Lidové noviny strana 20 z 91

Kdo navštíví kraj mezi vrcholy Ralska a Bezdězů, marně bude pátrat po vesnicích, které tu stávaly. Není divu. Od poloviny 20. století se celá oblast stala součástí vojenského újezdu a její osídlení takřka úplně zmizelo. A přesto udiví skromnou krásou: šumícími lesy, skalními útvary, vrytými údolími i šťavnatými lučinami. Jen člověk se kamsi vytratil. I minulost Podralska je barvitá. Rozbíhá se od kláštera v Hradišti a míří k hradům, lemujícím okraje tohoto jakoby uzavřeného územíčka: k Ralsku, Děvínu a Stráži pod Ralskem.

Sy?rie má společně s Egyptem a Mezopotámií jednu z nejdelších souvisly?ch historií a její dějiny sahají až k samému prahu lidské civilizace. Obsáhlá kniha Eduarda Gombára, Petra Charváta a Lukáše Pechy pokrývá nejstarší období, vpád muslimsky?ch Arabů i etapu, kdy byl Damašek hlavním městem rozsáhlé říše dynastie Umajjovců, sahající od Španělska po Střední Asii. Kniha přibližuje první světovou válku, po níž se historické území Bilád aš-Šám rozdělilo do několika samostatných států, a rovněž turbulentní období po skončení francouzského mandátu a získání nezávislosti, kdy se v zemi střídaly parlamentní demokracie a vojenské diktatury. Závěrečné kapitoly jsou věnovány arabskému jaru, které zemi uvrhlo do zničující občanské války, a přiblíženo je i revoluční dění na konci roku 2024

Johann Ferdinand Schor a jeho přednášky na pražské Stavovské inženýrské škole Johann Ferdinand Schor je autorem vůbec prvního textu přednášek o architektuře dochovaného v Čechách. Jeho Úvod do civilního stavitelství představuje jedinečný doklad recepce klasické traktátové literatury a zároveň přetrvávající didaktické funkce traktátů ještě i na sklonku baroka. Samotné Schorovy texty nadto odrážejí stylovou proměnu kolem poloviny 18. století, která začíná pod vlivem klasicizujících tendencí tíhnout ke zjednodušení forem. Centrálním tématem manuskriptu Anfangs-Gründe der Bürgerlichen Bau-Kunst oder Architectur je tak krása a její základní předpoklady. Zejména v těchto pasážích se Johann Ferdinand Schor jeví jako pozoruhodná osobnost, schopná překlenout propast mezi vrcholně barokní zálibou v dekoraci, respektive syntetizující tvorbou svých současníků, a rodícím se novým stylem. Publikace obsahuje komentovanou edici Schorových přednášek a jejich podrobnou analýzu.

Přední slovenský historik a dlouholetý ředitel Historického ústavu v Bratislavě zpracovává již podruhé ve zcela nové podobě historii slovenského národa i jeho státnosti. Jako specialista na 19. a 20. století se detailně a s porozuměním věnuje důležitým emancipačním procesům. Text je dotažen do současnosti, končí před posledními prezidentskými volbami. Zájmem autora je podrobně a srozumitelně objasnit obtíže, s nimiž se slovenské obyvatelstvo muselo vyrovnat během existence v mnoha státních útvarech a pod vládou vesměs jiných etnik. Se znalostí věci rovněž vysvětluje komplikace, s nimiž se potýkal a potýká slovenský samostatný stát po roce 1993. Chápe i problematičnost současné situace. Celý text obsahuje kromě jiného stručné kulturní dějiny a napříč obdobími se věnuje vývoji slovenského jazyka. Velmi zásadní složkou textu je analýza vztahu Čechů a Slováků i důvodů, jež vedly k vzájemné podpoře i rozkolům. Nové, zcela přepracované vydání z jara roku 2024!

Kniha Dopisy papeži rozvádí některé myšlenky autorova Odpoledne křesťanství a tvořivě navazuje na výzvu papeže Františka k synodální reformě křesťanství. Předkládá vizi křesťanství, které překračuje samo sebe ve vztahu k ostatním náboženstvím, k lidem duchovně hledajícím mimo tradiční náboženství i k spoluodpovědnosti za společenské i přírodní prostředí. Katolická církev musí vyjít z úzké konfesionální podoby („katolicismu“) k široce otevřené „katolicitě“ (všeobecnosti) a přitom neztratit, nýbrž nově a hlouběji pochopit svou identitu. V knize Dopisy papeži autor volí výsostně dialogický žánr: dvanáct dopisů adresuje fiktivnímu papeži Rafaelovi. Jeho jméno „Boží lék“ či „Bůh uzdravuje“ i podtitul knihy naznačuje její poselství: v době globálních krizí je třeba probudit terapeutickou sílu víry.

Odborná kolektivní monografie se věnuje analýze vybraných aspektů zdravotně-sociálních dějin v první Československé republice a ukazuje na konkrétních případových studiích, jak mnohovrstevnatým fenoménem byla problematika veřejného zdravotnictví v meziválečném Československu. Zároveň nastoluje řadu nových otázek, badatelských přístupů a možností výzkumu tohoto stále poněkud opomíjeného tématu moderních československých dějin, v některých ohledech i širšího kontextu minimálně střední Evropy. Kniha se podrobněji věnuje některým tématům reflektujícím problematiku prvorepublikového veřejného zdravotnictví. její přínos lze hledat v interdisciplinární a metodologické pestrosti nejen zvolených příspěvků, resp. kapitol, ale i badatelských přístupů, jež zcela určitě napomohly ještě více etablovat výzkum v oblasti meziválečného československého zdravotnictví. V neposlední řadě se, v souvislosti s nejen dnešní situací ve zdravotnictví, ale i s nedávnou pandemií covidu-19, podařilo prokázat, že pro někoho možná vzdálené období let 1918–1938 přineslo zásadní éru pro etablování v mnoha ohledech moderní (nejen) československé medicíny.

Základnou otázkou, ktorú som si musel položiť na konci 90. rokov minulého storočia a ktorú si musím položiť aj teraz, je: Čo sú to dejiny Slovenska? A odpoveď je rovnaká: Sú to dejiny súčasného teritória Slovenska a dejiny jeho obyvateľov s dôrazom na slovenský národný príbeh, pretože je to príbeh dominantného etnika na tomto území. Zaujímavá je pritom metamorfóza Maďarov, ktorí boli v Uhorsku súčasťou národa, ktorého predstavitelia držali opraty štátu pevne v svojich rukách a po vzniku Československej republiky sa stali jednou z jej menšín. Ostatné národnosti a etnické skupiny boli v menšinovom postavení v Uhorsku i v Československu, aj keď sa rámec toho postavenia tiež zmenil. Veľká Morava | V stredovekom Uhorsku | Pod tureckou hrozbou | Osvietenský absolutizmus | Vznik moderného slovenského národa | Postupné odcudzovanie sa uhorskému štátu | V medzivojnovom Československu | Slovenský štát ako Hitlerov satelit | Komunistická diktatúra a jej kríza | Pád komunizmu I Slovenská republika | Pandémia a politika DUŠAN KOVÁČ známy slovenský historik, ktorý sa špecializuje na slovenské dejiny 19. storočia a prvej polovice 20. storočia

Díky obsažné historické práci líčící dějiny Británie od nejstaršího římského období po začátek 21. století můžeme poznat dosud netušená zákoutí historie jedné z nejvlivnějších zemí Evropy. Jedná se o dílo kolektivní, na němž se autorsky podíleli přední britští odborníci specializující se na jednotlivá údobí ostrovních dějin, a líčení dějin se tudíž vyznačuje nejen šíří a množstvím uváděných fakt, nýbrž i podstatnou hloubkou analytického pohledu. O otázce britského „národního charakteru“, nebo jeho neexistence, se tudíž bude pojednávat spíše implicitně než výslovně. Bude na čtenářích, aby si vyvodili své vlastní závěry a zformovali své osobní náhledy. Jde nevyhnutelně o dílo autorského kolektivu, jež za těsné spolupráce napsala desítka profesionálních historiků. Takto kolektivní přístup je nezbytný, neboť doby, kdy schopností i odvahou pojednat s toutéž lehkostí o veškerých aspektech britských dějin vládl jediný mozek, jakým byl například Trevelyan, pravděpodobně odešly s liberálními intelektuály někdy kolem roku 1914. Nyní, kdy se renesanční osobnosti z povrchu zemského už vytratily, není takový přístup zajisté ani praktický, ani žádoucí. Každou z hlavních fází dějin Británie zde do hloubky zkoumá specialista, který se příslušným obdobím zabývá, avšak svá zjištění vždy zaměřuje na běžného, nikoli odborného čtenáře.

Modernizace dědičných přemyslovských držav v průběhu dlouhého 13. století na sebe vzala mnoho podob a jedna z nich, proměna Moravy knížecí v markrabskou, přivedla na sklonku léta 2022 do louckého kláštera ve Znojmě archeology a historiky z českých zemí, Německa a Rakouska. Společně si chtěli připomenout památku moravského markraběte Vladislava Jindřicha, za jehož vlády (1198–1222) byla Morava vtažena do hlavního proudu inovačních změn a začala se přetvářet ve svébytné, zemskými hodnotami definované markrabství. Pronesené příspěvky a průběžně vedená rozprava se propletly v nápaditém mezioborovém dialogu, jehož výtěžek se podařilo převést do nyní předkládané, písemné podoby.

Zpráva Jana Husa z roku 1411 o tom, že skupina českých akademiků měla k dispozici a studovala texty anglického mistra od počátku devadesátých let 14. století, není úplně přesná. Aktuální poznatky naznačují, že v historické paměti betlémského kazatele je zamlčeno, že dříve než pražští realisté studovali spisy oxfordského doktora v Praze někteří nominalističtí mistři. Zcela určitě již prokazatelně v roce 139 3 tak činil Helmold ze Salzwedelu, jenž se ve svých logických traktátech inspiroval Wyclifovými názory na pravdivost vět a způsoby jejich dokazování. Na základě dnes dostupného a interpretačně zpracovaného materiálu je zřejmé, že minimálně do roku 1393 pražští realisté patrně spisy anglického mistra vůbec neznali nebo o ně nejevili zájem.

Každý, kdo chce skutečně pochopit španělskou historii, by měl začít detailnějším pohledem na mapu Pyrenejského poloostrova, která pomůže objasnit celou řadu jevů a tendencí, jež španělské dějiny provázejí od samotných počátků mnohdy až do dnešních časů. V první řadě je to mimořádný význam moře, vždyť Španělsko (počítáno bez Baleárských a Kanárských ostrovů) disponuje více než 4000 kilometry pobřeží, zatímco k západní Evropě (Francii) je poloostrov napojen necelými 500 kilometry pyrenejského hřebenu. Jestliže poloostrovní poloha, podtržená hradbou Pyrenejí oddělující Španělsko od zbytku západní Evropy, nahrávala často izolaci, moře naopak přiváželo cizince a rozmanité exotické kulturní vlivy. Z tohoto pohledu sehrálo významnou úlohu zejména to Středozemní, jehož vlny přinesly na břehy Pyrenejského poloostrova nejprve Féničany, Řeky a Kartágince a posléze i Římany, kteří proměnili Hispánii v takřka kompletně romanizovaný prostor. Atlantský oceán zase od 15. století umožňoval Španělsku expanzi na západ, a právě přes něj španělští (a portugalští) mořeplavci, dobyvatelé a osadníci provedli jednu z největších – a současně nejkontroverznějších – operací celé lidské historie, tj. objevení, dobytí a kolonizování Nového světa. Moře tedy vždy fungovalo jako jakási spojka Pyrenejského poloostrova s okolním, ale i velmi vzdáleným světem. Právě moře současně rozdělilo španělskou společnost na dvě různé a dobře patrné skupiny. Blízkost moře obvykle znamená větší otevřenost světu a novinkám, vyšší flexibilitu a výraznější adaptabilitu na změny všeho druhu. Vnitrozemí naopak vyniká konzervatismem, rigidní setrvačností, výraznou nechutí k modifikacím zavedeného, strachem z vnějších vlivů nezřídka ústícím do otevřené xenofobie. Není jistě náhodou, že v přístavu Cádiz spatřila světlo světa první, značně liberální ústava, zatímco Kastilie na Centrální mesetě po celá staletí přímo archetypicky hájila tradici a nehybnost. Ještě dnes sami Španělé rádi upozorňují na hmatatelné rozdíly v mentalitě a přístupu k životu u obyvatel dvou měst na jihu, která dělí sotva hodinka jízdy automobilem: přístavní Malagy a vnitrozemské Granady.

Českoněmecký politik, novinář a historik Karel Kreibich (1883–1966) bezesporu patří k pozoruhodným postavám moderních českých dějin. Rodák ze severočeského Cvikova a absolvent obchodní akademie v Ústí nad Labem byl od počátku 20. století jedním z představitelů levicového křídla německorakouské sociální demokracie v Liberci. Za první světové války bojoval jako rakousko-uherský důstojník na italské frontě. Po vzniku Československa na podzim 1918 nejprve podpořil ustavení separatistické provincie Deutschböhmen v severních a západních Čechách, posléze byl roku 1920 zvolen poslancem Národního shromáždění za německou sociálně demokratickou stranu v ČSR a v roce 1921 se významně podílel na založení Komunistické strany Československa. Nové, kritické vydání Kreibichových pamětí, jež poprvé vyšly pod názvem Těsný domov – širý svět v roce 1968, zachycuje jeho životní cestu od dětství v severočeském pohraničí až do počátku 20. let 20. století. Edice je uvedena rozsáhlou biografickou studií a doplněna autorovými vzpomínkami a dopisy, přibližujícími jeho pozdější osudy: činnost ve strukturách Komunistické internacionály v Moskvě v letech 1927–33, působení senátora československého parlamentu ve druhé polovině 30. let a jediného německého člena londýnské exilové Státní rady za druhé světové války a konečně misi československého poúnorového velvyslance v Moskvě na počátku 50. let. Kreibichova korespondence výmluvně dokumentuje jeho postupně sílící kritiku vedení KSČ v 50. a raných 60. letech, především v otázce stalinistických soudních procesů a rozpačitého přístupu k rehabilitaci jejich obětí. Odráží rovněž jeho postoje předjímající reformní snahy uvnitř komunistické strany, jež vyvrcholily během takzvaného pražského jara 1968. Kniha představuje cenný příspěvek k dějinám socialistického a komunistického hnutí i ke komplikovaným osudům německého etnika v českých zemích.