Lidové noviny strana 8 z 91

Morální rozhořčení nehrálo v pádu Husákova režimu prvořadou roli, jakkoli to tak v sametové revoluci vypadalo. Bylo spouštěčem hlouběji zakořeněných pochyb o existenčních perspektivách lidu s přirozeným právem na štěstí Kniha obsahuje eseje, rozhovory a polemiky, které vycházely od roku 2000 příležitostně v časopisech, sbornících a fotografických publikacích. Vznikaly většinou z vnějšího podnětu a obsahují interpretace mezních situací v historii komunistického režimu (únor 1948, srpen 1968, leden 1969, leden 1977, listopad 1989 atd.), které dodnes plně zaměstnávají odbornou historiografii i obecnou paměť. Autor neusiluje o syntetické pojetí a vědecké podání. V biograficky laděném úvodu upozorňuje na souvislost mezi profesním psaním o nedávné minulosti a osobní zkušeností s pamětí jako místem střetávání života a dějin.

Touto knihou se dostává čtenářům do rukou soubor třiatřiceti příspěvků od více než čtyřiceti autorů, jež spojuje několik rozpoznatelných témat. Jsou to dějiny měst a městských řemesel v raném novověku, dále historie Židu a židovské kultury v českých zemích, a konečně i několik studií, jež přibližují nebo i v drobných edicích zpřístupňují některé pozoruhodné pramenné objevy. Všechny tyto texty mají jednoho společného jmenovatele či vlastně jmenovatelku. Jsou věnovány docentce a od roku 2019 i vedoucí Katedry pomocných věd historických a archivního studia Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Ivaně Ebelové jejími kolegy, přáteli a žáky, a svým tematickým záběrem odrážejí její odborný zájem. Již několik generací studentu, kolegové a mnohdy i amatérští badatelé vědí, že se mohou na docentku Ebelovou obrátit i s tím nejméně čitelným textem, a že se jim dostane ochotné pomoci včetně důkladné interpretace přečteného. Z její vysoké odbornosti v oboru novověké paleografie pak vychází i teoretické promýšlení ediční práce a pochopitelně vlastní výzkum, který je vždy založen na důkladné znalosti pramenů. Předkládaný sborník je výrazem úcty jubilantce a zároveň oceněním její leckdy možná nenápadné, ale o to užitečnější práce.

Současná doba je často charakterizována jako éra obrazů, upřednostňující vizuální vnímání světa. Předkládaná publikace si klade otázku, v jaké míře a jakými způsoby byl tento přístup ke světu uplatňován v minulosti. V úvodu je představen koncept transdisciplinarity, který nabízí možnost rozvinout předchozí metodologické teorie a ústrojně je propojit s praxí. V další části autoři sledují proces formování kulturního dějepisu jako svébytné formy historikovy práce v české historiografii od konce 19. století do roku 1989. Řešení problémů spjatých s kulturními dějinami provázel neustálý dialog mezi historiografií a dalšími vědními obory, mezi nimiž zaujímal významné místo dějepis umění. Praktické výsledky této rozpravy přináší závěrečný blok kapitol, v nichž se autoři věnují otázkám vztahu textu a obrazu, kultu a prostoru, imaginace, reprezentace či míst paměti na příkladech zvolených z dlouhého období od raného středověku až po naši nedávnou minulost.

V současné době se v léčbě svých onemocnění až příliš spoléháme na sílu zdravotního systému a všemocnost moderní lékařské vědy. Vzdalujeme se představě, že medicína je v řadě oblastí mnohem slabší, než jsou možnosti vlastní přirozené ochrany. Naprostým základem moderních vědeckých metod, prostředkem, kterým věda uznává existenci materiálního světa, se stalo pátrání po objektivních příčinách potíží. Koncept medicíny založený na důkazech řeší pacienta jako objekt a nedoceňuje jeho subjektivní způsoby prožívání a psychosociální souvislosti obtíží. Léčení konkrétní nemoci pak často převažuje nad uzdravováním nemocného člověka. To jsou zcela zásadní myšlenky doktora Jana Hnízdila a fyzioterapeutky Zuzany Baluchové, které představují ve své knize na dnes velmi frekventované problematice bolestí zad. Prof. PaedDr. Pavel Kolář, Ph.D., přednosta Kliniky rehabilitace a tělovýchovného lékařství, 2. LF UK, Praha

Historie potlačovacího aparátu nacistického Německa, soustředěného pod křídly organizace SS, se i mnoho desetiletí od skončení druhé světové války stále těší značnému zájmu odborné i laické veřejnosti. Jeho brutalita i výkonnost vyvolávají dodnes řadu otázek, dohadů a spekulací. Autoři ve svém výzkumu postupovali podle hierarchického členění potlačovacího aparátu a zaměřili se na špičky represivních složek v protektorátu Čechy a Morava. Práce popisuje osudy mužů ve funkcích velitelů bezpečnostní policie a bezpečnostní služby, pořádkové policie a Waffen-SS, které spolu s armádou představovaly skutečný pilíř německé vlády v protektorátu.

V druhé polovině padesátých let 20. století bylo stále více zřejmé, že stalinistickému modelu budování socialismu jako specifickému modernizačnímu projektu dochází dech. Tato skutečnost se projevila v řadě krizí, kterými jednotlivé země východního bloku procházely, silně však rezonovala rovněž v marxistickém myšlení. Československá stranická inteligence si začala uvědomovat, že problémem dne není oficiálně ohlašovaný přechod od socialismu ke komunismu, ale především reformulace celého projektu socialistické modernity. Poststalinští intelektuálové opustili schémata marxistické ortodoxie a zahájili hledání nových interpretací (nejen) Marxových spisů, jež by poskytly adekvátní koncepty pro řešení aktuálních problémů. Heslo Rehabilitovat Marxe! tedy neznamenalo jen očistit marxismus od dogmatických nánosů, ale především jej pozvednout na výši doby a prokázat jeho filozofickou převahu. Kniha představuje historickou a kritickou analýzu tohoto myšlenkově bohatého projektu.

Kniha se v jednotlivých kapitolách přímočarým a srozumitelným jazykem zabývá klíčovými faktory současného vývoje Turecka (vnitropolitické konflikty, pokus o vojenský převrat, zavedení specifického prezidentského systému, fungování ekonomiky a justice aj.). Skládá tak pestrý obraz mnohdy překotně působícího vývoje, který bývá často chápán jako odcizování se Turecka od Evropy. Autor rozebírá také historické souvislosti dnešního dění a širší kontext vztahu Turecka se Západem, Ruskem i jeho angažování v Sýrii. Byť se v minulosti propagovaný obraz Turecka jako vzoru sekularizované muslimské demokracie z dnešního pohledu ukazuje jako idealizovaná představa, bylo by předčasné, až domýšlivé tuto dynamickou a v mnoha ohledech moderní společnost odepisovat jako ztroskotanou demokracii či rezignovat na snahy o její hlubší porozumění.

Ostouzený i oslavovaný, popularizovaný i potlačovaný, především ale více než sto let přítomný. Tramping, ryze český fenomén, jenž se zrodil ve stínu povltavských lesů na úsvitu československé samostatnosti. Třebaže se jeho počátky skrývají v mlze času, jeho osud představuje pozoruhodný příběh touhy po svobodě, volnosti a opravdovosti, a to napříč generacemi a v různých politických režimech. Trampové se ocitali v hledáčku prvorepublikových mravokárců i státních orgánu, byli sledováni úřady v době protektorátu, komunistický režim je považoval za problémové pásky a chuligány. Dějiny trampingu však nejsou jen historií pronásledování a represí, ale také životní radosti, nezaměnitelného humoru a hledání romantiky i čistých mezilidských vztahů v záři táborových ohňů nebo jen tak pod hvězdnou oblohou. Kniha Putování za obzor ukazuje cestu českého trampování od prvopočátků až do sklonku komunistické diktatury.

Slovenský básník, novinář a politik Ladislav Novomeský (1904-1976) náležel do okruhu marxistických intelektuálů, kteří byli krutě postiženi stalinskými represemi v padesátých letech. Monografie klade důraz na objasnění příčin Novomeského obvinění z tzv. slovenského buržoazního nacionalismu, jeho vyšetřování, odsouzení a věznění, dále se zabývá básníkovým dlouholetým nuceným pobytem v Praze spojeným se zákazem publikování a přežíváním na okraji společnosti, jeho pozdější politickou rehabilitací a postupným návratem do veřejného dění. Vykresluje Novomeského politický i lidský portrét a zamýšlí se nad motivy jednání levicového tvůrce, který službě komunistické ideji zasvětil celý život a po únoru 1948 za ni zaplatil pronásledováním, ztrátou osobní integrity a hlubokými pocity viny, znovu probuzenými a opětovně zklamanými nadějemi i zničeným zdravím, ale přesto se nikdy nedokázal s komunistickou stranou a její ideologií rozejít.

Dění v Severní Koreji bedlivě sledují média a politici po celém světě, přesto se k nám z této země dostává jen velmi omezené a cenzurované množství informací. Kniha koreanistky Niny Špitálníkové, která přináší sedm rozhovorů se severokorejskými uprchlíky, proto představuje mimořádně cenný a unikátní příspěvek k poznání jednoho z nejtužších autokratických režimů na světě. Životní osudy sedmi zpovídaných severokorejských uprchlíků jsou mimořádně pestré. V knize promlouvají jak ti, kteří proti režimu dlouhodobě revoltovali, tak ti, kteří s ním sympatizovali, jak ti, kteří byli zvyklí na blahobyt, tak ti, kteří se museli celý život ohánět, aby se alespoň občas najedli. Díky rozmanitosti zpovídaných osob mají čtenáři jedinečnou možnost nahlédnout pod roušku severokorejského režimu, poznat mentalitu Severokorejců i jejich každodennost, a to z mnoha úhlů. Jak funguje severokorejská indoktrinace? Co pro tamní obyvatele znamená trojice zbožštěných vůdců? Jaký je rozdíl mezi životem na vesnici a ve městě? Na tyto a mnohé další otázky najdete odpověď ve strhujících výpovědích sedmi silných osobností, které se rozhodly riskovat vlastní život, utéct z KLDR – a poznat svobodu.

Proč v Československu vyrovnání s holokaustem začalo později a postupovalo jen zdráhavě? Dodnes se tvrdošíjně udržuje představa, že za to byl zodpovědný zejména komunistický režim, který holokaust tabuizoval. Peter Hallama namísto tohoto zjednodušeného vysvětlení na základě detailního studia pramenů analyzuje podmínky a možnosti jeho připomínání v době od konce druhé světové války do konce státního socialismu. Přibližuje židovský pohled na šoa a aktivity přeživších a židovských obcí. Sleduje proměny národní paměti a ukazuje, že k marginalizaci holokaustu přispíval (a dodnes přispívá) český nacionalismus, antisemitské stereotypy a heroický obraz dějin. Napětí mezi dějinami pronásledování Židů, utrpením českého národa, komunistickým odbojem a jejich připomínáním ukazuje také na příkladu místa paměti Terezín.

Kniha Jak vystavujeme soudobé dějiny. Muzeum v diskusi je pozváním k debatě o současných muzeích. Obsahuje tři studie, tři záznamy debat a tři překladové texty. Ve studiích autoři nabízejí kritickou reflexi vystavování soudobých dějin v českých muzeích. Debaty přinášejí mozaiku pohledů na budoucnost národních muzeí, vystavování kontroverzních dějin a muzejní edukaci. Překladové texty jsou zamýšleny jako inspirace pro kurátory i muzejní teoretiky, stejně jako celá kniha však mohou posloužit také návštěvníkům muzeí. Autoři knihy věří, že reflexe a diskuze jsou zásadní součástí muzejnické i návštěvnické praxe a že muzea jsou v 21. století důležitým místem dialogu nejen o minulosti. Na muzeích proto záleží.

Kniha je již třetí výběr z textů Zdeňka Lukeše, které byly publikovány v sobotní příloze Orientace v Lidových novinách, tentokrát v letech 20172020. Přibližuje svět architektury zhruba od druhé poloviny 19. století až do současnosti a vedle hvězdných autorů, jako jsou Jan Kotěra, Josef Gočár, Otakar Novotný, Dušan Jurkovič nebo Otto Wagner, Antoni Gaudí a Le Corbusier, defilují zde také Karl Ernstberger, Otto a Karl Kohnovi, Otto Reichner, František Kavalír, Ladislav Skřivánek či Thomas Short, tedy jména dnes už prakticky neznámá. Totéž platí i pro stavby jsou mezi nimi jak slavné dominanty, tak i objekty, o nichž se moc často nepíše. Kniha obsahuje také několik menších cyklů: první představuje charakteristické rysy jednotlivých architektonických stylů, další práce slovenských architektů v českých zemích a recipročně těch českých v zemi našich sousedů, jiný se pak týká nedávno nově vyhlášených národních kulturních památek.Část věnovaná zahraničí zahrnuje stavby v USA, Španělsku, Brazílii, Německu, na Slovensku, v Rakousku, ve Velké Británii a také v exotické Ghaně.

Kniha přináší ucelený soubor kázání a zamyšlení z podivuhodných Velikonoc roku 2020. Jednotlivá nedělní zastavení, která byla původně přenášena on-line z prázdného kostela Nejsvětějšího Salvátora, reflektují nejvýznamnější křesťanské svátky i s ohledem na dobu koronavirové pandemie. Na pozadí aktuální situace připomíná Tomáš Halík i hlubší rány tohoto světa-upozorňuje na krizi církve a novodobé farizeje, problémy politického populismu či fundamentalismu. Čas prázdných kostelů je adresován široké veřejnosti-ukazuje, že se doba pandemie nesmí nahlížet jako Boží trest, ale spíše jako otevřená výzva k solidaritě a k hluboké vnitřní proměně: "Jsem přesvědčen, že Boží výzvou této doby je usilovat o globalizaci soucitu a solidarity, snažit se proměnit nezadržitelný proces globalizace v proces komunikace a empatie."

Kde domov můj? Česká hymna obsahuje motiv hledání a nacházení domova. Ten v bývalém Československu našlo více než sto namibijských dětských válečných uprchlíků z Angoly, kteří zde byli přijati na výchovu a vzdělání jako výraz internacionální pomoci SWAPO, osvobozeneckému hnutí bojujícímu za nezávislost Namibie. Velké světové dějiny pád železné opony, konec komunistického režimu v ČSSR a získání nezávislosti Namibie však vedly k nucené relokaci dětí do Namibie, jejíž jazyk ani kulturu pořádně neznaly. Ze dne na den se ocitly na africkém venkově v neznámých rodinách. Tato kniha rekonstruuje dosud neznámou historii této skupiny Afročechů, snaží se porozumět komplexnímu fenoménu formování jejich kolektivní paměti, identity a pojetí domova. Ten jim však neustále uniká a rozbíhá se někde mezi ČSSR, kde prožili své dětství, Českou republikou, kde je jim odepíráno češství, a Namibií, kde nyní většina z nich žije.

Profesor Josef Petráň (1930-2017) patřil k nejvýznamnějším českým historikům s rozsáhlým a metodologicky pozoruhodným rejstříkem badatelských témat. Jeho celoživotní akademická dráha byla spjata především s Univerzitou Karlovou, roku 2005 mu jako výraz ocenění vědeckých a pedagogických zásluh udělila hodnost doctor honoris causa Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Ve volbě námětů vědeckých děl Josefa Petráně se odrážel jeho vztah k rodné obci Ouběnice, podblanické krajině, českému venkovu, hmotné kultuře předků, Univerzitě Karlově a dramatickým zlomům v českých dějinách. Kniha Dílo Josefa Petráně a současná historická věda připomíná hlavní témata celoživotního odborného zájmu předního českého historika. Jednotlivé kapitoly napsali akademičtí pracovníci Historického ústavu Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, především z řad mladší a střední badatelské generace. Autorky a autoři mají k tématům Petráňova mnohovrstevného díla odborně blízko, ve své badatelské činnosti na něj navazují a kriticky se s ním vyrovnávají. V předkládané publikaci se pokouší postihnout Petráňův přínos k metodologickému pojetí zkoumaných témat a interpretovat je optikou nových generačních a vědeckých zkušeností v současné historické vědě.