Malvern strana 17 z 40

Kiki Dimula obohatila grécku poéziu tým, že zahrnula do svojich veršov element, ktorý v nej predtým existoval v minimálnej miere: rozšírila obsah poetickej metaforickosti spôsobom, že doňho zahrnula významy a myšlienky abstraktné prvky tvoriace alegóriu. Tak jej metafory majú alegorické zafarbenie, ktoré poetka dosiahla tak, že ich transformovala do svojich veršov nie ako pojmy, ale ako pocity a dojmy. Výrazným znakom jej poézie je tiež irónia, ktorá ju spája so známym gréckym básnikom K. P. Kavafisom. Rozdiel medzi nimi spočíva v tom, že zatiaľ čo Kavafisova irónia je založená na zhustení pocitu do intelektuálnej formy a je tragická a dramatická, irónia Kiki Dimuly je predovšetkým jazyková a lyrická. Je to tak preto, že slovami s abstraktným významom vyjadruje predovšetkým osobné a nie spoločenské pocity. Pomocou týchto prostriedkov robí vo svojich básňach akýsi tragikomický prierez každodennosti, ktorej základné znaky sú chvíľkovosť a pominuteľnosť a ktoré pred nami vyvstávajú nad priepastnou hĺbkou času. Práve Čas tvorí pozadie a problém takmer každej jej básne.

Kniha líčí historický a teologický vliv a přínos jihočeského pastorálního teologa Antonína Skočdopole (18281919), který představuje či zastupuje všechny dobré služebníky římskokatolické církve: je autorem mnoha odborných článků a statí, několika knih a polemických pojednání, je editorem, vydavatelem a nakladatelem populárních kalendářů a časopisů, jako Anežka, Ludmila a Václav. Katolická církev se před světem často uzavírala do jakéhosi ghetta Skočdopole svým dílem i osobností reprezentuje postoje církve vůči probíhajícímu procesu modernizace v západní společnosti. Poznání těchto věcí se však pojí s reflexí historického a regionálního kontextu. Proto se práce zaměřuje na Skočdopolovy předchůdce, jihočeské teology z českobudějovického kněžského semináře a institutu, ale sleduje také osudy a dílo jeho nástupců a pokračovatelů. Osudy i díla těchto lidí mají často nadregionální charakter a svým významem hranice regionu překračují. Tato kniha se však věnuje také srovnání přínosu Skočdopolovy teologické práce s dobovým vědeckým kontextem a vřazení jeho díla do souvislostí.

Johann Georg Gichtel (1636-1710) byl svérázný mystik a duchovní žák Jakoba Böhmeho (1575-1624), jehož učení promítl do vlastních vizí a představ duchovního obrození padlého člověka. Poté, co z náboženských důvodů opustil Řezno a odcestoval do Amsterdamu, založil zde společenství žijící v přísných asketických podmínkách, tzv. andělské bratry. Jejich cílem bylo porozumění Božské moudrosti prostřednictvím sebepoznání a zbavení se všech tělesných žádostí. Přítomný traktát O třech principech a světech v člověku, který představuje jakousi tresť Gichtelovy teosofie, byl původně sepsán již v roce 1696, ale poprvé vyšel až po autorově smrti v roce 1723 jako samostatný doplněk k jeho rozsáhlému dílu Theosophia practica.

Věda posledních dvou staletí zredukovala mytické představy o vodě na jednoduchý chemický vzorec čisté vody, popř. v ní rozpuštěné různé látky. Vygenerovala obrovské množství dílčích poznatků a převážně zavrhla ty staré, které až vlivem posledních výzkumů začíná brát opatrně na milost. A přece nám neposkytla o moc hlubší představu o vodě, než měli naši dávní předkové. Autorka této knihy, která se kvalitou vody celý život profesionálně zabývala, si postupem doby stále více uvědomovala, že moderní výzkum vody vytěsňuje řadu ověřených nebo ověřitelných poznatků, které nezapadají do vžité představy o vodě současné vědy. A na sklonku své kariéry napsala drobnou obhajobu vody v celé své šíři, hloubi i velikosti. Tu práci adresovala široké veřejnosti, aby vodu více poznala, a mohla tak obnovit dávnou úctu k životodárnému živlu. Knížka je ale zároveň jemnou výzvou vůči vědecké obci, zabývající se výzkumem vody, aby hledala nové paradigma vody, které uspokojivým způsobem zahrne i řadu vodních anomálií, pro které dnes nemáme vysvětlení, a proto stojí na okraji zájmu, a ochuzují tak naše celkové poznání vody o nové dimenze.

Průkopnický přístup k výchově dětí od celonárodně uznávaného pedagoga Alfieho Kohna, který rodičům nabízí hodnotné výchovné postupy přispívající k tomu, aby z dětí vyrostli vnímaví a zodpovědní lidé. (Adele Faberová, známá autorka v New York Times) Kohn tvrdí, že jednou ze základních potřeb dítěte je být bezpodmínečně milováno, tedy vědět, že bude přijímáno, i když něco zkazí nebo se mu něco nepovede. Jenže konvenční přístup k výchově dětí, založený na trestech, na odpírání pozornosti, odměnách (včetně pozitivního posilování, neustálého či nepřiměřeného chválení) a dalších způsobech kontroly, naučí děti, že jsou milovány pouze tehdy, když nás potěší nebo když nám zaimponují svým výkonem. Kohn uvádí řadu cenných poznatků z většinou málo známých výzkumů, které se podrobně zabývají škodami napáchanými tím, že vedeme děti k přesvědčení, že si náš souhlas musejí zasloužit. Přesně tak totiž na děti fungují běžně používané kázeňské metody, přestože většina rodičů vlastně takovou lekci svým dětem vůbec uštědřit nechtěla. Bezpodmínečné rodičovství ale není jen další knihou o poslušnosti jen proto, že se zabývá také tím, jak rodiče o svých dětech uvažují, jaké z nich mají pocity a jak s nimi jednají. Vyzývá nás k tomu, abychom přehodnotili ty nejběžnější předpoklady výchovy dětí, a ještě nabízí řadu praktických strategií směřujících k chování, při němž přestaneme něco dělat jim a místo toho budeme něco dělat s nimi. Radí, jak nahradit chválu bezpodmínečnou podporou, kterou děti potřebují, aby z nich vyrostli zdraví, vnímaví a zodpovědní lidé. Tento novátorský text, zpochybňující zavedené modely výchovy, vede čtenáře k tomu, aby se znovu začali spoléhat především na své zdravé instinkty a inspirovali se jimi ve své touze stát se lepšími rodiči.

Knihou Blesk Lydie Dattasové probleskují téměř všechny jeho podoby či metafory s ním spojené: záblesk krásy, šílenství či posedlosti, ničivé údery blesků, které zasáhly do života autorčiny rodiny, láska jako blesk z čistého nebe, ohromení, rozblesknutí, pohromy i hromobití. V krátkých kapitolách k nám podivuhodným způsobem střídavě promlouvají dva mimoběžné světy, jejichž pojítkem je sama autorka: svět západní inteligence a umění, který jí formoval, a svět převážně negramotných žitánů (cikánů) od cirkusu, který ji okouzloval i děsil. Oba tvoří její dvojí rodinu: tu, z níž pochází, a tu adoptivní, do níž se přivdala. Dcera emočně rozkolísané divadelní herečky britského původu a titulárního varhaníka v Notre-Dame trávila značnou část dětství s otcem v katedrále, která jí byla svého druhu domovem. Tím druhým domovem se jí později stal legendární Zimní cirkus v XI. pařížském obvodě, v němž si studentka filosofie a začínající básnířka těžce vydobývala své místo. Dvojí domov ve dvou protikladných, archetypálních budovách města světel. Dva světy plné diamantů i krutosti.

Owen Barfield (1898-1997), básník, sémiotik a epistemolog, se v této knize obírá evolucí člověka v posledních třech tisíciletích: jak se proměňovala jeho participace na projevech přírody, jak se vyvíjela spiritualita, vědomí, racionalita, odpovědnost ke světu. Svůj výklad podporuje doklady z antropologie, archeologie, výklady svatých i profánních textů, a hlavně vždy a znovu fundovanými vhledy do jazyka a jeho proměn. Přítel a dlouholetý spolupracovník J. R. R. Tolkiena a S. C. Lewise: spolu odkrývali prahnutí lidské bytosti a lidských společenství po významu světa, který se skrze jazyk dává prostřednictvím mýtů, křesťanství a jiných náboženství, vědy a humanitních nauk. Barfield líčí svůj pohled na evoluci, na rozpoznávání jevů kolem nás, na procesy, které dovolují přisuzovat světu význam. Smyslové vjemy a jejich zpracování samozřejmě ale ještě větší podíl mají paměť jedince i kultury, tradice, a jazykové dědictví. V těchto proměnlivých kulisách se nám svět nějak dává, pokaždé jinak. Kniha se soustřeďuje na dvě zásadní témata. V první řadě jde o to, jak se postavit k těm stránkám světa, které se z principu nemohou člověku nikdy jevit zejména jde o mikrosvět a tu část minulosti, kdy člověk ještě nebyl. Ještě důležitějším tématem je však výzva pro současnost: autor načrtává nový druh participace na světě poté, co byla stará smlouva s přírodou postupně rušena.

Symbol je materiální reprezentací nemateriálních kvalit a funkcí. Je to objektivizace obsahů, které máme ve své mysli, subjektivně a podprahově, a jež v nás probouzí způsob vnímání světa, který by nám mohl pomoci, abychom si byli vědomi vědění obsaženého v naší duši. Práce Schwallera de Lubicz nám nabízí nasměrování nikoli k opuštění schopnosti racionálního uvažování v jógových extázích, nýbrž k integraci této schopnosti s vyšší, vrozenou inteligencí. Toto nasměrování spočívá jak v technikách myšlení, tak i v poznání zákonů křížení a inverze a v aplikaci principů přítomného okamžiku a simultánnosti protikladů. Experimenty dokazují, že v našem mozku jsou obsaženy funkční známky těch nejodlehlejších tělesných myslí. Schwaller de Lubicz říká, že bychom o nich neměli uvažovat jen jako o zvířecích popudech a hrubých aspektech našeho vědomí, které s ním nejsou v souladu, ale rovněž jako o nezměrné instinktivní inteligenci zákonů přírody, kterou v nás zanechala naše zvířecí a plazí zkušenost. Místo potlačování a ignorování celku naší evoluce bychom možná měli spíše hledat cesty, jak vtělit nezměrné symbolické obsahy těchto prastarých částí mozku do naší inteligence v současnosti.

První český výbor z Bachelardových epistemologických prací obsahuje čtyři zásadní Bachelardovy knihy: Nový vědecký duch, Filosofie ne, Aplikovaný racionalismus a Materiální racionalismus. Ve své epistemologické tvorbě se Bachelard snaží formulovat prostřední pozici mezi extrémy materialismu a idealismu. Tuto pozici označuje jako racionalistickou, oproti uzavřenému karteziánství se má ale jednat o racionalismus otevřený, neustále připravený sebe sama přehodnocovat. Důležitým nástrojem jsou k tomu výdobytky psychoanalýzy, které vědeckému duchu umožňují překonávat epistemologické překážky. V návaznosti na tuto psychoanalýzu začne následně Bachelard rozvíjet druhou stranu svého díla, spisy rozvíjející poetickou imaginaci jako jakýsi protipól komplementární k vědeckému uchopování světa.

Nový výbor z příběhů velškého vizionáře, který věřil, že hmota je ve skutečnosti příšernější než duch, přináší 13 dosud českému milovníkovi imaginativního hororu neznámých povídek a nový a úplný překlad legendární novely Bílý lid. Mezi povídkami jsou i novinářské skicy, které propojují (ne)obyčejný svět Machena novináře se snovým světem mistra makabrózní prózy, jehož tvorbu obdivoval i H. P. Lovecraft. Vybrané prózy vznikaly mezi polovinou 90. let XIX. století a polovinou 30. let století následujícího a odehrávají se mezi divadelně strašidelným Londýnem plným troglodytů a Walesem, kde za nocí zní řeč čarodějnic, Tylwyth Teg. Jak praví jedna z Machenových postav: Zda to bylo děsivé, nebo jen zábavné, je věc názoru...

Stěžejní dílo anglo-amerického antropologa Gregoryho Batesona se pokouší na podkladě poznatků kybernetiky, teorie systémů a teorie informace postihnout podstatu řádu a organizace živého světa. Pokrývá celou mimořádnou šíři vědeckých zájmů tohoto autora. Postupuje od antropologie přes psychologii, biologii a epistemologii až k otázkám soudobé ekologické krize. Od jiných multidisciplinárních projektů jej odlišuje snaha o přesné definice a důkladné rozpracování jednotlivých detailů společenského a přírodního dění. Z antropologické části stojí za zmínku především Batesonovy úvahy o kontroverzním tématu národního charakteru. Psychologická část pak představuje povinnou četbu pro všechny psychoterapeuty a další profesionály, kteří se zabývají komunikací. Batesonův koncept dvojné vazby totiž definuje samu podstatu komunikační patologie. Velice inspirativní je též pojednání o alkoholismu z perspektivy kybernetiky. V biologické části je nejsilněji znát Batesonův zájem o projevy vzorce a řádu v živém světě. Ve svém pojetí evoluce rehabilituje tělesný kontext genetické výbavy organismů, čímž předjímá současný rozvoj epigenetiky. Epistemologické texty představují první pokus o syntézu jeho myšlenek, kterou dále rozpracoval v knize Mysl a příroda: nezbytná jednota. V poslední části řešící otázky ekologie dochází Bateson k závěru, že ekologická krize, které nyní čelíme, je v první řadě krizí našeho pohledu na svět, je důsledkem chyby ve způsobu, jakým jsme si navykli přemýšlet.

Dějovou linku románu řazeného mezi vrcholná Gionova díla, tvoří únos dívky a následná msta nepřátelského klanu. Nemenší roli však zde hraje příroda a krajina v Provence a mytická řeka (jíž je bezpochyby Gionova milovaná Durance). Sám Giono chtěl tímto senzuálním a syrovým hymnem odkazujícím na Walta Whitmana umožnit čtenářům naslouchat "zpěvu světa a dechu jeho obyvatel". Autor dosáhl světového věhlasu titulem Muž, který sázel stromy.

Na statku v podhůří Pyrenejí svádí od počátku 20. století každodenní boj o přežití s pár hektary neúrodné půdy pět generací zemědělského rodu. Odnepaměti vedou společný život se zvířaty zvířata a lidé se společně rodí i umírají, budí i usínají, společně odcházejí do války splývají spolu v jedinou, živočišnou říši. Všechno začalo dvěma prasaty v chlívku; po osmdesáti letech se v moderních halách intenzivního velkochovu točí turnusy stovek zvířat. Ekonomická prosperita však jen prohlubuje barbarství lidí, s jakým ovládají přírodu, ale s jakým se chovají i k sobě navzájem. A tak když se na scéně objevuje Zvíře, bezmála půltunový monstrózní plemenný kanec, chlouba patriarchy rodu, výsledek dlouholetých genetických selekcí, farmakologických a chemických substitucí, vyvstává otázka: přinese oživení upadajícího chovu následkem ekonomické krize, nebo je zvěstovatelem apokalypsy celého rodu?

Autor se zamýšlí nad smyslem vidění, tím, co nám zrak dává, jak je výlučný v kontextu s dalšími smysly. Cituje klasiky a moderní autory, neboť téma vidění a jeho vnímání prostupuje staletími. Čtenář v jeho knize nalezne odpovědi na mnohé otázky, které si možná někdy kladl, aniž by znal odpovědi na tyto základní úvahy o podstatě vidění a života. Je napsána velmi odborně, ale přitom čtivě i pro toho, kdo není běžně zvyklý studovat odbornou literaturu. Je to opravdu silná kniha po jejím přečtení mnohem lépe pochopíme, čím procházejí lidé, kteří ztrácejí zrak, a budeme moci rozumět tomu, co prožívají naši blízcí, kteří jsou takto postiženi.

Jak se to má u Goetha s ďábelskostí? Zdá se nasnadě smést ďábla ze stolu stejně snadno jako peklo, vždyť ani on vlastně nevěří ve vlastní existenci každopádně ne na tu s kopytem a rohy. Zde je však nutno vybídnout k obezřetnosti: Mefistova existence může být sebepochybnější, nicméně dominuje té hře, jíž se stáváme svědky protože v celých dlouhých úsecích je to hra ďábelská. Označení tragédie nejspíš nemáme vztahovat ke struktuře Goethova dramatu, nýbrž k povaze světa, ve kterém Faust s pomocí ďábla dospívá k moci a majetku, a mnohé naznačuje, že se tu nejedná jen o Faustův svět, ale i o ten náš.

Kabala a pražská judaika přináší výbor z obtížně dostupných textů prof. Vladimíra Sadka (19322008), význačné osobnosti české judaistiky a hebraistiky. Průřez autorovým dílem zároveň poskytuje vhled do situace židovských bádání v této zemi během druhé poloviny 20. století. Široké spektrum témat jdoucích od knihy Zohar přes rabiho Löwa-Maharala až po pražské židovské učence či památky starého pražského židovského hřbitova osloví zájemce o historii, filosofii, judaismus i další obory.