Malvern strana 3 z 40

John Deely (1942–2017) nám líčí dějiny latinského myšlení, a to z hlediska vývoje sémiotiky, která je podle něj jedním ze základních přínosů latinské civilizace. Deely rozplétá její zápasy od doby Augustinovy přes scholastiku až do první poloviny 17. století, kdy latinský věk předává štafetu novověkému myšlení. Latinská křesťanská filosofie se zabývala především dějinami spásy, usilovala o charakterizaci Boha, světa a člověka v něm, přičemž šlo vždycky o poctivé úsilí vysoce vzdělaných lidí. Deely nabízí příběh, který do latinských staletí vnáší novou perspektivu, než na jakou jsme v novověku zvyklí. Teologické spory odsouvá stranou a současně nabízí možnost pochopit, o co šlo. Dokáže se držet tématu výkladu světa a pokud možno nezabředávat do zákrut středověké teologie či do politických dějin. Augustin z Hipponu jako hlavní otec-zakladatel latinské tradice zavedl do latinského myšlení pojem znaku (signum). Přitom se domníval, že jenom překládá řecký pojem sémeion. Avšak zatímco sémeion se vztahuje pouze k projevům přírodním, signum se vztahuje také k jazyku a lidskému nitru, jež rozhodujícím způsobem přispívají k rozumění. Naše představy, zkušenosti, paměťové stopy atd., věci existující ve světě i ty v naší mysli mohou vystupovat též jako znaky, tj. označovat něco jiného. Tato základní figura je po celá staletí upřesňována a doplňována, aby nauka vyvrcholila v pozdní scholastice Janem od sv. Tomáše alias Johnem Poinsotem (1589–1644). Nauka možná vyvrcholila, ale svět už neovlivnila: ubíral se jinam, inspirován Poinsotovými současníky, jako byli Galileo a Descartes. Teprve Charles S. Peirce (1839–1914) se začne obírat středověkou scholastikou (tu pozdní patrně neznal), navazuje na latinské myšlení a buduje novou nauku, sémiotiku, jež je v Deelyho podání paralelou k novověké filosofii, jak se odvíjela u Kanta, a mostem k postnovověkému myšlení.

Jungiánští analytici Vlado Šolc a George J. Didier se rozhodli prozkoumat psychologickou dynamiku a příčiny náboženského fundamentalismu a fanatismu. Kniha nabízí hlubinně psychologickou analýzu toho, co se stane, když člověka ovládnou nevědomé energie bytostného Já. Temné náboženství také odhaluje, že spiritualita je neodmyslitelným rozměrem lidského života a jednou z jeho nejpodstatnějších potřeb. „Temnou“ se stává pouze tehdy, když popírá, ignoruje nebo se jinak odděluje od svých životně důležitých kořenů. Autoři zavádějí termín temné náboženství pro označení všech forem fanatických, radikálních a extrémních náboženství, včetně konspiračních teorií. Jejich studie ukazuje, jak temné náboženství může vést k hlubokým konfliktům na osobní i kulturní úrovni – včetně terorismu a válek.

Je tomu více než sto let, co se vydal Haškův Švejk do světa, aby se stal nejpřekládanější knihou české literatury vůbec. Protože však doma není nikdo prorokem, pochopení autorovy geniality, záhadné velikosti jakoby „humoristického díla“, z něhož místy až mrazí, v Čechách u literárních autorit a profesorů mnoho nebylo. Zato odsouzení údajné vulgárnosti mnoho, stejně jako čtenářské popularity – s všeobecně přijímanou výjimkou: ženy nemohou pochopit Švejka, vždyť nebyly na vojně! Tento „sešit“ esejů boří mýty, a to nejen tím, že jde o texty z nejlepších, jaké byly na téma Hašek-Švejk dosud napsány. Autorkou je totiž žena – a profesorka! Sylvie Richterová. Ćtyři desetiletí nahlíží a zkoumá Švejka, a to z Itálie, své druhé vlasti, tedy s patřičným odstupem od českého rybníčku. Její texty jsou jasnozřivými analýzami Haškovy geniality, jíž jsme si dosud možná nebyli plně vědomi. Ač na hlubině úvah filozofických, lingvistických a sémantických jsou texty zkušené spisovatelky napínavými příběhy, které čtenáře nepustí. Smích a jeho poznávací moc, moc a její skrytá směšnost, Hašek jako geniální objevitel zhoubné moci blbství, humor jako síla nadhledu a válka jako zplozenec idiocie. – stěžejní body, kolem nichž se vše točilo a točí. Tehdy – i teď.

Vladimíra Jedličková (20. 3. 1878–24. 3. 1953, roz. Marie Vladimíra Olga Krumbholzová) patří mezi významné osobnosti české secesní literatury, ačkoli za svůj život mohla vydat pouze jednu svoji knihu básnických próz „Povídky o ničem“ (1903). Publikovala pouze pod literárními pseudonymy ženského i mužského rodu, z nichž je nejtypičtější „Edvard Klas“. Po smrti autorky se její prózy vyskytují jen v tematických výborech nebo studijních příručkách, ale k novému a redakčně ucelenému vydání těchto umělecky výlučných próz dochází až nyní. Jedná se o rozšířené vydání její knihy Povídky o ničem, která zároveň přinese celkový literárně historický obraz jejího uměleckého vývoje a literární pozůstalosti.

Hlaváček Jakub, Purš Ivo, Stejskal Martin, Šimek Vlastimil, Vondrovic Tomáš Jedinečné dílo s 91 celobarevnými alchymistickými tabulemi, vytvořenými unikátním spojením umělecké vize Martina Stejskala s umělou inteligencí (konkrétně Dall-E 3). Texty doplnili překladatelé textů alchymistické kolekce "PTAK" (Jakub Hlaváček, Ivo Purš, Martin Stejskal, Vlastimil Šimek, Tomáš Vondrovic , k němuž patřil dnes již zesnulý Vladislav Zadrobílek, známý pod pseudonymem D. Ž. Bor, jemuž je také kniha symbolicky věnována). Spojení "veselé vědy" s alchymií jako esoterický noetický koncept uvedl do literatury zasvěcené této "Hermově vědě" moderní francouzský alchymista a filosof, jehož dvě díla byla vydána pod enigmatickým pseudonymem Fulcanelli. V knize Příbytky filosofů klade "veselou vědu" na roveň "hermetické kabale" a "jazyku ptáků", pomocí nichž měli staří mistři skrývat principy své vědy před davem.

Kontroverzní a fascinující novela Nebeská modř nás vtahuje do politicky a sociálně napjaté Evropy třicátých let. Protagonista Troppmann, zmítaný apatií a destruktivními impulzy, postupně prochází Paříží, Vídní nebo Barcelonou, až nakonec sezná nemožnost uniknout vlastnímu osudu. Je fascinován smrtí, erotikou a absurditou, sleduje rozklad vlastní identity i společnosti kolem sebe. Násilím prostoupená touha jej unáší do míst, v nichž zuří občanské nepokoje, dochází k atentátům nebo se schyluje k válce. A představa smrti, její dechberoucí blízkost, znamená jediný způsob, jak takovou touhu ukojit. Setkání s ní nevede ke zbabělému ponížení – naopak se překlápí v bezbřehé přitakání životu, které Troppmann zakouší v náručích svých tří osudových milenek. Dílo vzniklé v polovině třicátých let, avšak vydané až roku 1957, vyniká kombinací svrchované obraznosti, existenciálních úvah a provokativního, často až tabuizovaného obsahu. A nejen že odráží krizi meziválečné Evropy, ale zároveň nutí i dnešní čtenáře konfrontovat temné a iracionální aspekty lidské povahy.

Dva stejně dobří herci se ucházejí o titulní roli v chystaném představení slavného Rostandova Cyrana. Předvádějí svůj talent, paměť i znalosti divadelnímu řediteli, který je současně arbitrem elegantiarum i šmírákem. Spor o pojetí postavy Cyrana přerůstá do sporu o divadlo vůbec. Klasika nebo postmoderna? Ověřený překlad či risk nového, „moderního“? Možné úpravy textu – ale do jaké míry? Pořád omílat totéž dokola? - Ale můžeme jit proti autorovi, i když máme jiný názor a znalosti, než on ve své době? Jenže, proč si pak raději nenapsat vlastní hru? A problémy se vrší: je tu nejen obecný vkus, ale především kasa…. Oba herci uvádějí různé překlady stejných pasáží, citují ze spisů skutečného Cyrana, prezentují historická fakta… Ředitel je na vahách. Konec konkurzu bude patrně nejasný – možná budou alternovat, možná se sám Ředitel, zneuznaný autor, pokusí obé propojit – ale nebude to kočkopes…? Hra je nejen o Cyranovi, ale o divadle vůbe; nakonec ale i o neprávem pohrdané - a přitom obecně neznámé - filosofii bláznů Královského Umění. Smaragdová destička je lehká komedie na nikoli nezávažné téma; radostný smích, který se neposmívá, ale osvobozuje; nezávazný vtip, který provokuje přemýšlení – to je trojjediný záměr a smysl této anekdoty na téma řecké mytologie. Olympští bohové, převlečeni, či spíše zhmotněni v tělech turistů, se objevují na zapadlém ostrůvku někde u Kréty, v opuštěné polorozpadlé taverně, kam se před nimi skryl jejich syn a posel, Hermés. Už se mu nechtělo neustále poletovat se vzkazy „Olymp-Země“ a zpět; přirozené pouto bozi-lidé se tím ale přetrhlo. Než ho přivedou nebešťané (Zeus, Héra a Artemis) k rozumu a návratu „domů“ (podle vzoru eleusinských mysterií), vyjasňují si své dodnes aktuální, živé a vášnivé spory stran svých vlastních legend: verzím patriarchálním a „blízkým Olympu“ zásadně odporují názory z dob starších, matriarchálních, kdy nevládl On, nýbrž Ona, Trojitá Bohyně. Manželské hádky Zeus-Héra jsou pochopitelně na denním pořádku, zatímco Artemis, neprovdaná, nespoutaná příroda, si s tím příliš hlavu neláme... Nakonec se Hermés vrací a spojení Nebe-Země je obnoveno.

Raný spis Daniel. Die Gespräche von der Verwirklichung (1913) bývá charakterizován jako zárodečný odkaz na později diferencovaně rozvíjenou filosofii Já a Ty, kvůli stylu a celkovému vyznění je však vnímán spíše jako určitá ozvěna Hölderlinova Hyperiona a Nietzscheho Zarathustry. Podkladem pěti poeticko-filosofických dialogů, v nichž dominuje postava jménem Daniel je téma uskutečnění, realizace. Tento pojem se u Bubera dotýká uskutečňování se nestvořeného skrze stvořené, a zvláště jeho lidské reflexe prostřednictvím „odpovědí“, tj. činů. Podrobněji je rozvíjen v kapitolách o zaměření, skutečnosti, smyslu, polaritě a jednotě. Na protikladu k „orientovanosti“, „obeznámenosti“, což je přístup k životu opírající se o zděděné jistoty, autor líčí realizaci, která není uskutečňováním nějaké „ideje“ skrze lidské působení (jak bylo někdy mylně chápáno i Buberovo pojetí uskutečňování Boha), nýbrž činěním světa skutečným pro božskou přítomnost – gottwirklich. K stavu mysli, jenž je jedním z předpokladů tohoto procesu, nás autor uvádí právě skrze iniciační možnosti dialogu, v němž se řeč dotýká podstaty. Účastníci vždy směřují k bodu prožitku smyslu – toho, co vyslovili, i sebe sama v rozvinutí do vzájemnosti; k transformaci. Každý rozhovor je zasazen do konkrétního prostředí (hory, město, divadlo, zahrada, moře), které hraje roli světa, jenž je střídavě objektem i subjektem, vstupujícím do vědomí podstatným způsobem. Proces duševního sjednocování se popisuje v jednotlivých fázích (sestup do propasti chaosu, nalezení směru a sjednocení sil na základě jediného zaměření), přičemž významný je dynamický prvek. Součástí „přemostění“ propasti je setkání s „tisícijmennou i bezejmennou polaritou veškerého bytí“ a vytvoření duševní jednoty zevnitř této tenze. Východisko je následně spojeno s duševní aktivitou „zaměřování se“, kterou lze srovnat s činností stvoření na rozdíl od pasivního spočívání. Vzniklá jednota neexistuje jednou provždy, nýbrž neustále pokračuje a obnovuje se. I Království Boží je tak „královstvím nebezpečí a odvahy, věčného začínání a věčného stávání se, otevřeného ducha a hluboké realizace, královstvím posvátné nejistoty“.

V knize výmluvně nazvané Komedie s Báthoryčkou rozvíjí autorka skutečný příběh falešných filmařů. V roce 1961 přijeli do Čachtic Emil Baniek a Ladislav Fabius , aby tady fiktivně natočili film podle románu J. Nižňánského Báthoryčka. Oba podvodníci tak mohli rozjet recesi, jak později nazvali své počínání, a zneužít pohostinnosti obyvatel, využit jejich naivního nadšení, že mohou ve filmu účinkovat místní ochotníci i vesničané, děvčata podlehla kouzlu obdivovaných protagonistů. A. Strnadová ztvárnila život místních obyvatel i milostný vztah Jolany, hlavní představitelky Báthoryčky, s cynickým L. Fabiem. Závěrečné finále se zvrtne v smutnou prohru všech aktérů děje. Soudní jednání je pak tečkou za tragikomickým příběhem.

Plno je pozoruhodným literárním debutem skládajícím se z novely, rozsahem i námětem dominující této dvojsbírce, a epistolární povídky, jež představuje závěr prvního příběhu. V tom vypravěč v ich-formě analyzuje svou stávající životní situaci, k čemuž je zdánlivě motivován snahou o sebeléčbu psychických potíží. Ty vyplývají z pocitu přesycení a zmatku, a třebaže se protagonista pokouší soustředit se na svůj život a realizovat předsevzetí „zlepšit se“, stále nesoustředěně těká, jeho stavy se přelévají z úzkostí přes krátkodobá nadšení po pocit nudy, proto také – „plno“. I proto má roztříštěný příběh tolik vůdčích linií, jež se střetávají a proplétají, a hrdina-vypravěč se postupně stává iniciátorem, aktérem i pozorovatelem vypjatých emocí, revolučního elementu i svých vlastních zločinů. Celý jeho příběh je sjednocen přítomností Sítě – neuchopitelné entity na technologické bázi, která pro protagonistu představuje nedosažitelný, tajemný, ale zároveň i dobře známý cíl. Závěrečná část Plna je psána z perspektivy syna předchozího vypravěče, kněze, který slouží v horské samotě a snaží se v meditativně laděných dopisech naložit s odkazem svého otce a totožným pocitem přeplnění. Sám se sice s dědictvím svého otce ani s tématy svými nevyrovná, ale čtenáři předává jinou pozici a jinou perspektivu. A snad díky této možnosti odstupu se s plností dokáže vyrovnat aspoň čtenář.

Sto po všech stránkách obtížně zařaditelných textů představuje úkrok stranou z dosavadní autorovy tvorby, anebo možná nový začátek. Uvozené jsou všeříkajícím Shakespearovým citátem: Čemu se chechtá? On naříká.

Sedmdesát osm let netušil, že existují strážní andělé. Pak zjistil, že jsou tu s námi a co je jejich úkolem. A nakonec si s tím svým i popovídal. Richard Bach, oblíbený autor světového bestselleru Jonathan Livingston Racek, se na podzim svého života rozhodl podělit o obsah těchto hovorů a zpětně sestavit přehled všech životních okamžiků, které by bez svojí strážné andělky nepřežil. Jako poděkování svým čtenářům i svojí strážné andělce.

Kniha Duše a sebevražda jungiánského psychoterapeuta Jamese Hillmana je brilantní studií o vzájemné provázanosti života a smrti. Přináší nové, neobyčejně podnětné pohledy nejen na problém smrti i sebevraždy, ale i na základní metodologické problémy moderní psychoterapie, a to ve vyhraněné konfrontaci medicínského a ryze analytického přístupu k tomuto fenoménu. Autor se nejprve zamýšlí nad základním myšlenkovým modelem, jímž se při zkoumání sebevraždy řídí sociologie, právo, teologie a medicína, a vymezuje specifické stanovisko analýzy. Přesvědčivě ukazuje, jak nesmírně důležité je psychické prožívání smrti v životě každého člověka, zejména z hlediska jeho schopnosti sebeproměny: čím intenzivnější je tento zážitek, tím hlubší je proměna osobnosti. V tomto smyslu je sklon k sebevraždě výrazem naléhavé potřeby sebeproměny.

Za naším světem je další svět – šedý, plochý, skoro bez života. A uprostřed toho světa je obrovský zářivý pilíř a na tom pilíři okno, kterým může důvtipný pozorovatel vidět každého člověka, každou epochu, každý kout země. V tom světě žijí jen tři ženy a jejich děti – nestvůrní draci, každý z nich jinak prožívající své problémy, touhy a strachy. A jednoho dne ze svého světa, toho vězení, ve kterém je každý den stejný, jako ten včerejší, utečou. Oneiroboros je snová novela inspirovaná J. L. Borgesem, A. Kubinem, ale i starými příběhy a legendami, od Prstenu Nibelungů po čínskou mytologii.

Tato kniha užívá psychologii C. G. Junga jako výkladový rámec, jehož prostřednictvím lze usilovat o porozumění hlubšímu a skrytému smyslu umění, historie, kultury, společenských a politických dějů či ducha doby. Pokouší se kultivovat symbolické myšlení a odhalovat univerzální vzorce a významy v syrové a nepřehledné změti vnějšího světa. Pro zpřesnění a obohacení této obecné archetypové hermeneutiky využívá optiku západní astrologie. V první části se konkrétněji zaměřuje na planetární archetypy Neptuna a Pluta a jejich psychologii a mytologii. Zvláštní prostor je věnován postavě řeckého boha Dionýsa, který má vztah k oběma těmto astrologickým archetypům a hraje též významnou roli v kolektivním nevědomí současného člověka. Druhá část knihy sestává z komentářů k několika výrazným dílům světové kinematografie, jejichž děj a zpracování dle mínění autora zdařilým způsobem ilustrují působení archetypů Neptuna a Pluta. Četba knihy v principu nevyžaduje znalost astrologie. Je určena všem čtenářům, kteří mají zájem o tematiku archetypů a symbolický pohled na svět.

Svatý Artaud je monografie o Antoninu Artaudovi (1896–1948), francouzském divadelním teoretiku, režisérovi, herci, básníku a spisovateli, přední osobnosti kulturního života 1. poloviny 20. století, která ovlivnila a dodnes ovlivňuje další vývoj nejen evropského divadla; k jeho odkazu se hlásili např. Peter Brook a Jerzy Grotowski. Kniha shrnuje a uvádí do kontextu Artaudovy vize obsažené v knize Divadlo a jeho dvojenec i v jiných textech, jeho hledání forem divadla, které by bylo lékem na – podle Artauda – nemocné lidství, nemocný svět. Odhaluje a komentuje paradoxy spojené s jeho osobností a dílem: Artaud je vizionář, který sám nikdy neuskutečnil své vize; inspirátor bezpočtu divadelních tvůrců, který sám zrealizoval osm výstupů – neúspěšných a nepřijatých; pronikavý kritik stavu člověka a společnosti, kterého společnost odsunula do blázince. Navíc většina z těch, kdo se považovali za jeho následovníky, kopírovala povrchní představy o něm bez pochopení podstaty jeho myšlenek. Jedním ze zásadních témat knihy jsou svatí blázni v dějinách, svaté šílenství, v němž se naplňuje ideál vnitřně svobodného, autenticky se projevujícího člověka neodděleného od světa, přírody, vesmíru, svaté šílenství, které je nepřijatelné pro společnost a obvykle končí šílenstvím nesvatým, destrukčním. Dílo je psané z perspektivy Artaudovy cesty do Mexika v roce 1936, zlomové události v jeho životě, posledního pokusu najít uskutečnění svých vizí v tradicích a kultuře domorodých indiánů – před definitivním nástupem psychické choroby.