Lidové noviny strana 5 z 91

V prvním roce koronavirové pandemie vyrazil ve Francii žijící spisovatel Martin Daneš na pouť Dolní Bretaní. Za dva týdny nachodil desítky kilometrů, hledal – a skoro našel – nejvyšší bretaňskou horu, navštívil tamní vesnice i města a přeplavil se na jeden z nejmenších obydlených ostrovů. Především ale poznával Bretonce, jejich kulturu, mentalitu a v neposlední řadě bretonštinu – jazyk s bezpočtem dialektů, jímž dnes běžně hovoří jen hrstka jedinců. Ačkoli musel poutník často skrývat tvář pod rouškou a hledání míst, kde by se najedl či přespal, se nejednou proměnilo v dobrodružství, na cestách Dolní Bretaně nasbíral Martin Daneš jedinečné zážitky a navázal nová přátelství – s lidmi i zvířaty. Své cestovní zkušenosti vtělil oblíbený spisovatel a překladatel do „románu přítomného okamžiku“ Bretonci. Citlivě i s jemným humorem v něm čtenáři nabízí možnost prozkoumat rázovitý francouzský region a rovněž zprostředkovává neopakovatelné pocity, které člověk nezažije nikde jinde než na cestě

Kniha navazuje na soubor postních a velikonočních kázání pronesených v pražské akademické farnosti v době první vlny pandemie koronaviru a vydaných pod názvem Čas prázdných kostelů. Také během druhé vlny nákazy hovořil autor často pouze před kamerou, která jeho promluvy zprostředkovávala stále širší „virtuální farnosti“. Její okruh zahrnuje pravidelné návštěvníky bohoslužeb i množství lidí v chrámových lavicích nezabydlených, ale poctivě hledajících odpovědi na důležité otázky, které se týkají místa a smyslu lidské existence v současných proměnách světa. Autor literárně zpracoval kázání na neděle a svátky druhého nejvýznamnějšího okruhu liturgického roku, doby adventní a vánoční. Vznikl tak soubor teologicko-filozofických esejů, nabízejících porozumění duchovnímu smyslu biblických příběhů o očekávání a příchodu spasitele, o lidské touze po naději a radosti v temných dobách a o Boží odpovědi.

Tato kniha zkoumá vliv církevní slovanštiny na starou, střední a novou češtinu. Věnuje se zejména otázce možných církevněslovanských stop ve slovní zásobě staré češtiny a možného vlivu církevněslovanského biblického překladu na staročeský biblický překlad jakož i konceptuálnímu vlivu církevní slovanštiny na představu o jazyce v té době. Hledá svědectví znalostí o církevní slovanštině ve střední češtině. Pojednává o ambivalentní roli církevní slovanštiny v době nové češtiny moderního českého národa.

Po třiceti letech se autor vrací ke svému diplomatickému působení v africké Angole. V zemi se po dlouhé občanské válce připravovaly první demokratické volby. Ve stejné době bylo rozhodnuto o rozpadu České a Slovenské Federativní Republiky, jejíž zastupitelský úřad Jan Klíma vedl jako chargé d’affaires. Mimořádná doba mu při každodenní náročné práci poskytla příležitost důvěrně poznat oficiální prostředí i nesnadný život lidí, osobnosti angolské politiky a kultury i odchovance československých škol na významných angolských postech, velkoměsto i jeho zázemí, angolské tradice, náboženství, jazyk i zvyky. Když výsledek voleb poražená strana neuznala, bojoval tým naší ambasády při vypuknutí nové fáze občanské války o záchranu a zažil válečné hrůzy z bezprostřední blízkosti. Dramatická evakuace velvyslanectví ukončila období mezistátních styků, které už pak nebyly ve větším rozsahu obnoveny.

Tři desetiletí, kterými Německo prošlo od pádu železné opony do konce éry Angely Merkelové, byla bezpochyby pozoruhodným obdobím. Spolková republika zažila politicky „různobarevné“ vlády a jejich četné reformní projekty, zaznamenala výrazné propady stejně jako období hospodářského růstu. Měnila se též role Německa na evropské a mezinárodní scéně i jeho dvoustranné vztahy s Českou republikou. Značně se posunula německá historická sebereflexe, vyvíjel se také obraz Spolkové republiky a Němců v Evropě a ve světě. Kolektivní monografie předních odborníků z Katedry německých a rakouských studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy má za cíl přiblížit českému čtenáři, jakým způsobem se německá společnost v letech 1989–2021 vyvíjela na základě vnitřních výzev i vnějších okolností, jaké hlavní charakteristiky ji tehdy utvářely a jaká témata určovala měnící se celospolečenský diskurz.

V žádném jiném monumentu nejsou tak výrazně vepsány dějiny českých zemí a jejich obyvatelstva jako právě tady. Svatovítskou katedrálu lze nahlížet a vykládat z rozmanitých úhlů, jež můžeme považovat za oprávněné, ale nelze nevnímat aureolu posvátnosti, která katedrálou prostupuje a vyzařuje z ní. Stavba katedrály byla budována s velkými uměleckými aspiracemi. První mistr, který stál v čele stavby, Matyáš z Arrasu, povolaný Janem Lucemburským z Avignonu, přenesl do Prahy vzor francouzské katedrální architektury. Ale Matyášův nástupce geniální Petr Parléř dodal pražské katedrále a její sochařské výzdobě rysy umělecké výjimečnosti. Po dobu vlády Karla IV. postupovala stavba úspěšně kupředu, zastavilo ji až husitské období. Již tehdy katedrála zastávala nezastupitelnou roli v symbolice českého státu: byly zde uloženy korunovační klenoty.

Gymnaziální ředitel Martin Mikoda si láme hlavu nad mimořádně nadaným, avšak problematickým studentem, když jej dostihne šokující zpráva o smrti bývalého spolužáka Tomáše. Profesor Mikoda se začte do zápisků, které si s Tomášem a s dalším spolužákem vyměnil koncem devadesátých let. Ty jej dovedou k nečekaným zjištěním a podnítí k tomu, aby se pokusil střízlivě nahlédnout vlastní minulost – a nikoli pouze tu. Ve víru nadcházejících událostí jej čeká nejedno překvapení, setkání s bývalými láskami a přáteli mu poslouží jako osobitá bilanční psychoanalýza, v jejímž průběhu se bude vyrovnávat s vytěsněnými vzpomínkami. V životech ústřední trojice přátel sehrává důležitou roli literatura. A to nejen jako zábava či odrazový můstek k sebeprosazení, ale především jako prostor, kde lze hledat odpovědi na kruciální otázky, jež jsme si v rytmu každodennosti zvykli přehlížet. Podobné literární zanícení lze vytušit také u esejisty a vysokoškolského pedagoga Jana Koska, který románem Bez iluzí by to nešlo poprvé vstupuje na pole prózy.

Kniha se zaměřuje na civilní administrativní exilové vlády a na tomto prostředí zkoumá prezentaci československého státu v exilu. Všímá si nejen všedního dne politiků a úřednictva, ale i úlohy ceremonielu a politického marketingu při vytváření československé značky. Exilové vlády za druhé světové války investovaly značné prostředky do své kredibility a také mocenské prostředí kolem Edvarda Beneše přikládalo důraz otázkám reprezentativnosti. Práce sleduje československý exilový „vládnoucí dvůr“ jako velké státnické představení. Zajímá ji scéna s kulisami, rekvizitami, kostýmy a touto perspektivou nahlíží také do zákulisí inscenovaného. Platí tak tvrzení objevující se v některých pamětech, že českoslovenští úředníci všech platových stupňů dokázali do konce války naspořit značnou část svých platů v britských bankách. Jak si ostatně koncem roku 1942 zapsal do deníku jeden z úředníků exilové vlády: „Ačkoli Němci poslali leteckou pěchotu do Tunisu, ovzduší optimismu trvá. Zastihl jsem naše zřízence, kteří se přeli o to, jaký kurz bude mít anglická libra po válce.“

Deníky Ivo Ducháčka (1913–1988), privilegovaného úředníka československé exilové vlády v Londýně, zachycují počátky odboje v Paříži od března 1939, evakuaci z Francie v létě 1940 a život ve válečném Londýně až do dubna 1945. Ducháček působil jako politický referent exilového premiéra Jana Šrámka a jako osobní tajemník Huberta Ripky, člena exilového vládního kabinetu, který měl v exilovém ministerstvu zahraničních věcí na starosti mj. záležitosti propagandy. Ducháček, původní profesí novinář, zahraniční dopisovatel Lidových novin, ve svých záznamech téměř reportážním způsobem „zachycuje společenskou atmosféru“. Kromě postřehů ze všednodenního života československého exilu ve Francii a Velké Británii však deníky obsahují také záznamy z četných pracovních jednání. Ty jsou cenné i proto, že podobné více či méně formální konzultace, ad hoc pracovní schůzky či konverzace, které se odehrávaly v hotelech, klubech, restauracích, na společenských akcích a recepcích, bývají jinak na papíře zachyceny jen zřídka. Poskytují obraz o dobové úrovni vědění, stejně jako o informačních vlivech, které spolupůsobily na tvorbu tehdejší politiky i propagandy.

Kniha popisuje vznik a vývoj kamerální účetní soustavy, používané na území dnešního Česka vedle účetnictví jednoduchého a podvojného nejpozději od doby Marie Terezie do roku 1954, a je vůbec první syntézou na toto téma v českém prostředí. Kromě detailní charakteristiky principů kamerálního účetnictví se zabývá rozšířením jedné z jeho verzí, tzv. puteánského účetnictví, v prostředí velkostatků a popisuje uplatnění kamerálního účetnictví označovaného jako tzv. účetnictví státní, resp. československé v orgánech veřejné správy během druhé poloviny 19. století a první poloviny 20. století.

Přehledně uspořádaná kniha informuje o zakladateli zoroastrovského náboženství, o mocné říši Achajmenovců, kterou si podrobil Alexandr Makedonský, líčí boje Parthů a Sásánovců s Římany, sleduje dobytí Íránu Araby a příchod islámu, ničivé nájezdy Mongolů, rozkvět perské kultury a literatury za ílchánů a Tímúrovců i snahy safíjovských šáhů o sjednocení íránské společnosti. Neopomine ani události vedoucí k nástupu dynastie Pahlaví a k jejímu svržení tzv. islámskou revolucí. Text uzavírá stručný výklad o šíitském islámu, genealogická tabulka dynastií, chronologie událostí, přehled česko-íránských vztahů s souhrn statistických údajů o Íránu.

Kniha o krajanech v exotické cizině vznikla na základě telefonických rozhovorů v době covidové ze zvědavosti, jak žijí ostatní mimo svoji rodnou hroudu. Mnozí žijí v zahraničí už většinu svého života a odkrývají nám různorodé osobní, ale i politické motivy, s nimiž se do světa vydali. Našli si domov v cizí zemi? Je těžké se tam uživit? Je možné si najít přátele mezi domorodci? Stýská se jim po jejich zemi? Na tyto a mnoho dalších otázek získala ty nejrozmanitější odpovědi... Mladší generace Brazilců už dost cestuje a většina zná Prahu, Český Krumlov, české pivo a trdelník. Brazilci nechápou, jak můžeme jíst každý den teplou polévku a to i v létě, proč vstáváme a chodíme spát tak brzy, proč nám je v klimatizaci vychlazených místnostech zima, když u nás přece máme dlouhou a studenou zimu.

V románu Demokracie se v rychlých střizích střídají výjevy z New Yorku a Havaje, Jakarty a Kuala Lumpuru, vojenských základen a luxusních hotelů. Spojené státy prožívají definitivní debakl války ve Vietnamu a protagonistka knihy Inez Victorová kolísá mezi dvěma mocnými muži, senátorem Harrym Victorem a agentem Jackem Lovettem. Důležitou postavou v jejím příběhu je i jeho vypravěčka Joan Didionová. Ta v románu vystupuje pod vlastním jménem a projevuje se jako nesmiřitelná pozorovatelka života privilegovaných Američanů. V pořadí čtvrtý román proslulé americké spisovatelky a reportérky je považován za jeden z jejích tvůrčích vrcholů. Zvláště působivě se zde spojuje její nenapodobitelná prozaická břitkost a reportérská pronikavost.

Nová Kaledonie se na první pohled jeví jako ráj na zemi. Azurově modrá laguna, nádherné písčité pláže a endemické rostliny dělají z tohoto ostrova v jižním Pacifiku vyhledávanou turistickou oblast. Dovedete si však představit, že byste na tomto ostrově strávili dva roky v podstatě bez jakéhokoliv kontaktu s okolním světem? Přesně to se stalo Evě Le Peutrec, která se na Novou Kaledonii přestěhovala v roce 2011 a zažila na ní tvrdé protipandemické lockdowny. Přestože bylo toto období pro známou světoběžnici, která dříve žila například v San Francisku nebo v Číně, náročné, dokázala v něm najít i pozitiva když přišla o svobodu vnější, nalezla svobodu vnitřní. O tom vypráví ve své nové knize. A vedle toho se podělí o zkušenosti s tamními školami, gastronomií či s francouzštinou, v níž dodnes zní její východoevropský přízvuk. Jedna z nejslavnějších světových architektek své české kořeny nijak neskrývá a ve Vzpomínkách na jižní Pacifik to dokazuje především smyslem pro humor, který ji neopouští ani v nejtěžších chvílích.

Židé v českých zemích. Společná cesta dějinami nabízí nový pohled na dějiny Židů v českých zemích od raného novověku po současnost. Příběh židovských komunit autoři nahlížejí jako součást dějin českých zemí a prostřednictvím dobových pramenů i výpovědí se zaměřují na perspektivu Židů, zejména na sociální a kulturní provázanost židovského a nežidovského obyvatelstva. Jednotlivé kapitoly spojují témata migrace, náboženského života a vzdělávání, občanství a židovské autonomie, genderu a rodiny, paměti a vzpomínání. Tyto perspektivy revidují konvenční chápání židovské minulosti a současnosti ve střední Evropě a plněji zachycují rozmanitost a mnohotvárnost života Židů v českých zemích.

Dětství spojené s pionýrským hnutím stále patří k životním zkušenostem výrazné části současné české společnosti. Přitom doposud chybělo moderní historické zpracování dějin Pionýrské organizace a různých charakteristických oblastí spjatých s pionýrským hnutím. Předkládaná publikace autorského kolektivu pod vedením historika Jiřího Knapíka (Slezská univerzita v Opavě) se věnuje nejstarší ze tří pionýrských organizací, které u nás v letech 19481989 působily, tedy Pionýrské organizaci Československého svazu mládeže, a to v souvislosti s dlouhodobým studiem dějin dětství v období socialismu. Předností knihy je opora v základním výzkumu klíčových archivních fondů, ve využití široké škály tištěných pramenů, dokumentárních filmů i umělecké tvorby s pionýrskou tematikou. Publikace zpřesňuje naše znalosti o samotném vzniku pionýrského hnutí v letech 19481950 v souvislosti se zánikem Junáka, zároveň nabízí detailní pohled na pokus o reformu hnutí v 60. letech a prosazování její nutnosti v řadách pionýrských pracovníků i stranického vedení. Reforma usilovala o řešení dlouhodobých existenčních problémů PO ČSM: napětí mezi masovostí, výchovným posláním, garantovaným především vazbou na školu, a úsilím o atraktivitu pionýrských činností. Celý tento proces byl v podstatě hledáním vlastní identity pionýrského hnutí, nikoli pouze skrytou či přiznanou snahou vyrovnat se hnutí skautskému. Společně s fenoménem PO ČSM a jisker se autoři věnují dobovým představám o socialistickém dětském kolektivu a na tomto pozadí pojednávají i o některých pionýrských kolektivech, jež se vymykaly tehdejším standardům.