Lidové noviny strana 59 z 81

Třetí z plánovaných šesti svazků první kompletní kritické edice korespondence Karla Havlíčka (18211856) obsahuje dopisy z období, v němž se Havlíček stal redaktorem Pražských novin a České včely, a tedy i veřejně činnou a veřejně známou osobou. Vedle soukromé korespondence tak zahrnuje i korespondenci redakční; v závěru období se jednou z tematických dominant stává i Havlíčkovo zapojení do organizace veřejných sbírek na vybudování první české průmyslové školy v Praze. V osobní rovině jsou prvořadou složkou svazku listy mapující vývoj Havlíčkova vztahu se snoubenkou Františkou Weidenhoffrovou až do jeho ukončení. Knihu otevírá studie, jež nově interpretuje průběh tohoto vztahu; druhý z úvodních textů shrnuje počátky Havlíčkova novinářského působení a podíl Pražských novin na organizaci sbírek na českou průmyslovou školu. Stejně jako předchozí dva díly obsahuje i tento svazek vedle dopisů a úvodních studií i vysvětlivky, rozsáhlou ediční poznámku, kalendárium Havlíčkova života a díla, obrazovou přílohu a jmenný rejstřík.

Téměř sto let představoval okresní hejtman v očích obyvatel každého okresu malého císaře. Jeho moc zasahovala do všech důležitých oblastí veřejného života, na svěřeném území garantoval právo a pořádek, zároveň hrál roli prostředníka mezi periferními oblastmi a centrem státní moci. Publikace přináší první ucelené zpracování činnosti tohoto dnes již zaniklého úřadu a jeho představitelů. V první části autor zkoumá postavení okresního hejtmana v rámci státní správy, proměny kariérních vzorců a způsob výběru těchto klíčových úředníků. Ve druhé části se zabývá činností hejtmanů ve vztahu k občanům a jejich zástupcům v podobě místních samosprávných sborů. Konkrétní příklady ukazují složitou pozici státního úředníka hájícího zájem vlády v lokálních podmínkách. Vyvstávají tak nejen zřejmé limity státní kontroly, ale i výrazný vliv vedoucích státních úředníků při prosazování zákonných norem v běžné úřední praxi.

Zánik koloniálních impérií v Africe se stal přelomovou událostí 20. století. Definitivně skončilo období novověké evropské expanze i mocenská priorita několika málo západoevropských států v globálním politickém systému. V něm se po druhé světové válce prosadily supervelmoci a ekonomické síly se zájmem otevřít Afriku vlastnímu vlivu. V české literatuře tvořily dějiny africké dekolonizace pouze součást historie kolonialismu nebo světových dějin. Navíc dobové ideologie deformovaly i naši interpretaci dekolonizačního procesu. S odstupem času umožňujícím objektivnější pohled je třeba zpracovat téma jako samostatnou monografii a připomenout, za jak nejednoznačných okolností kolonialismus ustupoval a jak složitě, a ne vždy úspěšně, vstupovaly desítky nových afrických států do konfliktního bipolárního světa. Byly to většinou umělé a etnicky složité celky, které obvykle musely překonat nedostatek identity a vstoupit na bouřlivou mezinárodní scénu jako slabší aktéři. Vztyčení nových vlajek nepřineslo africkým státům automaticky úplnou suverenitu a politická nezávislost nenabídla africkému lidu vždy prospěch. Neokolonialismus v mnoha svých formách omezil mnoho afrických společenství a Evropa, která změnila vnější formu styku se sousedním kontinentem, nikdy nepřestala severní i subsaharskou Afriku ovlivňovat. Africké elity často nenaplnily svou vůdčí roli a vystavily se ekonomickým či vojenským intervencím, které nakonec prosperitu zajistily jen výjimečně. Také současná Afrika zápasí s dědictvím dekád, kdy se takřka najednou změnily poměry a vazby na plochách třikrát větších než Evropa. Znalost dějin africké dekolonizace je mimořádně užitečná k pochopení současných vztahů mezi kontinentem někdejších kolonizátorů a světadílem dřívějších podřízených. A to i proto, že v Africe s jednou a půl miliardou obyvatel je ekonomicky, humanitárně i vojensky přítomná i Česká republika jako součást Evropské unie.

Nový přehledný výklad české literatury v podání současných autorit literární vědy. Moderní příručka zahrnující celé české písemnictví je určena především zájemcům, kteří s učebnicemi rádi pracují sami a po svém, tedy náročnějším středoškolákům i posluchačům nižších univerzitních ročníků. Univerzitní učitelé a akademičtí vědečtí pracovníci, kteří ji sepsali, platí ve svém oboru, v české literární historii, za jeho přední představitele.

Kniha Povstalci a odsouzenci čtenáři vůbec poprvé přehledně, formou biogramů, nabízí seznámení se životními osudy sedmadvaceti českých pánů, kteří ztratili život před čtyřmi sty lety při staroměstské exekuci 21. června 1621 za účast na protihabsburském povstání. Zatímco pány byli ve skutečnosti jen tři z nich a dalších sedm rytíři, hned sedmnáct odsouzenců pocházelo z měšťanského stavu, ponejvíce z pražského souměstí. O většině bylo dosud známo velmi málo, naproti tomu o nejproslulejších (cestovatel Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, politik Václav Budovec z Budova, lékař Jan Jessenius) se popsaly stovky stran. Autor v této knize po zasazení událostí do zemského a evropského kontextu encyklopedicky představuje rod, kariéru, rodinu, majetkové poměry, politické angažmá před povstáním i během něj, průběh soudního procesu a poslední chvilky před smrtí, nakonec též pobělohorské osudy rodinných příslušníků každého z nich. Doc. PhDr. Jan Kilián, Ph.D.  (*1976), se specializuje na sociokulturní otázky období třicetileté války a na pobělohorské dějiny českých měst. Je autorem zhruba stovky odborných článků a autorem či spoluautorem více než tří desítek knih a edic.