Malvern

Kdo z nás rád uklízí, myje podlahu, čistí koupelnu či utírá prach? Linda Thomasová se musela se svým vztahem k těmto činnostem vypořádat, když si jako mladá matka ve Švýcarsku založila úklidovou firmu používající prostředky a postupy šetrné k životnímu prostředí. Zpočátku prostě potřebovala vydělat peníze, aby její děti mohly chodit do waldorfské školy. Záhy ale poznala, jak náročná a zároveň podceňovaná tato práce je. A poznala také, jak důležitou a obohacující se může stát – pro uklízené prostory, pro všechny, kteří je potom užívají, i pro uklízejícího člověka. V jejím pojetí se proces uklízení a čištění posouvá na novou úroveň. Mění se v péči o kvalitu prostoru a současně se stává cestou vlastního rozvoje. Při úklidu se můžeme spojit s daným místem, můžeme zostřit naše vnímání natolik, že poznáme, co potřebuje. A tak se tato zdánlivě všední činnost ve spojení s vědomou pozorností a oddaností může stát léčivou. Autorka nabízí všem, kdo o to stojí, možnost zamilovat si uklízení a těšit se z blahodárného působení míst vyčištěných s láskou a pozorností. A nebo se alespoň vydat na cestu změny přístupu k činnostem každodenního života se všemi benefity, které to přináší.

Světoznámý historik náboženství Mircea Eliade (1907-1986), jehož odborné dílo i poválečná tvorba prozaická jsou českému čtenáři známy už téměř v úplnosti, se nyní představuje i jako dramatický autor. O problematiku divadla se zajímal už od mládí, jeho úvahy však nikdy nevykrystalizovaly v nějakou ucelenou teorii, najdeme je roztroušené především v jeho poválečné novelistice a románech Svatojánská noc a Devatenáct růží. Modernistické, prvotní posvátnosti zbavené pojetí divadla, se podle Eliada už vyčerpalo a vyvstává potřeba návratu k pramenům, neboť „divadlo by se velice záhy mohlo stát novou eschatologií nebo soteriologií, technikou spásy“. Jeho vlastní hry v duchu těchto představ hojně odkazují ke světovým mytologiím. Ifigenie, vystavená na půdorysu známé antické tragédie, je tak obohacena o prvky z rumunského lidového bájesloví, o motiv smrti jako kosmické svatby a tvůrčí oběti, jež doprovází každé velké dílo. Ve hře Kameny a lidé, založené na dichotomii vědec – umělec Eliade krom jiného odkazuje k mytologii kamenů a labyrintu, ve hře Nekonečný sloup pak na díle sochaře Constantina Brâncuşie ilustruje starobylou, předkřesťanskou symboliku sloupu podepírajícího nebeskou klenbu, symboliku extatického vzestupu, letu a transcendence.

Pan Bouda se snaží nezanechat po sobě žádnou stopu (přičemž tato kniha už svou existencí tuto snahu odsuzuje k nezdaru). Není to v dnešní narcistní společnosti vlastně ta největší ctnost? Třicet "boudovských" příhod výtvarně pojal ilustrátor Mikuláš Sodja. Podařilo se mu vystihnout obyčejnost pana Boudy, nebo spíše jeho neměnnost, což je podstatou jeho osobnosti a jeho příhody, které jsou každá jiná, a přitom všechny neúprosně míří do stejného místa, to dosvědčují. A v tom je ta hlavní charakteristika pana Boudy. Pan Bouda se vyvinout nemůže, protože jakémukoli vývoji vzdoruje svojí podstatou. To ovšem neznamená, že by neměnnost pana Boudy byla statická. Naopak: pod jejím klidným povrchem se v tichosti odehrává strhující děj. Neměnnost pana Boudy se nemění – ale plní se svým vlastním významem.

Silný příběh o lásce, ztrátě, posedlosti a zničujících volbách... Nový Zéland, 1979. Student filmařiny Ethan potkává na hudebním festivalu krásnou Amber a rychle se do ní zamiluje. Netuší, že Ambeřin zdánlivě bezchybný život na hřebčíně za Aucklandem má ve skutečnosti k dokonalosti daleko a že o její srdce nakonec bude muset soupeřit se Stuartem, o dvě generace starším vdovcem a bohatým investorem. Stuart je na souboj s mladším konkurentem jako veterán z Koreje připravený, ale následující dekáda všem třem přinese zkoušky, jaké nečekali… Zfilmování připravuje Mimi Polk Gitlin, producentka Oscarem oceněného filmu Thelma & Louise.

Poznat a naplňovat potřeby malého dítěte je ústředním motivem této knihy a mých úvah o tom, jak a proč pracovat s malým dítětem do tří let. Je mi jasné, že když potřeby malého dítěte budou mým výchozím bodem, tak se dostanu do konfliktu s požadavky moderní společnosti a často také s potřebami a přáními rodičů. Jednadvacáté století klade na lidi velké nároky, mezi něž patří dlouhá pracovní doba a časté odloučení od rodiny a domova. Mnozí rodiče se chtějí nebo musí brzy po narození dítěte vrátit do práce, aby pro svou rodinu zajistili ekonomické jistoty, což přináší nelehká rozhodnutí: jak mít dítě, které miluji a chci pro ně dělat to nejlepší, a zároveň naplňovat společenské nároky a požadavky a do toho ještě najít čas na svá vlastní přání a potřeby. To je dilema moderní rodiny. Tato kniha obsahuje příspěvky od lidí, kteří jsou různým způsobem spojeni s malými dětmi: od vychovatelů, pečovatelů, rodičů, prarodičů, nebo od mladých lidí, kteří se teprve rozhodují mít dítě. Nabízí různé pohledy na to, jak pečovat o malé děti.

Hovory o waldorfské pedagogice Kniha rozhovorů se zakladatelkou první waldorfské školky v Čechách Táňou Smolkovou otevírá stěžejní témata výchovy malých dětí z pohledu waldorfské pedagogiky, jako je vnímání domova, slavení slavností nebo čtení a význam pohádek. Dotýká se ale i obecnějších otázek, kterých se člověk při výchově dotýká a které souvisejí se svobodou, strachem, ale třeba i s vlastním stářím. Kniha je určena nejen rodičům a vychovatelům malých či větších dětí, ale každému, pro koho je hledání přirozenou a nezbytnou součástí života.

Ve slepých skvrnách mezi povídkami žije holub. Nezaujatě prolétá nad hlavami postav, místy svým pahýlem neodbytně škrábe na parapet a dostává se do centra pozornosti, pak zase jen z povzdálí blýskne oranžovým okem. Jeho všední, opelichaná přítomnost je volným pojítkem jinak různorodých příběhů sbírky Nudný život holuba. Povídky promlouvají různými hlasy a styly o tématech jako sexuální predátorství na univerzitách, pomalé osamocené umírání během pandemie covidu nebo mocenské dynamiky ve vztazích. Na jejich pozadí se rozvíjí tematický oblouk o různých podobách autority a možnostech jejího překonání, ale ať už se jednotlivé postavy emancipují nebo nikoli, zdá se, že pro holuba jsou všechny jejich příběhy obdobně šedé a nudné.

Osmý svazek souborného Jungova díla zahrnuje převážně práce, které poskytují představu o zásadních poznatcích a podstatných pracovních hypotézách C. G. Junga. Šest článků pochází z knihy O psychické energetice a podstatě snů; Jung těmito spisy tehdy zaujal stanovisko k námitkám proti knize Proměny a symboly libida. Dokumentoval jimi a rozpracoval svou teorii libida, kterou začal rozvíjet kolem roku 1912, ale dokončil ji až v roce 1928. Mezitím se ve stati „Pokus o předvedení analytické teorie“ vypořádal s Freudovými psychoanalytickými koncepty a zřetelně načrtl své vlastní zkušenosti a myšlenky. Všechny tyto práce tvoří vlastně předpoklad pro pochopení analytické čili komplexní psychologie. Pokud jde o teorii poznání, autorovo stanovisko poznáme především z „Teoretických úvah o podstatě psychična“. V této stati se zkoumaly pojmy „vědomí“ a „nevědomí“ v jejich historickém vývoji a v souvislosti s pojmem instinktu. „Synchronicita jako princip nepříčinných souvislostí“ je do tohoto svazku přibrána proto, že v ní jde o instinktivně, potažmo archetypálně podmíněné souvislosti, které nelze uchopit principem kauzality. Jde spíše o koincidence co do smyslu, které připojují k vědeckému chápání novou dimenzi. Nauka o synchronicitě prokazuje souvislosti mezi poznatky moderní fyziky a poznatky analytické psychologie v dosud málo prozkoumané a těžko přístupné mezní oblasti reality. Teoretickými koncepty se z empirického stanoviska zabývají kratší práce o světonázoru, skutečnosti a nadskutečnosti, duchu a životě, ba o víře v duchy. I to vše se autor pokouší fenomenologicky pojmout, aby to psychologicky prozkoumal. Kolem těchto tři hlavních spisů se seskupuji příspěvky tohoto svazku, které k nim tematicky náleží, jde zejména o kapitoly z knih O kořenech vědomi a Skutečnost duše a z knihy Duševní problémy současnosti.

Při putování pustými horami překonává svatý muž nebezpečné nástrahy, z nichž nejtěžší na něho čeká v osamělém horském stavení, kde žije krásná žena obdařená nadpřirozenými schopnostmi. Po strastiplné cestě se mnich dostává do víru pokušitelské ženské vášně, která podivně kontrastuje s netečnou velebností přírody. Autor přitom ponechává na čtenáři, aby si mnichovu cestu pokušením a nástrahami života vyložil buď jako vítězství jeho víry, nebo jako posedlost démonem krásy, chvilkové rozkoše a závrati. Kjóka Izumi (1873–1939) kladl důraz na krásu japonské kultury a jazyka, v období pronikání západních vlivů do všech oblastí života prosazoval „čistotu“ japonské literatury. Jeho tvorbu výrazně ovlivnil jiný mistr krátké povídky – slavný Rjúnosuke Akutagawa. Již první Izumiho díla, publikovaná v roce 1895, včetně krátkých novel Noční strážník (Jakódžunsa) a Operační sál (Gekašicu), vzbudila pozornost, avšak jeho osobitý styl se vyhranil až kolem roku 1903. Příkladem z té doby je novela Mnich z hory Kója (Kója hidžiri). V pozdější tvorbě Izumi často čerpal z divadelního prostředí. Pro jeho tajemné, fantaskní a někdy strašidelné příběhy, plné zvláštního napětí a nadpřirozených jevů se ujal výraz „gotické příběhy“.

Próza o velkém českém básníkovi, jehož dílo rezonuje ve všech čtenářských generacích, je beletristickým zpracováním jeho autentických vzpomínek. Petr Motýl je literárně zpracovává, srovnává s vydanými básnickými i prozaickými texty, s rozhovory, pořady v rozhlase a televizními dokumenty. V žádném případě ale nejde o práci vědeckou či literárně historickou. Je to umělecký útvar, jehož základem je fabulace. Jak autora, který tento text píše, tak básníka, na jehož vyprávění je tento text založen. „Ivan Wernisch existuje, je vtipný a moudrý, je mu osmdesát dva let, hodně čte, miluje literaturu, píše nové a nové krásné básně a chutná mu kambala, zaječí pečeně a šampaňské,“ říká Petr Motýl, autor prózy, která je apoteózou Wernischovy poezie v prolnutí se s pestrými životními osudy výjimečného tvůrce.

V práci Vývojová období se autorka při svém rozboru soustředí na prvních čtyřiadvacet let lidského života, pro něž má příroda uchystány vlastní strategie biologického růstu. V té souvislosti máme každý z nás možnost ve vlastním nitru budovat v souladu s plánem, jenž si v sobě přirozeně neseme jako nedílnou součást lidského potenciálu, nezbytné nástroje, díky nimž pak tuto planetu lze obývat smysluplně a uvnitř vlastního organismu tvořit rozlehlá prostranství, jež jsou domovem naši niterné bytosti, které je dáno v nich nepřetržitě růst a promítat se do vnějšího světa. Najdeme-li v sobě dost odvahy a vydáme se hledat nové úhly pohledu, s nimiž pak budeme s to rozkrývat význam jednotlivých vývojových období v rozmanitých rovinách, postupně budeme čím dál snáze schopni rozlišovat mezi autentickými a náhražkovými potřebami jak u sebe sama, tak i u dětí.

Bachelard v této knize obrací pozornost k psychologickým podmínkám, které určují náš citový vztah ke skutečnosti: „Vášnivě milovat skutečnost nás nenutí k poznání reality,“ prohlašuje na jednom místě této knihy. „Základní, prvotní hodnotou je cit.“ Jak je už z názvu knihy patrné, pozornost se tu obrací na další z oněch „živlů“, které figurovaly právě tak v představách prvních řeckých filosofů, jako později třeba v spekulacích alchymistů. A materiál, z kterého Bachelard vychází, aby vysledovával rozmanité a někdy protikladné citové postoje, které jsou spjaty s vodním živlem, čerpá především z dokumentů literárních. Nejde mu ovšem o onen proces formování literárního díla, který zkoumá poetika: je přesvědčen, že sugestivní síla básnických obrazů je závislá na tom, do jaké míry se v nich obrážejí určité bytostné tendence lidské psychiky, a jeho ctižádostí je nyní vypracovat jakousi „metapoetiku“, která by odhalila sepětí básnické obrazivosti s těmi silami, které ovládají lidské snění obecně, vysledovat silokřivky, které určují jeho vnitřní dynamiku. V tom tkví právě podstata jeho koncepce materiální imaginace: hmota tak, jak je prožívána našimi smysly přestává sice hrát roli v moderním vědeckém poznání, ale pro naše cítění zůstává nadále ztělesněním sil, s nimiž jsme konfrontováni ve svých nejelementárnějších prožitcích. Ať je náš život jakkoli formován moderní technikou, ve své nejhlubší rovině stále ještě zůstává vnořen do prostředí některého z oněch živlů – ohně, vody, vzduchu a země –, v nichž byla kdysi v počátcích lidského myšlení spatřována ona živoucí pralátka, z níž se postupně vydělovaly všechny existující věci a bytosti. Aplikace psychoanalýzy zdá se tu být Bachelardovi o to víc na místě, že tím, co umožňuje, aby naše individuální bytí zakoušelo svoje sepětí se světem, jsou obrazy rozvíjené ve chvílích volného snění. Právě v knize, v níž se zaměřil na obrazy, v kterých nachází výraz imaginativní prožívání vodního živlu, je toto sblížení s psychoanalýzou nejnápadnější... Bachelard si je vědom, že moderní duše je bolavá, nahlodaná, zamlčená i zamlčující, zve proto člověka k hovoru s vodou, která obrozuje, probouzí energii - znovu učí mluvit.

Švýcarský psycholog C.G. Jung (1875 - 1961), jeden z nejvýznamnějších myslitelů 20. století, je autorem rozsáhlého díla, jehož neoddělitelnou součástí je i jeho korespondence. Sto dopisů je prvním českým výborem z třísvazkových Dopisů (Briefe I - III) vydaných na počátku 70. let Anielou Jafféovou ve spolupráci s Gerhardem Adlerem. Mezi adresáty Jungových dopisů najdeme jména jako Sigmund Freud, Herman Hesse, James Joyce, Hermann Keyserling, Aniela Jaffé a mnoho dalších...

Kniha povídek nejen o kočkách. Posledních několik let se zdá, jako by lidé občas přestávali vědět, kde žijí. Jako by jim palubní mozek přestával poskytovat o světě přesvědčivé informace. Jako by jim poskytoval informace jen pro zábavu a namátkou, bez uspořádání a souvislostí. Jako by jimi přestávali vnímat realitu a provozovali život v obrysech, které si vytvářejí na míru pro osobní potřebu a spotřebu. „Kde je moudrost, kterou jsme pozbyli znalostmi? Kde je znalost, která se vytratila v informacích?“ Zeptal se před mnoha desetiletími T. S. Eliot. Kočky řeknou, že tak žít je nerozum, a budou to tím mít za vyřízené. Nám však hrozí, že neuvidíme-li věci a děje jaksi nezprostředkovaně, neuvidíme je vůbec. Neuvidíme ani svého souseda, své město, svou zemi a svůj díl, a nebudeme jimi sami viděni. Budeme jako slepí mezi slepými, hluší mezi hluchými a živí mezi. Pro začátek se zkuste postarat o nějakou kočku. Nabídněte jí zázemí. Vychytá vám v hlavě viry, ucpe díry, šlápne na klávesu delete, vymaže neužitečné programy, provede upgrade. A na monitor vystrčí zadek. Jak že to provede!? Je čas, abyste si šli číst.

Tři postavy našly autora a hledají příběhy. Rozverná Magdaléna, ryšavý Antonio a bezejmenný vypravěč, kterému není radno říkat Nikdo. Mohli byste totiž dopadnout jako obr Polyfémos. Nebezpečná dobrodružství. Exotické dálavy. Osudové lásky. Ultimi Romantici! Amore per Tutti!!!

Soubor textů křesťanského evolučního filozofa, přírodovědce a kněze Pierra Teilharda de Chardin obsahuje osobní svědectví o jeho duchovním vývoji a postojích. Ve své autobiografii Srdce hmoty vypráví, jak se vyvíjelo jeho hledání trvalé nezničitelné substance od dětské lásky k minerálům a kovům až po objev univerzálního Krista jako božského centra evoluce. Jádrem svazku je vrcholné Teilhardovo dílo, mysticko-liturgický text Mše nad světem, v němž pojímá kněžství novým způsobem jako aktivní účast na proměňování Země a všech událostí v Tělo Kristovo. Svazek dále zahrnuje bilanční filozoficko-teologický text Christikum; poslední stránky deníku psané několik dnů před smrtí a další drobné texty, mj. dopis osvětlující Teilhardův postoj ke katolické církvi. V závěru knihy najde čtenář přehled Teilhardovy vědecké kariéry a seznam odborných publikací.