Lidové noviny strana 13 z 91

Málokomu se podaří pobývat v Severní Koreji, aniž by vedle sebe měl všudypřítomného průvodce a byl pod neustálým dohledem. Koreanistce Nině Špitálníkové se to povedlo v životě hned dvakrát. Jako jedna z mála na světě se zúčastnila studijních pobytů na Kim Il-songově univerzitě za vlády obou posledních vůdců Kim Čong-ila a Kim Čong-una. Co obnášelo studium v jednom z nejtužších diktátorských režimů na světě? Jak vypadá bezprostřední severokorejská realita? Jak se režim změnil během pár měsíců po převzetí moci Kim Čong-unem? Autorka se v textu snaží nalézt odpovědi na tyto i mnohé další související otázky a na základě osobní zkušenosti přináší vhled do segmentu severokorejského života.

Vztah nástěnné a deskové malby Jižních Tyrol k malbě krásnoslohé, zvláště bohemikální, je téma v literatuře mnohokrát zmiňované, dosud však nepodrobené pečlivé analýze. Ne zcela vyjasněný zůstává i původ krásnoslohých motivů ve sledované oblasti. Kromě Prahy a odtud odcházejících umělců mohla iniciační úlohu sehrát i jiná středoevropská centra, zejména Salzburg, Vídeň či jižní Německo. Kniha je členěna do šesti hlavních kapitol. Po nastínění tématu se čtenář ve stručnosti seznamuje s politickými dějinami oblasti a jejich vztahem k zemím Koruny české. Další tři kapitoly jsou věnovány nástěnné malbě, rozdělené podle místních škol a dílen. První z nich představuje dílo mistra Václava, v pramenech označovaného mimo jiné jako „Watzlab Kunstl von Behm“, jenž s jistotou prošel školením v Čechách. Další kapitola je věnována tzv. bolzanské škole. Třetí část se zabývá nástěnnými malbami spojovanými s malíři z Brunecku (tzv. brixenská škola). Poslední kapitola je věnována deskovým obrazům relevantních pro dané téma.

Jednou z nejdramatičtějších událostí Blízkého východu posledních let byl útěk statisíců civilistů, kteří v roce 2014 na severu Iráku prchali před postupujícími jednotkami tzv. Islámského státu. Mezi uprchlickými skupinami byli také příslušníci náboženské menšiny jezídů. Publikace právě na této komunitě ukazuje dopady ozbrojených blízkovýchodních konfliktů na civilisty. Kniha přibližuje perspektivu uprchlíků, ukazuje, jak chápou svou situaci a jak uvažují o alternativách (návrat domů, setrvání na území relativně bezpečného iráckého Kurdistánu, odchod za Západ). Roli v rozhodování přitom hrají i z vnějšku nepříliš zřejmé jevy, jako je špatná materiální úroveň či kmenové konflikty v uprchlických táborech, nedůvěra k irácké i kurdské vládě, ale také nedůvěra k vlastním elitám či bývalým arabským sousedům, diskrétně spolupracujícím s Islámským státem. Publikace vychází z terénního výzkumu prováděného na jaře 2016 v severním Iráku. Je sondou do unikátního společenství jezídů, lze ji však číst i jako obecnější studii, která se do větší či menší míry týká i jiných společenství Blízkého východu.

Monografie sleduje proměny kněžské identity v moderní éře. Autorský kolektiv si nepostavil cíl rozšířit debatu o problematice identit o další závažný metodologicky orientovaný text, ale zaměřil se na otázku, jak sociologickou, psychologickou či filosofickou kategorii identity naplnit pevně založeným pramenným výzkumem. Publikaci tvoří biografie třinácti různě postavených kněží, kteří náleželi do několika generací. Jsou zde mj. zastoupeni kněží ve světské pastoraci (smíchovský děkan Jan Pauly), biskupové (českobudějovický Jan Valerián Jirsík), řeholníci (redemptorista Andreas Hamerle), teologové (Eduard Winter, profesor na Německé univerzitě v Praze, posléze v NDR), politici (ústřední tajemník ČSL Bohumil Stašek) i básníci a outsideři (například Jakub Deml). Časové vymezení je rámováno z jedné strany snahou papežů o obnovu autority římskokatolické církve po Francouzské revoluci a z druhé strany obdobím meziválečné Československé republiky s jejím komplikovaným hledáním konsensu s katolickou církví. Identitou rozumíme typ sounáležitosti s lidským společenstvím vymezený sebeuvědoměním člověka, tedy prožíváním toho, čím jedinec je nebo se cítí být. Zajímavá je otázka sebepojetí kněze a jeho reflexe okolím (identita osobní) i otázka hodnot a znaků vytvářejících sounáležitost s komunitou – farností, klérem, národem (identita sociální). Reflektujeme proto jednak fázi dospívání kněze, během níž je identita výrazným způsobem formována zvenčí, jednak další fáze života, profilující se snahou kněze dostát svému povolání či upravit si svou identitu podle rolí připsaných okolím, úřadem, očekáváním nadřízených, spolubratří nebo farníků. Právě moderní doba v důsledku zrychlujících se změn společnosti a sekularizačních tlaků generovala větší možnosti individuální volby a větší množství konfliktních linií, než bylo dříve obvyklé.

Černá Hora odjakživa ležela na rozhraní říší, civilizací a náboženských okruhů, po staletí se v tomto prostoru stýkali a potýkali pravoslavní, muslimové i katolíci. Černohorská státnost sahá do dob dukljanského království, které si v 11. století vybojovalo nezávislost na Byzanci. Černá Hora odolala osmanské expanzi déle než jiné balkánské státy, zachovala si pod Turky značnou autonomii a jako první se také dokázala z osmanského područí osvobodit. Moderní Černá Hora vznikala od konce 17. století přerodem volného svazu bojovných pasteveckých kmenů pod vedením pravoslavných biskupů z dynastie Petrovićů Njegošů v opravdový stát. V 19. století se stala světským knížectvím a po první světové válce součástí jugoslávského státu pod vládou srbské dynastie. Po italské okupaci v roce 1941 vypuklo v Černé Hoře nejmasovější protifašistické povstání v celé Evropě, v poválečném období se pak země stala nejmenší republikou Titovy Jugoslávie.

Zapředli jsme s Drahou rozhovor, při němž jsme si podle thajského zvyku vybírali přezdívky čulen – hravá jména, kterými se budeme oslovovat. Měli jsme na vybranou z několika zvířat –Thajci si totiž nejraději dávají jména zvířecí a vůbec v tom nevidí nic urážlivého – naopak. Měli jsme k dispozici mú čili prase nebo kob, žábu, pak se nabízelo ještě kaj, kuře, a kung, krab, tedy podle toho, co se tvrdilo v průvodci. Drahá si nepřekvapivě vybrala prase, protože už od dětských let milovala postavu Pašíka z Kocoura Mikeše. Já jsem netoužil být žábou ani krabem a už vůbec ne kuřetem, byť z českého chovu s rodokmenem, a tak Drahá odkudsi vytáhla, že třeba bobr je tua bí voe nebo nějak podobně, a že by se prý ke mně hodil. Že vypadá přátelsky, ale dokáže i prokousnout nohu...

Někdejší národně demokratický poslanec a publicista dr. Vlastimil Klíma (1898–1987) podává memoárové svědectví o své činnosti v českém protinacistickém odboji za druhé světové války a o svých odbojových spolupracovnících. Dokumentuje tak zejména aktivní podíl národních demokratů v této rezistenci a představuje zapomenuté oběti nacistické represe z jejich řad. Zároveň ze své ideové a politické pozice hodnotí roli druhého československého odboje a zamýšlí se nad jeho širšími historickými souvislostmi: nad německou otázkou v českých zemích v prvních desetiletích 20. století a zářijovou krizí roku 1938, nad mezinárodně politickým zakotvením meziválečného Československa i nad československými vztahy v tomto státě a jejich konfliktním vyústěním na konci třicátých let. Ve zvláštní kapitole pak srovnává cesty českého a francouzského odboje za druhé světové války. Dílo plynule navazuje na Klímovu memoárovou knihu 1938: Měli jsme kapitulovat?, vydanou v roce 2012 rovněž v této ediční řadě.

Antická mytologie tvořila nezastupitelnou součást barokní nástěnné malby, neboť se stala očekávatelnou formou (nejen) světské reprezentace, plníc tak prostory většiny zámeckých a palácových rezidencí. Šíře dané problematiky je obrovská, protože takřka všechny paláce a zámecké komplexy, které byly v průběhu barokního období dekorovány, nesou na svých stropech či stěnách mytologickou látku. V rámci publikace se pozornost obrací k výzdobám venkovských šlechtických sídel v rozmezí let 1650–1690, které ukazují, že mytologická tematika sleduje několik důležitých ideových rovin. Příběhy antických mýtů a postavy antických bohů odkazovaly nejen k narativním schématům samotným, ale reprezentovaly přírodní síly a pohyby astrálních těles, připomínaly odvážné skutky velkých mužů a ctnostných žen, a především plnily reprezentační strategie aristokratů 17. století. Objednavatelé skrze mytologické syžety prezentovali velikost svého rodu či vojenské úspěchy s odkazem na legitimitu svého postavení v rámci společenských a mocenských struktur. Ke stejným účelům sloužily také početné svatební alegorie, oslavující nově nabytá území skrze sňatkovou politiku a vyjadřující víru v pokračování rodové kontinuity.

Publikace Architektura Albrechta z Valdštejna: Italská stavební kultura v Čechách v letech 1600–1635, zpracovaná kolektivem autorů pod vedením Petra Uličného, seznamuje v dosud nebývalém rozsahu se stavebními podniky frýdlantského vévody, s jeho architekty a také s dalšími pozoruhodnými stavbami vznikajícími v té době v českých zemích. V druhém plánu se tu zjevuje v novém kontextu i složitá osobnost stavebníka a jeho jedinečný příspěvek k formování profilu vlastních staveb. Toto neobyčejně důkladné a zároveň inspirativní dílo se vyznačuje několika prvenstvími. Poprvé je tu představena Valdštejnova architektura v plné šíři od prvních fundací na Moravě před Bílou horou až po násilné ukončení vévodova života v roce 1634, přičemž těžiště knihy leží ve vylíčení historie pražského paláce a jičínských projektů. Poprvé jsou tu také prakticky v úplnosti vytěženy prameny z českých i zahraničních archivů, umožňující sledovat například postup stavby jičínského zámku takřka den po dni. Díky svým mimořádným znalostem dobových architektonických forem pak Petr Uličný odkrývá či naznačuje mnohdy nečekané souvislosti s evropskou architekturou oné doby. Na základě plánů, ikonografie a dobových svědectví je tu rovněž poprvé rekonstruována řada staveb zaniklých či nikdy nepostavených, z nichž mnohé byly dosud zcela neznámé.

Sociální determinanty zdraví jsou faktory, které se podílejí na zdraví lidí žijících v tomto světě. Cílem autorů knihy bylo přinést výsledky z výzkumu týkajícího se sociálních determinant zdraví u imigrantů a menšin žijících na území České republiky. Jednalo se o vybrané národnosti – Vietnamce, Poláky, Ukrajince, Rusy a Slováky. Vliv sociálních determinant na zdraví byl prokázán v mnoha aspektech statisticky. Závěry z výzkumu vedly k návrhům na úpravu a změny současných integračních postupů i v prevenci v oblasti zdravotní péče.

Překládaná monografie je výsledkem výzkumného projektu zaměřeného na zdravotní účinky životního a pracovního prostředí závodu MAPE Mydlovary, nacházejícího se zhruba 20 km severovýchodně od Českých Budějovic. V letech 1962 až 1991 zde byla zpracovávána většina uranové rudy vytěžené v Československu. Monografie uvádí informace o vlivu úpravny na životní prostředí, zaměstnance a v neposlední řadě i obyvatelstvo přilehlých obcí. Obecné informace jsou doplněny výsledky měření obsahu radioaktivních látek v půdě, vodě a naměřenými hodnotami dávkového příkonu v areálu MAPE. Pozornost je věnována expozici zaměstnanců, byly analyzovány dozimetrické listy a individuální efektivní dávky byly porovnány s expozicí horníků v uranových dolech. Pomocí biodozimetrických metod bylo hodnoceno poškození lymfocytů jak u zaměstnanců, tak u obyvatelstva žijícího v obcích v blízkosti MAPE. Pozornost byla také věnována úmrtnosti obyvatelstva v nejbližších obcích na nádorová onemocnění, výskytu potratů a vrozených vývojových vad, zjištěné výsledky byly porovnány s údaji ÚZIS a ČSÚ.

Kniha představuje novou metodu automatického vyhledávání termínů v odborných textech, která je založena na data miningu, tedy na vytěžování informací z velkých objemů (korpusových) dat. Výzkum je zaměřen nejen na samotnou úspěšnost rozpoznávání, tedy na co nejvyšší počet správně vyhledaných termínů, ale v první řadě na vlastnosti, které při identifikaci jednoslovných a víceslovných termínů hrají nejdůležitější roli. Tím přispívá k prohloubení našich znalostí o termínech a o terminologii obecně. Můžeme konstatovat, že automatické vyhledávání jazykových jevů může přispět k jejich bližšímu poznání a že i čistě kvantitativní přístup, jako je data mining, je vhodný pro zkoumání lingvistického (korpusového) materiálu.

Třebaže velkoměšťanské židovské rodiny tvořily počátkem 19. století procentuálně jen malou část pražské židovské obce, hrály významnou roli jak v životě „židovského města“, tak i v širším rámci nežidovské Prahy – jak dodnes dokládá řada architektonických památek hlavního města, ať už jde o okázalé náhrobky na několika pražských židovských hřbitovech nebo vilu Portheimku na pražském Smíchově. Za svůj rychlý hospodářský vzestup vděčila většina těchto rodin – kniha se blíže věnuje pěti z nich – převážně podnikání v oboru textilnictví, jež v českých zemích přelomu 18. a 19. století zažívalo rozkvět. Tento ekonomický úspěch, který jim do jisté míry otevřel dveře do nežidovského světa, ovšem neznamenal v žádném případě zpřetrhání vazeb s židovstvím. Většina příslušníků pražských židovských elit se spíše pohybovala v obou světech, jež se porůznu snažila navzájem harmonizovat. Kniha dává na základě řady písemných i vizuálních pramenů čtenáři nahlédnout do hospodářských, náboženských a politických dějin Prahy i do vztahů mezi muži a ženami či dobové hmotné kultury a kultury bydlení.

Třebaže velkoměšťanské židovské rodiny tvořily počátkem 19. století procentuálně jen malou část pražské židovské obce, hrály významnou roli jak v životě „židovského města“, tak i v širším rámci nežidovské Prahy – jak dodnes dokládá řada architektonických památek hlavního města, ať už jde o okázalé náhrobky na několika pražských židovských hřbitovech nebo vilu Portheimku na pražském Smíchově. Za svůj rychlý hospodářský vzestup vděčila většina těchto rodin – kniha se blíže věnuje pěti z nich – převážně podnikání v oboru textilnictví, jež v českých zemích přelomu 18. a 19. století zažívalo rozkvět. Tento ekonomický úspěch, který jim do jisté míry otevřel dveře do nežidovského světa, ovšem neznamenal v žádném případě zpřetrhání vazeb s židovstvím. Většina příslušníků pražských židovských elit se spíše pohybovala v obou světech, jež se porůznu snažila navzájem harmonizovat. Kniha dává na základě řady písemných i vizuálních pramenů čtenáři nahlédnout do hospodářských, náboženských a politických dějin Prahy i do vztahů mezi muži a ženami či dobové hmotné kultury a kultury bydlení.

Cílem edice Studie z korpusové lingvistiky, vydávané Nakladatelstvím Lidové noviny a projektem Český národní korpus od roku 2006, je poskytovat prostor pro výzkum prováděný pomocí jazykových korpusů, tj. rozsáhlých souborů autentických textů v elektronické podobě. Výhodou takového přístupu je jeho empirická podstata, opakovatelnost postupů a důraz na živý jazyk a typický úzus. V edici jsou publikovány materiálově založené sondy z nejrůznějších oblastí jazykovědy a výzkumu komunikace: od témat lexikologických, morfologických a syntaktických, přes práce kontrastivní a kvantitativní až po zaměření na specifika jednotlivých forem jazyka či na metodologii korpusového výzkumu. Od devadesátých let minulého století, kdy byl vytvořen první paralelní, norsko-anglický korpus, zaznamenala kontrastivní korpusová lingvistika rychlý rozvoj a korpusový materiál a metody se začaly široce uplatňovat i v translatologii. Kniha mapuje současný stav a trendy v obou těchto oblastech výzkumu opírajících se o využití překladových paralelních a srovnatelných korpusů. Vedle „tradičních“ korpusových kontrastivních a translatologických studií porovnávajících různé jazykové jevy a vyjadřování jazykových funkcí v několika jazycích (s oporou v datech paralelního korpusu InterCorp) obsahuje kniha také kapitoly, které ukazují na rozdíly mezi překladovou a nepřekladovou češtinou (na srovnatelných datech korpusu Jerome). Představuje tak širokou škálu metod, které se mohou v kontrastivně-korpusovém výzkumu uplatnit, ale ukazuje zároveň i na dosud existující omezení tohoto typu výzkumu spočívající zejména v rozsahu a omezené stylové rozmanitosti dostupných dat.

Dopisy Karla Havlíčka odkrývají významnou část odkazu tohoto předního českého novináře, básníka, politika a organizátora národního života. O to překvapivější je, že ke kompletnímu kritickému vydání Havlíčkovy korespondence dochází až nyní. První z plánovaných šesti svazků zahrnuje veškerou dnes známou odeslanou i přijatou Havlíčkovu korespondenci do konce roku 1842 (odjezd do Ruska). Jádro svazku tvoří Havlíčkovy listy rodičům ze studií a korespondence se spolužáky. Z větší části byly tyto dopisy psány německy: v edici jsou zařazeny v novém překladu do češtiny, originál je umístěn v poznámkovém aparátu. Svazek otevírají úvodní studie o historii vydávání Havlíčkovy korespondence, o způsobu překládání německy psaných dopisů a o Havlíčkově mládí. Dopisy jsou doplněny věcnými vysvětlivkami, kalendáriem Havlíčkova života a obrazovou přílohou.