Lidové noviny strana 57 z 82

Dění v Severní Koreji bedlivě sledují média a politici po celém světě, přesto se k nám z této země dostává jen velmi omezené a cenzurované množství informací. Kniha koreanistky Niny Špitálníkové, která přináší sedm rozhovorů se severokorejskými uprchlíky, proto představuje mimořádně cenný a unikátní příspěvek k poznání jednoho z nejtužších autokratických režimů na světě. Životní osudy sedmi zpovídaných severokorejských uprchlíků jsou mimořádně pestré. V knize promlouvají jak ti, kteří proti režimu dlouhodobě revoltovali, tak ti, kteří s ním sympatizovali, jak ti, kteří byli zvyklí na blahobyt, tak ti, kteří se museli celý život ohánět, aby se alespoň občas najedli. Díky rozmanitosti zpovídaných osob mají čtenáři jedinečnou možnost nahlédnout pod roušku severokorejského režimu, poznat mentalitu Severokorejců i jejich každodennost, a to z mnoha úhlů. Jak funguje severokorejská indoktrinace? Co pro tamní obyvatele znamená trojice zbožštěných vůdců? Jaký je rozdíl mezi životem na vesnici a ve městě? Na tyto a mnohé další otázky najdete odpověď ve strhujících výpovědích sedmi silných osobností, které se rozhodly riskovat vlastní život, utéct z KLDR – a poznat svobodu.

Historie potlačovacího aparátu nacistického Německa, soustředěného pod křídly organizace SS, se i mnoho desetiletí od skončení druhé světové války stále těší značnému zájmu odborné i laické veřejnosti. Jeho brutalita i výkonnost vyvolávají dodnes řadu otázek, dohadů a spekulací. Autoři ve svém výzkumu postupovali podle hierarchického členění potlačovacího aparátu a zaměřili se na špičky represivních složek v protektorátu Čechy a Morava. Práce popisuje osudy mužů ve funkcích velitelů bezpečnostní policie a bezpečnostní služby, pořádkové policie a Waffen-SS, které spolu s armádou představovaly skutečný pilíř německé vlády v protektorátu.

V druhé polovině padesátých let 20. století bylo stále více zřejmé, že stalinistickému modelu budování socialismu jako specifickému modernizačnímu projektu dochází dech. Tato skutečnost se projevila v řadě krizí, kterými jednotlivé země východního bloku procházely, silně však rezonovala rovněž v marxistickém myšlení. Československá stranická inteligence si začala uvědomovat, že problémem dne není oficiálně ohlašovaný přechod od socialismu ke komunismu, ale především reformulace celého projektu socialistické modernity. Poststalinští intelektuálové opustili schémata marxistické ortodoxie a zahájili hledání nových interpretací (nejen) Marxových spisů, jež by poskytly adekvátní koncepty pro řešení aktuálních problémů. Heslo Rehabilitovat Marxe! tedy neznamenalo jen očistit marxismus od dogmatických nánosů, ale především jej pozvednout na výši doby a prokázat jeho filozofickou převahu. Kniha představuje historickou a kritickou analýzu tohoto myšlenkově bohatého projektu.

V současné době se v léčbě svých onemocnění až příliš spoléháme na sílu zdravotního systému a všemocnost moderní lékařské vědy. Vzdalujeme se představě, že medicína je v řadě oblastí mnohem slabší, než jsou možnosti vlastní přirozené ochrany. Naprostým základem moderních vědeckých metod, prostředkem, kterým věda uznává existenci materiálního světa, se stalo pátrání po objektivních příčinách potíží. Koncept medicíny založený na důkazech řeší pacienta jako objekt a nedoceňuje jeho subjektivní způsoby prožívání a psychosociální souvislosti obtíží. Léčení konkrétní nemoci pak často převažuje nad uzdravováním nemocného člověka. To jsou zcela zásadní myšlenky doktora Jana Hnízdila a fyzioterapeutky Zuzany Baluchové, které představují ve své knize na dnes velmi frekventované problematice bolestí zad. Prof. PaedDr. Pavel Kolář, Ph.D., přednosta Kliniky rehabilitace a tělovýchovného lékařství, 2. LF UK, Praha

Současná doba je často charakterizována jako éra obrazů, upřednostňující vizuální vnímání světa. Předkládaná publikace si klade otázku, v jaké míře a jakými způsoby byl tento přístup ke světu uplatňován v minulosti. V úvodu je představen koncept transdisciplinarity, který nabízí možnost rozvinout předchozí metodologické teorie a ústrojně je propojit s praxí. V další části autoři sledují proces formování kulturního dějepisu jako svébytné formy historikovy práce v české historiografii od konce 19. století do roku 1989. Řešení problémů spjatých s kulturními dějinami provázel neustálý dialog mezi historiografií a dalšími vědními obory, mezi nimiž zaujímal významné místo dějepis umění. Praktické výsledky této rozpravy přináší závěrečný blok kapitol, v nichž se autoři věnují otázkám vztahu textu a obrazu, kultu a prostoru, imaginace, reprezentace či míst paměti na příkladech zvolených z dlouhého období od raného středověku až po naši nedávnou minulost.

Kniha Jak je důležité míti styl. Pocta Janě Hoffmannové vychází u příležitosti životního jubilea prof. PhDr. Jany Hoffmannové, DrSc., přední osobnosti naší i zahraniční jazykovědy. Kniha je rozčleněna do pěti oddílů. Ty pokrývají jednak teorii stylu a hlavní oblasti stylistického výzkumu (texty psané, mluvené, umělecké, mediální), jednak oddíly ilustrují způsoby, jakými jsou poznatky z oblasti výzkumu stylu užívány v dalších oborech lingvistiky (např. gramatice, syntaxi, lexikologii, sociolingvistice).

Šílenec a Silence byli během normalizace přátelé na život a na smrt, po sametové revoluci se však jejich životní cesty začaly rozcházet, až se nakonec rozdělily zcela. Na pozadí neobvyklého přátelství hledá nový román Martina Fendrycha odpovědi na otázky, jež jsou příznačné pro naši současnost, i na ty, kolem kterých krouží literatura v podstatě od nepaměti. Kam až člověk dokáže zajít, aby dosáhl svého? Co můžou způsobit vlny dezinformací, jimž jsme momentálně vystaveni? Z čeho profitují populistická hnutí, která jsou v posledních letech na vzestupu? V románu Šílenec nahlédnou čtenáři do zákulisí politických machinací, pod roušku marketingových triků, připomenou si předrevoluční napětí i porevoluční nadšení. Ale především mohou sledovat napínavý příběh dvou na první pohled protikladných jedinců, jejichž osudem nemilosrdně zamávaly turbulentní proměny společnosti posledních několika desetiletí.

Morální rozhořčení nehrálo v pádu Husákova režimu prvořadou roli, jakkoli to tak v sametové revoluci vypadalo. Bylo spouštěčem hlouběji zakořeněných pochyb o existenčních perspektivách lidu s přirozeným právem na štěstí Kniha obsahuje eseje, rozhovory a polemiky, které vycházely od roku 2000 příležitostně v časopisech, sbornících a fotografických publikacích. Vznikaly většinou z vnějšího podnětu a obsahují interpretace mezních situací v historii komunistického režimu (únor 1948, srpen 1968, leden 1969, leden 1977, listopad 1989 atd.), které dodnes plně zaměstnávají odbornou historiografii i obecnou paměť. Autor neusiluje o syntetické pojetí a vědecké podání. V biograficky laděném úvodu upozorňuje na souvislost mezi profesním psaním o nedávné minulosti a osobní zkušeností s pamětí jako místem střetávání života a dějin.

Žijeme v neklidné době, která od politiků žádá neustálou improvizaci. Problémy, se kterými se společnost v dalších letech utká, budou složité a nové. Jednu krizi vystřídá jiná. O to důležitější bude osobnostní integrita lidí ve vedoucích pozicích, jejich morální kompas. Volba politika s poruchou osobnosti do vysoké funkce nikdy žádné zemi neprospěla. Argumentovat pragmatickými důvody se vždy ukázalo jako liché. Psychopat, který nezná empatii, pocit odpovědnosti ani hlas svědomí, pro kterého je jazyk prostředkem manipulace, ale nikoliv nástrojem komunikace, dnes dokáže fatálně ohrozit nejen své společenství, ale celou planetu. Jak je možné, že psychologické posudky vyžadujeme od vrcholných manažerů a pilotů letadel, ale politiku může dělat každý? Zkusme na chvíli nepřemýšlet o tom, co nám politici říkají a slibují, ale o něčem mnohem důležitějším. Jací jsou to lidé.

Publikace v první části představuje tematickou oborovou literaturu včetně kvalifikačních prací a následně sleduje vývoj vztahu státu a kinematografie na detailně vykresleném pozadí proměn národní kulturní politiky od roku 1989 až téměř do současnosti. Vychází jak z teorie kulturního pole, tak z rámce advokačních koalic, díky nimž může definovat zájmové komunity, jejich hodnotová kritéria, postupné proměny paradigmatu v závislosti na vnitřních a vnějších okolnostech, a zároveň upozornit na rizikovost některých aspektů a navrhnout, jaké postupy usnadňují proces vyjednávání.

Ozzy Osbourne (*3. 12. 1948, Aston, Birmingham) jeden z nejznámějších, ale také z nejkontroverznějších rockových zpěváků současnosti. Se skupinou Black Sabbath a posléze jako sólový umělec získal za svou tvorbu bezpočet významných ocenění (Grammy 1993, 2000) a na celém světě prodal přes sto milionů hudebních nosičů. V roce 1996 založili s manželkou Sharon Ozzfest, první národní hudební festival věnovaný hard rocku, který měl představovat nové talenty. Koná se jednou ročně a část zisku putuje na nejrůznější charitativní účely. V roce 2000 se dočkal vlastní hvězdy na pověstném hollywoodském chodníku slávy. Osbourneovi byli hlavními protagonisty reality show The Osbournes, kterou vysílala hudební stanice MTV.

Příslušníci šlechtického rozrodu Hertvíků z Rušinova (zemanů z Ostružna) byli na Čáslavsku a Chrudimsku usazeni nejpozději od počátku 14. století. K nejznámějším představitelům rodu patřil Jan Hertvík z Rušinova a na Lichtenburku (cca 13951455). Když v roce 1455 umíral, ze světa odcházel bezpochyby jeden z nejmocnějších mužů polipanské éry. Roku 1440 byl zvolen hejtmanem čáslavského kraje a tím dosáhl pomyslného vrcholu politické kariéry. Jan Hertvík z Rušinova patřil k předním orebským hejtmanům, později k přátelům a podporovatelům Hynka Ptáčka z Pirkštejna a po roce 1444 byl také hlavním stoupencem a podporovatelem vzestupu Jiřího z Poděbrad. Na troskách bývalého vilémovského opatství vybudoval rozlehlé pozemkové impérium, které se mohlo směle rovnat i majetkům předních šlechtických rodů v zemi. Kniha sleduje osudy všech známých příslušníků rozrodu, jež jsou zasazeny do širšího kontextu vývoje východočeské šlechty, od prvních písemných zmínek až po vymření rodu na počátku 16. století.

Svazek obsahuje výběr z pamětí jednoho z předních duchů našeho národa ve 20. století, Bohumila Němce. Proslul jak ve vědecké obci svým objevem mechanismu vnímání zemské tíže rostlinami, tak svou až opovážlivou kandidaturou na prezidenta Československé republiky v roce 1935. Jeho zásluhy o českou vědu jsou neopominutelné: vysokoškolský profesor, reprezentant naší vědy (nejen biologie) v mezinárodním měřítku, pečlivý správce vědeckých institucí, vášnivý obhájce svobody výzkumu i výuky, bojovník proti iracionalismu všech podob a vyznání. I když své Vzpomínky psal převážně v padesátých letech minulého století, a jsou tedy situací v tehdejším Československu ovlivněny, jejich výpověď o Němcově životní dráze je stále živá a poskytuje velmi zajímavý pramen poznání nejen pro dějiny vědy.