Malvern strana 17 z 34

V rámci rozsáhlé tvorby C. G. Junga je třísvazkové Mysterium Coniunctionis nejzávažnějším a stěžejním dílem jeho pozdních let. Alchymická tradice Jungovi umožnila sdružit prožitky a vhledy, které získal přímým osobním sestupem do nevědomí, s objektivně existujícím paralelním materiálem. Umožnila mu také spojit své poznání s historickými kořeny evropského duchovního vývoje. "Ačkoli je psychologie nevědomých psychických procesů mladá, podařilo se jí zjistit určité skutečnosti, které jsou narůstající měrou obecně akceptovány. Patří mezi ně protikladnost struktury, kterou má psyché společnou se všemi ostatními přirozenými procesy. To jsou energetické fenomény, které vždy vzcházejí z méně pravděpodobného stavu napětí protikladů. Tato formulace má obzvláštní význam pro psychologii, totiž v tom smyslu, že vědomí se obvykle zdráhá nahlédnout či připustit protikladnost svého vlastního pozadí, přestože právě z ní čerpá svou energii. K této struktuře se psychologie takříkajíc teprve sotva dotápala, a tu vychází najevo, že alchymická filosofie přírody učinila jedním ze svých hlavních předmětů mimo jiné právě protiklady a jejich sjednocení. Ve svých výkladech však užívá symbolické terminologie, která zhusta připomíná řeč našich snů, jež se často zabývají problémy protikladnosti. Vědomí se snaží o jednoznačnost a požaduje jasná rozhodnutí, ale neustále se musí osvobozovat od opačných argumentů a tendencí. Zejména inkompatibilní obsahy přitom buď zůstávají zcela v nevědomí, nebo je lidé přehlížejí, ať už ze zvyku, nebo vysloveně účelově. Čím spíše se to děje, tím více zůstává opačná pozice v nevědomí. Alchymisté až na mizivé výjimky nevěděli, že vynášejí na povrch psychické struktury, neboť se domnívali, že vysvětlují látkové proměny. Díky tomu jim žádné psychologické ohledy či citlivost nebránily v odhalování pochodů jejich psyché, jež se dějí v pozadí a za něž by se člověk vědomě styděl. Této okolnosti vděčí alchymie za to, že má tak velký význam zejména pro psychologa..." (C. G. Jung)

Sborník obsahuje nové překlady Chymické svatby i slavných rosenkruciánských manifestů ze 17. století a tři novodobé vědecké studie (R. Edighoffera, C. Gillyho a J. Ritmana) zabývající se nejen problémem jejich autorství, nýbrž i širším kontextem historického dění, všudypřítomnou symbolikou a vkladem či inspirací jednotlivých osobností, které se snažily, jak říká R. Edighoffer, o přemostění propasti zející mezi biblickými pojmy a vědou, o nalezení konsensu křesťanského, hermetického a vědeckého myšlení... Byl to vlastně ideál philosophia perennis. Čtenář tak má příležitost znovu si uvědomit iniciační a myšlenkovou hodnotu ústředního Andreaeho spisu a zároveň nahlédnout do možná doposud nepovšimnutých vztahů života a díla jak samotného J. V. Andreae či zásadního inspirátora, jímž byl Paracelsus, tak i učenců, kteří zůstávali v pozadí Tobiase Hesse, Adama Haselmeyera, Christopha Besolda a dalších. Autoři studií přinášejí dobová svědectví i v podobě výňatků z korespondence, svědčící o výměně názorů mezi zainteresovanými na různá časová i nadčasová témata včetně těch eschatologických.

Co se stalo před více než dvěma tisíciletími na pahorku Golgoty? Co je skrytým základem Velikonoc? Jaký je jejich základ ve slovanských či keltských tradicích? Na tyto a další otázky hledá odpověď nová knížka Karla Funka, kterou doplňují meditační úvahy a modliby vedoucí k hlubší účasti na tajemství kosmické jarní obnovy.

Žít z vlastního pramene znamená být usebrán, být u sebe. V tomto "u sebe" je zároveň přítomný celek, bytí, které prožíváme a ze kterého vždy poprvé a naposled žijeme. Otevírá se tady to vzácné, podstatné a posvátné. Vždyť nakonec bytí, otevřenost a pravdivost v životě nebo láska poukazují na totéž. Kniha rozhovorů s Annou Hogenovou je knihou o životě a živé filosofii, knihou o podstatném v životě.

Když se zdá, že se všechno rozpadá, může se v tu chvíli rodit něco úplně nového. Co přijde, záleží na nás. Obnova může začít pouze zevnitř. Přesně to prožívali čtyři mladí umělci uprostřed nelidskostí druhé světové války, v Budapešti a jejím okolí. Hanna, Gitta, Lili a Josef nejsou bezmocné oběti okolností. Prahnou po pravdě, po smyslu života, po místě ve světě a zodpovědnosti. Pocítí sílu přítomnosti zalitou světlem, kousek po kousku se před nimi otevírají nové horizonty. Po šestnáct měsíců se věnovali poznávacím seancím, ze kterých se dochovalo 88 rozhovorů v záznamu Gitty Mallászové. Dokument dostal jméno Rozhovory s andělem. Z každého slova knihy čiší síla a naděje. Probouzí naši osobní zodpovědnost, důstojnost a svobodu. Zahání strach, povzbuzuje a obnovuje Pobízí: Zařte, žijte! Naplňte se světlem! Probuďte se, povstaňte! Je potřeba Vaše světlo! Vaše bytosti planou... Poznání, k němuž vedou andělova slova je katarzně aktuální. Promlouvá k současnému člověku coby probuzený průvodce, nabádá, ať v ruchu moderního světa každý z nás dozraje v Člověka. V roce 1944 se všem čtyřem podařilo zachránit před deportací stovky židovských žen a dívek, avšak dvě z protagonistek tohoto příběhu, Hanna a Lili, zahynuly ke konci války při panickém odvozu vězňů z nacistického koncentračního tábora v Ravensbrücku. Josef, odvlečený do pracovního tábora v Maďarsku, se také nevrátil. Gitta Mallászová jediná přežila, aby posléze na naléhání několika zájemců celý příběh zapsala a zveřejnila.

Van Gogh 21. století je černohumorný grafický román, jenž je mozaikovitou formou vystavěn coby memento kam až soudobá společnost může dospět. Je sociálně kritickou dystopií, která se strefuje i do moderního umění. Van Gogh 21. století je knihou kontroverzní už jenom tím, že zcela otevřeně presentuje temnou stránnku v lidech. Obrazové složky se ujal výtvarník Dávid Marcin.

Kniha poskytuje pohled na život dvou mimořádných osobností české a slovenské biologie, filosofie a veřejného života. Zdeněk Neubauer (19422016) a Ladislav Kováč (*1932) začali svou akademickou kariéru jako vynikající biologové, aby pak během československé normalizace byli nuceni přežívat v nezáviděníhodných polooficiálních strukturách, zbaveni možnosti pracovat a učit. Nevzdali se, působili dál, a v r. 1990 se do akademického i veřejného života s plným nasazením vracejí. Větší část tohoto svazku tvoří dochovaná korespondence z let 19751990, která plasticky ilustruje duchovní zápasy a polemiky obou protagonistů. Dopisy jsou doplněny výborem článků z let po r. 1990. Pro lepší pochopení dobových souvislostí editoři proložili text vzpomínkami, samizdatovými články, životopisy a literárními odkazy.

Kniha je zamyšlením nad dílem pozoruhodného a mimořádně vlivného teosofa a mystika Jakuba Böhma (15751624). Nesnaží se shrnout jeho učení, ale spíš poukázat v širokém záběru na myšlenkové cesty, které jsou skrytě přítomny v jeho slavném pojmu Ungrund Bezedno. Rozplétá klubko filosoficko-metafyzických postupů, alchymických představ, mystiky a teosofie. V první části knihy usiluje o to, pochopit formální aspekty pojmu Bezedna v rámci filosoficko-metafyzického myšleni, ve druhé se pak zabývá symbolickou či mytopoetickou vrstvou, která Böhmovým myšlenkovým světem všude prostupuje. Obrazy, o nichž mluví druhá část, propůjčuji život formální struktuře rozvinuté v části předcházející. Právě toto úzké sepětí filosofického rozvrhu a života je pro Böhma příznačné; proto se kniha soustředí zejména na to na to, kudy do jeho myšlení proudí život.

"Realita" je jedním z nejčastěji zneužívaných slov ve všech jazycích světa. Všichni věříme, že víme, co se pod ním skrývá. Jsme-li však dotázáni, zjistíme, že má tolik různých významů, kolik je lidí na zemi. Není proto překvapivé, kolik konfliktů se neustále objevuje mezi jednotlivci i skupinami lidí, jejichž reality stojí proti sobě. Za takových okolností je až s podivem, že lidstvo vůbec ještě existuje. Wolfgang Pauli, jeden ze zakladatelů kvantové mechaniky, řekl před více než šedesáti lety: [] vytvoření nové představy reality je jedním z nejdůležitějších a nejobtížnějších úkolů dneška. Tento úkol zůstává stále nesplněn. Autor v něm pokračuje systematickým výkladem díla matematika a filozofa Stéphana Lupasca (1900-1988), s nímž jej vázalo přátelství od roku 1968 až do Lupascovy smrti. Kniha se soustředí na Lupascův princip začleněného třetího, probírá vztah mezi subjektem a objektem v transdisciplinárním přístupu, dotýká se psycho-fyzikálních otázek v díle Junga, Pauliho a Lupasca a probírá i složitý vztah mezi Stéphanem Lupascem a Gastonem Bachelardem. Podrobně rozebírá Lupascovy kontakty se světem umění, především jeho vztah s André Bretonem, Georgem Mathieu a Salvadorem Dalí, jakož i jeho úlohu při formování absurdního divadla Eugena Ionesca. V neposlední řadě probírá jeho vliv na Benjamina Fondana, Emila Ciorana, Raymonda Abellia a Edgara Morina. Lupascovy myšlenky jsou otevřeným systémem podléhajícím neustálému konstruktivnímu dotazování a zpochybňování. Pomáhají nám udělat další krok na cestě k moudrosti a mít před očima hlavní problémy našeho století. Stéphane Lupasco je francouzský filozof a matematik rumunského původu. Narodil se 11. srpna 1900 v Bukurešti, žil a pracoval v Paříži až do své smrti v roce 1988. Jeho dílo inspirovalo mnoho velikých myslitelů, například Edgara Morina, a jeho vliv na myšlení 20. století je dosud z velké části neprobádaný.

Druhý díl sborníku věnovaný praktickým aspektům Gurdžijevova učení je tentokrát zaměřen na cvičení vedoucí k uvědomování sebe sama, jež vede k plnějšímu a vědomějšímu prožívání bytí v přítomnosti. Praktická cvičení doplňují záznamy Gurdžijevových současníků, které umožňují nahlédnout, jak sám Gurdžijev své učení předával žákům. Kniha obsahuje texty následujících autorů: G. I. Gurdžijev, Jeanne de Salzmann, John Bennett, Maurcie Nicoll, Michel Conge, René Daumal, Thomas a Olga de Hartmann, Pjotr D. Uspenskij, Sofija G. Uspenskaja, C. S. Nott, Martin Lass, Fritz Peters, Robert S. de Ropp, Česlav Čechovič, Rodney Collin, Tilo Ulbricht, John Wilkinson, Milan Moravec, Marko Janicki, Jakub Hlaváček. "Nemám se modlit, abych měl bytí, ale mám poznat, že jsem; právě to znamená se modlit. Z této nalezené zřejmosti se zcela přirozeně a bez subjektivního pokřivení rodí víra, naděje a láska. Naším osudem je znovu nalézt to, čím jsme a čím jsme nikdy nepřestali být: nikdy nevyhasínající a tvořící jiskrou. Ti, kteří se modlí, aniž by se snažili probudit k tomu, co jsou, padnou do ještě většího zmatku, než kdyby o nic nežádali."

Podtitul knihy Mr(a)zí Deník, který jím není naznačuje, že chronologická posloupnost je téměř to jediné, co by mohlo upomínat na žánr deníku. Text je programově hybridní. Najdeme v něm různé stylové polohy, jež autor využívá k tomu, aby podal svědectví o tom, co se v něm a kolem něho děje. Najdeme zde vedle krátkých i delších glos k nejrůznějším tématům i úvahy o výtvarném umění, politice, právu a řadě dalších oblastí lidského poznání a konání, krátké, ironicky laděné říkánky, slovní hříčky, mystifikace, citace z různých dokumentů a řadu dalších textových útvarů. Kniha je plná kontrastů, z nichž ten nejvýraznější spočívá v tom, že se zde systematičnost prolíná s náhodností zápisů, jež ovšem přesto tvoří, jak autor doufá, koherentní celek. Marek Vajchr hovoří v souvislosti s tímto textem o naraci nesené několika výraznými motivy a přesně načasovanými kontrasty stylových poloh. Škála těchto stylových poloh odpovídá nezvykle širokému spektru životních překážek, které činí z autora dobrodruha proti jeho vůli. Z tohoto pohledu není vůbec nadsázkou říci, že tato kniha je svým způsobem vlastně dobrodružná literatura. Peripetie příběhů v knize popsaných ukazují, že není třeba cestovat za exotikou do daleké ciziny, protože velkou porcí excesů se vyznačuje naše tady a teď.

Matematický kosmolog Brian Swimme se ve Skrytém srdci kosmu zamýšlí nad tím, jak dnešního člověka a zvláště naše děti vymanit z uvěznění, do nějž byli v moderní době uzavřeni úzce materialistickým pohledem na svět a konzumním způsobem života, a jak je otevřít novému kontaktu s vesmírem. Přesněji řečeno, jak nás znovu do vesmíru iniciovat. Taková iniciace není jen intelektuální záležitostí, nestačí pouze studovat vzrušující fakta a teorie nového kosmologického příběhu, ale je nezbytné tento nový příběh žít; což předpokládá proměnu navyklých vzorců našeho vnímání, hlubokou transformaci subjektivity. Brian Swimme v této souvislosti navrhuje různé způsoby, jak nové vědecké porozumění dynamickému evolučnímu vesmíru, které často vzdoruje naší přirozené intuici, integrovat do našeho vnímání a tělesného prožívání. Skryté srdce kosmu je velmi potřebný, hutný a přehledný úvod do nové kosmologie, která dramaticky transformuje naše porozumění vesmíru i porozumění povaze a osudu lidstva. Swimme zvláštním osvětlujícím způsobem zkoumá hluboká tajemství kosmu a má vzácný dar, jak integrovat vědu s vědomím posvátného. --- Steven Rockefeller, Middelbury College Brian Swimme, vynikající vědec, nám odhaluje v této knize zázrak a krásu a okouzlující vlastnosti světa kolem nás. Jen takový vesmír, vesmír odhalovaný takovým lyrickým jazykem, může naše duše zachránit, protože toto je prvotní odhalení samotného božství. --- Thomas Berry, autor The Dream of the Earth / Sen země Aniž by čtenáře zatěžoval technickými pojmy, Brian Swimme sděluje v této knize základní myšlenky moderní kosmologie a současně vyjadřuje vědomí naší sounáležitosti s kosmem. --- Fritjof Capra, autor Tao fyziky

Helle Heckmann věnovala dlouhá léta péči o děti. Mezi základní principy její práce patří jasnost a srozumitelnost, péče a vnímání dospělého jako vzoru hodného nápodoby. V Pěti zlatých klíčích jednoduše a prakticky popisuje potřeby malých dětí a nabízí cesty a řešení, jak jim my dospělí můžeme poskytnout co nejlepší péči. Nejdůležitějším poselstvím knihy je jednoduchost. Vyzývá nás, abychom se obrátili do nitra a začali opět naslouchat vlastní intuici. Všechny odpovědi máme v sobě, pouze se musíme naučit důvěřovat tomu, že jsou postačující. Nepotřebujeme si komplikovat život příliš mnoha nároky, které máme sklon klást na své rodičovství. S klidem láskou, dostatkem času a trpělivostí můžeme vytvořit to nejlepší prostředí pro dítě, které se rozhodlo vybrat si nás jako svého průvodce životem. Děti jsou s námi jen velice krátkou dobu. Dokud je dítě v naší péči, máme je doprovázet různými etapami jeho vývoje, jak nejlépe dovedeme. Dobrý začátek je důvěřovat, že jednoduchost je dobrá, protože nabízí klid a předvídatelnost. Rodičovství je největší dar života, ale je to zároveň cesta vývoje a příležitost poznat lépe sám sebe, poznat další rozměry života. Takže nepřistupujte k této velké výzvě jako k břemenu, ale s radostí a nadšením. Přijměte fakt, že to nejdůležitější, co můžete dát svému dítěti, je vaše přítomnost.

Ve svém dalším románu nás Daniela Hodrová nikoli poprvé přesvědčuje, že nic nekončí život ani láska, ani psaní, ani příběh, který začala vyprávět před čtyřiceti lety Podobojím a který po Kuklách a Thétě pokračoval Komedií, Vyvoláváním a Točitými větami, knihou roku 2016. Název Ta blízkost ukazovacím zájmenem naznačuje konkrétnost tohoto pocitu ve vztahu ke světu a k osudům lidí, velkolepým nejen v čase trápení, ale i v každodenních zápasech. Neskrývaně autobiografický příběh, postupující v čase vpřed i vzad a střídavě podávaný v první a třetí osobě, do sebe organicky pojímá události ze životů blízkých i vzdálenějších lidí, ale také vypjaté scény ze životů historických postav kněze, jeptišky, spisovatelů, filosofů, říšského protektora, herce a dalších. Všechny tyto příběhy (některé autorka vypráví už poněkolikáté, ale v jiných souvislostech a s novými detaily) jsou prožívány a líčeny v duchu té blízkosti a v románu z nich vyvstává jediný Příběh, intimní a historický zároveň. Můžeme pozorovat, jak se výpověď román od románu stává osobnější a spolu s tím směřuje od točitých vět k jednodušší struktuře a větší stylové prostotě.

V roce 2014 napsal Francis Fukuyama, že americké instituce jsou v úpadku, protože státu se ve stále větší míře zmocňují mocné zájmové skupiny. O dva roky později se jeho předpověď vyplnila poté, co se k moci dostala řada politických outsiderů, jejichž ekonomický nacionalismus a autoritářské tendence představují hrozbu pro destabilizaci celého mezinárodního pořádku. Tito populističtí nacionalisté usilují o přímé, charismatické spojení s lidem, definované obvykle v úzkých identitárních pojmech, jež umožňují lákat lidi, aby se zapojovali do různých zájmových skupin, a současně z nich velké části populace vylučovat. Volání po uznání identity jednotlivce je mistrovský soubor myšlenek, jež jednotícím způsobem vysvětluje mnohé z toho, co se dnes děje ve světové politice. Univerzální uznání rovnosti, které je základem liberální demokracie, bylo stále častěji zpochybňováno užšími podobami uznání založenými na národě, náboženství, sektě, rase, etnicitě či genderu, což vyústilo do protiimigrantského populismu, vlny zpolitizovaného islámu, rozhořčeného identitárního liberalismu univerzitních kampusů a vzniku bílého nacionalismu. Populistický nacionalismus, údajně založený na ekonomické motivaci, ve skutečnosti vyvěrá z požadavku na uznání, a nelze ho proto uspokojit pouze ekonomickými prostředky. Požadavek identity se nedá překonat; identitu musíme vytvářet způsobem, který demokracii spíše podporuje, než podkopává. Identita je aktuální a potřebná kniha - ostré varování, že pokud nevytvoříme univerzální chápání lidské důstojnosti, odsoudíme se k neustálému konfliktu.

Které dítě by se někdy nebálo jít spát a nemělo strach z příšer, které číhají ve snech? Je tomu tak i s malou princeznou Dřímalkou v příběhu O Snožroutkovi od Michaela Endeho. Dřímalku, dcerušku krále Ospálkova, trápí zlé sny, a proto večer nechce do postele. Když už si s tím neví rady ani největší mudrci z celé země, začne sám pan král pátrat po celém světě po nějakém léku, který by princezničce pomohl. Nakonec najde Snožroutka, který všechny zlé sny jednoduše zbaští.