Lidové noviny strana 14 z 91

Publikace navazuje na Encyklopedický slovník češtiny (NLN, 2002) a cíle, které si kladl. Rozsahem, obsahem a formou jednotlivých hesel i slovníku jako celku jej však výrazně přesahuje. Oběma slovníkům je nepochybně společné to, že se pokouší shrnout a vyložit nejdůležitější otázky struktury, fungování a vývoje češtiny i jejího popisu a všímá si přitom jak její mluvené a psané podoby, tak šíře jejích variet. Tematicky pokrývá všechny hlavní disciplíny jazykovědné bohemistiky, ať už zavedené nebo nově se formující. Vychází přitom z teoretických koncepcí, které našly ohlas v české i zahraniční bohemistice a slavistice, obrací se však nejen na bohemisty, ale na filology obecně a otevírá se i jiným disciplínám tam, kde se věnuje fenoménům obecným nebo přechodovým, resp. Kde v interdisciplinárním přesahu tvůrčím způsobem rozvíjí jejich metody. Slovník se snaží reflektovat, kam v kontextu jazykovědy dospěla domácí i zahraniční jazykovědná bohemistika, jaké relevantní proudy současné lingvistiky přijala a konkretizovala a jaký specifický přínos naopak přinesla jazykovědnému výzkumu ve světě. Hesla předchozího slovníku byla aktualizována a rozšířena, výrazně se zvýšil počet zpracovaných položek (současný slovník obsahuje cca 1600 hesel vysvětlujících přes 5000 lingvistických termínů), v souladu s rozšiřujícím se poznáním i rozvojem interdisciplinarity vznikly i celé nové „balíčky“ hesel např. z oblasti počítačové lingvistiky, matematické lingvistiky, kognitivní lingvistiky, psycholingvistiky, kontaktové lingvistiky či sociolingvistiky a analýzy diskurzu. Autorsky se na heslech podílelo 190 lingvistů, z toho 40 ze zahraničí. Slovník je nicméně určen a otevřen všem zájemcům o češtinu a jazyk, od zainteresovaných laiků po specializované odborníky. Za tímto účelem jsou jednotlivá hesla tam, kde je to smysluplné, koncipována ve dvou úrovních, tj. základní a rozšiřující. Uživatelům slovníku se autoři snaží vyjít vstříc i úsilím o srozumitelnost výkladu, důrazem na uvádění dokladů vykládaných jevů i bibliografických odkazů na relevantní specializovanější publikace.

Závěrečný třetí svazek Hradních kaplí pojednává především o době vlády Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského, byť panovník tehdy definitivně ztratil své postavení výsadního stavebníka. Jedinou velkou realizací se tak stala kaple na Křivoklátě, kterou inicioval Vladislav Jagellonský. Jedná se o stavbu mimořádně důležitou, protože je dochována prakticky v intaktním stavu včetně inventáře. Šlechta naproti tomu postavila velmi početnou skupinu náročných kaplí, kterým vévodí Smečno, Rabí, Švihov, Bor u Tachova a Pardubice. Patnácté století oproti době předhusitské přináší odlišný obraz i co do podoby kaplí. Závěrečná část knihy obsahuje kapitolu věnovanou typologií hradních kaplí, exkurz do 17.–19. století a slovník odborných pojmů.

Román lze považovat za svědectví o soudobé generaci třicátníků a čtyřicátníků a době, v níž žijí. Viktor má hezkou ženu, dobrou práci, čeká první dítě, ale přesto mu něco chybí. Jeho život je spřízněn s dobovým stereotypem filmových či literárních hrdinů, kteří jen opakují, co všichni víme a známe. Je utkán z klišé. Je jejich oslavou. Vše se změní ve chvíli, kdy se zastaví před divadlem v pražské ulici Ve Smečkách a poté vykročí na Václavské náměstí… Přibilova próza osciluje mezi politickým thrillerem z novinářského prostředí, které přesně popisuje a mezi řádky analyzuje, a filozofickým a společenskokritickým románem.

Kniha analyzuje dramatické momenty z novodobých československých a středoevropských dějin, jež se odehrály v předvečer druhé světové války a na prahu války studené. Tyto epizody z období narůstajícího mezinárodního napětí jsou zasazeny do širšího kontextu politiky velmocí vůči regionu. Na základě mnohaletého výzkumu v řadě archivů několika zemí nalézá autor racionální vysvětlení pro konkrétní britské či americké kroky, s nimiž se soudobá česká publicistika tak snadno a rychle vyrovnává slovy „appeasement“ či „sféry vlivu“. Naopak poukazuje na aktivní československou úlohu v procesu vytváření budoucího sovětského bloku.

Korespondence mezi českým historikem, státním úředníkem a ministrem v předlitavské vládě Antonínem Rezkem (1853–1909) a mladočeským poslancem, předsedou poslaneckého klubu a Rezkovým nástupcem v úřadu ministra krajana Bedřichem Pacákem (1846–1914) představuje významný pramen k poznání českých moderních politických dějin na přelomu 19. a 20. století. Soubor více jak čtyř set dokumentů svou bezprostředností a důvěrným charakterem umožňuje nahlédnout do způsobů jednání a myšlení předních představitelů české politické scény té doby. Ukazuje jak spolupráci mezi Národní stranou svobodomyslnou (mladočeskou) coby nejsilnější českou politickou silou té doby a předlitavskou vládou, tak nepřímo i možnosti a limity fungování politické strany na přechodu mezi honorační a masovým typem, odhaluje různé strategie v jednání vlády, českého ministra a politické strany, dokumentuje opakované, ovšem neúspěšné snahy o česko-německý modus vivendi v rámci Čech, Moravy i Slezska, jak se jej na počátku 20. století snažila prosadit vláda Ernesta von Koerber. Mimořádně cenná je edice pro objasnění a hodnocení činnosti českého zástupce ve vládě, tzv. ministra krajana.

Sociální demokracie, nejsilnější socialistická strana první republiky, se po druhé světové válce stala stranou nejslabší, rozpolcenou, a proto paralyzovanou. Přesto právě sociálním demokratům zůstával po únoru 1948 určitý symbolický kapitál: kontakty na západní socialisty a potenciál propagandisticky cílit na dělnictvo, které komunistická moc vnímala jako svou oporu. Kniha se zabývá formováním i každodenností exilového stranictví v letech 1948–1953 na příkladu sociální demokracie. Popisuje budování strany v uprchlických podmínkách poválečné Evropy. Biografickými vhledy se ptá, co to vlastně znamenalo být sociální demokrat v poúnorovém exilu.

Město tří národů“ — toto a podobná označení Prahy konce 19. a počátku 20. století je možné nalézt nejen v četných literárních svědectvích. Jde zároveň o důležitou součást historického a literárněvědního diskurzu o městě, o reminiscence multietnické společnosti zničené mezi lety 1938 a 1948. Autorka na příkladu úřední statistiky, komunální politiky, intelektuální veřejnosti a populární kultury zkoumá, jak Pražané vytvářeli, vyjednávali i překračovali vlastní skupinové představy i obrazy jiných. Ukazuje, že konstrukce národní identity v hlavním městě Československa nebyly navzdory jejich zdánlivé všudypřítomnosti stabilní a pevně dané

Kniha komparativně analyzuje roli antisemitismu v české a slovenské společnosti v době rozkladu habsburské monarchie a formování československého národního státu. Zasazuje vývoj českého a slovenského antisemitismu do kontextu diskusí o podobě národa a jeho státu a zkoumá, jakou roli hrálo protižidovské násilí či praktická protižidovská politika (například vylučování z agrární ekonomiky) a propaganda proti židovským uprchlíkům právě v kontextu „budování státu“. Sleduje proměňující se funkci antisemitismu od zdůrazňované jednoty v prvních měsících národního státu po jeho polarizující roli v době protisocialistických a protikomunistických kampaní.

Vzpomínková kniha zachycuje zejména téma řeckých utečenců a život jejich komunity na poválečné Moravě. Je výpovědí o hledání nového domova i o prožívání vlastní identity. Je však současně příběhem o nově vzniklých přátelstvích, o nečekaném propojování osudů i o osamění pociťovaném v cizím prostředí. Komorně laděné vyprávění je retrospektivou plnou emocí a zejména příběhem o hodnotě přátelství...

Studie Michaela L. Millera představuje první ucelené zpracování dějin Židů na Moravě v době emancipace. Přeneseně řečeno, umísťuje více než padesát židovských obcí v menších moravských městech na pomyslnou mapu židovských dějin. Na pozadí střetávání východních i západních vlivů sleduje působení a vývoj haskaly, chasidismu a náboženských reforem. Vyvinutá moravská rabínská kultura s dlouhou tradicí tato hnutí zmírňovala a – v případě chasidismu – zabraňovala jejich šíření. Morav ští Židé se aktivně podíleli na revoluci let 1848/1849, která předznamenala období zrovnoprávnění, ale zároveň moravské židovské obce vystavovala bezprecedentním demografickým, finančním a sociálním proměnám, a to v době narůstajícího nacionálního konfliktu mezi Čechy a Němci.

Válečné skutky cti, slávy a hrdinství vždy patřily k základním identifikačním prvkům šlechtictví. Kniha zachycuje šlechtu z českých zemí na prahu novověku, kdy jiné pojetí válek a nástup nových profesionalizovaných armád zbavovaly aristokracii válečného monopolu a ona sama objevovala značnou atraktivitu jiných civilních modelů kariér. V centru pozornosti tak nestojí válka samotná, ale její reprezentační potenciál, zejména pak způsoby, jimiž jej aristokraté dokázali přeměnit v mocný propagační nástroj, dokazující jejich výjimečnost, starobylost a užitečnost.

Poutavé a poučné čtení o pravých i virtuálních příčinách současné tolik diskutované řecké krize pohledem Češky žijící v Řecku, doplněné věcným pohledem odborníka na ekonomickou situaci. Kniha pomáhá pochopit rozdíly mezi kulturními, sociálními, ale i politickými rozdíly našich zemí a nutí čtenáře nejen přemýšlet nad tím, zda-li jsou obecně přijímané stereotypy opravdu skutečností, ale také uvažovat nad výhodami, jež přináší fungování systému naší republiky, o kterém tak rádi a často pochybujeme. Na konkrétních životních situacích autorka vtipně ukazuje neuvěřitelnost kruhu sestaveného z dluhů, zneužívání postavení, nedbalého státu, pštrosích řešení i kuriózních nápadů.

Kniha se věnuje problematice druhé světové války a její autor se pokouší nalézt nový způsob interpretace tohoto obrovského konfliktu. Nepředkládá žádnou další syntézu a nezaměřuje se ani na některé konkrétní tažení či dokonce osobu významného vojevůdce. Místo toho se soustředil na tematické problémy respektive na proces jejich řešení a osobnosti „řešitelů“. Těžištěm jeho zájmu se přitom stala střední fáze konfliktu, vymezená zhruba obdobím od konce roku 1942 do vrcholícího léta roku 1944. V tom se předkládané dílo může odlišovat od jiných, neboť se pokouší vyprávět příběh takových jedinců i organizací, a to nikoli nějako anekdotickou, romantizující nebo ryze vojensko-historickou formou, nýbrž jako klíčovou součást, sloužící k pochopení toho, jak bylo v impozantním válečném dění dosaženo obratu.

Sborník obsahuje příspěvky zabývající se lexikologií, frazeologií, korpusovou lingvistikou, ale také jazykovou kulturou či morfologií, čímž reflektuje košatost vědecké osobnosti prof. Čermáka a jeho široký rozhled po jazycích a jazykovědě.Jubilejní dvacátý svazek řady Studie z korpusové lingvistiky jsme věnovali jejímu zakladateli prof. Františku Čermákovi, který se v roce 2015 dožívá významného životního jubilea a doma i ve světě je uznávanou vědeckou kapacitou.

T. G. Masaryk a Viktor Dyk zosobňovali odlišnou reflexi české národní identity, češství – a z toho plynoucí rozdílný koncept národní ideologie a politiky. Masarykovo češství bylo pevně provázáno s duchovně fundovanými humanitními hodnotami, se sociálním reformismem, s kulturním internacionalismem, s otevřeností vůči Evropě a světu a vstřícným přístupem k sousedním národům, v nichž chtělo více než latentní nepřátele spatřovat potenciální partnery a spolupracovníky na společném díle. Dykovo češství bylo obranné a bojovné, více opřené o domácí tradice, obráželo stálé obavy z ohrožení, především ze strany Němců, vůči nimž si zachovávalo nedůvěřivý, skeptický odstup, ale i z vlastních řad, v důsledku nedostatečnosti národního společenství pro výši jeho úkolu…. Oba byli přitom velmi kritičtí k vlastnímu národu a postulovali mu náročný program, poslání a mravní imperativ. Studie, jež vychází ve druhém, doplněném vydání, poprvé synteticky zachycuje vývoj vztahu Viktora Dyka a T. G. Masaryka v průběhu první třetiny 20. Století a srovnává různá pojetí češství, české a československé státnosti, jež se v něm střetala.

Hlavním tématem je sociální jistota jako organizovaná solidarita. Van Istendael se zamýšlí nad tím, zda a jakým způsobem mohou Evropané bránit hodnotu sociální státnosti, případně jak je možné uchovat dědictví solidarity v prostředí ultraliberálního kapitalismu. Autor poměrně ostře kritizuje některé evropské instituce, MMF a finanční trhy, které podle něho využívají finanční a ekonomické krize k tomu, aby tento pilíř oslabily či porazily. Jeho text - bez ohledu nakolik se s ním čtenář dokáže identifikovat - lze chápat jako zajímavý vklad do široké mozaiky názorů, které v současných diskusích v souvislosti s ekonomickou či hospodářskou krizí posledních let zaznívají. Van Istendaelovy úvahy doprovázejí texty tuzemských autorů Jakuba Jinka, Jindřicha Šrajera a Romana Míčky, členů Pracovní skupiny pro sociální otázky při České biskupské konferenci, které Van Istendaelovy myšlenky zasazují do širších sociálních, filozofických a teologických souvislostí, a to i s ohledem na specifika českého prostředí.