Lidové noviny strana 21 z 91

V kontextu mezioborového kastelologického bádání představují hrady doby přemyslovské nejzajímavější kapitolu dějin hradní architektury. A to nejen u nás, ale i v celé Evropě. Od vydání posledního domácího uceleného zpracování tématu se výrazně posunul stav poznání jednotlivých lokalit, přičemž badatelé učinili řadu zásadních objevů. Autor proto v publikaci nejprve souhrnně představuje současný stav poznání hradů českého středověku: první předkládaný svazek věnoval královským hradům, sídlům biskupa a Chebsku; druhý svazek bude věnován šlechtickým hradům a ve třetím svazku bude česká hradní architektura zasazena do širšího evropského rámce. První svazek kromě nezbytného úvodu o dějinách kastelologie v Čechách zahrnuje rovněž reflexi komplikované otázky vzniku raně středověkých hradů, klíčových prvků obrany i správy země a opěrných bodů moci českého panovníka. Těžištěm výkladu je 13. století, kdy byla vybudována celá řada královských hradů: část byla vystavěna v pohraničí, další vznikly jako správní centra královských majetků, jiné strážily důležité cesty nebo byly součástí nově zakládaných měst. Opomenuty nezůstaly ani lovecké hrady, kterým vévodí Křivoklát, obklopený rozsáhlým loveckým hvozdem s řadou dalších hradů (Týřov, Nižbor, Jinčov). Pomyslným vrcholem hradního stavitelství byla doba Přemysla Otakara II., s jehož jménem jsou spojeny hrady jako Písek, Bezděz nebo Zvíkov. Pozoruhodná jsou také sídla pražského biskupa – zvláště Horšovský Týn je klenotem hradní architektury přemyslovského období. Součástí Čech v té době bylo také Chebsko s významnou císařskou falcí a řadou menších ministeriálských hradů.

Publikace Zrozeni z osvícenských reforem. Toleranční kazatelé z Uher v procesu formování české společnosti (1781–1870) představuje socioprofesní skupinu protestantských pastorů augsburského a helvetského vyznání, nově „zrozenou“ v Čechách a na Moravě v důsledku tolerančního patentu císaře Josefa II. U předmětné skupiny klade důraz na komplexní zhodnocení sociálních a ekonomických specifik. Činí tak prostřednictvím srovnání tří generačních vrstev s využitím širokého spektra pramenů. Cílem je sledování procesu integrace kazatelských rodin jako dvojí menšiny – odlišné svým původem i náboženstvím – do české společnosti. Autoři zkoumají strategie pastorů při překonávání jazykových a kulturních bariér, stejně jako vývoj společenského postavení, kolísajícího mezi elitou a služebností.

Kniha věnovaná 1050. výročí založení pražského biskupství je dílem domácích i zahraničních specialistů. První blok studií zasazuje téma první české diecéze do středoevropských souvislostí karolínské a otonské říše, souvisejících církevních institucí a christianizačních procesů v jejich jednotlivých částech, např. u Polabských Slovanů. Ke komplexnímu obrazu této doby začátku je připojen snímek církevní organizace rodících se států uherského a polského a pohled na počátek církve v Kyjevské Rusi. Druhý blok textů sleduje procesy směřující k budování základů české diecéze, jejího založení a ke sledování její návaznosti na velkomoravské církevní začátky. Neméně důležité jsou sondy sledující proces christianizace české společnosti, vztah pražských biskupů a českého panovníka i vznik církevní organizace. S tím úzce souvisí zrod kultu prvních domácích světců a hmotné církevní kultury doprovázející českou církev. V této souvislosti jde jak o sakrální architekturu, tak o biskupská sídla, liturgickou výbavu a o písemnou kulturu neoddělitelně spjatou s novou křesťanskou vzdělaností i s církevní správou. Knihu uzavírají studie sledující česká a moravská biskupství ve zlomových dobách husitství a reformace, rekatolizace a v době reforem Josefa II.

Osobnost a mocenský vzestup „krále železného a zlatého“ Přemysla Otakara II., stejně jako rychlý a náhlý pád tohoto autoritativního Přemyslovce, jeho příčiny a důsledky, jsou námětem úvodního dílu tetralogie Josefa Žemličky. Ta ve svazcích Přemysl Otakar II (2011), Království v pohybu (2014), Do tří korun (2017) a Konec Křemyslovců (2020) obsáhla české dějiny druhé poloviny 13. století poznamenané dvojí velmocenskou kampaní posledních Přemyslovců a s tragickým vyústěním do olomoucké vraždy v srpnu 1306. Ta znamenala definitivní konec přemyslovské epochy.

Autoři soustředí svoji pozornost k historickým a symbolickým „uzlovým bodům“, které jsou důležité jak pro vývoj polské společnosti, tak pro pozdější polskou historickou paměť. Text tak postihuje základní problémy a souvislosti historického vývoje jednotlivých období. Zvláštní pozornost je věnována úloze Polska v regionu a ve světě, regionální různorodosti, proměnám kolektivních identit a historické paměti, historickým formám státnosti, kulturnímu transferu a společenským strukturám. Sjednocené království • Království prvních Jagellonců • Rzeczpospolita dvou nebo mnoha národů? • Polsko • litevská šlechtická republika • Polsko v Evropě raného novověku • „Saská epocha“ v polských dějinách • Polské osvícenství a stanislavovská doba • Kontury a struktury „dlouhého“ století (1795–1914) • Formování moderního národa • Politický vývoj „dlouhého“ 19. století • První světová válka • Boj o hranice • Druhá Rzeczpospolita • Druhá světová válka • Lidové Polsko 1944–1970 • Lidové Polsko 1970–1989 • Dějiny současného Polska • Česko – polské vztahy

V pořadí již šesté aktualizované vydání nejúspěšnější učebnice Dějiny USA v celosvětovém měřítku (jen v angloamerickém prostředí ji používá osm set vysokých škol), tentokrát doplněné o poslední události včetně nástupu administrativy prezidenta Joea Bidena a reakce na ruskou agresi na Ukrajině. Doplněný text bude tentokrát poprvé obsahovat kapitolu o vztazích mezi Českou republikou a USA, respektive mezi českým prostředím v minulosti a formujícími se Spojenými státy americkými. Kolonizace Severní Ameriky • Deklarace nezávislosti • Válka o nezávislost • Vznik federativního uspořádání • Územní expanze, další státy se stávají členy federace Občanská válka • Zrušení otroctví • Vražda Abrahama Lincolna • USA kupují Aljašku Španělsko-americká válka • 1. světová válka • USA vstupují do války proti Německu Velká hospodářská krize • F. D. Roosevelt prezidentem, politika nového údělu Japonský útok na Pearl Harbor • Invaze v Normandii • Marshallův plán • Korejská válka • Kubánská raketová krize • Válka ve Vietnamu • Aféra Watergate • R. Reagan prezidentem, mírové dohody se SSSR • Válka v Perském zálivu • Teroristický útok na WTC • Historické střídání v Bílém domě • Make America Great Again • Útok na Kapitol • Nástup prezidenta Joea Bidena

Publikace obsahuje výbor dvaceti dvou studií s tématy z dějin českých elit raného a vrcholného středověku. Atraktivnost těchto esejů přiblíží i jejich názvy, například Rok 845: křest 14 českých knížat; Vršovci a ti druzí; Exegi monumentum. Svědectví pozdně románského kostela v Potvorově; Hrabišici Všebor a Kojata a počátky středověkého Mostu; Ojíř z Friedberka. Rytíř, který hájil čest českého krále; Počátky české rodové větve pánů ze Šumburka či Albert ze Žeberka. Téměř půlstoletí ve službách šesti českých králů.

Kolektivní monografie čtyř českých odborníků shrnuje přehledným způsobem dějiny Arménie a arménské kultury, přičemž se snaží tuto problematiku představit v širším kontextu, tj. v rámci dějin historického arménského území i celosvětové arménské diaspory. Jednotlivé kapitoly jsou uspořádány chronologicky a zároveň tematicky provázány tak, aby měl čtenář možnost udělat si představu o vývoji situace v širším geografickém prostoru a srovnat ji na základě dalších historických paralel. Z historického i geografického pohledu se Arménie vždy nacházela na pomezí velkých kulturních celků a civilizačních okruhů. Odtud i synkretický charakter arménské kultury, kombinující jak tradice autochtonní, tak tradice přejaté a transformované, umožňující jejich osobitý vývoj.

Historie stabilního a významného evropského národa poslouží k pochopení kořenů evropské civilizace, k osvětlení západoevropských výbojů i globálních historických procesů, zejména kolonialismu a dekolonizace. Portugalsko hrálo v důležitých etapách vývoje významnou, někdy zcela určující roli a přes své omezené kapacity dodnes tvoří důležitý most mezi Evropou a zámořím. Pro plné pochopení portugalského i světového vývoje je třeba tuto knihu doplnit četbou Dějin Azorských ostrovů a Madeiry (NLN 2020) i historií dalších rozlehlých končin světa, které Portugalci geograficky vymezili a ovlivnili jazykově a kulturně. Rychlý běh událostí ve 21. století, ale také nově zpřístupněné prameny a bohatá současná historická literatura si vynutily toto už třetí vydání Dějin Portugalska. Věříme, že posílí tradiční českou touhu důvěrně se seznámit s vývojem půvabné země, která kdysi ležela „na konci světa“, ale dnes patří v Evropě oprávněně k oblíbeným, hojně navštěvovaným a stále inspirujícím.

Z hlediska možností a zábran plné integrace evropských Židů do většinově křesťanských společností, které se v průběhu 19. století proměňovaly do moderních národů obdařených moderními státy, představovala klíčové období poslední desetiletí 19. a první desetiletí 20. století. Nástup politického antisemitismu signalizoval krizi dosavadního způsobu integrace, v němž se spojovaly politická, kulturní a sociální dimenze: občansko-právní emancipace činila z Židů rovnoprávné příslušníky daných států, jazyková a vzdělanostní asimilace je proměňovala na příslušníky většinových národů a sociální mobilita z nich činila příslušníky střední vrstvy a buržoazie. Pokud byla vědomě udržována židovská odlišnost, redukovala se na „mojžíšské vyznání“, jehož pěstování nemělo vadit plnohodnotnému zapojení Židů do politického, kulturního a ekonomického života jejich zemí. To byl regulativní ideál národně-liberálního křídla západoevropské a středoevropské politiky velké části 19. století, nikoliv realita. Avšak díky tomu, že toto křídlo bylo v té době jejím křídlem nejdynamičtějším a nejiniciativnějším, jeho projekt se stal ztělesněním nadějí významné části evropských Židů. Tato naděje sílila v západní a střední Evropě 19. století tou měrou, jakou se tato vize – jakkoliv nedostatečně a mezerovitě – postupně realizovala.

Vojta Beneš (1878–1951), starší bratr československého ministra zahraničí a prezidenta Edvarda Beneše, původní profesí učitel, se během první světové války stal důležitou postavou protihabsburského odboje v USA. V meziválečném Československu působil jako zemský školní inspektor, pedagogický i politický publicista, poslanec a senátor za sociálně demokratickou stranu. Po německé okupaci znovu působil v zámoří mezi krajanskou komunitou. V letech 1945–1948 se angažoval na pravici Československé sociální demokracie a 1946–1948 byl poslancem Ústavodárného národního shromáždění. Po komunistickém převratu v únoru 1948 odešel potřetí do exilu. Dramatická poslední léta života zaznamenal v dosud nepublikovaných pamětech, které odhalují mnohdy překvapivé detaily a souvislosti z přelomových momentů dějin naší země v první polovině 20. století.

Dějiny Ruska jsou kolektivní prací pěti českých historiček a historiků. V šesti hlavních chronologicky vymezených částech (Kyjevská Rus, Moskevská Rus, 18. století, 19. století, sovětské období ruských dějin, Rusko po roce 1991) jsou zmapovány hlavní vývojové linie ruských dějin od raného středověku po současnost. Vedle zachycení hlavních událostí politického rázu autoři věnují zvýšenou pozornost také otázkám hospodářského, sociálního, kulturního a náboženského vývoje Ruska. Jedním z hlavních cílů je přiblížit českému čtenáři ruské dějiny způsobem reflektujícím nejnovější výsledky světového bádání. Vydání je aktualizováno, především o stručný výklad o souvislostech období mezi ruskou anexí Krymu v roce 2014 a další otevřenou agresí proti Ukrajině v únoru 2022.

Rukopis dosud nepublikovaných pamětí Vojty Beneše, učitele, politika, krajanského a exilového činovníka a staršího bratra druhého československého prezidenta, přináší unikátní pohled na poválečný vývoj Československa. Beneš nešetří ostrou kritikou tehdejších politických poměrů a, pro mnohé možná překvapivě, také svého bratra, vrací se k prapůvodům národní tragédie a popisuje dramatické události komunistického převratu v únoru 1948. Text pamětí je navíc doplněn výběrem z korespondence z let 1949–1951, která čtenáři poodhaluje zákulisí rodícího se třetího exilu.

Alice Garrigue Masaryková (1879–1966), výrazná osobnost české a slovenské společnosti první poloviny 20. století a první předsedkyně Československého červeného kříže, zasvětila svůj život práci v humanitární oblasti. Během svého života byla vystavena několika krizovým situacím: vězení za první světové války a dvojímu nucenému odchodu do exilu v roce 1939 a 1948. V těchto těžkých časech se ve svých vzpomínkách vracela ke svému dětství v intelektuálně inspirativním prostředí rodiny T. G. Masaryka a jeho ženy Charlotty, které kladlo velký důraz na vzdělání, zdravý životní styl a společenskou angažovanost. Memoáry, které nazvala Dětství a mládí, vznikly v padesátých letech 20. století, kdy žila v exilu v USA. Líčí v nich rodinnou výchovu, vztahy se sourozenci Herbertem, Janem a Olgou i rodiči, postavení rodiny ve společnosti, politické a společenské kauzy a kontroverze. Jádro jejích vzpomínek se vztahuje do doby jejího zrání, studentských let a sbírání zkušeností v zahraničí do začátku první světové války. Zvláštní místo v jejím srdci měla krajina kolem Martina, kde rodina Masarykových strávila řadu letních prázdnin. Memoáry napsala Alice Masaryková česky a poprvé vyšly v Pittsburghu v roce 1960, druhé vydání v roce 1994 v Praze. Současné třetí vydání je doplněno o kritický poznámkový aparát a studie, které podchycují jak období, na něž Alice Masaryková vzpomíná, tak dobu, kdy svou knihu psala. Text je obohacen o vzpomínku praneteře Charlotty Pocheové-Kotíkové a o nový, z velké části dosud nepublikovaný soubor fotografií.

Zkratka prezidentova jména – T. G. M. se již záhy po vzniku republiky stala značkou, jakýmsi národním brandem, magickou formulí, něčím, co mělo platnost mytického symbolu. Ta tři písmena promlouvala na titulní straně Čapkových Hovorů s T. G. Masarykem právě tak sdělně a zřetelně, jako když v roce 1991 užil režisér Oliver Stone ve svém filmu jiná tři emblematická písmena: JFK. Předkládaná studie není biografií Tomáše Garrigue Masaryka. Nepřibližuje na základě pramenů historický obraz jeho osobnosti, ale naopak rekonstruuje jeho mytickou podobu. „Masarykovský mýtus“ neoznačuje v této práci více než pouhý název konkrétního osobnostního mýtu, i když především v pozdějších diskuzích jako by se jeho sémantické pole rozšiřovalo. Masarykovský mýtus je mýtem historickým i národním; snad nejvíce je však mýtem politickým: jde o „zakladatelský“ mýtus, spjatý se zrodem československé státnosti, demokratického parlamentního systému i nového národnostního uspořádání.

Kniha představuje první díl připravované trilogie věnované osvícenství v českých zemích. Věnuje se procesu „budování (moderního) státu“ pomocí série reforem. Autorka zkoumá, jak tyto reformy změnily postavení českých zemí a zasáhly do jejich vnitřního uspořádání i jak ovlivnily vztahy mezi Čechami, Moravou a Slezskem. Dále ukazuje, jaký vztah se utvářel mezi vídeňským centrem a česko/moravsko/ slezskou „periferií“, kdy a proč toto centrum zasahovalo do jejích vnitřních záležitostí. Důležitou otázkou je, do jaké míry má osvícenský absolutismus co do činění s osvícenstvím a do jaké míry spíše s budováním státu. Navazovat budou svazky Formování veřejnosti (1740–1792) a Pozdní osvícenství (1792–1820).