Lidové noviny strana 14 z 91

Dopisy Karla Havlíčka odkrývají významnou část odkazu tohoto předního českého novináře, básníka, politika a organizátora národního života. O to překvapivější je, že ke kompletnímu kritickému vydání Havlíčkovy korespondence dochází až nyní. První z plánovaných šesti svazků zahrnuje veškerou dnes známou odeslanou i přijatou Havlíčkovu korespondenci do konce roku 1842 (odjezd do Ruska). Jádro svazku tvoří Havlíčkovy listy rodičům ze studií a korespondence se spolužáky. Z větší části byly tyto dopisy psány německy: v edici jsou zařazeny v novém překladu do češtiny, originál je umístěn v poznámkovém aparátu. Svazek otevírají úvodní studie o historii vydávání Havlíčkovy korespondence, o způsobu překládání německy psaných dopisů a o Havlíčkově mládí. Dopisy jsou doplněny věcnými vysvětlivkami, kalendáriem Havlíčkova života a obrazovou přílohou.

Kapverdské ostrovy rozložené ve velkých plochách východního Atlantiku se staly nezbytným orientačním bodem a zásobovací stanicí flotil v „atlantské epoše“ evropské expanze a budování obchodu mezi Evropou, Afrikou a Amerikou. V dějinách světa sehrály významnou roli také ty oblasti a státy, které nevynikají na mapách svou velikostí. Jejich poslání se však v některé epoše vývoje ukázalo jako nezastupitelné, nebo dokonce klíčové. To je případ dvou bývalých afrických ostrovních kolonií geopoliticky orientovaných na prostor Atlantského oceánu. Souostroví v hloubi Guinejského zálivu, ostrov Svatého Tomáše a Princův ostrov, se zapsalo do dějin až v novověku jako významný producent pochutin i tavicí kotel mnoha kultur. V obou zemích vznikly nové národy z koloniální iniciativy a ze splývání převažujícího afrického populačního elementu s evropským. Dějiny těchto dvou států jsou důkazem africké vitality i mocenských tlaků, které určovaly život malých národů. Věrně ilustrují přírodní, strategickou, mocenskou a politickou determinaci rozvoje afrických komunit. Dobře také odrážejí vzestup Evropy na předscénu dějin a nedávný ústup „starého kontinentu“ z někdejší pozice globálního vládce. V posledním svobodném období nabízí vývoj těchto dvou zemí příklad pro pevninskou Afriku. Rozšířená a aktualizovaná historie obou zemí odpovídá současnému zvýšenému zájmu světových historiků i českých odborníků o dění v Africe a reflektuje skutečnost, že se Kapverdy i Svatý Tomáš a Princův ostrov staly vyhledávanými turistickými destinacemi.

Novinář, básník a politik Karel Havlíček (1821–1856) patří mezi nejvýznamnější osobnosti moderních českých dějin. Jeho korespondence čítá přes 1200 položek a je značně rozmanitá – svým stylem, užívanými jazyky, ale i pokud jde o jednotlivé pisatele a adresáty a Havlíčkův vztah k nim. Cílem této kolektivní monografie, která v NLN vychází v úzké souvislosti s právě zahajovanou šestisvazkovou edicí Havlíčkovy korespondence, je naznačit zmíněnou rozmanitost tohoto materiálu a s ní i variabilitu přístupů k jeho analýze. Autorský kolektiv v ní předkládá korespondenci Karla Havlíčka jako mimořádně podnětný zdroj poznatků o sociální praxi české společnosti poloviny 19. století, se zvláštním akcentem na praxi komunikační. Jednotlivé kapitoly jsou většinou věnovány jednomu Havlíčkovu epistolárnímu partnerovi nebo jednomu okruhu dopisů. Analýza dopisů v nich umožňuje mj. sledovat generační a myšlenkové souvislosti Havlíčkovy veřejné činnosti, odkrývat nové informace o dobovém publicistickém provozu, nově popsat způsoby užívání vybraných výrazů, které v polovině 19. století procházely v češtině bouřlivým vývojem, a poukázat na pestrý vějíř funkcí, které v tehdejší komunikaci plnily dopisy a které v dopisech plnily cizojazyčné prostředky.

Publikace navazuje na Encyklopedický slovník češtiny (NLN, 2002) a cíle, které si kladl. Rozsahem, obsahem a formou jednotlivých hesel i slovníku jako celku jej však výrazně přesahuje. Oběma slovníkům je nepochybně společné to, že se pokouší shrnout a vyložit nejdůležitější otázky struktury, fungování a vývoje češtiny i jejího popisu a všímá si přitom jak její mluvené a psané podoby, tak šíře jejích variet. Tematicky pokrývá všechny hlavní disciplíny jazykovědné bohemistiky, ať už zavedené nebo nově se formující. Vychází přitom z teoretických koncepcí, které našly ohlas v české i zahraniční bohemistice a slavistice, obrací se však nejen na bohemisty, ale na filology obecně a otevírá se i jiným disciplínám tam, kde se věnuje fenoménům obecným nebo přechodovým, resp. Kde v interdisciplinárním přesahu tvůrčím způsobem rozvíjí jejich metody. Slovník se snaží reflektovat, kam v kontextu jazykovědy dospěla domácí i zahraniční jazykovědná bohemistika, jaké relevantní proudy současné lingvistiky přijala a konkretizovala a jaký specifický přínos naopak přinesla jazykovědnému výzkumu ve světě. Hesla předchozího slovníku byla aktualizována a rozšířena, výrazně se zvýšil počet zpracovaných položek (současný slovník obsahuje cca 1600 hesel vysvětlujících přes 5000 lingvistických termínů), v souladu s rozšiřujícím se poznáním i rozvojem interdisciplinarity vznikly i celé nové „balíčky“ hesel např. z oblasti počítačové lingvistiky, matematické lingvistiky, kognitivní lingvistiky, psycholingvistiky, kontaktové lingvistiky či sociolingvistiky a analýzy diskurzu. Autorsky se na heslech podílelo 190 lingvistů, z toho 40 ze zahraničí. Slovník je nicméně určen a otevřen všem zájemcům o češtinu a jazyk, od zainteresovaných laiků po specializované odborníky. Za tímto účelem jsou jednotlivá hesla tam, kde je to smysluplné, koncipována ve dvou úrovních, tj. základní a rozšiřující. Uživatelům slovníku se autoři snaží vyjít vstříc i úsilím o srozumitelnost výkladu, důrazem na uvádění dokladů vykládaných jevů i bibliografických odkazů na relevantní specializovanější publikace.

Závěrečný třetí svazek Hradních kaplí pojednává především o době vlády Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského, byť panovník tehdy definitivně ztratil své postavení výsadního stavebníka. Jedinou velkou realizací se tak stala kaple na Křivoklátě, kterou inicioval Vladislav Jagellonský. Jedná se o stavbu mimořádně důležitou, protože je dochována prakticky v intaktním stavu včetně inventáře. Šlechta naproti tomu postavila velmi početnou skupinu náročných kaplí, kterým vévodí Smečno, Rabí, Švihov, Bor u Tachova a Pardubice. Patnácté století oproti době předhusitské přináší odlišný obraz i co do podoby kaplí. Závěrečná část knihy obsahuje kapitolu věnovanou typologií hradních kaplí, exkurz do 17.–19. století a slovník odborných pojmů.

Pozapomenuté pomníčky tragédií, šťastných náhod, loveckých úspěchů i dávných vojenských šarvátek doposud stojí v lesních zákoutích, podél cest i na okraji obcí. A provázejí je i nevšední příběhy, které by neměly upadnout v zapomnění. Kamenné monolity, obrázky i kříže tiše čekají na své znovuobjevení. Milovníci tajemných míst se za nimi rádi vypraví, i když vyhledání nebývá snadné, neboť k nim zpravidla nevedou turistické značky. A putování občas zpestří i soudobé recesistické a umělecké objekty (Cimrmanova mohyla v zastávce Kaproun, Žižka v Sudoměřicích u Bechyně, Památník odposlechu u Lipnice, pomníček Broučků…). Největší a nejslavnější skupina pomníčků se nachází v Jizerských horách – zdaleka však nejsou jenom tam! Vydáme se za nimi od Šluknovského výběžku přes Liberecko do východních Čech, na Plzeňsko i šumavskými lesy do jižních Čech a dále na Vysočinu.

Román lze považovat za svědectví o soudobé generaci třicátníků a čtyřicátníků a době, v níž žijí. Viktor má hezkou ženu, dobrou práci, čeká první dítě, ale přesto mu něco chybí. Jeho život je spřízněn s dobovým stereotypem filmových či literárních hrdinů, kteří jen opakují, co všichni víme a známe. Je utkán z klišé. Je jejich oslavou. Vše se změní ve chvíli, kdy se zastaví před divadlem v pražské ulici Ve Smečkách a poté vykročí na Václavské náměstí… Přibilova próza osciluje mezi politickým thrillerem z novinářského prostředí, které přesně popisuje a mezi řádky analyzuje, a filozofickým a společenskokritickým románem.

Kniha analyzuje dramatické momenty z novodobých československých a středoevropských dějin, jež se odehrály v předvečer druhé světové války a na prahu války studené. Tyto epizody z období narůstajícího mezinárodního napětí jsou zasazeny do širšího kontextu politiky velmocí vůči regionu. Na základě mnohaletého výzkumu v řadě archivů několika zemí nalézá autor racionální vysvětlení pro konkrétní britské či americké kroky, s nimiž se soudobá česká publicistika tak snadno a rychle vyrovnává slovy „appeasement“ či „sféry vlivu“. Naopak poukazuje na aktivní československou úlohu v procesu vytváření budoucího sovětského bloku.

Korespondence mezi českým historikem, státním úředníkem a ministrem v předlitavské vládě Antonínem Rezkem (1853–1909) a mladočeským poslancem, předsedou poslaneckého klubu a Rezkovým nástupcem v úřadu ministra krajana Bedřichem Pacákem (1846–1914) představuje významný pramen k poznání českých moderních politických dějin na přelomu 19. a 20. století. Soubor více jak čtyř set dokumentů svou bezprostředností a důvěrným charakterem umožňuje nahlédnout do způsobů jednání a myšlení předních představitelů české politické scény té doby. Ukazuje jak spolupráci mezi Národní stranou svobodomyslnou (mladočeskou) coby nejsilnější českou politickou silou té doby a předlitavskou vládou, tak nepřímo i možnosti a limity fungování politické strany na přechodu mezi honorační a masovým typem, odhaluje různé strategie v jednání vlády, českého ministra a politické strany, dokumentuje opakované, ovšem neúspěšné snahy o česko-německý modus vivendi v rámci Čech, Moravy i Slezska, jak se jej na počátku 20. století snažila prosadit vláda Ernesta von Koerber. Mimořádně cenná je edice pro objasnění a hodnocení činnosti českého zástupce ve vládě, tzv. ministra krajana.

Sociální demokracie, nejsilnější socialistická strana první republiky, se po druhé světové válce stala stranou nejslabší, rozpolcenou, a proto paralyzovanou. Přesto právě sociálním demokratům zůstával po únoru 1948 určitý symbolický kapitál: kontakty na západní socialisty a potenciál propagandisticky cílit na dělnictvo, které komunistická moc vnímala jako svou oporu. Kniha se zabývá formováním i každodenností exilového stranictví v letech 1948–1953 na příkladu sociální demokracie. Popisuje budování strany v uprchlických podmínkách poválečné Evropy. Biografickými vhledy se ptá, co to vlastně znamenalo být sociální demokrat v poúnorovém exilu.

Město tří národů“ — toto a podobná označení Prahy konce 19. a počátku 20. století je možné nalézt nejen v četných literárních svědectvích. Jde zároveň o důležitou součást historického a literárněvědního diskurzu o městě, o reminiscence multietnické společnosti zničené mezi lety 1938 a 1948. Autorka na příkladu úřední statistiky, komunální politiky, intelektuální veřejnosti a populární kultury zkoumá, jak Pražané vytvářeli, vyjednávali i překračovali vlastní skupinové představy i obrazy jiných. Ukazuje, že konstrukce národní identity v hlavním městě Československa nebyly navzdory jejich zdánlivé všudypřítomnosti stabilní a pevně dané

Kniha komparativně analyzuje roli antisemitismu v české a slovenské společnosti v době rozkladu habsburské monarchie a formování československého národního státu. Zasazuje vývoj českého a slovenského antisemitismu do kontextu diskusí o podobě národa a jeho státu a zkoumá, jakou roli hrálo protižidovské násilí či praktická protižidovská politika (například vylučování z agrární ekonomiky) a propaganda proti židovským uprchlíkům právě v kontextu „budování státu“. Sleduje proměňující se funkci antisemitismu od zdůrazňované jednoty v prvních měsících národního státu po jeho polarizující roli v době protisocialistických a protikomunistických kampaní.

Kniha komparativně analyzuje roli antisemitismu v české a slovenské společnosti v době rozkladu habsburské monarchie a formování československého národního státu. Zasazuje vývoj českého a slovenského antisemitismu do kontextu diskusí o podobě národa a jeho státu a zkoumá, jakou roli hrálo protižidovské násilí či praktická protižidovská politika (například vylučování z agrární ekonomiky) a propaganda proti židovským uprchlíkům právě v kontextu „budování státu“. Sleduje proměňující se funkci antisemitismu od zdůrazňované jednoty v prvních měsících národního státu po jeho polarizující roli v době protisocialistických a protikomunistických kampaní.

Vzpomínková kniha zachycuje zejména téma řeckých utečenců a život jejich komunity na poválečné Moravě. Je výpovědí o hledání nového domova i o prožívání vlastní identity. Je však současně příběhem o nově vzniklých přátelstvích, o nečekaném propojování osudů i o osamění pociťovaném v cizím prostředí. Komorně laděné vyprávění je retrospektivou plnou emocí a zejména příběhem o hodnotě přátelství...

Studie Michaela L. Millera představuje první ucelené zpracování dějin Židů na Moravě v době emancipace. Přeneseně řečeno, umísťuje více než padesát židovských obcí v menších moravských městech na pomyslnou mapu židovských dějin. Na pozadí střetávání východních i západních vlivů sleduje působení a vývoj haskaly, chasidismu a náboženských reforem. Vyvinutá moravská rabínská kultura s dlouhou tradicí tato hnutí zmírňovala a – v případě chasidismu – zabraňovala jejich šíření. Morav ští Židé se aktivně podíleli na revoluci let 1848/1849, která předznamenala období zrovnoprávnění, ale zároveň moravské židovské obce vystavovala bezprecedentním demografickým, finančním a sociálním proměnám, a to v době narůstajícího nacionálního konfliktu mezi Čechy a Němci.

Válečné skutky cti, slávy a hrdinství vždy patřily k základním identifikačním prvkům šlechtictví. Kniha zachycuje šlechtu z českých zemí na prahu novověku, kdy jiné pojetí válek a nástup nových profesionalizovaných armád zbavovaly aristokracii válečného monopolu a ona sama objevovala značnou atraktivitu jiných civilních modelů kariér. V centru pozornosti tak nestojí válka samotná, ale její reprezentační potenciál, zejména pak způsoby, jimiž jej aristokraté dokázali přeměnit v mocný propagační nástroj, dokazující jejich výjimečnost, starobylost a užitečnost.