Lidové noviny strana 45 z 82

Černá Hora odjakživa ležela na rozhraní říší, civilizací a náboženských okruhů, po staletí se v tomto prostoru stýkali a potýkali pravoslavní, muslimové i katolíci. Černohorská státnost sahá do dob dukljanského království, které si v 11. století vybojovalo nezávislost na Byzanci. Černá Hora odolala osmanské expanzi déle než jiné balkánské státy, zachovala si pod Turky značnou autonomii a jako první se také dokázala z osmanského područí osvobodit. Moderní Černá Hora vznikala od konce 17. století přerodem volného svazu bojovných pasteveckých kmenů pod vedením pravoslavných biskupů z dynastie Petrovićů Njegošů v opravdový stát. V 19. století se stala světským knížectvím a po první světové válce součástí jugoslávského státu pod vládou srbské dynastie. Po italské okupaci v roce 1941 vypuklo v Černé Hoře nejmasovější protifašistické povstání v celé Evropě, v poválečném období se pak země stala nejmenší republikou Titovy Jugoslávie.

Někdejší národně demokratický poslanec a publicista dr. Vlastimil Klíma (1898–1987) podává memoárové svědectví o své činnosti v českém protinacistickém odboji za druhé světové války a o svých odbojových spolupracovnících. Dokumentuje tak zejména aktivní podíl národních demokratů v této rezistenci a představuje zapomenuté oběti nacistické represe z jejich řad. Zároveň ze své ideové a politické pozice hodnotí roli druhého československého odboje a zamýšlí se nad jeho širšími historickými souvislostmi: nad německou otázkou v českých zemích v prvních desetiletích 20. století a zářijovou krizí roku 1938, nad mezinárodně politickým zakotvením meziválečného Československa i nad československými vztahy v tomto státě a jejich konfliktním vyústěním na konci třicátých let. Ve zvláštní kapitole pak srovnává cesty českého a francouzského odboje za druhé světové války. Dílo plynule navazuje na Klímovu memoárovou knihu 1938: Měli jsme kapitulovat?, vydanou v roce 2012 rovněž v této ediční řadě.

Jednou z nejdramatičtějších událostí Blízkého východu posledních let byl útěk statisíců civilistů, kteří v roce 2014 na severu Iráku prchali před postupujícími jednotkami tzv. Islámského státu. Mezi uprchlickými skupinami byli také příslušníci náboženské menšiny jezídů. Publikace právě na této komunitě ukazuje dopady ozbrojených blízkovýchodních konfliktů na civilisty. Kniha přibližuje perspektivu uprchlíků, ukazuje, jak chápou svou situaci a jak uvažují o alternativách (návrat domů, setrvání na území relativně bezpečného iráckého Kurdistánu, odchod za Západ). Roli v rozhodování přitom hrají i z vnějšku nepříliš zřejmé jevy, jako je špatná materiální úroveň či kmenové konflikty v uprchlických táborech, nedůvěra k irácké i kurdské vládě, ale také nedůvěra k vlastním elitám či bývalým arabským sousedům, diskrétně spolupracujícím s Islámským státem. Publikace vychází z terénního výzkumu prováděného na jaře 2016 v severním Iráku. Je sondou do unikátního společenství jezídů, lze ji však číst i jako obecnější studii, která se do větší či menší míry týká i jiných společenství Blízkého východu.

Tělo není pitomé, umí se uzdravovat samo. Jenže my se k němu občas chováme jako k největšímu nepříteli. Házíme mu pod nohy spíš než příslovečné klacky rovnou klády. A k tomu žijeme tak, aby mělo pořád co opravovat. Býváme unavení, nemožní, nemocní. Lékaři si nevědí rady. A pak přijde rada, která spojí odjakživa spojené, tělo a hlavu. Ejhle, zdraví se vrací. Kniha lékaře Jana Hnízdila je složená z příběhů lidí, kteří byli ochotní naslouchat, vzali svůj rozum do vlastní hrsti a uzdravili se, a doplněná rozhovory na téma komplexní medicíny, které vedla mimo jiné s psychiatrem Radkinem Honzákem, biologem Stanislavem Komárkem nebo etnologem Mnislavem Atapanou Zeleným novinářka Klára Mandausová.

Zapředli jsme s Drahou rozhovor, při němž jsme si podle thajského zvyku vybírali přezdívky čulen – hravá jména, kterými se budeme oslovovat. Měli jsme na vybranou z několika zvířat –Thajci si totiž nejraději dávají jména zvířecí a vůbec v tom nevidí nic urážlivého – naopak. Měli jsme k dispozici mú čili prase nebo kob, žábu, pak se nabízelo ještě kaj, kuře, a kung, krab, tedy podle toho, co se tvrdilo v průvodci. Drahá si nepřekvapivě vybrala prase, protože už od dětských let milovala postavu Pašíka z Kocoura Mikeše. Já jsem netoužil být žábou ani krabem a už vůbec ne kuřetem, byť z českého chovu s rodokmenem, a tak Drahá odkudsi vytáhla, že třeba bobr je tua bí voe nebo nějak podobně, a že by se prý ke mně hodil. Že vypadá přátelsky, ale dokáže i prokousnout nohu...

Korespondence mezi českým ministrem ve Vídni Antonínem Rezkem a mladočeskými politiky Václavem Škardou a Karlem Kramářem navazuje na první díl dopisní výměny mezi A. Rezkem a Bedřichem Pacákem a ukazuje šíři a rozmanitost působnosti českého ministra ve vídeňské vládě stejně jako rozličné osobní a stranické zájmy jeho mladočeských spolupracovníků a přátel. Zatímco Kramářova korespondence představuje příspěvek k jeho životopisu a politickým aktivitám v období před první světovou válkou, v případě Václava Škardy jde o vůbec první zhodnocení role a působení tohoto politika na české a rakouské politické scéně přelomu 19. a 20. století. Kniha je uvozena studií vzájemného vztahu všech tří pisatelů, ediční poznámkou, doplněna obrazovou přílohou, seznamem editovaných dokumentů a jmenným rejstříkem.

Soubor studií vybraných z díla předního českého historika Eduarda Maura, jenž od roku 1962 působí na Filozofické fakultě UK a od roku 2003 zároveň na Univerzitě Pardubice, je důkazem o neobvyklém rozpětí jeho zájmů. Ve svém rozsáhlém díle se Maur věnuje především hospodářským a sociálním dějinám raného novověku a historické demografii. Jeho studie však disponují řadou přesahů do středověku i novějších období. Právě překračování tematického a chronologického vymezení práce dělá ze souboru Maurových studií celek, jenž drží pohromadě díky záběru, který se nepohybuje pouze striktně ohraničeným prostorem.