Lidové noviny strana 21 z 91

Kniha Dopisy papeži rozvádí některé myšlenky autorova Odpoledne křesťanství a tvořivě navazuje na výzvu papeže Františka k synodální reformě křesťanství. Předkládá vizi křesťanství, které překračuje samo sebe ve vztahu k ostatním náboženstvím, k lidem duchovně hledajícím mimo tradiční náboženství i k spoluodpovědnosti za společenské i přírodní prostředí. Katolická církev musí vyjít z úzké konfesionální podoby („katolicismu“) k široce otevřené „katolicitě“ (všeobecnosti) a přitom neztratit, nýbrž nově a hlouběji pochopit svou identitu. V knize Dopisy papeži autor volí výsostně dialogický žánr: dvanáct dopisů adresuje fiktivnímu papeži Rafaelovi. Jeho jméno „Boží lék“ či „Bůh uzdravuje“ i podtitul knihy naznačuje její poselství: v době globálních krizí je třeba probudit terapeutickou sílu víry.

Odborná kolektivní monografie se věnuje analýze vybraných aspektů zdravotně-sociálních dějin v první Československé republice a ukazuje na konkrétních případových studiích, jak mnohovrstevnatým fenoménem byla problematika veřejného zdravotnictví v meziválečném Československu. Zároveň nastoluje řadu nových otázek, badatelských přístupů a možností výzkumu tohoto stále poněkud opomíjeného tématu moderních československých dějin, v některých ohledech i širšího kontextu minimálně střední Evropy. Kniha se podrobněji věnuje některým tématům reflektujícím problematiku prvorepublikového veřejného zdravotnictví. její přínos lze hledat v interdisciplinární a metodologické pestrosti nejen zvolených příspěvků, resp. kapitol, ale i badatelských přístupů, jež zcela určitě napomohly ještě více etablovat výzkum v oblasti meziválečného československého zdravotnictví. V neposlední řadě se, v souvislosti s nejen dnešní situací ve zdravotnictví, ale i s nedávnou pandemií covidu-19, podařilo prokázat, že pro někoho možná vzdálené období let 1918–1938 přineslo zásadní éru pro etablování v mnoha ohledech moderní (nejen) československé medicíny.

Základnou otázkou, ktorú som si musel položiť na konci 90. rokov minulého storočia a ktorú si musím položiť aj teraz, je: Čo sú to dejiny Slovenska? A odpoveď je rovnaká: Sú to dejiny súčasného teritória Slovenska a dejiny jeho obyvateľov s dôrazom na slovenský národný príbeh, pretože je to príbeh dominantného etnika na tomto území. Zaujímavá je pritom metamorfóza Maďarov, ktorí boli v Uhorsku súčasťou národa, ktorého predstavitelia držali opraty štátu pevne v svojich rukách a po vzniku Československej republiky sa stali jednou z jej menšín. Ostatné národnosti a etnické skupiny boli v menšinovom postavení v Uhorsku i v Československu, aj keď sa rámec toho postavenia tiež zmenil. Veľká Morava | V stredovekom Uhorsku | Pod tureckou hrozbou | Osvietenský absolutizmus | Vznik moderného slovenského národa | Postupné odcudzovanie sa uhorskému štátu | V medzivojnovom Československu | Slovenský štát ako Hitlerov satelit | Komunistická diktatúra a jej kríza | Pád komunizmu I Slovenská republika | Pandémia a politika DUŠAN KOVÁČ známy slovenský historik, ktorý sa špecializuje na slovenské dejiny 19. storočia a prvej polovice 20. storočia

Díky obsažné historické práci líčící dějiny Británie od nejstaršího římského období po začátek 21. století můžeme poznat dosud netušená zákoutí historie jedné z nejvlivnějších zemí Evropy. Jedná se o dílo kolektivní, na němž se autorsky podíleli přední britští odborníci specializující se na jednotlivá údobí ostrovních dějin, a líčení dějin se tudíž vyznačuje nejen šíří a množstvím uváděných fakt, nýbrž i podstatnou hloubkou analytického pohledu. O otázce britského „národního charakteru“, nebo jeho neexistence, se tudíž bude pojednávat spíše implicitně než výslovně. Bude na čtenářích, aby si vyvodili své vlastní závěry a zformovali své osobní náhledy. Jde nevyhnutelně o dílo autorského kolektivu, jež za těsné spolupráce napsala desítka profesionálních historiků. Takto kolektivní přístup je nezbytný, neboť doby, kdy schopností i odvahou pojednat s toutéž lehkostí o veškerých aspektech britských dějin vládl jediný mozek, jakým byl například Trevelyan, pravděpodobně odešly s liberálními intelektuály někdy kolem roku 1914. Nyní, kdy se renesanční osobnosti z povrchu zemského už vytratily, není takový přístup zajisté ani praktický, ani žádoucí. Každou z hlavních fází dějin Británie zde do hloubky zkoumá specialista, který se příslušným obdobím zabývá, avšak svá zjištění vždy zaměřuje na běžného, nikoli odborného čtenáře.

Modernizace dědičných přemyslovských držav v průběhu dlouhého 13. století na sebe vzala mnoho podob a jedna z nich, proměna Moravy knížecí v markrabskou, přivedla na sklonku léta 2022 do louckého kláštera ve Znojmě archeology a historiky z českých zemí, Německa a Rakouska. Společně si chtěli připomenout památku moravského markraběte Vladislava Jindřicha, za jehož vlády (1198–1222) byla Morava vtažena do hlavního proudu inovačních změn a začala se přetvářet ve svébytné, zemskými hodnotami definované markrabství. Pronesené příspěvky a průběžně vedená rozprava se propletly v nápaditém mezioborovém dialogu, jehož výtěžek se podařilo převést do nyní předkládané, písemné podoby.

Zpráva Jana Husa z roku 1411 o tom, že skupina českých akademiků měla k dispozici a studovala texty anglického mistra od počátku devadesátých let 14. století, není úplně přesná. Aktuální poznatky naznačují, že v historické paměti betlémského kazatele je zamlčeno, že dříve než pražští realisté studovali spisy oxfordského doktora v Praze někteří nominalističtí mistři. Zcela určitě již prokazatelně v roce 139 3 tak činil Helmold ze Salzwedelu, jenž se ve svých logických traktátech inspiroval Wyclifovými názory na pravdivost vět a způsoby jejich dokazování. Na základě dnes dostupného a interpretačně zpracovaného materiálu je zřejmé, že minimálně do roku 1393 pražští realisté patrně spisy anglického mistra vůbec neznali nebo o ně nejevili zájem.

Každý, kdo chce skutečně pochopit španělskou historii, by měl začít detailnějším pohledem na mapu Pyrenejského poloostrova, která pomůže objasnit celou řadu jevů a tendencí, jež španělské dějiny provázejí od samotných počátků mnohdy až do dnešních časů. V první řadě je to mimořádný význam moře, vždyť Španělsko (počítáno bez Baleárských a Kanárských ostrovů) disponuje více než 4000 kilometry pobřeží, zatímco k západní Evropě (Francii) je poloostrov napojen necelými 500 kilometry pyrenejského hřebenu. Jestliže poloostrovní poloha, podtržená hradbou Pyrenejí oddělující Španělsko od zbytku západní Evropy, nahrávala často izolaci, moře naopak přiváželo cizince a rozmanité exotické kulturní vlivy. Z tohoto pohledu sehrálo významnou úlohu zejména to Středozemní, jehož vlny přinesly na břehy Pyrenejského poloostrova nejprve Féničany, Řeky a Kartágince a posléze i Římany, kteří proměnili Hispánii v takřka kompletně romanizovaný prostor. Atlantský oceán zase od 15. století umožňoval Španělsku expanzi na západ, a právě přes něj španělští (a portugalští) mořeplavci, dobyvatelé a osadníci provedli jednu z největších – a současně nejkontroverznějších – operací celé lidské historie, tj. objevení, dobytí a kolonizování Nového světa. Moře tedy vždy fungovalo jako jakási spojka Pyrenejského poloostrova s okolním, ale i velmi vzdáleným světem. Právě moře současně rozdělilo španělskou společnost na dvě různé a dobře patrné skupiny. Blízkost moře obvykle znamená větší otevřenost světu a novinkám, vyšší flexibilitu a výraznější adaptabilitu na změny všeho druhu. Vnitrozemí naopak vyniká konzervatismem, rigidní setrvačností, výraznou nechutí k modifikacím zavedeného, strachem z vnějších vlivů nezřídka ústícím do otevřené xenofobie. Není jistě náhodou, že v přístavu Cádiz spatřila světlo světa první, značně liberální ústava, zatímco Kastilie na Centrální mesetě po celá staletí přímo archetypicky hájila tradici a nehybnost. Ještě dnes sami Španělé rádi upozorňují na hmatatelné rozdíly v mentalitě a přístupu k životu u obyvatel dvou měst na jihu, která dělí sotva hodinka jízdy automobilem: přístavní Malagy a vnitrozemské Granady.

Českoněmecký politik, novinář a historik Karel Kreibich (1883–1966) bezesporu patří k pozoruhodným postavám moderních českých dějin. Rodák ze severočeského Cvikova a absolvent obchodní akademie v Ústí nad Labem byl od počátku 20. století jedním z představitelů levicového křídla německorakouské sociální demokracie v Liberci. Za první světové války bojoval jako rakousko-uherský důstojník na italské frontě. Po vzniku Československa na podzim 1918 nejprve podpořil ustavení separatistické provincie Deutschböhmen v severních a západních Čechách, posléze byl roku 1920 zvolen poslancem Národního shromáždění za německou sociálně demokratickou stranu v ČSR a v roce 1921 se významně podílel na založení Komunistické strany Československa. Nové, kritické vydání Kreibichových pamětí, jež poprvé vyšly pod názvem Těsný domov – širý svět v roce 1968, zachycuje jeho životní cestu od dětství v severočeském pohraničí až do počátku 20. let 20. století. Edice je uvedena rozsáhlou biografickou studií a doplněna autorovými vzpomínkami a dopisy, přibližujícími jeho pozdější osudy: činnost ve strukturách Komunistické internacionály v Moskvě v letech 1927–33, působení senátora československého parlamentu ve druhé polovině 30. let a jediného německého člena londýnské exilové Státní rady za druhé světové války a konečně misi československého poúnorového velvyslance v Moskvě na počátku 50. let. Kreibichova korespondence výmluvně dokumentuje jeho postupně sílící kritiku vedení KSČ v 50. a raných 60. letech, především v otázce stalinistických soudních procesů a rozpačitého přístupu k rehabilitaci jejich obětí. Odráží rovněž jeho postoje předjímající reformní snahy uvnitř komunistické strany, jež vyvrcholily během takzvaného pražského jara 1968. Kniha představuje cenný příspěvek k dějinám socialistického a komunistického hnutí i ke komplikovaným osudům německého etnika v českých zemích.

V kontextu mezioborového kastelologického bádání představují hrady doby přemyslovské nejzajímavější kapitolu dějin hradní architektury. A to nejen u nás, ale i v celé Evropě. Od vydání posledního domácího uceleného zpracování tématu se výrazně posunul stav poznání jednotlivých lokalit, přičemž badatelé učinili řadu zásadních objevů. Autor proto v publikaci nejprve souhrnně představuje současný stav poznání hradů českého středověku: první předkládaný svazek věnoval královským hradům, sídlům biskupa a Chebsku; druhý svazek bude věnován šlechtickým hradům a ve třetím svazku bude česká hradní architektura zasazena do širšího evropského rámce. První svazek kromě nezbytného úvodu o dějinách kastelologie v Čechách zahrnuje rovněž reflexi komplikované otázky vzniku raně středověkých hradů, klíčových prvků obrany i správy země a opěrných bodů moci českého panovníka. Těžištěm výkladu je 13. století, kdy byla vybudována celá řada královských hradů: část byla vystavěna v pohraničí, další vznikly jako správní centra královských majetků, jiné strážily důležité cesty nebo byly součástí nově zakládaných měst. Opomenuty nezůstaly ani lovecké hrady, kterým vévodí Křivoklát, obklopený rozsáhlým loveckým hvozdem s řadou dalších hradů (Týřov, Nižbor, Jinčov). Pomyslným vrcholem hradního stavitelství byla doba Přemysla Otakara II., s jehož jménem jsou spojeny hrady jako Písek, Bezděz nebo Zvíkov. Pozoruhodná jsou také sídla pražského biskupa – zvláště Horšovský Týn je klenotem hradní architektury přemyslovského období. Součástí Čech v té době bylo také Chebsko s významnou císařskou falcí a řadou menších ministeriálských hradů.

Publikace Zrozeni z osvícenských reforem. Toleranční kazatelé z Uher v procesu formování české společnosti (1781–1870) představuje socioprofesní skupinu protestantských pastorů augsburského a helvetského vyznání, nově „zrozenou“ v Čechách a na Moravě v důsledku tolerančního patentu císaře Josefa II. U předmětné skupiny klade důraz na komplexní zhodnocení sociálních a ekonomických specifik. Činí tak prostřednictvím srovnání tří generačních vrstev s využitím širokého spektra pramenů. Cílem je sledování procesu integrace kazatelských rodin jako dvojí menšiny – odlišné svým původem i náboženstvím – do české společnosti. Autoři zkoumají strategie pastorů při překonávání jazykových a kulturních bariér, stejně jako vývoj společenského postavení, kolísajícího mezi elitou a služebností.

Kniha věnovaná 1050. výročí založení pražského biskupství je dílem domácích i zahraničních specialistů. První blok studií zasazuje téma první české diecéze do středoevropských souvislostí karolínské a otonské říše, souvisejících církevních institucí a christianizačních procesů v jejich jednotlivých částech, např. u Polabských Slovanů. Ke komplexnímu obrazu této doby začátku je připojen snímek církevní organizace rodících se států uherského a polského a pohled na počátek církve v Kyjevské Rusi. Druhý blok textů sleduje procesy směřující k budování základů české diecéze, jejího založení a ke sledování její návaznosti na velkomoravské církevní začátky. Neméně důležité jsou sondy sledující proces christianizace české společnosti, vztah pražských biskupů a českého panovníka i vznik církevní organizace. S tím úzce souvisí zrod kultu prvních domácích světců a hmotné církevní kultury doprovázející českou církev. V této souvislosti jde jak o sakrální architekturu, tak o biskupská sídla, liturgickou výbavu a o písemnou kulturu neoddělitelně spjatou s novou křesťanskou vzdělaností i s církevní správou. Knihu uzavírají studie sledující česká a moravská biskupství ve zlomových dobách husitství a reformace, rekatolizace a v době reforem Josefa II.

Osobnost a mocenský vzestup „krále železného a zlatého“ Přemysla Otakara II., stejně jako rychlý a náhlý pád tohoto autoritativního Přemyslovce, jeho příčiny a důsledky, jsou námětem úvodního dílu tetralogie Josefa Žemličky. Ta ve svazcích Přemysl Otakar II (2011), Království v pohybu (2014), Do tří korun (2017) a Konec Křemyslovců (2020) obsáhla české dějiny druhé poloviny 13. století poznamenané dvojí velmocenskou kampaní posledních Přemyslovců a s tragickým vyústěním do olomoucké vraždy v srpnu 1306. Ta znamenala definitivní konec přemyslovské epochy.

Autoři soustředí svoji pozornost k historickým a symbolickým „uzlovým bodům“, které jsou důležité jak pro vývoj polské společnosti, tak pro pozdější polskou historickou paměť. Text tak postihuje základní problémy a souvislosti historického vývoje jednotlivých období. Zvláštní pozornost je věnována úloze Polska v regionu a ve světě, regionální různorodosti, proměnám kolektivních identit a historické paměti, historickým formám státnosti, kulturnímu transferu a společenským strukturám. Sjednocené království • Království prvních Jagellonců • Rzeczpospolita dvou nebo mnoha národů? • Polsko • litevská šlechtická republika • Polsko v Evropě raného novověku • „Saská epocha“ v polských dějinách • Polské osvícenství a stanislavovská doba • Kontury a struktury „dlouhého“ století (1795–1914) • Formování moderního národa • Politický vývoj „dlouhého“ 19. století • První světová válka • Boj o hranice • Druhá Rzeczpospolita • Druhá světová válka • Lidové Polsko 1944–1970 • Lidové Polsko 1970–1989 • Dějiny současného Polska • Česko – polské vztahy

V pořadí již šesté aktualizované vydání nejúspěšnější učebnice Dějiny USA v celosvětovém měřítku (jen v angloamerickém prostředí ji používá osm set vysokých škol), tentokrát doplněné o poslední události včetně nástupu administrativy prezidenta Joea Bidena a reakce na ruskou agresi na Ukrajině. Doplněný text bude tentokrát poprvé obsahovat kapitolu o vztazích mezi Českou republikou a USA, respektive mezi českým prostředím v minulosti a formujícími se Spojenými státy americkými. Kolonizace Severní Ameriky • Deklarace nezávislosti • Válka o nezávislost • Vznik federativního uspořádání • Územní expanze, další státy se stávají členy federace Občanská válka • Zrušení otroctví • Vražda Abrahama Lincolna • USA kupují Aljašku Španělsko-americká válka • 1. světová válka • USA vstupují do války proti Německu Velká hospodářská krize • F. D. Roosevelt prezidentem, politika nového údělu Japonský útok na Pearl Harbor • Invaze v Normandii • Marshallův plán • Korejská válka • Kubánská raketová krize • Válka ve Vietnamu • Aféra Watergate • R. Reagan prezidentem, mírové dohody se SSSR • Válka v Perském zálivu • Teroristický útok na WTC • Historické střídání v Bílém domě • Make America Great Again • Útok na Kapitol • Nástup prezidenta Joea Bidena

Publikace obsahuje výbor dvaceti dvou studií s tématy z dějin českých elit raného a vrcholného středověku. Atraktivnost těchto esejů přiblíží i jejich názvy, například Rok 845: křest 14 českých knížat; Vršovci a ti druzí; Exegi monumentum. Svědectví pozdně románského kostela v Potvorově; Hrabišici Všebor a Kojata a počátky středověkého Mostu; Ojíř z Friedberka. Rytíř, který hájil čest českého krále; Počátky české rodové větve pánů ze Šumburka či Albert ze Žeberka. Téměř půlstoletí ve službách šesti českých králů.

Kolektivní monografie čtyř českých odborníků shrnuje přehledným způsobem dějiny Arménie a arménské kultury, přičemž se snaží tuto problematiku představit v širším kontextu, tj. v rámci dějin historického arménského území i celosvětové arménské diaspory. Jednotlivé kapitoly jsou uspořádány chronologicky a zároveň tematicky provázány tak, aby měl čtenář možnost udělat si představu o vývoji situace v širším geografickém prostoru a srovnat ji na základě dalších historických paralel. Z historického i geografického pohledu se Arménie vždy nacházela na pomezí velkých kulturních celků a civilizačních okruhů. Odtud i synkretický charakter arménské kultury, kombinující jak tradice autochtonní, tak tradice přejaté a transformované, umožňující jejich osobitý vývoj.