Lidové noviny strana 28 z 91

Vzpomínky a zápisy předního českého historika Františka Kutnara (19031983), rodáka z Mlázovic v Podkrkonoší. Kutnar byl žákem Josefa Pekaře. Metodicky se orientoval na strukturalismus. Jako odborník na národní obrození se věnoval problematice vlastenectví a nacionalismu, publikoval však také četné studie k dějinám zemědělství. Vzpomínkové texty z let 19721983 líčí atmosféru Kutnarova rodného kraje, jeho přírodní krásy a proměny během čtyř ročních období. Historik v nich také vzpomíná na těžkosti provázející volbu životní partnerky a s vděčností se vrací k společně stráveným letům. Připomíná i některé ze svých generačních druhů. V publikovaných zápiscích z let 19591980, jež jsou zčásti deníkového charakteru, Kutnar popisuje především tíživé životní situace, v nichž se ocitá v padesátých a pak v sedmdesátých letech 20. století. Vyznává se ze svého souznění s venkovským prostředím, které je jeho klíčovým inspiračním zdrojem. Život v souladu s přírodou a lidmi ke chvále prozřetelného Tvůrce je pak pro Kutnara tou nejvyšší hodnotou.

Kolektivní monografie prezentuje význam Populorum progressio, aktualizaci jejích myšlenek a jejich percepci v pozdějších dokumentech sociálního učení církve v návaznosti na mezinárodní rozvoj posledních padesáti let. Autoři rozdílného profesního a ideového zaměření doplňují hodnocení zmíněného modelu o reflexi enviromentálního rozměru jmenovaného rozvoje a také o ktitický pohled na politiku EU posledního období. Mimo pozornost nezůstává ani bližší reflexe vybraných témat encykliky Populorum progressio, která dotváří celkový obraz o aktuálnosti této encykliky, resp. témat v ní obsažených.

Jen všestranný rozbor může dát odpověď na mnohé otázky, které souvisejí s králem Václavem II., jenž se na podzim roku 1300 nechal korunovat polským králem a příštího roku vyjednal uherskou korunu pro svého syna. Byl to fenomenální úspěch, anebo zdroj problémů, které lemovaly poslední roky Václavova panování? A co tomu předcházelo? Měl Václav tak zdatné rádce a diplomaty, nebo tomu napomohl šťastný souběh okolností? A jakou roli v tom sehrálo stříbro českých hor, o němž se v cizině bájilo?

Tělo není pitomé, umí se uzdravovat samo. Jenže my se k němu občas chováme jako k největšímu nepříteli. Házíme mu pod nohy spíš než příslovečné klacky rovnou klády. A k tomu žijeme tak, aby mělo pořád co opravovat. Býváme unavení, nemožní, nemocní. Lékaři si nevědí rady. A pak přijde rada, která spojí odjakživa spojené, tělo a hlavu. Ejhle, zdraví se vrací. Kniha lékaře Jana Hnízdila je složená z příběhů lidí, kteří byli ochotní naslouchat, vzali svůj rozum do vlastní hrsti a uzdravili se, a doplněná rozhovory na téma komplexní medicíny, které vedla mimo jiné s psychiatrem Radkinem Honzákem, biologem Stanislavem Komárkem nebo etnologem Mnislavem Atapanou Zeleným novinářka Klára Mandausová.

Kniha vycházející z dlouhodobého terénního výzkumu popisuje formou případové studie faktory, které minimalizují šance obyvatel sociálně exkludované lokality tuto opustit, a to z hlediska působení sociální práce.

České vystěhovalectví v USA je poměrně málo zpracované téma. Předkládaná kniha je případovou studii české komunity ve městě Chicagu, kde počet Čechů stoupl z 10 000 osob v sedmdesátých letech 19. století na 122 000 kolem roku 1920. Období mezi světovými válkami se zde neslo v duchu rozvoje kulturního a spolkového života i posilování vztahů se „starou vlastí“. Po nacistické okupaci se chicagští Češi výrazně zapojili do financování Benešova zahraničního odboje a po komunistickém puči v únoru 1948 se město stalo domovem početné nové vlny exulantů. Jejich odliv nastal až v šedesátých letech 20. století. Dnes ze slavné minulosti českého Chicaga zbývají pouze fragmenty. Postupně o sobě Češi získávali povědomí, kde kdo žije a čím se živí, začínali se sdružovat, navštěvovat tancovačky a hostince. Nebylo jim dopřáno od počátku vystavět, zvelebovat a rozšiřovat vlastní čtvrť, naopak se museli v rámci města několikrát přesouvat. Okolí burzy a nádraží, kam odešli ze severní části, se stalo lukrativním místem a málo majetní museli ustoupit výstavbě administrativních budov. Z krátké zastávky na Beach Street, odkud je vypudilo rozšiřování železnice a nákladového nádraží, se stěhovali na západní 12. ulici a rovnoběžné Canal, Polk, Ewing, DeKoven a Bunker Street. Pro tuto oblast, širokou necelých pět kilometrů, lze hovořit o prvním dlouhodobém homogenním českém osídlení. Vešla ostatně ve známost pod názvem Praha...

Zapředli jsme s Drahou rozhovor, při němž jsme si podle thajského zvyku vybírali přezdívky čulen – hravá jména, kterými se budeme oslovovat. Měli jsme na vybranou z několika zvířat –Thajci si totiž nejraději dávají jména zvířecí a vůbec v tom nevidí nic urážlivého – naopak. Měli jsme k dispozici mú čili prase nebo kob, žábu, pak se nabízelo ještě kaj, kuře, a kung, krab, tedy podle toho, co se tvrdilo v průvodci. Drahá si nepřekvapivě vybrala prase, protože už od dětských let milovala postavu Pašíka z Kocoura Mikeše. Já jsem netoužil být žábou ani krabem a už vůbec ne kuřetem, byť z českého chovu s rodokmenem, a tak Drahá odkudsi vytáhla, že třeba bobr je tua bí voe nebo nějak podobně, a že by se prý ke mně hodil. Že vypadá přátelsky, ale dokáže i prokousnout nohu...

Autoři soustředí svoji pozornost k historickým a symbolickým „uzlovým bodům“, které jsou důležité jak pro vývoj polské společnosti, tak pro pozdější polskou historickou paměť. Text tak postihuje základní problémy a souvislosti historického vývoje jednotlivých období. Zvláštní pozornost je věnována úloze Polska v regionu a ve světě, regionální různorodosti, proměnám kolektivních identit a historické paměti, historickým formám státnosti, kulturnímu transferu a společenským strukturám. Sjednocené království • Království prvních Jagellonců • Rzeczpospolita dvou nebo mnoha národů? • Polsko • litevská šlechtická republika • Polsko v Evropě raného novověku • „Saská epocha“ v polských dějinách • Polské osvícenství a stanislavovská doba • Kontury a struktury „dlouhého“ století (1795–1914) • Formování moderního národa • Politický vývoj „dlouhého“ 19. století • První světová válka • Boj o hranice • Druhá Rzeczpospolita • Druhá světová válka • Lidové Polsko 1944–1970 • Lidové Polsko 1970–1989 • Dějiny současného Polska • Česko – polské vztahy

Cyril Horáček (1862–1943) byl národohospodář a profesor politické ekonomie na právnické fakultě české univerzity v Praze. Po vzniku Československa se za agrární stranu aktivně angažoval v politice. V roce 1919 byl krátce ministrem financí a v roce 1920 se stal historicky prvním předsedou senátu Národního shromáždění. Horáčkovy rozsáhlé paměti, zachycující jeho životní úděl od narození do roku 1939, jsou unikátní sondou do myšlenkového a společenského světa předního českého vědce, který měl ambice prosadit se v politice a bedlivě sledoval a komentoval veřejný život. Současně jsou i osobní kritickou reflexí českého politického, hospodářského a vědeckého života za Rakouska-Uherska a první republiky. Edice pamětí je uvozena studií, která přibližuje Horáčkovu osobnost a jeho celoživotní působení.

Kniha „Raní Indoevropané v Centrální Asii a Číně“ provádí čtenáře cestou napříč časem podél Hedvábné stezky minulosti. Mnoho vědců se pokoušelo najít stopy jazykových kontaktů mezi populacemi tohoto rozsáhlého regionu, ale Blažek a Schwarz jsou prvními, kteří představili velkou syntézu důkazů o vzájemné interferenci jazykových komunit minulosti. Poté, kdy shromáždili a kriticky vyhodnotili výsledky jiných specialistů, které významnou měrou rozšířili o výsledky vlastního bádání, předkládají závěry, jež se stávají cenným zdrojem informací trvalé hodnoty. Ve své výjimečné publikaci se Václav Blažek a Michal Schwarz pokusili rekonstruovat lingvistickými metodami maximum možného o historii a prehistorii komunit obývajících vnitrozemí Euroasie severně od Himálají. Své vývody autoři ilustrují fylogenetickými modely zobrazujícími vývoj indoevropských jazyků na bázi komparativní a lexikostatistické metody. Monografie bude nepochybně sloužit po mnoho budoucích let jako východisko dalšího bádání nejen na poli středoasijské filologie. Z recenze George van Driema

Dialogy pražského tiskaře Mikuláše Konáče z Hodíškova (z let 1511 a 1515) a Jana Stanislaida (1515) spolu s polemikou Mikuláše z Poříčí (1522) podávají vzácné svědectví o stavu českého utrakvismu před vystoupením Martina Luthera a krátce po něm. Edice čtyř Konáčových tisků ilustruje formování směrů nazývaných později staroutrakvisté a novoutrakvisté. Život i dílo Mikuláše Konáče jako autora, vydavatele a tiskaře dokládají, že stále přehlížené období domácích církevních dějin jagellonské doby skýtá nemalá překvapení. Bádání se totiž v této době dosud zaměřovalo spíše na Jednotu bratrskou, což vedlo k zploštění mnohem složitější situace...

Kniha popisuje vývoj řádu křižovníků s červenou hvězdou, který se z nevelké řeholní komunity stal zásadním hybatelem barokní kultury. S podporou velmistra řádu Františka Matouše B?hmba, jenž vedl řeholní komunitu bezmála třicet let, proběhla řada barokizací řádových objektů či budování staveb nových. Pro řád pracovali oba Dientzenhoferové, Kilián Ignác se stal přímo řádovým architektem. Jedním z největších přínosů velmistra B?hmba bylo pěstování hudby v pražském řádovém centru. Zasloužil se i o rozšíření křižovníků mimo hranice Českého království do Uher a Vídně.

Nové Dějiny Ruska jsou kolektivní prací pěti českých historiček a historiků. V chronologicky vymezených částech (Kyjevská Rus, Moskevská Rus, 18. století, 19. století, sovětské období ruských dějin, Rusko po roce 1991) jsou zmapovány hlavní vývojové linie ruských dějin od raného středověku až do současnosti. Vedle zachycení klíčových událostí politického rázu autoři věnují pozornost také otázkám hospodářského, sociálního, kulturního a náboženského vývoje Ruska. Jedním z hlavních cílů je přiblížit českému čtenáři ruské dějiny způsobem reflektujícím nejnovější výsledky světového bádání. Od roku, kdy v NLN – Nakladatelství Lidové noviny spatřily světlo světa Dějiny Ruska autorů Milana Švankmajera, Václava Vebera, Zdeňka Sládka a Vladislava Moulise, uplynulo již více než dvacet let. O jejich oblibě svědčí četné dotisky, úpravy i doplnění. Dějiny Ruska z „Lidovek“ se staly nedílnou součástí mnoha českých knihoven a jsou často tím prvním, po čem sáhne nejeden student či člověk se zájmem o ruskou zemi a její pohnuté osudy. Dvacet let je však i doba, kdy dospěla nová generace českých rusistů a historiků a s nimi i nové pohledy, ale především nové možnosti, nová literatura či objevné interpretace známých i dosud opomíjených pramenů. A tak jsme s úctou ke generaci učitelů, ale s vlastními názory a pohledy na minulost začali psát „nové“ Dějiny Ruska. Výsledek naší práce držíte právě v rukou.

Druhé přepracované a rozšířené vydání znovu provází čtenáře rakouskou metropolí. Částečně splácí velký dluh, který stále máme vůči hlavnímu městu našeho jižního souseda, kterým prošly statisíce našich krajanů, přičemž mnozí z nich získali světovou proslulost, a které bylo donedávna jakoby stranou zájmu. Opět zde dominují osobnosti a jejich příběhy v typicky vídeňských kulisách, s vídeňským humorem a vídeňskými mýty: slavní vídeňští hudebníci Mozart, Beethoven, Haydn, kavárny, velké sály ve valčíkovém opojení, kde vládli Straussové, Mahlerova éra ve Vídeňské opeře, slavné salony a osudové ženy i místa zrodu psychoanalýzy. Lesk paláců a velkolepých chrámů, rušné ulice v centru Vídně, hradní muzea se svými poklady, Štěpánský dóm a Hofburg. Kniha je klíčem k tomu, abyste kolem vídeňských paláců či domů, kde žily zajímavé osobnosti, neprocházeli lhostejně. Doufám, že tato kniha potěší návštěvníky Vídně a umožní jim snít svůj vídeňský sen. schematické mapky chronologie významných událostí slavné osobnosti čeští umělci ve Vídni

Benediktinský mnich Anselm Grün a český filozof náboženství Tomáš Halík, kteří patří ve světě k nejčtenějším autorům současné spirituální literatury, napsali společnou knihu, v níž se z různých úhlů zamýšlejí nad možným přínosem ateismu pro prohloubení křesťanské víry. Rozlišují různé druhy náboženskosti a různé druhy a motivy pochybností a nevíry. Zaměřují se především na „ateismus bolesti“, jemuž konfrontace s tragikou a složitostí dnešního světa nedovoluje nekriticky přijmout tradiční pojetí Boha, ale rovněž na „apateismus“ – dnes rozšířenou lhostejnost nejen vůči náboženství, nýbrž i vůči otázkám, které víra vznáší. Autoři se shodují v názoru, že živá víra v krizích zraje a je schopna „obejmout“ a integrovat i onu zkušenost, z níž vyrůstal kritický ateismus. Paralelní odpovědi obou autorů na zásadní spirituální otázky dnešního světa a jejich společný rozhovor rámují dvě meditace – nejprve úvaha Tomáše Halíka nad výrokem Fridricha Nietzscheho „Bůh je mrtev“ a reflexe Anselma Grüna nad kázáním apoštola Pavla o neznámém bohu na athénském Areopagu. Knihu doplňuje úvod a komentáře Winfrieda Nonhoffa, který též moderuje závěrečný rozhovor obou autorů.

Matěj Poláček, který v meziválečném období pracoval nejprve jako dělník, poté jako stavbyvedoucí na rozmanitých německých projektech v Africe a v Jižní Americe, po sobě zanechal deníky a také sepsané vzpomínky. Jde o unikátní dokumenty pozoruhodné jak svým jazykem, tak sociálním postavením autora a prostředím, v němž se pohyboval (a jeho velkou vnímavostí k tomu, co prožíval). Součástí edice je i studie o „českých stopách“ v Jižní Americe a Africe s důrazem na krátkodobou ekonomickou migraci, objasnění politické situace v popisovaných zemích v meziválečné době a stručný rozbor pamětí.