Lidové noviny strana 56 z 82

Staroměstský mariánský sloup patří k nejkontroverznějším barokním památkám a to i přesto, že již uplynulo přes sto let od jeho demolice. Cílem této publikace je ukázat široké spektrum představ, reakcí a postojů, které v sobě monument z dílny pražského sochaře J. J. Bendla zahrnul již v době svého vzniku. Události roku 1648, které se staly příčinou jeho vztyčení, analyzuje historik V. Vlnas. A. Catalano a O. Fejtová zase vysvětlují způsoby prosazování rekatolizační politiky v českých zemích a ukazují, proč se mariánský sloup stal důležitou figurkou na šachovnici politicko-náboženských událostí. Náboženským životem barokních Čech, projevujícím se mj. slavnostmi u staroměstského sloupu, se zabývá J. Mikulec. Historikové umění O. Jakubec a M. Šroněk objasňují fenomén barokní vizuality a sakrálního umění a ukazují proměny jeho sociální a náboženské funkce. Otázkám náboženské praxe a imaginace v širším kontextu barokních mariánských a svatotrojičních sloupů se věnuje P. Suchánek. Knihu završuje analýza B. Jiřincové, jež odkrývá klíčové aspekty provázející recepci pobělohorské doby a její mýtus. Kniha tak přináší nejen různé pohledy na vznik a osudy této významné památky, přibližuje i proměňující a vyostřující se vztah veřejnosti k ní, ale především detailně objasňuje podobu náboženské transformace, která byla a je považována za jednu z nejzásadnějších historických a kulturních proměn v dějinách naší země.

Dopisy Karla Havlíčka (18211856) odkrývají významnou část odkazu tohoto předního českého novináře, básníka, politika a organizátora národního života. O to překvapivější je, že ke kompletnímu kritickému vydání Havlíčkovy korespondence dochází až nyní. Druhý z plánovaných šesti svazků zahrnuje veškerou dnes známou odeslanou i přijatou Havlíčkovu korespondenci z let 18431844, tedy z doby Havlíčkova vychovatelského působení v Rusku a poté z období národní agitace v Německém Brodě. Dopisy z Moskvy staví před čtenáře oblouk sklenutý od počátečního proruského nadšení až k pozdější hořké deziluzi; mimoto umožňují pozorovat zrod Havlíčka-publicisty autora Obrazů z Rus a satirického básníka. V korespondenci z druhé půle roku 1844 pak Karla Havlíčka sledujeme především jako organizátora českého ochotnického divadla. Z Havlíčkova okolí je v tomto svazku nejvýrazněji slyšet hlas Viléma Gablera, jehož listy jsou zde otištěny úplně poprvé, a to v překladu do češtiny a v poznámkovém aparátu i v německém a francouzském originále. Dobový kontext a historické souvislosti otištěných dopisů jsou představeny v úvodní studii, dopisy jsou doplněny věcnými vysvětlivkami, kalendáriem Havlíčkova života a obrazovou přílohou.

Paměťová studia, o jejichž boomu v podobě nejrůznějších pamětí, vzpomínek či memoárů není pochyb, tematizovala povětšinou paměť jako individuálního nebo kolektivní/národní. Rodině v tomto kontextu nebyla zatím věnována náležitá pozornost, a to přesto, že valná část našeho života se odehrává právě v rodině. Tato publikace nahlíží na rodinnou paměť inovativním a originálním způsobem, prostřednictvím čtyř vědních disciplín psychologie, literární vědy, historie a filozofie. Spojnicí jednotlivých kapitol je předpoklad, že rodinná paměť je nestálá entita měnící se vzhledem k potřebám dané rodiny i vzhledem k současným společenským a kulturním normám.

Pochybovat o tom, že tradiční nářečí zanikají, může už jen málokdo. I dnes však po nich zůstává bohatství slov a slovních obratů. Nesou v sobě odraz dávné historie a vypovídají o tom, jak lidé dříve žili, jak uvažovali, jak pociťovali, prožívali a vůbec vnímali svět okolo sebe. Knížka autorského kolektivu pracovníků dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., nám mnohá z těchto slov připomíná a umožňuje tak sledovat, jak silné jsou vazby mezi zanikajícím světem našich předků a světem současným.

Kniha přináší ucelený soubor kázání a zamyšlení z podivuhodných Velikonoc roku 2020. Jednotlivá nedělní zastavení, která byla původně přenášena on-line z prázdného kostela Nejsvětějšího Salvátora, reflektují nejvýznamnější křesťanské svátky i s ohledem na dobu koronavirové pandemie. Na pozadí aktuální situace připomíná Tomáš Halík i hlubší rány tohoto světa-upozorňuje na krizi církve a novodobé farizeje, problémy politického populismu či fundamentalismu. Čas prázdných kostelů je adresován široké veřejnosti-ukazuje, že se doba pandemie nesmí nahlížet jako Boží trest, ale spíše jako otevřená výzva k solidaritě a k hluboké vnitřní proměně: "Jsem přesvědčen, že Boží výzvou této doby je usilovat o globalizaci soucitu a solidarity, snažit se proměnit nezadržitelný proces globalizace v proces komunikace a empatie."

Kniha je již třetí výběr z textů Zdeňka Lukeše, které byly publikovány v sobotní příloze Orientace v Lidových novinách, tentokrát v letech 20172020. Přibližuje svět architektury zhruba od druhé poloviny 19. století až do současnosti a vedle hvězdných autorů, jako jsou Jan Kotěra, Josef Gočár, Otakar Novotný, Dušan Jurkovič nebo Otto Wagner, Antoni Gaudí a Le Corbusier, defilují zde také Karl Ernstberger, Otto a Karl Kohnovi, Otto Reichner, František Kavalír, Ladislav Skřivánek či Thomas Short, tedy jména dnes už prakticky neznámá. Totéž platí i pro stavby jsou mezi nimi jak slavné dominanty, tak i objekty, o nichž se moc často nepíše. Kniha obsahuje také několik menších cyklů: první představuje charakteristické rysy jednotlivých architektonických stylů, další práce slovenských architektů v českých zemích a recipročně těch českých v zemi našich sousedů, jiný se pak týká nedávno nově vyhlášených národních kulturních památek.Část věnovaná zahraničí zahrnuje stavby v USA, Španělsku, Brazílii, Německu, na Slovensku, v Rakousku, ve Velké Británii a také v exotické Ghaně.

Kniha Jak vystavujeme soudobé dějiny. Muzeum v diskusi je pozváním k debatě o současných muzeích. Obsahuje tři studie, tři záznamy debat a tři překladové texty. Ve studiích autoři nabízejí kritickou reflexi vystavování soudobých dějin v českých muzeích. Debaty přinášejí mozaiku pohledů na budoucnost národních muzeí, vystavování kontroverzních dějin a muzejní edukaci. Překladové texty jsou zamýšleny jako inspirace pro kurátory i muzejní teoretiky, stejně jako celá kniha však mohou posloužit také návštěvníkům muzeí. Autoři knihy věří, že reflexe a diskuze jsou zásadní součástí muzejnické i návštěvnické praxe a že muzea jsou v 21. století důležitým místem dialogu nejen o minulosti. Na muzeích proto záleží.

Proč v Československu vyrovnání s holokaustem začalo později a postupovalo jen zdráhavě? Dodnes se tvrdošíjně udržuje představa, že za to byl zodpovědný zejména komunistický režim, který holokaust tabuizoval. Peter Hallama namísto tohoto zjednodušeného vysvětlení na základě detailního studia pramenů analyzuje podmínky a možnosti jeho připomínání v době od konce druhé světové války do konce státního socialismu. Přibližuje židovský pohled na šoa a aktivity přeživších a židovských obcí. Sleduje proměny národní paměti a ukazuje, že k marginalizaci holokaustu přispíval (a dodnes přispívá) český nacionalismus, antisemitské stereotypy a heroický obraz dějin. Napětí mezi dějinami pronásledování Židů, utrpením českého národa, komunistickým odbojem a jejich připomínáním ukazuje také na příkladu místa paměti Terezín.

Slovenský básník, novinář a politik Ladislav Novomeský (1904-1976) náležel do okruhu marxistických intelektuálů, kteří byli krutě postiženi stalinskými represemi v padesátých letech. Monografie klade důraz na objasnění příčin Novomeského obvinění z tzv. slovenského buržoazního nacionalismu, jeho vyšetřování, odsouzení a věznění, dále se zabývá básníkovým dlouholetým nuceným pobytem v Praze spojeným se zákazem publikování a přežíváním na okraji společnosti, jeho pozdější politickou rehabilitací a postupným návratem do veřejného dění. Vykresluje Novomeského politický i lidský portrét a zamýšlí se nad motivy jednání levicového tvůrce, který službě komunistické ideji zasvětil celý život a po únoru 1948 za ni zaplatil pronásledováním, ztrátou osobní integrity a hlubokými pocity viny, znovu probuzenými a opětovně zklamanými nadějemi i zničeným zdravím, ale přesto se nikdy nedokázal s komunistickou stranou a její ideologií rozejít.

Ostouzený i oslavovaný, popularizovaný i potlačovaný, především ale více než sto let přítomný. Tramping, ryze český fenomén, jenž se zrodil ve stínu povltavských lesů na úsvitu československé samostatnosti. Třebaže se jeho počátky skrývají v mlze času, jeho osud představuje pozoruhodný příběh touhy po svobodě, volnosti a opravdovosti, a to napříč generacemi a v různých politických režimech. Trampové se ocitali v hledáčku prvorepublikových mravokárců i státních orgánu, byli sledováni úřady v době protektorátu, komunistický režim je považoval za problémové pásky a chuligány. Dějiny trampingu však nejsou jen historií pronásledování a represí, ale také životní radosti, nezaměnitelného humoru a hledání romantiky i čistých mezilidských vztahů v záři táborových ohňů nebo jen tak pod hvězdnou oblohou. Kniha Putování za obzor ukazuje cestu českého trampování od prvopočátků až do sklonku komunistické diktatury.

Kniha se v jednotlivých kapitolách přímočarým a srozumitelným jazykem zabývá klíčovými faktory současného vývoje Turecka (vnitropolitické konflikty, pokus o vojenský převrat, zavedení specifického prezidentského systému, fungování ekonomiky a justice aj.). Skládá tak pestrý obraz mnohdy překotně působícího vývoje, který bývá často chápán jako odcizování se Turecka od Evropy. Autor rozebírá také historické souvislosti dnešního dění a širší kontext vztahu Turecka se Západem, Ruskem i jeho angažování v Sýrii. Byť se v minulosti propagovaný obraz Turecka jako vzoru sekularizované muslimské demokracie z dnešního pohledu ukazuje jako idealizovaná představa, bylo by předčasné, až domýšlivé tuto dynamickou a v mnoha ohledech moderní společnost odepisovat jako ztroskotanou demokracii či rezignovat na snahy o její hlubší porozumění.