilustrací obecných vlastností a trendů v jazyce, mnohdy komentovaných s ironickým humorem, se tentokrát častěji setkáváme se subjektivně pojímanými příběhy na pomezí fejetonu a osobního deníku.

Důstojně, a především veřejně oslavit milénium, tedy tisíciletou existenci pražského biskupství, nebylo v Československu roku 1973 dobře možné. Statní moc vynaložila veškeré úsilí na to, aby se skutečnost tak dlouhodobého a zásadního působení klíčové církevní instituce v historii naší země připomínala v normalizační totalitou sevřené společnosti co nejméně. Díky získané svobodě je nyní, po padesáti letech, již zcela samozřejmé 1050. výročí nejen nejrůznějšími způsoby slavit, ale také bez cenzurních zásahů studovat dějiny církve a jejích institucí v kontextu české i evropské historie. Shrnutí vybraných výsledků tohoto bádání, určené i širší čtenářské veřejnosti a zaměřené především na období středověku a na nelehké a stále živé události 20. století, přináší tato kniha, bohatě vybavená pečlivě vybraným a často málo známým obrazovým doprovodem.

Václav Tille (1867–1937), profesor srovnávacích dějin literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a významný představitel meziválečné kultury, si během svého života vedl osobní deníky, které dodnes představují pozoruhodný a cenný historický pramen. Dvousvazková edice zpřístupňuje deníkové zápisky z posledních deseti let autorova života (1927–1937). Texty dávají nahlédnout do každodenního života tohoto vědce, originálně také glosují pestré dění v prostředí české i zahraniční intelektuální elity, v němž se prolínají osudy politiků, herců, umělců, vědců i diplomatů. V denících se zrcadlí neobvyklá šíře Tilleho zájmů, mezi nimiž měla své místo politika, divadlo, literatura, avantgardní umění i tehdejší nová média, rozhlas a film. Osobní záznamy této významné osobnosti poskytují subjektivně zaujatý, přesto však jedinečný vhled do zákulisí české společnosti v první polovině 20. století. Druhý svazek zahrnuje komentovanou edici deníků z let 1932–1937.

Noc představuje všeobecně zvláštní či svým způsobem mimoběžný čas s vlastními významy, příležitostmi a nebezpečími, a také politickými, náboženskými, společenskými i hospodářskými důsledky. Od nejstarších kultur působí jako metafora a symbol, a provází rétoriku a obraznost nejrůznějších myšlenkových směrů a sociálních projektů, utopií a experimentů. Také je často spojována se zločinem. V moderní době byl noční čas systematicky "kolonizován" a noční činnost "normalizována". Průmyslová modernita si noc podmanila jakožto další příležitost pro pracovní a výrobní procesy. Rozvoj technologií a osvětlení pak noční město otevřel lidem jakožto prostor volného času a zábavy. Všechny tyto aspekty působily i v Československu po druhé světové válce, které se tehdy vydalo cestou budování nového – socialistického – společenského systému, jehož oficiálně dosáhlo v roce 1960. Kniha se proto zabývá otázkou, jak se v tomto procesu utvářela nová – socialistická – noc, ať už v jejím symbolickém vnímání, tak v každodenním prožívání.

Publikace je zaměřena na výzkum dějin české a československé polonistiky v její univerzitní podobě. Sleduje vývoj oboru od zrodu českých zájmů o polský jazyk a literaturu v době národního obrození až do uzavření českých vysokých škol v období Protektorátu Čechy a Morava, a to v širším dobovém a česko-polském kontextu. Přináší také přehled pro?lových osobností z oblasti polonistiky, polono?lství a překladu z polské literatury. Práce má interdisciplinární, historicko-?lologický charakter; propojuje bádání historii oboru s diachronním a synchronním jazykovědným a literárněvědným výzkumem.

Hrabě Lažanský miloval divadlo. Jako herec v oborech hrdina a milovník se pokoušel prosadit na německojazyčných scénách v Rakousko-Uhersku, ve svém sídle v západočeské Chyši si otevřel zámecké divadlo. Po deseti letech vyměnil divadelní kariéru za politickou a stal se poslancem říšské rady za radikální mladočechy. Ve vídeňském parlamentu proslul především svými pročeskými teatrálními výstupy a skandály. Zemřel v pouhých sedmatřiceti letech a zanechal po sobě několik nemanželských potomků. Postava kontroverzního šlechtice zavádí čtenáře do prostředí divadla, jeho provozu i každodennosti, na politickém kolbišti pak do gradujících nacionálních sporů v době bojů za českou politickou emancipaci. Zároveň poskytuje vhled do osobního života příslušníka tehdejší aristokracie a odpovídá také na otázky týkající se postavení šlechty v dynamicky měnícím se světě 19. století.

Zpráva Jana Husa z roku 1411 o tom, že skupina českých akademiků měla k dispozici a studovala texty anglického mistra od počátku devadesátých let 14. století, není úplně přesná. Aktuální poznatky naznačují, že v historické paměti betlémského kazatele je zamlčeno, že dříve než pražští realisté studovali spisy oxfordského doktora v Praze někteří nominalističtí mistři. Zcela určitě již prokazatelně v roce 139 3 tak činil Helmold ze Salzwedelu, jenž se ve svých logických traktátech inspiroval Wyclifovými názory na pravdivost vět a způsoby jejich dokazování. Na základě dnes dostupného a interpretačně zpracovaného materiálu je zřejmé, že minimálně do roku 1393 pražští realisté patrně spisy anglického mistra vůbec neznali nebo o ně nejevili zájem.

Cílem edice Studie z korpusové lingvistiky, vydávané NLN a projektem Český národní korpus od roku 2006, je poskytovat prostor pro výzkum prováděný pomocí jazykových korpusů, tj. rozsáhlých souborů autentických textů v elektronické podobě. Výhodou takového přístupu je jeho empirická podstata, opakovatelnost postupů a důraz na živý jazyk a typický úzus. V edici jsou publikovány materiálově založené sondy z nejrůznějších oblastí jazykovědy a výzkumu komunikace: od témat lexikologických, morfologických a syntaktických přes práce kontrastivní a kvantitativní až po zaměření na specifika jednotlivých forem jazyka či na metodologii korpusového výzkumu. Od uveřejnění Fergusonovy základní studie v roce 1959 se objevují pokusy aplikovat diglosii na češtinu. Diglosie, tj. funkčně diferencované používání dvou jazykových variet (vysoké a nízké) v jedné společnosti, je zde zpravidla spatřována v odlišném užívání spisovné a obecné češtiny. Původně binárně vymezený pojem diglosie je však v současnosti narušován ze dvou stran: jednak možností specializovanějšího a poučenějšího lingvistického popisu, jednak způsobem chápání komunikačního prostředí, jež máme v rámci jazyka k dispozici. Předkládaná monografie nasvěcuje problematiku diglosie v češtině z různých úhlů pohledu: převažuje ten kvantitativní, zaměřený na oblast morfologie, lexika a stylových žánrů; kvalitativní pohled je pak reprezentován sociolingvistickým přístupem zkoumajícím jazykový management. Metodologickým svorníkem obou perspektiv jsou korpusová data: kromě reprezentativního korpusu psané češtiny a dvou mluvených korpusů byly využity i korpusy specializované. Právě tato empirická data, v objemech ještě před pár dekádami zcela nemyslitelných, naše vědomosti o diglosii v češtině podstatně korigují; spolu s významnými technologicko-společenskými změnami pak odhalují problematičnost tohoto konceptu, resp. obrušují jeho ostrou binaritu ve prospěch fuzzy povahy daného jevu.

Lidé se často ptají: Co má psychologie společného s dopravou a mobilitou? Úvahy, data a názory prezentované v této knize mohou pomoci tuto otázku zodpovědět. Doprava je chování, mobilita je chování. Obojí je utvářeno lidskými činnostmi. Silnice je silnice, vozidlo je vozidlo, ale doprava a mobilita vznikají až jednáním lidí. Dopravu tedy vytváříme my všichni svým jednáním a interakcí ve veřejném prostoru vedenými snahou o dosahování určitých cílů a plnění každodenních potřeb a úkolů. Činíme tak na základě svých osobních postojů, návyků a zájmů v rámci podmínek, jež nás obklopují.Tyto podmínky sice ovlivňují naše chování, ale my sami se současně podílíme na jejich utváření. Doprava a mobilita úzce souvisejí s bezpečností, veřejným i individuálním zdravím, ekonomickou udržitelností, problematikou ochrany životního prostředí a v konečném důsledku kvalitou života jako takovou.Naším cílem je podpora jednotlivých účastníků silničního provozu a utváření fyzického a sociálního prostředí při současném respektování sociálních, ekonomických a ekologických kritérií jako způsobu dosahování udržitelného dopravního systému.Tato kniha pojednává o psychologických prvcích, jež mohou přispět k budování bezpečné a udržitelné mobility pro všechny.

Román Kniha denních modliteb zasadila americká prozaička a reportérka Joan Didionová do fiktivní, politicky nestabilní středoamerické země jménem Boca Grande. Zde se protínají životní dráhy vypravěčky a vystudované antropoložky Grace Strasser-Mendanové a zdánlivě bezelstné Charlotte Douglasové, po jejíž dceři pátrá FBI. I v tomto románu se legendární spisovatelka představuje jako nesmiřitelná, břitká a nadmíru přesná pozorovatelka geopolitických událostí i privátních dramat s citem pro dialog a zkratku. Schopnost podmanivě načrtnout lidský osud a v ostře nasvícených situacích nahlodat představy o smyslu jedincova života i o možnosti jeho poznání jsou důvodem, proč knihy Joan Didionové dodnes nabízejí strhující a zneklidňující čtenářský zážitek.

Česká multikonfesní společnost se musela ve dvacátých letech 17. století, po porážce českého stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620, během několika málo let proměnit v oficiálně jednotně katolickou zemi. Většinově nekatolická společnost volila mezi rychlým a často vnějším přestupem ke katolictví, nebo odchodem do exilu. Otázka konfesní příslušnosti a konverze se dostala na několik málo let do centra pozornosti celé společnosti. Jak lidé, kteří zažili první léta násilné rekatolizace, popisují ve svých pamětních zápiscích svou vlastní zkušenost s náboženskou proměnou a konverzemi? A jakou roli měla religiozita a konkrétní konfesní příslušnost v životě lidí v období konfesionalizace? Z první poloviny 17. století se zachovalo několik desítek více či méně rozsáhlých pamětních zápisků mužů různé sociální příslušnosti pocházejících z různých míst Čech a Moravy. Některé byly dříve zpřístupněné v edicích, jiné jsou dochovány rukopisně. Vedle stručných glosátorů aktuálních událostí, například formou přípisků do Veleslavínových Historických kalendářů, je mezi nimi i několik, dá se říci, grafomanů, kteří tvořili své texty souvisle několik desítek let, psaní pro ně bylo rutinní každodenní činností a patrně v zachycování pamětihodných událostí nacházeli zalíbení a uspokojení.

V roce 1983 vydala vláda ČSSR „Opatření pro zkvalitnění čs. státní reprezentace“, ve kterém pověřila ministra zdravotnictví podporou výzkumu a kontrolou podpůrných prostředků. Tím se do té doby pololegální a utajený systém dopování sportovců v ČSSR, na kterém participovali funkcionáři i lékaři, dostal pod přímé řízení státu, konkrétně ministerstva zdravotnictví. Od roku 1985 potom za systém státem řízeného dopingu zodpovídal Ústav národního zdraví pro vrcholový sport. Edice dokumentů ilustruje genezi a vývoj tohoto systému od roku 1972 až do jeho zániku v roce 1989. Doplněná je úvodní studií, která československá specifika zasazuje do dobového mezinárodního i politického kontextu a ve stručnosti popisuje nejen fungování státem řízeného systému podávání dopingu sportovcům, ale i jeho problémy.

Tato kniha bilancuje dokončený projekt Etymologického slovníku jazyka staroslověnského (1989–2022), zasazuje jej do kontextu staroslověnské a etymologické lexikografie a otevírá nové pohledy na výzkum původu a charakteru slovní zásoby staroslověnštiny a dalších slovanských jazyků.