Lidové noviny strana 7 z 91

Heinrich, otec druhého stavitele pražské katedrály Petra Parléře, vzešel patrně z Kolína nad Rýnem, kde vyrůstala kolosální stavba nové katedrály. Usadil se ve Švábském Gmündu a tam působil na stavbě kostela sv. Kříže. Přídomek z Gmündu se v druhé polovině 14. století pojí se jménem dalších mistrů, o nichž se lze domnívat, že byli vzájemně spjati i příbuzenskými vazbami. Jim bylo svěřeno vedení velkých a prestižních staveb. Působili v Basileji, ve Freiburgu v Breisgau, Ulmu, Augsburgu, a na březích Rýna v Kolíně a Štrasburku, jejich práci lze předpokládat i v Norimberku a snad i v Řezně. Největší proslulost získal syn Heinricha z Gmündu Petr Parléř, povolaný v roce 1356 císařem Karlem IV. do Prahy, kde mu bylo svěřeno pokračování stavby katedrály. Jeho dílo se vyznačuje množstvím netradičních nápadů a inovací. Svou mistrovskou kvalitou i duchovním nábojem se dílo Petra Parléře trvale vepsalo nejen do podoby Prahy, ale i do dějin evropského středověkého umění. Petrův syn Václav převzal budování chrámu sv. Štěpána ve Vídni. Mistři z Gmündu byli povoláni ke stavbě dómu v Miláně. Nejmladší syn Petra Parléře Janco odešel až do vzdáleného Záhřebu. Tato skupina velkých stavitelů dostala po své nejvýznamnější osobnosti, druhém verkmistru pražské katedrály, pojmenování Parléři. Ohlas jejich díla, zejména pak v Praze působícího Petra Parléře, byl enormní. S jeho odezvou se setkáváme v různé podobě na mnoha prestižních stavbách na velké části evropského kontinentu. V uměleckohistorickém bádání se proto vžilo označení parléřovský, parléřovský vliv, parléřovský styl apod. Parléřovské dílo se stalo celoevropským fenoménem, který získal charakter mýtu a jemu je tato kniha věnována.

Jak se malá holka z komunistického Československa, již nadchl film Skleněné peklo s Paulem Newmanem v roli architekta navrhujícího mrakodrapy, dostala na stáž do San Franciska? A jak se později prosadila v oblasti, která přála především mužům? Světově proslulá architektka Eva Le Peutrec vám ve své knize prozradí, jak vás mohou složité situace posunout, jak vše zlé přetavit v něco pozitivního a především jak je důležité používat kreativní myšlení. To je jí jako architektce vlastní a během let nalezla recept, jak si je osvojit. Recept, díky kterému připravovala projekty v Číně, v Paříži nebo v Nové Kaledonii. Autorka dává v krátkých kapitolách nahlédnout nejen za oponu vlastních kreativních procesů, ale také do své minulosti. Čtenářům tak kromě jiného prozradí, proč jsou pro ni důležité sny, a zároveň jim popíše, jak se jeden takový sen realizoval.

Dějiny Afghánistánu podrobně mapují historii této malé a chudé země, ukryté ve vysokých horách Hindúkuše, jež se stala moderním nezávislým státem až v polovině osmnáctého století. Ač je Afghánistán stát moderní, díky neschůdnosti svého povrchu či archaickému zřízení početných kmenových společností si dodnes uchoval značnou dávku tajemnosti. Doc. PhDr. Jan Marek, CSc. (1931), indolog a íránista, emeritní zástupce vedoucího oddělení jižní Asie v Orientálním ústavu ČSAV a bývalý zástupce ředitele Indologického ústavu filozofické fakulty Univerzity Karlovy, zabývá se studiem dějin a kultury Afghánistánu, Pákistánu a muslimské Indie se zaměřením na urdskou a perskou filologii.

Kniha na pomezí vizuálních studií, literární historie a sémiotiky se zabývá vztahem obrazu a slova v českém umění dvacátých a šedesátých let 20. století. Sleduje překračování hranic mezi obrazem a slovem, zabývá se vizualizací slov i případy, kdy obraz zastupuje text. Všímá si, jak se může obraz se slovem prolínat, spojovat, střetávat nebo posouvat na jeho místo. Umění konfrontuje s širší oblastí vizuality (obrazové hádanky, piktogramy, mapy, knižní grafika, reklama aj.) a zabývá se rolí, jakou různé podoby sdělení ve společnosti hrají.

České dějiny středověku, především středověká historiografie a kultura středověku představují spolu s pomocnými vědami historickými a chronologií zvláště hlavní životní badatelská témata profesorky Marie Bláhové. Za zmínku stojí především vydání Historické chronologie (2001), překlady českých středověkých kronik a rada odborných studií k nim, zejména pak zpracování historického komentáře k publikaci Staročeská kronika tak řečeného Dalimila, jíž byla udělena v roce 1997 Cena rektora Univerzity Karlovy za nejlepší vědeckou publikaci v oboru společenských věd. Působení Marie Bláhové je pět desetiletí (od roku 1971) nerozlučně spjato s nynější Katedrou pomocných věd historických a archivního studia Filozofické fakulty UK, v jejímž čele stála v letech 2000 až 2019. Předkládaný výbor z neobyčejně bohaté publikační činnosti paní profesorky představuje skromný výběr, zdaleka nepostihující celé spektrum její odborné činnosti. Zařazeny tak byly primárně studie, zaměřené na problematiku narativních pramenů, oblast pomocných věd historických je reprezentována nepoměrně skromněji. Příkladem širokého záběru výzkumu k nejrůznějším otázkám dějin středových Čech jsou pak jednak statě o vzdělání a školách v přemyslovských Čechách, jednak studie o nejstarších špitálech evropských a pražském zvláště. Uspořádala Josefína Knoblochová ve spolupráci s Ivanou Ebelovou

Pod cypřišem se sklenkou ouza je další kniha, kterou napsala Pavla Smetanová. Po úspěchu knih Příběhy z olivového ostrova a Korfu bez průvodce nás znovu svým netradičním způsobem zve na Korfu, aby nám představila ještě další půvaby a překvapení tohoto ostrova, pobavila nás příběhy jeho obyvatel, své rodiny i zážitky s turisty... Vypadá trošku jako deformovaná kytara. Má všecko, co si člověk může přát. Hory, nížiny, pláně, olivové háje a cypřišové lesy, moře i starobylé město, malé vesničky a obrovské útesy. V zimě zde kvetou mandloně. Horké klima v létě a mírné v zimě. Spousta milých lidí, co se pořád usmívají. Tak to je náš ostrov. Ráj na zemi.

Přemýšlení o středověkých starých babách a jejich obrazech má emancipační hodnotu vysvobozuje nejen z konvencí a pout, ale i z diktátu mladě se jevícího, zdravého, pracovitého a množícího se těla. Blízkost smrti připomínaná starou ženou byla ve středověké imaginaci vždy rovna i blízkosti věčnému životu. Se stářím a s jeho reflexí je spojena šance na brzký únik ze světa a času, tedy ze života konečného Čtenářko, čtenáři, a zvláště ty, smutný starý dědku, který se zde o sobě nic nedočteš, tahle knížka je vážná. Není výsměšná, útočná ani ponižující. Jsou v ní všelijaké poznatky. Co dělat, když tě četba rozčílí? Babo raď!

Monografie Chrám Matky Boží před Týnem v období středověku vznikla díky dlouholetému zájmu o tuto výjimečnou památku. Je založena především na zhodnocení významu architektonické skulptury chrámu a jejího dosahu v rámci pražského sochařství v období vrcholného a pozdního středověku. Díky své mimořádné důležitosti na sebe tento staroměstský monument soustředil pozornost celé řady předních českých historiků a historiků umění. Kniha je věnována v hluboké úctě profesoru Jaromíru Homolkovi in memoriam, který se velmi výrazně zasloužil o poznání středověké podoby Týnského chrámu.

Příslušníci šlechtického rozrodu Hertvíků z Rušinova (zemanů z Ostružna) byli na Čáslavsku a Chrudimsku usazeni nejpozději od počátku 14. století. K nejznámějším představitelům rodu patřil Jan Hertvík z Rušinova a na Lichtenburku (cca 13951455). Když v roce 1455 umíral, ze světa odcházel bezpochyby jeden z nejmocnějších mužů polipanské éry. Roku 1440 byl zvolen hejtmanem čáslavského kraje a tím dosáhl pomyslného vrcholu politické kariéry. Jan Hertvík z Rušinova patřil k předním orebským hejtmanům, později k přátelům a podporovatelům Hynka Ptáčka z Pirkštejna a po roce 1444 byl také hlavním stoupencem a podporovatelem vzestupu Jiřího z Poděbrad. Na troskách bývalého vilémovského opatství vybudoval rozlehlé pozemkové impérium, které se mohlo směle rovnat i majetkům předních šlechtických rodů v zemi. Kniha sleduje osudy všech známých příslušníků rozrodu, jež jsou zasazeny do širšího kontextu vývoje východočeské šlechty, od prvních písemných zmínek až po vymření rodu na počátku 16. století.

Svazek obsahuje výběr z pamětí jednoho z předních duchů našeho národa ve 20. století, Bohumila Němce. Proslul jak ve vědecké obci svým objevem mechanismu vnímání zemské tíže rostlinami, tak svou až opovážlivou kandidaturou na prezidenta Československé republiky v roce 1935. Jeho zásluhy o českou vědu jsou neopominutelné: vysokoškolský profesor, reprezentant naší vědy (nejen biologie) v mezinárodním měřítku, pečlivý správce vědeckých institucí, vášnivý obhájce svobody výzkumu i výuky, bojovník proti iracionalismu všech podob a vyznání. I když své Vzpomínky psal převážně v padesátých letech minulého století, a jsou tedy situací v tehdejším Československu ovlivněny, jejich výpověď o Němcově životní dráze je stále živá a poskytuje velmi zajímavý pramen poznání nejen pro dějiny vědy.

Žijeme v neklidné době, která od politiků žádá neustálou improvizaci. Problémy, se kterými se společnost v dalších letech utká, budou složité a nové. Jednu krizi vystřídá jiná. O to důležitější bude osobnostní integrita lidí ve vedoucích pozicích, jejich morální kompas. Volba politika s poruchou osobnosti do vysoké funkce nikdy žádné zemi neprospěla. Argumentovat pragmatickými důvody se vždy ukázalo jako liché. Psychopat, který nezná empatii, pocit odpovědnosti ani hlas svědomí, pro kterého je jazyk prostředkem manipulace, ale nikoliv nástrojem komunikace, dnes dokáže fatálně ohrozit nejen své společenství, ale celou planetu. Jak je možné, že psychologické posudky vyžadujeme od vrcholných manažerů a pilotů letadel, ale politiku může dělat každý? Zkusme na chvíli nepřemýšlet o tom, co nám politici říkají a slibují, ale o něčem mnohem důležitějším. Jací jsou to lidé.

Publikace v první části představuje tematickou oborovou literaturu včetně kvalifikačních prací a následně sleduje vývoj vztahu státu a kinematografie na detailně vykresleném pozadí proměn národní kulturní politiky od roku 1989 až téměř do současnosti. Vychází jak z teorie kulturního pole, tak z rámce advokačních koalic, díky nimž může definovat zájmové komunity, jejich hodnotová kritéria, postupné proměny paradigmatu v závislosti na vnitřních a vnějších okolnostech, a zároveň upozornit na rizikovost některých aspektů a navrhnout, jaké postupy usnadňují proces vyjednávání.

Ozzy Osbourne (*3. 12. 1948, Aston, Birmingham) jeden z nejznámějších, ale také z nejkontroverznějších rockových zpěváků současnosti. Se skupinou Black Sabbath a posléze jako sólový umělec získal za svou tvorbu bezpočet významných ocenění (Grammy 1993, 2000) a na celém světě prodal přes sto milionů hudebních nosičů. V roce 1996 založili s manželkou Sharon Ozzfest, první národní hudební festival věnovaný hard rocku, který měl představovat nové talenty. Koná se jednou ročně a část zisku putuje na nejrůznější charitativní účely. V roce 2000 se dočkal vlastní hvězdy na pověstném hollywoodském chodníku slávy. Osbourneovi byli hlavními protagonisty reality show The Osbournes, kterou vysílala hudební stanice MTV.

Šílenec a Silence byli během normalizace přátelé na život a na smrt, po sametové revoluci se však jejich životní cesty začaly rozcházet, až se nakonec rozdělily zcela. Na pozadí neobvyklého přátelství hledá nový román Martina Fendrycha odpovědi na otázky, jež jsou příznačné pro naši současnost, i na ty, kolem kterých krouží literatura v podstatě od nepaměti. Kam až člověk dokáže zajít, aby dosáhl svého? Co můžou způsobit vlny dezinformací, jimž jsme momentálně vystaveni? Z čeho profitují populistická hnutí, která jsou v posledních letech na vzestupu? V románu Šílenec nahlédnou čtenáři do zákulisí politických machinací, pod roušku marketingových triků, připomenou si předrevoluční napětí i porevoluční nadšení. Ale především mohou sledovat napínavý příběh dvou na první pohled protikladných jedinců, jejichž osudem nemilosrdně zamávaly turbulentní proměny společnosti posledních několika desetiletí.

Korespondence mladočeského politika a roudnického starosty Ervína Špindlera (18431918), kterou adresoval v letech 18671899 své snoubence a manželce Marii Procházkové, představuje cenný pramen k poznání privátní a veřejné sféry české měšťanské rodiny v Rakousko-Uhersku i zajímavý příspěvek k výzkumu moderních politických dějin konce 19. století. Soukromě laděné dopisy ze šedesátých a sedmdesátých let, ve kterých dominovala milostná tematika a každodennost manželského života, postupně nahrazovala témata související s výkonem poslaneckých mandátů E. Špindlera v Praze a ve Vídni. Soubor 140 dokumentů nás nepřímo seznamuje také s osobností Marie, která byla některými současníky považována za jednu z nejvzdělanějších žen pražské měšťanské společnosti.

Kniha Jak je důležité míti styl. Pocta Janě Hoffmannové vychází u příležitosti životního jubilea prof. PhDr. Jany Hoffmannové, DrSc., přední osobnosti naší i zahraniční jazykovědy. Kniha je rozčleněna do pěti oddílů. Ty pokrývají jednak teorii stylu a hlavní oblasti stylistického výzkumu (texty psané, mluvené, umělecké, mediální), jednak oddíly ilustrují způsoby, jakými jsou poznatky z oblasti výzkumu stylu užívány v dalších oborech lingvistiky (např. gramatice, syntaxi, lexikologii, sociolingvistice).