Malvern strana 10 z 40

Hajao Kawai (1928–2007), první jungiánský psychoanalytik v Japonsku a autor publikací z této oblasti (např. oceňované Japanese Psyche), patřil mezi přední osobnosti japonské kultury a školství; zabýval se mj. souvislostmi mezi zenovým buddhismem a psychoterapií. Ve svých přednáškách pro sdružení Eranos v Asconě, z nichž tato kniha čerpá, se snažil o přiblížení východního chápání světa lidem Západu a speciálně se zamýšlel nad tím, zda vůbec a jak např. koncepty bytostného Já a individuace korespondují se skutečnostmi vnímanými ve východních pojetích duše. V Kawaiově práci se tak setkáme s pohádkovými, snovými a mytologickými motivy v klasických japonských příbězích (Pohádka o Urašimovi, Torikaebaja, Snový deník světce Mjóe, Dům pěnice atd.) a také v teogonických textech ze středověkých kronik Kodžiki a Nihonšoki, jež líčí komplikované vztahy mezi jednotlivými božstvy panteonu. Ve všech těchto narativech autor nachází několik významných východisek: zahrnutí skutečnosti do pojmu džinen, kosmologický princip jüan-čchi (jap. engi), koncepci „prázdného středu“ a pojetí krásy, spočívající na vyváženosti a úplnosti. Z tohoto pohledu a se zkušenostmi z hlubinné psychologie pak nalézá klíč k mnohdy nesnadno uchopitelným dějům, jako jsou estetické vyústění v pohádkách (na rozdíl od západního vyznění etického), proměnlivost mužské a ženské role či neobvyklé funkce ošklivosti, nedokonalosti a smrti. Za všemi jeho postřehy se přitom skrývá dlouhodobá osobní praxe, provázena také japonským uměním zachytit plynutí života v lidské přirozenosti.

Podnětný příběh o Freudově užívání kokainu, jeho vlivu na Freudovu práci, vztahu mezi kokainem a psychiatrií a o počátcích "války proti drogám". Než mladého Sigmunda Freuda napadlo posadit pacienty na pohovku, dával si kokain. V zoufalé touze rychle získat reputaci si přečetl a bez pochybností přijal tvrzení americké farmaceutické společnosti Parke-Davis o jejím novém "zázračném léku", kokainu. Objednal si gram, a přestože léta tvrdil, že není návykový, první dávka ho přivedla k další a další, a tak si na něj vypěstoval závislost, která trvala celkem patnáct let. Tato kniha, která zasazuje jeho kokainové experimenty do tradice introspektivního užívání drog, k níž patřili William James, Aldous Huxley, Havelock Ellis a Timothy Leary, zkoumá jeho vliv na Freudovo pozdější myšlení a následný vztah mezi psychologií, psychiatrií, drogami a kulturou. Zahrnuje také analýzu moderního obchodu s kokainem. Vzhledem k tomu, že i prezident Obama, který sám v minulosti kokain užíval, uznává oprávněnost zpochybňování globální "války proti drogám", je kniha, kterou držíte v ruce, aktuální a skrytou historií toho, jak tato válka začala.

Kniha popisuje intelektuální aktivity myslitelů raného německého osvícenství (Leibniz, Wolff, Bilfinger a další) při filosofické recepci kulturních výkonů staré Číny, která probíhala na podkladě jezuitských překladů hlavních děl čínské intelektuální tradice. Tato první systematická reflexe zcela odlišného čínského světa probíhala v historických kontextech, jejichž souvislostmi se tato knížka zabývá. Pozoruhodná je otevřenost vůči mnoha nosným představám čínského myšlení, s níž němečtí osvícenci vyzývali ke kulturní směně s Čínou. Rozpoznali ohromný potenciál Číny a zasazovali se všemi dostupnými prostředky o transkulturní kontakt, aniž by předem zkoumali, kdo bude nebo nebude jeho hegemonem. Vycházeli z předpokladu rovnoprávnosti obou civilizací, jejž dosud nikdo nevyvrátil. Dnes, kdy trpíce syndromem planetárního šíření vzájemné nenávisti odbýváme Čínu nejapnou žurnalistikou, by nám osvícenská rozumová inkluze mohla být příkladem.

Už vás také někdy napadlo jaká to je škoda že ke svému životu nedostáváme také srozumitelný návod k použití? Používáme leccos ale vždy a ve všem především sebe sama. Tato kniha chce poskytnout chybějící kompletní návod na zacházení se sebou ve všech základních aspektech: zacházení s tělem, myslí, emocemi a smyslovým vnímáním. přičemž čerpá především z praktik Alexanderovy techniky. Důležité je pochopit, že ve skutečnosti jsme jedním propojeným, organickým celkem. Tento celek můžeme – a neobejdeme se bez toho ani v této knize – rozdělit na určité dílčí struktury, které pak lze snadněji popsat. Vše souvisí se vším: tělo, emoce a mysl se navzájem neustále ovlivňují a naše smysly, zaměřené ven i dovnitř, vše propojují do jednotného pole pozornosti, ve kterém žijeme a orientujeme se. Tato kniha aspiruje na to, abyste získali přehled o sobě samém na vícero úrovních a abyste porozuměli, jak tento složitý stroj, jejž považujete za sebe sama, vlastně funguje.V tomto stroji jsou samozřejmě také věci, do kterých bychom se raději neměli míchat. Jedná se především o fungování autonomních funkcí, jako jsou krevní oběh, trávení apod. Je proto důležité vědět, co v sobě můžeme změnit, a co ne – a soustředit se na to, co změnit můžeme. Zlepšení může být obrovské. Kromě důkladného popisu funkční struktury a stavby těla v klidu i v pohybu poskytuje kniha mnoho praktických rad, jak zacházet s tělem, dechem, emocemi, myslí a pozorností v každodenním životě (při psaní na počítači, telefonování, odpočinku apod.) i při sportu jako je běh, tanec, plavání či jízda na kole...

Původně zamýšlený běžecký průvodce po nenápadných místech v mém okolí se proměnil v něco jiného, neboť se záhy ukázalo, že kamkoli doběhnu, nevyhnutelně naleznu sebe sama, a že i v místech, kde nic není, je ve skutečnosti všechno. Výsledkem je jakýsi atlas vnitřních krajin běžce, v němž se odrážejí sny a touhy člověka, jenž se nedokáže nebo nemůže zastavit. Kaluž Netrvá to dlouho a voda je všude. Zpočátku snad mělo smysl vyhýbat se kalužím, ale s tím, jak déšť houstne a cesty se mění v potoky, probíhám vším, už si nevybírám. Cákám, prošlapávám si cestu vodou, celý zmáčený ztrácím pevnou půdu pod nohama, běžím ve vodě. V kaluži se nestojí, kaluž je třeba proběhnout. Když neprší, všechno je jinak šlápnout do kaluže znamená rozbít nebe, které se v ní zrcadlí. Vlak Sedím ve vlaku a z okna sleduju, jak běžím po cestě podél kolejí. Po chvíli sám sebe ztratím z dohledu, vlak je příliš rychlý. Mrzí mě, že už tam nejsem.

Jungovsky laděné postřehy a vhledy z každoročních pobytů v temné komoře. Kde končí psychologie a začíná mystika? Zlomky i delší texty známého přírodovědce trochu ve stylu Jungových Septem sermones ad mortuos.

Kniha je společným dílem autorky procházející osobní transformací a terapeutického průvodce v roli interpreta vnitřních obsahů. Ve světě hlubinné a transpersonální psychologie se příležitostně stává, že je proces intenzivní osobní proměny a vývoje provázen až nutkavou potřebou uměleckého ztvárnění. Podobné vnitřní puzení vedlo i ke vzniku díla Jaguáří píseň autorky píšící pod pseudonymem Tiny Astur. Tento mytopoetický příběh se skládá z relativně samostatných archetypových obrazů, které se postupně vynořovaly z autorčina nevědomí v průběhu jejího individuačního procesu. Z hlediska literárního stylu připomíná nejvíce pohádkový příběh s prvky nadpřirozena, což je žánr vhodný pro vyjádření archetypických obsahů nevědomí, jak si povšiml již Carl Gustav Jung...

Kniha rozhovorů s výraznou náboženskou osobností dnešní Francie Annick de Souzenelle, s jejíž knihou Symbolika těla se čeští čtenáři už měli možnost seznámit, se v reakci na strnulé formy náboženského života Západu vrací ke kořenům křesťanství, k pravoslaví, jež je v jejím pojetí těsně spjato s judaismem. Bohaté životní zkušenosti, zahrnující studium matematiky i hebrejštiny a společenských věd, práci ošetřovatelky i psychoterapeutky a učitelky, umožnily A. de Souzenelle vytvořit si vlastní pohled na křesťanství, v němž mnohý čtenář najde odpověď na nejednu palčivou otázku.

Kdo měl příležitost seznámit se s Josefem Adamcem, zažil, jak mocně dokázala jeho osobnost oslovovat druhého. A kdo něco slyšel o jeho životě, dozvěděl se, jak byl tento osud zvláštní, tak zvláštní, že opravdu stojí za zachování pro budoucí generace. Byl prvním českým knězem před sto lety založené Obce křesťanů, jež začala krátce poté působit i na území Československé republiky, zprvu však v jazyce německém. Teprve vysvěcením Josefa Adamce v roce 1933 v ní začal vykonávat kněžské povolání rodilý mluvčí. Adamec nakonec působil jako pastýř pražského sboru Obce křesťanů přes šedesát let, ale z toho veřejně jen dvaadvacet. Obec křesťanů byla v Čechách třikrát zakázána a on se mohl starat o její příslušníky jen v utajení. Po celou dobu jim byl světlem v temnotách. Když po sametové revoluci začal pracovat veřejně po čtvrté, bylo mu 88 let, ale ve své vůli byl naprosto nezlomený. Po pěti letech na Velký pátek roku 1995 zemřel za pozoruhodných okolností v novém domě Obce křesťanů Na Špejcharu 3 v Praze. Ve zpětném pohledu se čím dál jasněji odkrývá pozadí tohoto vzácného života: kříž se sedmi růžemi jako znamení služby, kterou věnoval silám pravého lidského pokroku.

Tato knížka sdružuje dvě básnické sbírky: Celníci a námořníci a See Emily Play 2. Miroslav Fišmeister (* 23. dubna 1976) se narodil a žije v Brně. Amatérský přírodovědec, pošetilý pohádkář, Starý muž příbuzný s koněm, čtvrtý Profesionál. Po jednom z jeho ruských předků je pojmenován archipelag. Dva roky studoval FF MU (filosofie, religionistika, angličtina), dva roky pracoval v brněnské zoo (osli, klokani, kasuár). Od roku 2005 je v invalidním důchodu. Téhož roku debutoval knihou Ten stolek je nízký! Následovalo dalších 15 knih, nejnovější je Líc al-Chálí (Odeon, 2020). Jeho básně zazněly v HaDivadle a České televizi, vyšly rovněž v různých časopisech a antologiích. Byly přeloženy do francouzštiny, italštiny a angličtiny a také zhudebněny Ondřejem Kyasem. Svými texty doprovodil dvě výstavy fotografií Jaroslava Plocka, z nichž druhá navštívila i Senát Parlamentu ČR. Je autorem videoklipu k písni Octovrios Beaty Hlavenkové. Až se stane námořníkem, vyroste.

Monomýtus označuje hrdinský cyklus cesty do jiného světa a návratu zpět. Kniha ukazuje, jak významnou roli tento vzorec v mytologii hraje a jak úzce souvisí s obětí, s iniciací a s mýty o stvoření světa. Vedle toho se kniha věnuje řadě zásadních otázek mytologického bádání, například tomu, jak byly a jsou mýty vykládány, jak rozumět jejich symbolickému jazyku, jak fungují iniciační rituály a nakolik nás i v současnosti mýty a rituály obklopují.

Básně z putování po Čechách a z krajin, do kterých vcházíme jenom ve snu. Autor mnoha básnických sbírek se vrací tam, kde začínal. Tajemný titul Motýlovy prvotiny Ten veliký veliký kamenný dům nebo hrad tam daleko daleko v horách dobře vystihuje i poetiku knížky, která vychází třiatřicet let po autorově debutu.

Gilbert Durand, Bachelardův žák, koncipoval své Antropologické struktury imaginárna jako antropologické rozšíření výzkumů započatých v Psychoanalýze ohně. Jeho kniha chce být jakousi zahradou obrazů, uspořádanou na způsob Linného botaniky, inventářem uspořádaným okolo několika hlavních strukturálních schémat. Tento postup však dovádí čtenáře mnohem hlouběji: ústí do celkové teorie, jež vyvrací klasické pojetí obrazu, jaké rozvíjel Sartre, a překračuje teze Lacroze, Barthese a Malrieuho jež všechny redukují imaginárno a podřizují jeho pošetilost nějaké formě rozumu. Svým zkoumáním toho, jak imaginárno funguje, nás Gilbert Durand staví do srdce polemik vyvolaných strukturalismem, který nahrazuje časové procesy klasického diskurzivního vysvětlení explikativními procesy prostorovými, topologickými. Zatímco je však možné kritizovat strukturalismus Léviho-Strausse či Greimase pro jeho formalismus, struktury imaginárna, jež jsou z definice figurativní, nás vedou k tomu, abychom o struktuře uvažovali v termínech jejího dynamického obsahu.

Poslední kniha tetralogie nazývané také huculská epopej rozvíjí a uzavírá motivy z první části Pravda dávnověku. Centrem je i zde huculská Verchovyna, avšak rozrůstající se do prostoru i času prostřednictvím příběhů emigrantů a utečenců do Ameriky, dějin arménských kupeckých rodů, huculských a chasidských mýtů a pověstí. Podstatnou část knihy tvoří agon, výstupy vypravěčů. V nich jsou vylíčeny pekelné končiny Sirojidů, země úplného zotročení lidského ducha, rachmanská země bytostí podobných lidem, ale dokonalých, chasidské příběhy o neuvěřitelném odpuštění a o radosti, jako největší ctnosti, polemika posledního člověka a satana před nebeským sejmem po konci světa a jiné to všechno rámované portréty a filozofickými rozpravami huculských gazdů, židovských vozků, arménských kupců. Není to vědecká práce ani folklor. Vypravěč rozvážný jako Homér vrací do života duše a moudrost mnoha ztracených světů. Sága se zaplétá a rozvíjí, množí záhyby, odbočky, návraty, je živoucí, konkrétní, jízlivá, a nepřímo tak klade otazníky nad podmínky lidské existence důkaz nahrazuje tajemstvím, jistotu otázkou, převrací všechny hodnoty.

Na počátku románu Margarity Karapanou, Bůh znechucen lidstvem, zvrací na řecký ostrov nového Mesiáše. Tento ostrov je obýván vesničany, umělci a spisovateli a je Babylonskou věží, místem, kde se shromažďují jazyky a jednotlivci, aby čekali na něco tak děsivého a komického, jako je tento druhý příchod. Náměsíčník se obratně a závratně pohybuje mezi žánry jako jsou satira, magický realismus, absurdní drama. V této dechberoucí a surrealisticky opojné knize vytvořila Karapanou nezapomenutelné vyobrazení zpustlého světa, zoufale komického a plného soucitu, světa, ve kterém nepokojně sídlí noční můra i zázrak. V době svého vydání obdržel tento román ve Francii prestižní ocenění za nejlepší zahraniční román.

Kniha se zabývá posmrtným životem v různých náboženských systémech, vztahy snů a smrti aj. Od podob zásvětí v antických mýtech (s motivem sestupu do podsvětí), eposech a jeho podob v baroku a romantismu přechází k literárním dílům 20. a 21. století, zejména k těm, která se na onom světě z větší části odehrávají, barvitě a detailně jej popisují a metaforicky vyjevují jeho povahu. Zásvětí je v knize přitom pojímáno nejen jako prostor, ale i jako dimenze vědomí prostupující hmotnou skutečnost. Může se zdát paradoxní, že postavy nikoli ve světě, ale právě v zásvětí dostávají možnost porozumět svému předchozímu životu. Podstatná část knihy je věnována poetice času, postav, především však prostoru jeho podobné uspořádání v analyzovaných dílech totiž odkazuje k archetypální podstatě zásvětních příběhů a současně skýtá naději, že život po smrti pokračuje a pobyt v zásvětí může člověka vést ke komplexnějšímu poznání a k vyššímu vědomí.