Lidové noviny strana 51 z 82

Jeskyně Býčí skála v Moravském krasu patří k nejznámějším archeologickým lokalitám v České republice. Výzkumy lékaře Heinricha Wankela zde sahají až ke kořenům vědního oboru archeologie v naší zemi. Převratný objev z roku 1872 odstartoval snad nejdelší kontinuální zájem o konkrétní lokalitu. Již pátá generace domácích i zahraničních vědců se k nálezu vrací a na základě soudobých znalostí se jej snaží uchopit. Interpretační možnosti jsou však limitovány nejen velmi ranou dobou objevu, ale zejména parametry samotné lokality, která nemá v Evropě v době halštatské paralelu. Horizontálně přístupná jeskyně kamenný dům ve spojení s abnormální koncentrací pozůstatků po elitách představuje unikát. Cesta k závěrečné interpretaci je ovšem ztížena nejen situací nálezu, ale i řadou mylných tvrzení badatelů. Autor na základě komplexního výzkumu od roku 2007 představuje koncept centrální pohřebně-obětní poutní svatyně.

Staletí sousedství a víc než tři sta let strávených ve společném státě spojují Čechy a Rakušany jeden lid dvou jazyků, nebo přeci jen nepřejícné bratrance? Předkládaná publikace přináší průřezové zamyšlení nad historií vzájemného soužití, odcizení či odcizování se, nezájmu a v neposlední řadě i konfliktů uplynulých dvou století. Dvacet sedm historiček a historiků z obou zemí zkoumá ve dvanácti přehledových kapitolách, co Čechy a Rakušany spojovalo, i co je dělilo. Netvoří přitom dva souběžné příběhy národních dějin, ale ukazují, jakým způsobem se určité fenomény zapsaly do dané společnosti. Na jaro národů a revoluce let 1848/49 navázala ještě ve společném státě etapa postupného odcizování. Společně zažité, leč rozdílně prožité, i tak lze charakterizovat poslední desetiletí společného života v habsburské monarchii a za první světové války. Vztah Československa a (Německého) Rakouska, států nově vzniklých po roce 1918, poznamenaly vzájemná konkurence, nezájem, ale i spolupráce. Přes příslušnost k jiným státům a (po roce 1948) také k jiným blokům, existovaly nadále některé společné rysy. Po roce 1989 a pádu železné opony však začaly vzájemnému dialogu dominovat konfliktní témata typu Temelína či Benešových dekretů, a to i přesto, že oboustranné hospodářské, politické a kulturní kontakty byly nejužší od roku 1918. Kniha iniciovaná Stálou konferencí českých a rakouských historiků ke společnému kulturnímu dědictví (SKČRH) je příspěvkem k vzájemnému poznání a porozumění.

Kniha mapuje dějiny Chorvatska od starověkých Ilyrů přes antickou periodu spjatou s obsazením země Římany, příchod Slovanů, začátky chorvatského království až k osmisetletému období, kdy bylo Chorvatsko spojené personální unií s uherským státem. Velká pozornost je věnována také vzniku jugoslávského státu, existenci samostatného ustašovského státu, obnovenému spolužití se Srby a dalšími jihoslovanskými národy v rámci titovské Jugoslávie a jeho bolestnému rozpadu.

První díl edice deníků českého historika, novináře a politika Josefa Kalouska (1838-1915) přináší zápisky z let 1856 až 1866. Kalousek v nich přibližuje léta svých studií na české reálce v Praze, na pražské polytechnice a především na filozofické fakultě tehdejší Karlo-Ferdinandovy univerzity. Hledání uplatnění nadaného, leč chudého mladíka z východočeského Vamberka se zde prolíná jak s dobovým vlasteneckým zápalem, tak s představami o optimálním zajištění své další hmotné existence. Tyto představy tehdy silně spojoval s výhodnou sňatkovou strategií, kdy mu byl příkladem František Palacký. S ním se Kalousek počátkem 60. let osobně seznámil a agilní mladík se zájmem o české dějiny Otce národa zaujal. Rozpor mezi vlasteneckými ideály a neutěšenou životní realitou J. Kalousek zprvu řešil vstupem do vládních služeb stal se redaktorem poloúředních Pražských novin. Odtud však vedla rychle cesta do Riegrova a Palackého deníku Národ, který vycházel v letech 1863 až 1866. Kalouskovy deníkové záznamy v tomto kontextu nabízejí zajímavé pohledy do fungování novinových redakcí na počátku obnovené ústavní éry v habsburské monarchii. Mimořádně zajímavou, rozsáhlou pasáž pak představuje Kalouskova mnohatýdenní cesta po rakouské Haliči a Bukovině, kterou podnikl v létě 1863 na pozadí krvavého povstání Poláků v tzv. Kongresovce proti Rusům. V českém prostředí se v této době jedná o unikátní svědectví o životě a poměrech ve východních provinciích habsburské říše. Navazující druhý díl deníků vyšel již v roce 2016 a oba svazky deníku doplňuje i paralelní vydání Kalouskovy vědecké korespondence (2019) v téže ediční řadě Nakladatelství Lidové noviny a Masarykova ústavu a Archivu AV ČR.

Hlavním hrdinou knihy je pražský groš, legendární stříbrná mince ražená v Českém království po dobu téměř 250 let. V první části příběhu jsou čtenářům objasněny historické souvislosti okolo zahájení ražby pražského groše a technologické postupy používané ve středověké mincovně. Ve druhé části knihy vstupují na scénu další aktéři četné stříbrné a zlaté mince ražené u nás souběžně s pražskými groši. Při vyprávění o mincích nelze opomenout ani panovníky, jejichž jménem byly tyto mince raženy a jejichž jména, iniciály, někdy dokonce i podobizny mince nesly. Nedílnou součástí příběhu pražského groše jsou proto i osudy těchto vládců a zemí, kterým vládli. Kniha přibližuje čtenářům poutavým a čtivým způsobem historii a mincovnictví zemí Koruny české v tzv. grošové době (1300-1547), text knihy je doplněn mimořádně bohatou fotodokumentací.

Autor věnuje v knize pozornost nemocem, umírání a pohřbům čtyř Habsburků, Ferdinanda I. a jeho synů, ve druhé polovině 16. století. Přestože nedosáhli stejných vladařských hodností, z hlediska použitých symbolů osobní a dynastické reprezentace se smuteční slavnosti po jejich smrti v Innsbrucku, Praze, Štýrském Hradci a Vídni podstatně nelišily. Vystavení jejich ostatků, pohřební průvody a zádušní mše patřily k závazným krokům rituálů posledních rozloučení s habsburskými vládci, kteří opouštěli pozemský svět s hodnostmi císařů, králů a rakouských arciknížat. Podle vzorů uplatněných při pohřbech Karla V. sloužily smuteční slavnosti především k reprezentaci katolické víry zesnulých Habsburků, rozsahu jejich územní vlády, politické moci a dynastické paměti. Z uvedených jevů se skládal symbolický obraz nesmrtelného sociálního těla panovníka, jehož jádro tvořily ctnosti křesťanského rytíře. Nepřetržitost víry, vlády a moci nebožtíka přecházela při posledním rozloučení na nejbližší mužské potomky, kteří kráčeli v pohřebním průvodu bezprostředně za márami s rakví a při zádušní mši měli nejblíže ke castru doloris s rakví zesnulého vládce.