Lidové noviny strana 58 z 80

PhDr. František Hoffmann, CSc. (narozen 23. 2. 1920 v Litomyšli, zemřel 1. 10. 2015 v Praze), významný český historik, archivář a kodikolog, začal psát své vzpomínky v srpnu 2011, v době, kdy se zotavoval po závažné operaci; poslední zápisy jsou z konce května 2013. Vrací se v nich do rodné Litomyšle, kde prožil první čtvrtstoletí svého dlouhého a plodného života, pokračuje vysokoškolskými studii v Praze, která absolvoval kvůli uzavření českých vysokých škol v roce 1939 až po skončení války v letech 19451950, a značný prostor věnuje Jihlavě, kam nastoupil v prosinci 1950 do tehdejšího městského, později okresního archivu, který od základu vybudoval a vedl jej do konce srpna 1968. Jeho dalším působištěm bylo jihlavské Muzeum Vysočiny, kde zastával do konce roku 1969 funkci ředitele, z níž byl kvůli aktivní účasti v obrodném procesu odvolán a koncem následujícího roku musel z muzea i z Jihlavy odejít. Poslední, bohužel již nedokončená, část vzpomínek je věnována Praze a Hoffmannovu působení v rukopisném oddělení Archivu ČSAV, kam nastoupil v roce 1971. Vlastní vzpomínkový text doplňuje Legenda o svatém Vocáskovi, beletristický pokus z let 19511952 reflektující dobovou atmosféru, který je parodií na tehdejší vládnoucí ideologii. Jako textové přílohy jsou mimo jiné zařazeny ukázky z rukopisných poznámek z konce druhé světové války, dokumenty související s nástupem do jihlavského archivu či doklady k občanské angažovanosti v letech 1968 a 1969 a k následné perzekuci. Rovněž obrazové přílohy, které pocházejí většinou z rodinného archivu, se váží hlavně k období zachycenému ve vzpomínkách, nechybí však ani fotografie z posledních let života. Stručný biografický medailon odkazuje v poznámkách na nejdůležitější práce Františka Hoffmanna.

Duchovní prostředí bylo od samého počátku úzce spojeno s výtvarným uměním. Římskokatolická církev se tak v podstatě bezděky stala již záhy správkyní uměleckých pokladu nevyčíslitelné hodnoty a tím také převzala odpovědnost za správu podstatné části evropského kulturního dědictví. Zájem o výtvarné umění se tak stal základním podnětem ke snaze o jeho dokumentaci, popis a pochopení zákonitostí jeho vývoje. Postupně se vytvořila početná skupina duchovních, kteří se vyprofilovali jako znalci výtvarného umění. Počátky takového myšlení můžeme sledovat již v textech středověkých kronikářů, dále v době baroka a národního obrození. Vrcholem se potom stala doba dvacátého století. Nejvýznamnějšími představiteli těchto snah v českých zemích byli Antonín Podlaha, Eduard Šittler a Josef Cibulka. Dnes se na jejich dílo snaží navazovat pracovníci Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v cele s profesory Jiřím Kuthanem a Janem Roytem.

Slovník komunistické totality je prvním pokusem o zmapování jazyka oficiální komunistické propagandy. Slovník vychází z korpusu Totalita, který je založen na třech sondách (roky 1952, 1969, 1977) do dobového tisku a publikací významně zasažených ideologií. K publikaci je připojeno CD s úplným korpusem Totalita, který je možné pomocí speciálního obslužného programu prohledávat, a pokračovat tak v započatém výzkumu totalitního jazyka ve specifických, dosud nezkoumaných oblastech.

Další publikace muzikologa Viktora Velka opět povrzuje jeho zájem o dějiny opery a hudební kulturu Čechů žijících ve Vídni v 19. a 20. století. Biografie slavného operního pěvce Richarda Kubly (18901964) završuje trilogii s názvem Hudební umělci mezi Ostravou a Vídní / Tonkünstler zwischen Ostrau und Wien. Kniha rekonstruuje život a dílo v plné a podrobné šíři, tj. nechybí přehledy rolí, nahrávek, rozhlasových vystoupení apod. Na chronologické řazení v závěru navazují tematická intermezza typu Kubla a film, Kubla a ženy, Kubla skladatelem?, Kubla a automobil apod. Kublova cesta vedla z rodné Ostravy přes nedokončená studia práv do Vídně na akademii. Ve Vídni se rychle uplatnil ve Volksoper, po roce 1918 působil v Praze v Novém německém divadle a pak i řadu sezón v Národním divadle, hostoval na řadě českých a slovenských scén, též na zahraničních scénách (mj. reprezentoval Národní divadlo v představení Prodané nevěsty v Chicagu), celkem vystoupil na čtyřech kontinentech. Autor knihy často posiluje autenticitu textu tím, že ustupuje do pozadí a prostřednictvím citátů nechává hovořit prameny. Publikace zaujme i bohatým a raritním obrazovým materiálem.

Svatá Ludmila jako manželka Bořivoje I. je první historicky doloženou Přemyslovnou. Během jejího života byly položeny základy ke christianizaci Čech a také základy moci Přemyslovců. Jde tedy skutečně o ženu na rozhraní věků, v nichž se mocensky a politicky střetával Západ s Východem, věku, v nichž si razilo cestu Evropou křesťanství a kdy se vytvářely mocenské struktury, které Evropu dodnes charakterizují. Publikace prostřednictvím šesti tematicky úzce provázaných esejistických celků rozkrývá život a svět kněžny Ludmily. V centru pozornosti stojí témata jako zrození světice v 10. až 12. století, kult Ludmiliny osobnosti v době Karla IV., její obliba v husitských a pohusitských Čechách nebo postavení svaté Ludmily v kultuře a umění předmoderní a moderní společnosti. Osobnost svaté Ludmily významné historické postavy a posléze zemské světice je sledována prostřednictvím rady společenskovědních a přírodovědných disciplín v dlouhém časovém horizontu od raného středověku až do současnosti. Kniha proto obsahuje studie předních českých odborníku působících v různých oblastech výzkumu, kteří osobnost svaté Ludmily a její dobu představují a hodnotí prizmatem interdisciplinárního přístupu. Publikace doprovází stejnojmennou výstavu Svatá Ludmila Žena na rozhraní věků, uspořádanou v hlavní budově Akademie věd ve dnech 20. května až 30. července 2021.

Kniha prezentuje jazykovědné poznatky z prehistorie češtiny na pozadí historických i archeologických zjištění a propojuje takto období praslovanské s obdobím, kdy vzniká čeština jako samostatný jazyk. Věnuje se jednotlivým obdobím od příchodu Slovanů do našich zemí (Sámův kmenový svaz, výboje Karla Velikého, Velkomoravská říše) až do 11. století a snaží se přiblížit jazyk těchto období (i pomocí jeho přibližné rekonstrukce). Sleduje postupnou diferenciaci západoslovanského areálu a změny v různých jazykových rovinách, jimiž se jazyk na našem území postupně odlišoval od jazyků okolních. Kniha je vhodná pro odbornou veřejnost i laické čtenáře se zájmem o počátky českého národa a jeho jazyka.

Egypt má jednu z nejdelších souvislých historií ze všech zemí světa. Podobně jako dějiny jiných zemí, jejichž životní osou byly řeky čínská Jang-c-ťiang, indické Indus či Ganga nebo irácký Eufrat s Tigridem , sahají jeho dějiny až k samému prahu lidské civilizace. Podobně jako Čína, Indie či irácká Mezopotámie byl zemí, kde bylo vytvořeno písmo, způsob vizuálního zachycení mluveného slova písmo hieroglyfické. Jeho přírodní podmínky pravidelné nilské záplavy přinášející úrodnou zeminu umožnily růst obyvatel, rozvoj zemědělství a položily základy hospodářsko-společenské organizaci, státu. Tato úspěšnost však učinila Egypt zemí, v jejímž ovládání a využívání se vystřídala řada cizích útočníků z bližšího či vzdálenějšího okolí, z Afriky, Asie i z Evropy.Nové období egyptských dějin otevřel vpád muslimských Arabů, kteří přinesli do Egypta svůj jazyk a své náboženství a spojili jej natrvalo a velmi úzce s okolním muslimsko-arabským světem ve východní Asii a severní Africe.