Lidové noviny strana 15 z 91

Poutavé a poučné čtení o pravých i virtuálních příčinách současné tolik diskutované řecké krize pohledem Češky žijící v Řecku, doplněné věcným pohledem odborníka na ekonomickou situaci. Kniha pomáhá pochopit rozdíly mezi kulturními, sociálními, ale i politickými rozdíly našich zemí a nutí čtenáře nejen přemýšlet nad tím, zda-li jsou obecně přijímané stereotypy opravdu skutečností, ale také uvažovat nad výhodami, jež přináší fungování systému naší republiky, o kterém tak rádi a často pochybujeme. Na konkrétních životních situacích autorka vtipně ukazuje neuvěřitelnost kruhu sestaveného z dluhů, zneužívání postavení, nedbalého státu, pštrosích řešení i kuriózních nápadů.

Kniha se věnuje problematice druhé světové války a její autor se pokouší nalézt nový způsob interpretace tohoto obrovského konfliktu. Nepředkládá žádnou další syntézu a nezaměřuje se ani na některé konkrétní tažení či dokonce osobu významného vojevůdce. Místo toho se soustředil na tematické problémy respektive na proces jejich řešení a osobnosti „řešitelů“. Těžištěm jeho zájmu se přitom stala střední fáze konfliktu, vymezená zhruba obdobím od konce roku 1942 do vrcholícího léta roku 1944. V tom se předkládané dílo může odlišovat od jiných, neboť se pokouší vyprávět příběh takových jedinců i organizací, a to nikoli nějako anekdotickou, romantizující nebo ryze vojensko-historickou formou, nýbrž jako klíčovou součást, sloužící k pochopení toho, jak bylo v impozantním válečném dění dosaženo obratu.

Sborník obsahuje příspěvky zabývající se lexikologií, frazeologií, korpusovou lingvistikou, ale také jazykovou kulturou či morfologií, čímž reflektuje košatost vědecké osobnosti prof. Čermáka a jeho široký rozhled po jazycích a jazykovědě.Jubilejní dvacátý svazek řady Studie z korpusové lingvistiky jsme věnovali jejímu zakladateli prof. Františku Čermákovi, který se v roce 2015 dožívá významného životního jubilea a doma i ve světě je uznávanou vědeckou kapacitou.

T. G. Masaryk a Viktor Dyk zosobňovali odlišnou reflexi české národní identity, češství – a z toho plynoucí rozdílný koncept národní ideologie a politiky. Masarykovo češství bylo pevně provázáno s duchovně fundovanými humanitními hodnotami, se sociálním reformismem, s kulturním internacionalismem, s otevřeností vůči Evropě a světu a vstřícným přístupem k sousedním národům, v nichž chtělo více než latentní nepřátele spatřovat potenciální partnery a spolupracovníky na společném díle. Dykovo češství bylo obranné a bojovné, více opřené o domácí tradice, obráželo stálé obavy z ohrožení, především ze strany Němců, vůči nimž si zachovávalo nedůvěřivý, skeptický odstup, ale i z vlastních řad, v důsledku nedostatečnosti národního společenství pro výši jeho úkolu…. Oba byli přitom velmi kritičtí k vlastnímu národu a postulovali mu náročný program, poslání a mravní imperativ. Studie, jež vychází ve druhém, doplněném vydání, poprvé synteticky zachycuje vývoj vztahu Viktora Dyka a T. G. Masaryka v průběhu první třetiny 20. Století a srovnává různá pojetí češství, české a československé státnosti, jež se v něm střetala.

Hlavním tématem je sociální jistota jako organizovaná solidarita. Van Istendael se zamýšlí nad tím, zda a jakým způsobem mohou Evropané bránit hodnotu sociální státnosti, případně jak je možné uchovat dědictví solidarity v prostředí ultraliberálního kapitalismu. Autor poměrně ostře kritizuje některé evropské instituce, MMF a finanční trhy, které podle něho využívají finanční a ekonomické krize k tomu, aby tento pilíř oslabily či porazily. Jeho text - bez ohledu nakolik se s ním čtenář dokáže identifikovat - lze chápat jako zajímavý vklad do široké mozaiky názorů, které v současných diskusích v souvislosti s ekonomickou či hospodářskou krizí posledních let zaznívají. Van Istendaelovy úvahy doprovázejí texty tuzemských autorů Jakuba Jinka, Jindřicha Šrajera a Romana Míčky, členů Pracovní skupiny pro sociální otázky při České biskupské konferenci, které Van Istendaelovy myšlenky zasazují do širších sociálních, filozofických a teologických souvislostí, a to i s ohledem na specifika českého prostředí.

Texty Tomáše Halíka z let 1989 – 99 – od dob jeho působení v „podzemní církvi“ v kruhu poradců kardinála Tomáška, přes první veřejná vystoupení v dramatickém roce 1989 po celé první desetiletí mladé demokracie – spojuje téma odpovědnosti za duchovní a morální stav společnosti a věrohodnosti církve. Jde o souhrn proslovů a úvah člověka, který byl bezprostředním svědkem a do určité míry spoluaktérem událostí, které předcházely, spoluutvářely a následovaly pád komunismu a zrození svobody – a to zejména v jednom sektoru společenského dění, totiž v oblasti, v níž se prolínala kultura, politika a náboženství; člověka, který v sobě spojoval vášeň aktivního účastníka se snahou zároveň reflektovat ono dění očima sociologa a teologa a pokoušel se nabízet vize a podněty pro budoucnost, která se slibně a dramaticky otevírala. Výběr textů doprovází autorova reflexe jeho tehdejších myšlenek s odstupem čtvrtstoletí a zároveň jeho komentář k tehdejším událostem a osobní vzpomínky, které zejména mladší generaci mají přiblížit dobový kontext.

Vzpomínková kniha Bruno Schreibera začíná nahlédnutím do života položidovské rodiny v České Lípě před druhou světovou válkou. Po roce 1938 musela rodina město, které se stalo součástí takzvaných Sudet, opustit. Na vesnici ve středních Čechách pak přečkávala těžké válečné časy. Autor připomíná tehdejší život na venkově i s jeho úsměvnými stránkami, ale také historické události, které na jeho rodinu neblaze dopadaly. V závěru války byl i on, jako patnáctiletý chlapec, internován v koncentračním táboře Terezín, což ho poznamenalo na celý život. Ani existence v poválečném a posléze komunistickém Československu nebyla bez problémů. Několik kapitol věnuje i úseku svého života ve Švýcarsku, kam emigroval v roce 1969. Kniha je autentickým, čtivým svědectvím o době od třicátých let až do dnešních dnů.

Když jsem před lety navštívil psychiatra, abych zjistil, jestli je moje chování normální, paní doktorka mi pověděla, že trpím směsicí grafomanie, spasitelského komplexu, aktivizmu, naivizmu, idealizmu, exhibicionizmu, občasných depresí i dalších duševních nemocí a osobnostních poruch. Prášky mi tehdy žádné nedala. Prý moje články ráda čte a bylo by škoda mne tlumit. Od té doby uběhla řada let. Kdo ví, jak na tom dneska vlastně jsem. Až si přečtete Zaříkávače nemocí, uděláte si obrázek o mojí diagnóze sami. Zaříkávač nemocí je sestavený z textů, komentářů a rozhovorů, věnovaných nemocem lidí, vrcholového sportu, politiků i celé společnosti. Datují se od roku 2010, kdy vyšla knížka Mým marodům, do současnosti. Do knížky jsem přispěl i pestrými fotografie z mého pestrého života.

Sborník přináší kulturněhistorické studie přátel a kolegů Zdeňka Hojdy. Zaměřují se na všechny oblasti – mezi kulturou a uměním -, které jsou oslavenci blízké: črty z dějin umění, střípky ze severské historie, jazykové hříčky, postřehy z historických (a historikových) cest, jež se vymaňují podřízenosti času… 17. října 2013 oslavil významné životní jubileum doc. PhDr. Zdeněk Hojda, CSc., archivář a historik kulturních dějin raného novověku, docent Katedry pomocných věd historických a archivního studia Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V přednáškách, seminářích a odborných pracích se věnuje pramenům k problematice kultury všedního dne a kulturní historii, stejně jako otázkám historické paměti. Výsledky své práce prezentuje na domácích i zahraničních vědeckých konferencích, z nichž některé sám organizuje či spoluorganizuje.

Kniha „Žít v dialogu“ je druhým dílem souboru tématicky utříděných myšlenek z děl Tomáše Halíka. Zatímco první díl s názvem „Žít s tajemstvím“ obsahoval hlavně teologicko-filozofické úvahy, v této navazující knize najde čtenář také sociologické, historiografické a politologické reflexe fenoménu náboženství. Autor se zaměřuje i na otázky vztahu mezi náboženstvími, vztahu české společnosti k víře, vztahu náboženství a politiky, dějinnými proměnami církve a nakonec vztahem víry a humoru. K etice dialogu patří vzdát se monopolu na pravdu. Vzdát se monopolu na pravdu neznamená vzdát se pravdy, nýbrž spíše stát se pravdivější; umět se v pokoře ponořit do hloubky pravdy, zakusit, že je hlubší, širší, dynamičtější než naše rybníčky, které jsme dotud za jedinou pravdu uznávali. Česká zbožnost, zraněná dějinami, je plachá. Těžko ji měřit, těžko ji popsat. Je “zprvu trpká sic”, jako česká réva ve známém dialogu krále Karla s Buškem z Velhartic; má však svoji chuť, jiskru i sílu. Křesťanství patří do politiky – avšak jako kritický protihráč moci, plnící důležitou, ale také nevděčnou a nebezpečnou úlohu proroků: snímat moci auru posvátna, po níž tak ráda sahá, ukazovat – jako Nathan Davidovi –, že i králové jsou jenom lidé a nesmějí se chovat jako bohové.

Jak spolu lidé komunikují, jak dosahují porozumění? Renomovaný odborník představuje hlavní teoretické přístupy k analýze jazykové interakce, tj. k analýze toho, jak na sebe lidé vzájemně působí, když užívají jazyk. Kniha Jazyková interakce je rozčleněna do dvaceti dvou kapitol. V každé je vyložen ústřední pojem díla jednoho z klasických autorů, kteří se zabývali jazykovou interakcí. Výklad staví na poznatcích jazykovědných, sociologických, filozofických, literárněvědných, kulturněantropologických a psychologických. Kniha je určena zejména studentům těchto oborů a odborníkům se smyslem pro interdisciplinární souvislosti.

Když těsně před aprílem 2010 redaktoři britského týdeníku The Economist sestavili "novou a hlavně lepší" mapu Evropy, přesunuli Česko na jih od Nizozemska, tam, kde na současné mapě Evropy leží Belgie, a vyjádřili přesvědčení, že Češi by mohli skvěle vycházet se svými novými nizozemskými sousedy. Spolupráce by pak mohla probíhat v novém společenství s názvem Nizočeszemsko nebo Česnizozemsko. Jenže nahradit takovými jazykolamy zažitý Benelux by asi neprošlo a ani výměna Česka s Belgií se v dohledné době moc pravděpodobná nezdá. Ovšem i bez velkolepého stěhování zemí a národů se Češi a Nizozemci stále častěji potkávají.

Anotácia Kniha nás povede proti proudu Vltavy po jejím pravém břehu. Členění textu odpovídá úsekům nábřeží mezi vltavskými mosty. Naše cesta začíná na Těšnově u Hlávkova mostu a pak vede směrem na západ po nábřeží Ludvíka Svobody a Dvořákově nábřeží. Řeka se v tomto úseku stáčí na jih a my pokračujeme katastrem Nového a poté Starého Města, abychom se na Nové Město znovu vrátili a naše putování ukončili pod vyšehradskou skalou. Mohlo by se zdát, že se budeme během naší cesty dívat jen jedním směrem, tedy doleva, kde je pravobřežní zástavba na nábřežích a přilehlých náměstích či okolo parků. Ale není tomu tak - jsou tu přece také mosty, ostrovy a zajímavé objekty na nich nebo úprava nábřeží a náplavek.

Kniha předkládá kulturně-historickou skicu z dějin středověkého myšlení, nastiňující otázky původu a legitimizace moci v českých středověkých zemích, role svatováclavského kultu, místa antických a biblických motivů v myšlenkovém světě středověkého člověka. Spolu s tím se autor zaměřil na uchopení představ o ctnostném jednání panovníka a prostředků vizualizace dobré vlády, jakož i pronikání rytířského ideálu či myšlenek husitských reformátorů do života české středověké společnosti.

„Žít s tajemstvím“ je kniha bilanční. Autor vybral klíčové myšlenky z publikací posledních patnácti let své tvorby a utřídil je do dvou svazků podle nejzávažnějších témat, kterým se věnoval. V tomto prvním díle jsou to především centrální otázky víry, zrající v neustálém rozhovoru s pochybnostmi a nevírou. Tento soubor nabízí rozsáhlý materiál pro všechny, kteří se chtějí lépe orientovat v myšlenkovém světě Tomáše Halíka; tomu slouží též připojená studie Martina Kočího o Halíkově přínosu k soudobé filozofii náboženství. Kniha však může být rovněž užitečná k „duchovní četbě“ - jako bohatý zdroj podnětů k osobní meditaci a k hlubšímu promýšlení místa víry v životě člověka.

Kniha se zabývá průběhem národnostní politiky (bělorusizace), jejíž úspěchy a selhání výrazným způsobem rozhodly o celé epoše běloruských dějin. Hlavní důraz je kladen na ideologickou rovinu tohoto procesu, včetně rozboru otázek národní identity a spolupráce komunistické strany a inteligence. Studium politiky bělorusizace odhaluje anatomii fungování mocenských nástrojů a mechanismů dobového státu, který se vzápětí proměnil ve stát totalitní. Práce přispívá k poznání jednoho z klíčových období běloruských dějin, a to jak díky bohaté a kriticky prověřené faktografii, tak i díky zobecňujícímu a teoreticky poučenému přístupu. Autorka čerpá jak z pramenů vnitřní správy, tak i pramenů veřejných, dobové publicistiky i pramenů soukromé povahy.