Lidové noviny strana 46 z 82

Kniha vznikla u příležitosti významného jubilea vedoucího Ústavu dějin křesťanského umění KTF UK prof. Jiřího Kuthana. Svým zastřešujícím tématem Církev učená. Společenství ducha a umění míří k jeho působení na fakultě, kde se ujal výuky již před založením Ústavu dějin umění. K jeho významným předchůdcům zde patřil Josef Cibulka, na jehož odkaz prof. Kuthan v mnohém navázal. Nechť tedy čtenář vstoupí do pomyslného chrámu, jemuž vládne korunovaná Madona – Ecclesia, a nechá se vést tématy blízkými jubilantovu zaměření, viděnými z pohledu teologie, historie a dějin umění očima jeho kolegů a přátel.

Kolektivní monografie prezentuje význam Populorum progressio, aktualizaci jejích myšlenek a jejich percepci v pozdějších dokumentech sociálního učení církve v návaznosti na mezinárodní rozvoj posledních padesáti let. Autoři rozdílného profesního a ideového zaměření doplňují hodnocení zmíněného modelu o reflexi enviromentálního rozměru jmenovaného rozvoje a také o ktitický pohled na politiku EU posledního období. Mimo pozornost nezůstává ani bližší reflexe vybraných témat encykliky Populorum progressio, která dotváří celkový obraz o aktuálnosti této encykliky, resp. témat v ní obsažených.

Popularizační knížka autorského kolektivu pracovníků Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK v Praze pomáhá čtenáři orientovat se v současné jazykovědné bohemistice (včetně základních zdrojů poučení o češtině) a uvádí řadu zajímavostí a současných poznatků z oblastí dějin češtiny, etymologie, současné slovní zásoby a mluvnické stránky jazyka, jazyka médií a z obecné jazykovědy.

Kniha Dějiny Liberce představuje severočeské město, které se od 16. století, kdy získalo městský znak a začali v něm působit první soukeníci, zvolna rozvíjelo jako město poddanské. Průmyslová textilní výroba v 19. století z něho učinila významné průmyslové centrum habsburské monarchie. V souvislosti s formováním moderních národů, nacionalizací společnosti a česko-německým soupeřením se Liberec zároveň stal nejvýznamnějším německým centrem v Čechách s vyspělou samosprávou a nezanedbatelnými politickými ambicemi. Dramatický vývoj ve 20. století přinesl městu zlomové změny, které tato kniha přibližuje až do roku 1990.

Edice dosud takřka neznámého deníku Adolfa Černého, jenž zachycuje každodenní dění mírové konference v Paříží roku 1919, doplněná o osobní korespondenci Černého kolegů z české i polské strany, nabízí pohled na významná diplomatická jednání z jiného úhlu, než jaký poskytují memoáry či korespondence politických představitelů. Československá delegace působící v souvislosti s mírovou konferencí v průběhu roku 1919 v Paříži sice měla ve svém čele dva politiky, jimž sekundovalo několik sekretářů, ale většinu z jejích členů tvořili odborní poradci univerzitní a středoškolští profesoři, vojáci a lidé z řady dalších profesí. Tito lidé se "velké politiky" přímo neúčastnili, nicméně byli přítomni v pozadí a udržovali svou činností celý mechanismus konference v chodu. Jen někteří z nich zanechali svědectví ve formě deníků, memoárů a korespondence. Jejich postřehy jsou zajímavé především proto, že na významná diplomatická jednání pohlíželi z jiného úhlu než politici. Všímali si více atmosféry a dění v zákulisí, kde se pohybovali a dostávali se do kontaktů či střetů se svými zahraničními kolegy, kteří obdobně jako oni připravovali podklady pro své politické reprezentanty. Ve většině případů však jde buď o drobné stati, nebo memoáry psané s časovým odstupem v řádu let či desítek let. O to cennější zdroj informací představuje naše edice dosud takřka neznámého deníku Adolfa Černého, zachycujícího téměř souvisle události od 6. ledna (odjezd z Prahy) do 12. září 1919 (oficiální večer na rozloučenou před odjezdem z Paříže). Doplněn o osobní korespondenci, kterou si jeho kolegové z české a polské strany Václav Vilém Štěch a Kazimierz Ignacy Nitsch vyměňovali se svými manželkami doma, nabízí neformální a autentický pohled do pracovní i společenské každodennosti lidí, kteří byli při tom, když se vytvářela podoba nové Evropy.

Souhrnný přehled dějin španělských výbojů a všech španělských území v Africe přináší informace o hlavních procesech a charakteristických rysech vývoje, o jeho zvláštnostech a odlišnostech i o jeho vztahu k ostatnímu světu. Tato shrnující syntéza pokrývá tři hlavní oblasti španělského pronikání do Afriky: Španělské Maroko, Španělskou Saharu se sousedními územími Cabo Juby a Ifni a poté Španělskou Guineu. Na poslední případ navazují dějiny Rovníkové Guineje jako nástupnického státu vzniklého z bývalé kolonie. Historie zmíněných oblastí poskytuje pozoruhodnou faktografii umožňující zvážit, jak silnou dvojí zátěž vlastní poroby a rozpačité slabosti nadřazené evropské mocnosti musely překonávat národy postižené španělským kolonialismem.

Ačkoli překladová literatura tvoří v českém prostředí více než třetinu knižní produkce, čeština v překladech doposud nebyla podrobena systematické kvantitativní analýze. Cílem tohoto svazku je proto popsat charakteristické rysy překladové češtiny ve srovnání s češtinou v původně českých (nepřekladových) textech pomocí metod korpusové translatologie. Analýza byla provedena na základě rozsáhlého jednojazyčného srovnatelného korpusu Jerome, který zahrnuje beletrii i odbornou literaturu a svým složením z hlediska zdrojových jazyků odráží reálnou situaci v ČR (výrazně převažují překlady z angličtiny). Inspiračním zdrojem práce se stal koncept tzv. překladových univerzálií, tj. údajných typických jazykových rysů, jež by měly být společné všem překladovým textům. Pozornost je věnována především simplifikaci, konvergenci a obecným frekvenčním charakteristikám, vč. porovnání výskytu slovních druhů a typických slovních kombinací v překladech a nepřekladových textech.

Od Inků až k prvnímu japonskému prezidentu v Peru. Od španělské conguisty přes revoluční roky 1952 a 1968 až k demokracii. Rozšířené a přepracované vydání Dějin Peru a Bolívie od nestora české iberoamerikanistiky Bohumila Roedla mapuje mimo jiné pozoruhodné souvislosti mezi českými a peruánskými dějinami pouhých sedm let dělí nástup Habsburků na český trůn v roce 1526 a jejich nástup na trůn Inků roku 1533. Nezbytnou součástí publikace je i kapitola o rozmanitém kulturním vývoji obou latinskoamerických zemí.

Česko-moravská rodová šlechta coby specifická a po dlouhá staletí privilegovaná sociální vrstva byla po pádu habsburské monarchie vystavena dramatickým společenským proměnám. Vnější struktury, které do roku 1918 utvářely společenský řád, v němž výsadní role připadala šlechtě, se zhroutily. Měnila se ale v nových kulisách samotná šlechta? Autorka si klade otázku, zda se v důsledku rozsáhlých společenských otřesů neproměňovala i její identita. Kniha o osudech aristokracie v období 19181948 téma nahlíží z několika perspektiv. Zaměřuje se na proměny postavení šlechty v procesu rozsáhlé společenské transformace v letech 19181948 a na důsledky ztráty jejího sociálního, ekonomického a symbolického kapitálu. Zároveň analyzuje strategie, k nimž se příslušníci šlechty uchylovali za účelem zachování svého postavení a majetku. V neposlední řadě se zabývá odrazem prožívaných ztrát v osobních dokumentech (dosud opomíjených denících a korespondencí) různých šlechticů a také šlechtičen.