Malvern

Hluboko v malajsijské horské džungli žijí Senoiové, kteří se ocitají na pokraji vymření, ačkoli jejich způsob života dost možná představuje právě tu podobu existence, jež dokáže nám všem zajistit přežití. Předindustriální, předzemědělská a polokočovná společnost Senoiů žije bez aut a mobilních telefonů, bez hodin a časových plánů uprostřed svěží zeleně, kde není prostor pro spěch a obavy, soutěživost a podezřívavost. Tito původní obyvatelé — stejně jako řada jiných domorodých skupin — se přitom dovedou s neobyčejnou přesností napojit na energie, emoce a záměry vycházející z místa, v němž žijí, a z živých bytostí, které jej obývají, s důvěrou se nechávají touto intuicí vést a využívají ji při každodenním rozhodování. Psycholog Robert Wolff (1933–2016) mezi Senoii pobýval, učil se jejich jazyk, jedl s nimi a spal v jejich chatrčích. Wolff si Senoie zamiloval a obdivoval je za to, v jaké úctě mají ticho, jak důvěřují času, který všechno ukáže a zahojí, a žijí v radosti a přítomném okamžiku. Díky nim si uvědomil, jak dalece jsme se těmto základním hodnotám odcizili. Původní moudrost je více než jen portrétem mizejícího národa; nastavuje zrcadlo naší vlastní existenci, umožňuje nám nahlédnout, jak moc jsme sešli z cesty intuice a důvěry, která je Senoiům zcela vlastní, a vyzývá nás, abychom v sobě tento druh lidství znovu objevili i v dnešním roztříštěném světě.

Svěží, něžný a originální text o významné roli, kterou hraje citová vazba v náboženství a v psychoterapii. „Mnoho miliard lidí na naší planetě několikrát denně navazuje vztah s Bohem, který jim pomáhá. Pohání je touha věnovat Bohu a ostatním lidem svůj čas, svůj majetek, svou práci a někdy i své tělo, aby zakusili štěstí z toho, že rozdávají štěstí. Meditovat, najít svou osobní životní cestu, prožívat radost z pocitu, že žijeme mezi těmi, které milujeme... spiritualita rozšiřuje bratrství na všechny věřící světa. Psychoterapie Bohem nám pomáhá čelit utrpení existence a více si vážit prostého štěstí, že vůbec jsme. Pro tuto milost existuje psychologické vysvětlení. Tato kniha se ho pokouší předložit.“

Každá generace svrhává své někdejší pány, jen aby se stala rabem pánů nových. Páni na sebe berou rozličné masky. Promlouvají coby kněz, politik, vědec, rodič, intelektuál, učitel, guru, kouč a někdy dokonce mluví skrze naše vlastní ego. Naše jistoty a strachy, ambice, přesvědčení i hodnoty jsou diktovány pány, neboť pouze oni definují morálku, filosofii, tradici a ideály. Slova pánů vytvářejí přesvědčivé zdání skutečnosti, které zaměňujeme za skutečnost jako takovou. Pokud zdání uvěříme, budeme polapeni v proradné hříčce, a budeme-li plnit její marné cíle, vysloužíme si jen nespokojenost, utrpení, úzkost a neklid. Jelikož však Súfí je svobodný duch, dokáže prohlédnout, že ono zdání skutečnosti je závojem, který nám brání setkat se se Skutečností jako takovou, v níž může být život plně zakoušen v celé své slávě. Ten, kdo kráčí po stezce súfismu, se chce zprostit všech pout, přičemž si je vědom paradoxu, že každá Cesta se může stát okovem okolo jeho krku. K překročení řeky je zapotřebí lodi, a jakmile vystoupíme na břeh, musíme ji opustit, abychom mohli kráčet po zemi. Onou lodí je súfismus. A tak se i Súfí vzdává samotného súfismu a zůstává mu jen bytí. Jinými slovy, Súfí nehledá vysvobození, je si totiž vědom tajemství bytí: on již osvobozený je. Súfí existuje mimo pravdu a lež, dobro a zlo, víru i nevíru a všechna myslitelná dělení. Tam, kde život a smrt, rozum a nerozum, já a ten druhý, Bůh a Nicota jsou jedno a totéž, dotýká se Súfí skrze sebepoznání Základu Bytí a nalézá odpověď na nejzazší otázku: „Kdo jsem?“

Pětice próz, již přináší tento svazek jeho Spisů, vyšla v roce 1852. Nerval v těchto souborech vesměs realizoval zvláštní asambláže textů různého data, zároveň heterogenní i podivuhodně jednotné svou hlubinnou tematikou. Lorelei vznikala od roku 1838, kdy Nerval vykonal společně s Alexandrem Dumasem svou první cestu do Německa, aby nasbíral materiál k Leovi Burckartovi, dramatu, které se chystali společně napsat a které mělo podat obraz morálního stavu německé společnosti po napoleonských válkách. Jeho „cestopis“ ovšem není tolik historií měst a pamětihodností jako spíše výrazem vnitřního univerza toho, kdo vypráví. Galantní bohéma a její přepracovaná verze Malé zámky bohémy jsou nostalgickými vzpomínkami na šťastná bohémská léta prožitá v romantickém „malém kroužku“ v pařížské rue du Doyenné a příležitostnými zamyšleními nad otázkami, jež mu kladla jeho vlastní tvorba: jaký je vztah prózy a veršů, jakou poezii psát dneska, jaké kouzlo v sobě nesou staré lidové písně a jaký je vztah slova a hudby. Říjnové noci vznikly v době, kdy choroba Nervalovi zahradila obzory a někdejšímu poutníku Orientem bylo nyní dovoleno nanejvýš vyjet si kousek za Paříž. Zachytil tu své potulky noční Paříží – Paříží pochybných čtvrtí a bizarních setkání. V Procházkách a vzpomínkách, jednom z posledních Nervalových textů – napsaném paralelně s „Aurelií“ – jde ještě jednou, naposledy, především o pouť vlastní pamětí, a ta jako by právě zde dospěla k poslední hranici, až k těm nejranějším vzpomínkám, za nimiž se už rozevírá tma nevědomí: ke vzpomínkám na dopisy od matky, které mu psala, než ji pohřbili „v chladném Slezsku, na polském katolickém hřbitově ve Velkém Hlohově“.

Svazek esejistické a publicistické tvorby básníka Stanislava Dvorského (1940-2020) Mezi spodními proudy je významnou publikací hned v několika ohledech. Svazek nepředstavuje jen kýžený ediční "dluh", ale odkrývá celý nový kontinent českého myšlení. Kniha zahrnuje texty z let 1964-2019 a tvoří celoživotní sumu Dvorského esejistické tvorby, která byla české literární veřejnosti ve svém celku dosud neznámá. Stanislav Dvorský se ve svých esejích projevuje jako odvážný, precizní a systematický autor, který své myšlení trvale občerstvuje básnickým viděním i psychoanalytickou disponovaností. Je pronikavým vykladačem komplikovaných osobností i složitých myšlenkových systémů, inspirovaným komentátorem výtvarných děl, polemikem i sarkastickým glosátorem. Dvorský se kriticky vyrovnává s dědictvím českého surrealismu i s ústředními osobnostmi hnutí - například s Karlem Teigem či Vratislavem Effenbergerem. Dvorského esejistické texty působí jako závratná a dobrodružná "jízda", která v takřka v přímém přenosu umožňuje čtenáři nořit se do pozoruhodných zákrutů a meandrů lidského myšlení. Knižní soubor esejů Stanislava Dvorského Mezi spodními proudy představuje náročné dílo, které budí respekt pro svůj rozsah, erudici, dokumentární hodnotu, vysokou stylistickou i myšlenkovou úroveň. Pro literární veřejnost i pro všechny, kdo hledají "dobrodružství myšlení", je kniha překvapivou i významnou událostí.

Pokud vám vaše práce nedává smysl, možná je to proto, že skutečně žádný smysl nemá. David Graeber, americký antropolog a autor bestsellerů jako Dluh či Úsvit všeho, vychází z provokativního zjištění, že až 40 % lidí má podezření, že kdyby jejich zaměstnání zmizelo, nikdo by si toho pořádně nevšiml. Meziváleční ekonomové přitom věřili, že technologický pokrok nás dovede k patnáctihodinovému pracovnímu týdnu. Výsledkem je pravý opak: exploze „práce na hovno“, tedy zaměstnání, která nevyrábějí nic než pocit zmaru — a podle Graebera i společenskou nevraživost, která dnes nachází politické vyústění v autoritářských a krajně pravicových hnutích. Graeber s typickým vtipem a lehkostí popisuje zákon nepřímé úměry mezi společenskou užitečností práce a výdělkem: zatímco učitelé, zdravotní sestry, hudebníci či investigativní novináři sotva vyžijí, armády středních manažerů, HR konzultantů, koordinátorů komunikace a firemních právníků pohodlně předstírají činnost v podivně sadomasochistické kancelářské hře, v níž všichni vědí, že ve skutečnosti vlastně nedělají nic. Kniha vychází ze stovek neuvěřitelných svědectví, která Graeber obdržel po virálním úspěchu eseje Práce na hovno z roku 2013, a která se snaží vysvětlit pomocí velkých společenskovědních teorií pracovní hodnoty, psychologie smyslu i moralistických představ o práci jako svaté povinnosti. Práce na hovno tak není jen satirou, ale i pokusem o skutečnou antropologickou teorii podivného světa, v němž považujeme nesmyslnou práci za samozřejmost. Český překlad navíc vychází právě v době, kdy umělá inteligence slibuje automatizovat — spíš dříve než později — velkou část práce na hovno. Graeberova utopická vize společnosti volného času, péče a kreativity tak nabývá ještě větší naléhavosti.

Od okamžiku, kdy se ženy poprvé vyhouply do sedla jízdního kola, už nic nebylo jako dřív. Kniha Revoluce britské autorky a cyklistky Hannah Ross přináší fascinující, čtivý a inspirující příběh o tom, jak se bicykl stal nástrojem svobody, vzdoru i sebeurčení. Ross ve své knize s lehkostí propojuje historii, společenský kontext i osobní příběhy žen, které se navzdory předsudkům rozhodly sednout na kolo – a tím změnily svět. Ross sleduje, jak byl obraz ženy na kole odjakživa politický – ať už šlo o „nepatřičně sportovní“ rebelky v šatech, nebo profesionální závodnice, které dodnes bojují o rovné příležitosti. „Muž na kole je prostě muž na kole,“ píše recenzentka Guardianu, „ale žena na kole působí politicky, nezávisle, až pobuřujícím způsobem.“ Kniha je manifestem i poctou zároveň – bohatě zdokumentovanou historií ženského cyklistického hnutí i vášnivým vyznáním svobody, kterou ženy díky jízdě na kole získaly. Co dnes bereme jako sport a vášeň, to bylo (a stále může být) inspirativní možností, jak zlepšit svět – a nalézt vlastní svobodu.

Přítomné texty jsou součástí antologie, v níž padesát lidí z různých oboru, profesí a uměleckých disciplín, kteří se s Gurdžijevem setkali osobně nebo prostřednictvím žáků, podává svědectví o rozhodující roli, kterou on a jeho učení sehráli v jejich životě. Byli mezi nimi i tři divadelníci: Peter Brook, Jean-Claude Carri?re a Jerzy Grotowski, jejichž texty najdete v této antologii. Doplňuje ji úryvek z Gurdžijevova díla Belzebubova vyprávění svému vnuku. Rozsáhlý svazek, ze kterého jsou tyto eseje převzaty, ukazuje, že základní pravdy jsou ve všech oblastech života stejné. Ať už se jedná o matematiku, divadlo nebo hudbu, základní zákony, které v nich vládnou, lze pozorovat a znovuobjevovat. To vyžaduje dlouhé a namáhavé hledání, pro něž je Gurdžijev v naší době jedinečným průvodcem.

Čtenáře vtáhne do děje tato kniha o obrazech, plná příběhů, na první čtení jde o vyznání lásky k malířství. Na druhé čtení se od čtenáře požaduje účast – například opravdu vytvořit obraz podle návodu. Kniha bez aktivní práce čtenáře nebude úplná. Nadšení autora této knihy doplňují četné citace z díla Samuela Witowského – a to je… inu, to je třetí stupeň, radost z imaginace. Hra, v níž můžeme získat vše – a nic neztratit. Patrik El jako autor, badatel a „imaginární sběratel“ se svými uměleckými poklady žije a odvíjí od nich vlákna příběhů a vzpomínek. Každé z vybraných děl tu zastupuje fragment rozhovoru, který obraz vedl – a stále vede – s autorem těchto textů. Nesnaží se o systematický přístup, neřadí díla ani podle stylu, ani chronologicky, ani podle historické významnosti. Jeho sbírka je fenomenologická, zabývá se jevovou stránkou děl z hlediska vlastní zkušenosti. A právě v tom spočívá její jedinečnost: Je osobní mapou světa sběratele. Vanda Skálová

Arktos je první knihou, která se věnuje archetypu pólu – v jeho nebeské i pozemské podobě. Joscelyn Godwin zkoumá legendy o dávném Zlatém věku, který podle některých skončil prehistorickou katastrofou – posunem zemské osy. Současný sklon Země je zkoumán ve světle nejnovějších geologických teorií, stejně jako předpovědi dalšího možného posunu pólů. Nevyhýbá se ani kontroverzním tématům, jako jsou nacistické okultní teorie, tajné základny v Antarktidě, UFO či mytologie Hyperboreje. Na rozdíl od senzacechtivých výkladů nabízí autor kritický pohled podložený rozsáhlým studiem pramenů v několika jazycích. Tato fascinující a místy až mrazivá výprava do světa kosmologie, okultismu, konspiračních teorií i radikálně výstředních proudů odhaluje překvapivá tajemství pólů a zemí pokrytých věčným ledem. Ukazuje se, že trvalá fascinace těmito myšlenkami je součástí „polární tradice“ – skryté moudrosti, která se v průběhu dějin znovu a znovu vynořuje. Arktos tak představuje jedinečnou syntézu vědeckých teorií, esoterických tradic a kulturních mýtů, která čtenáře zavede do fascinujícího světa „polárního archetypu“.

Gilles Quispel (1916–2006), profesor dějin raného křesťanství v Utrechtu, historik náboženství a jeden z předních znalců starověkého gnosticismu, napsal tuto knihu krátce po přelomovém objevu gnostických rukopisů v Nag Hammádí. Na jejich zpřístupnění veřejnosti se ostatně nemalou měrou sám podílel. Kniha je rozšířenou verzí čtyř přednášek, jež autor pronesl v roce 1951 na Institutu C. G. Junga v Curychu. Představuje přístupný úvod do základních idejí gnóze, přehledného průvodce pro cestu labyrintem jejích mýtů a textů. Autor načrtává dějiny gnóze od počátků až po útlum na sklonku antiky, její znovuobjevování se ve středověku a novověku a poodkrývá její fenomenologický obraz. V první řadě čerpá z nově nalezených koptsky psaných pramenů. Texty jako Tajná kniha Janova jsou mu klíčem k pochopení původní, snad ještě předkřesťanské podoby gnóze. V dalších kapitolách ukazuje paralely i hluboké rozdíly mezi gnózí, raným křesťanstvím a novoplatonismem. Přesvědčivě dokládá ústřední tezi knihy, že „gnóze je mytickou projekcí sebezkušenosti“, tedy nejniternější duchovní zkušenosti člověka. Jak sám shrnuje: „Ve všech možných gnostických mýtech a hymnech se znovu a znovu zdůrazňuje, že spása spočívá v tom, že se člověk rozpomene na svůj původ a uvědomí si božství svého temnotou zastřeného ,Já‘.“

V osobě Robin Wall Kimmerer se přirozeným způsobem spojuje vědecký přístup a úcta k rostlinám a živočichům jako našim starším sourozencům a učitelům. Ve své druhé knize Copánky z trávy autorka proplétá příběhy ze života, vlastní úvahy, odborná fakta i mýty a tradice původních obyvatel, aby nám ukázala, že máme za co být vděčni a že stojí za to navázat se světem přírody vztah vzájemnosti. Až začneme rozeznávat jazyky, jimiž hovoří zástupci živé i neživé přírody, pak pochopíme, že nás země zahrnuje nezměrným bohatstvím. Je načase, abychom se naučili oplácet jejíštědrost svými dary.

Jednoho dne se Marie Kosová rozhodla, že už nechce žít. Jednoho dne obdržel Percival krabičku odnikud. Jednoho dne přivedla Karla domů mrtvého bratra. V prostoru mezi iluzí a snem, pohádkou a včerejškem lapají Kosovi obrazy skutečnosti, aby ní našli sami sebe. Rodinná sága vás pohltí svou atmosférou, jazykem, melancholií i popisem groteskní absurdity každodennosti. Autorka s mimořádnou citlivostí skládá mozaiku příběhů žen a mužů, kteří se snaží najít své místo v nejistém světě.

50 odstínů duše představuje průřez textů autora psaných pro portál Psychologie.cz. Věnuje se důležitým psychologickým tématům z pohledu psychoterapeuta. Texty obsahují analýzy problémů současného člověka. Kromě samostatných článků a odpovědí čtenářům na konkrétní situace knížka přináší dvě autorovy povídky, tři rozhovory a odkazy na jeho podcasty. Bonusem je nový text „Archetyp cesty (Camino de Santiago)“, kde autor propojuje téma putování v životě a autentické zážitky své pouti do Santiaga uskutečněné v roce 2025.

Vypravěč, Lucifer Jaon, žije se dvěma ženami, Durande a Rose, a často navštěvuje slavnou a nebezpečnou slečnu Čchang, která vlastní záhadnou substanci zvanou Sloní slina. Vrcholný Duitsův erosofický román o erotické a duchovní extázi, o úloze literatury a nezbytnosti humoru, o zodpovědnosti a svobodě spisovatele, a také o důsledcích oderotizování Boha.

Titul Jsi, tedy jsem. Prolomení ustavičnosti je knihou o lásce, kterou autor zúžil na lásku erotickou, takže větší část knihy tvoří pasáže o sexualitě. Autor v knize rozvíjí své pojetí lásky, ale zabývá se rovněž jinými autory, kteří se tímto tématem zabývají – od Platóna přes Eugena Finka až po Evu Illouzovou,. Autor chápe lásku jako výsostný projev tělesnosti. Karteziánsky znějící název prozrazuje hned na začátku, že láska je opakem nezpochybnitelné jistoty, neboť láskou vstupujeme do krajně nejisté, ale nejdůležitější oblasti. Více mohou prozradit názvy jednotlivých kapitol: Palčivá nejistota lásky; Řehole a krásné pozdviženi; Marnokřídlá láska; V sobě rozpolcená láska; Láska se stravuje plností okamžiku; Podoby proměn; Láska, nenávist, lhostejnost; Láska jako vášeň k lásce; Manželství mezi kooperativním podnikem a vzájemným vykořisťováním; Svoboda a závazek; Amo, quia absurdum; Prolomeni ustavičnosti; Láska svými smysly.