Malvern strana 24 z 34

Kniha známé jungiánské terapeutky Ursuly Wirtzové je hlubokým zdrojem pro pomoc profesionálům a pro každého, kdo chce pochopit dopady války, násilí a sexuálního napadení nebo zneužívání na lidskou psychiku. Od vraždění duší přes sebeobětování až po mytologické zdroje a uzdravovací procesy, tato kniha pokrývá rozsah komplexních poznatků, které terapeutům i všem lidem pomáhají vyrovnat se s hlubokými problémy obětí traumat. Tato promyšlená a důkladná studie odhaluje procesy vedoucí ke zmírnění utrpení a napříč věky, kulturami, systémy víry i různými traumatizujícími zážitky a přináší množství praktických postupů, jak s traumaty pracovat.

Vzpomínková knížka na doc. MUDr. Františka Véleho, CSc., významného ceského neurologa, kineziologa, pedagoga, spoluzakladatele tzv. Pražské rehabilitacní školy.

Pozoruhodný příběh Jamese Lee, který od roku 1895 strávil 18 let sledováním všech potěšení a nebezpečí, které Dálný východ mohl nabídnout. Svět soumraku přístavů, čtvrtí červených luceren a drogových brlohů od Adenu po Kjóto. Na první pohled by se chtělo říci, že na celém autobiografickém příběhu z přelomu předminulého a minulého století jsou nejzajímavější omamné látky. Autor James S. Lee se jejich užívání věnoval systematicky a s vědeckým zájmem. Po první nezapomenutelné zkušenosti, kdy mu indický lékař píchne proti malárii dávku morfia, se dostaví bažení po čím dál silnějších zážitcích a brzy také první vystřízlivění droga nejenže postupně jako by ztrácela na účinnosti, ale navíc způsobí svému uživateli úpornou zácpu. Indický lékař však zná řešení proti potížím způsobeným morfiem předepíše kokain. Po přečtení knihy ale v čtenářově mysli pravděpodobně neutkví ani tak návod na postupnou odvykací drogovou kůru, ale spíše pestrý život viktoriánského dobrodruha, nadšeného konstruktéra a milovníka všeho mimořádného a podivuhodného, co život přináší, včetně různých druhů opojení. Ovšem přesvědčte se sami. Ostatně i James S. Lee jakoby se ve svém životě důsledně řídil heslem kdo nevěří, ať tam běží. Právě tato zvídavost jej přivedla mimo jiné k toxikologickým objevům, nad nimiž, jsou-li skutečné, se dodnes tají dech.

Pozice, kterou Henry More (1614-1687) v dějinách filosofie zaujímá, je dosti specifická a rozhodně si zaslouží pozornost a to navzdory tomu, že jej standardní výklady většinou spíše opomíjejí. Jako by totiž stál jednou nohou v tradici renesančního platonismu a druhou v novověké přírodní filosofii, jak ji formovali Descartes, Hobbes a později Newton. Tato prostřední pozice mezi dvěma obrazy světa je pro Mora zdrojem jistého napětí, zároveň mu však poskytuje prostředky, jak toto napětí zajímavým způsobem řešit. Právě z tohoto důvodu může mít zkoumání Morovy filosofie obecnější a nikoli pouze historický význam: potýká se totiž s otázkami, které byly formativní pro zrod moderní vědy, jak ji známe dnes. Prostřednictvím analýzy několika vybraných tematických okruhů (světová duše, imaginace, magie, entuziasmus) se tato studie pokouší nabídnout komplexní vhled do Morova filosofického systému. Svět je v něm uchopován jako systém mechanicky se srážejících částic spravovaných matematicky vyjádřitelnými přírodními zákony, ale zároveň jako cosi živoucího a disponujícího duší, jež prostřednictvím sympatetických vztahů propojuje veškerenstvo do jednoho harmonického a organického celku: Svět jako živoucí stroj.

Vánoční čas, kdy temnota uchvacuje největší část dne a srdci všech smrtelníků prostupuje zvláštní směs veselí i neklidného očekávání, je dobou jako stvořenou pro vypravování tajuplných a strašidelných příběhů. Předložená antologie představuje šestici do češtiny dosud nepřeložených strašidelných vánočních povídek od známých i méně známých britských autorů 2. poloviny 19. a počátku 20. století v čele s Algernonem Blackwoodem a Charlotte Riddellovou. Příběhy nesoucí se v duchu klasické viktoriánské tradice, v nichž se často stírá hranice mezi naším a oním světem, čtenáře zavedou do starých panských sídel, kde není nouze o tmavé kouty a legendami opředené pokoje, i na skalnaté pobřeží, jehož nespoutaná malebnost učaruje mladému páru, který se zde navzdory neblahé pověsti rozhodne usadit. Zažehněte svíčku a vkročte do světa, kde smrtí nic nekončí.

Esej Rogera Willemsena nabízí pronikavou úvahu k vnitřní souvislosti Musilova vydaného díla a ke spojnicím tohoto díla s náčrty, deníky a autorovým životem. Jedinečnost Musilova chápání literatury tu je promyšlena v celém svém dosahu a Musil-spisovatel je představen ve své autentické podobě: jako neteologický, zcela nitrosvětský mystik, jako osamělý průzkumník možnosti mezilidských pout, jako autor a konstruktér krajně precizních popisů nevyslovitelna.

Básník a filozof Eugen Brikcius vzpomíná na své kamarády a přátele: historiky umění a filozofy, malíře a sochaře, básníky a esejisty. Kniha skládá jedinečný portrét české kultury, hlavně poezie a filozofie, od 60. let minulého století po dnešek. Jsou to: Milan Balabán, Vladimír Borecký, Ivan Dubský, Jiří Gruša, Ivan Havel, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Bohumil Hrabal, Ellen Jilemnická, Ivan Martin Jirous, Svatopluk Karásek, Petr Král, Jiří Načeradský, Karel Nepraš, Jiří Němec, Rudolf Němec, Karol Sidon, Andrej Stankovič, Jan Steklík, Miloslav Topinka a desítka dalších. Svědčí o jejích proměnách i stálostech, o dramatickém vývoji i útěšných a úlevných okamžicích.

Paracelsus, vlastním jménem Theophrastus Bombastus von Hohenheim (14931541), je jedním z nejvýznamnějších lékařů a přírodních filosofů renesance. Jeho pojetí medicíny šlo vědomě proti tradici. Paracelsus vybízel k obratu ke zkušenosti, jež měla zaujmout místo autorit, odmítl některá teoretická východiska dobové medicíny a do lékařské praxe zavedl užívání alchymicky připravených léků. I když se jeho zájem obracel k medicíně, intenzivně se věnoval přírodně filosofickým a teologickým úvahám, jakož i alchymické praxi, a to nejen v kontextu lékařském. Právě Paracelsova zájmu o laboratorní alchymii a jeho prokazatelných znalostí v této oblasti se dotýkají spisy zařazené do předkládaného svazku. Jde o díla, jež v době rané recepce Paraxcelsa, tedy koncem 60. a počátkem 70. let 16. století, šířili tiskem paracelsiáni Michael Toxites, Adam von Bodenstein a Gerhard Dorn. I když jde v zásadě o texty, které se dnes považují za pseudonymní, tedy podvržené, ve své době byly čteny jako díla vyšlá z pera Paracelsova. Tyto texty přitom v různé míře čerpaly z jeho autentických děl, přejaté myšlenky různě doplňovaly a vyzvedaly jejich okultní a alchymické aspekty. Ve své době to byly texty mimořádně vlivné a namnoze formovaly představu o Paracelsově díle a osobnosti vůbec. Jádro našeho výboru tvoří spis O přirozenosti věcí, který se zprvu objevil ve svazku s názvem Metamorfóza doktora Theophrasta z Hohenheimu; odtud jsme si vypůjčili titul pro celou antologii. Její součástí jsou dále spisy Manuál Theophrasta Paracelsa o kameni mudrců, Alchymie Theophrasta Paracelsa, O tinktuře lékařů, Hermova apokalypsa, Nejvzácnější poklad alchymie a konečně spis s názvem Nebe filosofů.

Kniha obsahuje nový překlad Freudovy Analýzy fobie pětiletého chlapce s komentářem pod čarou, dále kondenzaci Lacanova semináře o Hansovi opět s komentářem, a nakonec alternativní, vlastní autorský pohled na Hansovu fobii, opřený o jiné než Lacanovo interpretační schéma. V lednu 1908 pošle Freudovi jeden účastník vídeňských psychoanalytických středečních setkání svou obvyklou zprávu, jak se vyvíjí jeho téměř pětiletý syn Hans, ovšem tentokrát ne dobrou: Hans má strach, že ho na ulici kousne kůň! Tak začíná historicky první psychoanalýza dítěte, trvající několik měsíců a prováděná netypicky samotným otcem, při několika Freudových radách na dálku a jednom osobním setkání s oběma kluky této rodiny. Freudovu roli si chlapec ovšem velmi dobře uvědomoval, a naléhal, aby se profesorovi napsalo: zvláště jeho fantazie, uváděné otci jako Hele, co jsem myslel. Prostřednictvím rozvíjení vlastních fantazií se Hans, zdá se, uzdravuje, a když nakonec řekne Přišel instalatér a nejprve mi kleštěmi odebral zadek a dal mi jiný a potom pipíka. Řekl: Ukaž zadek a já jsem se musel otočit a potom řekl: Ukaž pipíka, chápou to otec a Freud, že Hans zdárně vyřešil svůj oidipský komplex: údajně žárlícího otce (koně) se už nemusí bát, získal od instalatéra větší úd, a vše bude pořádku. Asi ano, neboť v r. 1922 navštíví Freuda neznámý statný devatenáctiletý mládenec, jenž se představí jako malý Hans. Rodiče (když děti vyrostly) se rozvedli, a když Hans pomáhal otci stěhovat knihovnu, narazil na spis, v němž se podle jednoho detailu poznal: ale jinak si ze svého případu dětské neurózy (fobie) nic nepamatuje. Freud je spokojen, že se proroctví veřejnosti, jak dítěti analýza mohla ublížit, nenaplnila. Nicméně se s dalšími generacemi psychoanalytiků začaly objevovat re-interpretace případu. Z nich nejrozsáhlejší pochází od J. Lacana, který zpochybní pokračování fantazie do obdarování větším pipíkem a odmítne považovat Hansovo zvládnutí oidipského komplexu za modelové: Hans bude mít heterosexuální orientaci, ale jeho vztah k ženám bude poznamenán zvláštní rivalitou.

Těžiště knihy představuje trojice esejů, z nichž každý se věnuje jednomu ze živlů. Oheň se střetává s vodou, je oživován vzduchem, který ho rozdmýchává, a opírá se o zemi, která ho živí. Oheň přetváří a proměňuje; ohňové tvary stoupají, zatímco vzdušné se vznášejí, vodní se snášejí, zemské padají. Ohnivé podoby se rozptylují a zemské rozpadají, zatímco vzdušné podoby se rozplývají a vodní odplývají. Zkusme otevřít svou představivost řeči živlů, nabízí nám jazyk, jehož pojmy, pocity a obrazy už v sobě máme - a jenom proto někdy něčemu a někdy někomu (dokonce i sobě) můžeme porozumět. Živly působí na naše smysly a uvádějí je do pohybu. Zrak je schopnost vnímání světla - a oheň světlo vydává, vzduch propouští, voda odráží a láme, země pohlcuje. Rovněž sluchu se každý z živlů ohlašuje jinak: oheň praská a hučí, vzduch vane, sviští a hvízdá, voda zurčí, šumí a šplouchá, země duní a hřmí. Jako jednoduché podoby tělesnosti - sómatičnosti, jsou však živly především hmatné - a v tomto smyslu - jak opět napovídá genius češtiny - skutečně hmotné. Přepracované a doplněné vydání knížky Zdeňka Neubauera, českého přírodovědce a filosofa připravil její spoluautor Tomáš Škrdlant.

Martin Buber (18781964) začal psát tento sedmnáctidílný esej v Jeruzalémě, v těžkém období občanské války v r. 1948. Předcházela mu léta bádání, přednášek i reflexí na téma pojetí víry, spásy a Mesiáše v judaismu a křesťanství. Klade si za cíl prozkoumat odlišnosti mezi způsoby, jakými se věřící v těchto konfesích vztahují k Bohu, a jejich důsledky pro intelektuální uchopení obsahů víry i pro každodenní život lidí. Výzvu pro autora představuje zejména Pavlova reinterpretace víry ve vztahu k tradičnímu pojetí zvláště ze strany farizeů, s nímž polemizuje (ale mnohde i souhlasí) Ježíš evangelií. Prvním způsobem je přesvědčení, které pracuje s objektivizací (víra, že). Druhým je důvěra vůči, nesená osobním vztahem věřícího ke svému živému Protějšku. Způsoby, z nichž jeden je bližší řecké pistis, druhý pak hebrejské emuna, se vyskytují v obou konfesích a v jednotlivých fázích jejich historického vývoje převažuje tu jeden, tu druhý. Proroci a Ježíš evangelií, ale i bezejmenní jednotlivci stojí vždy v kritickém bodě uprostřed a volají po přehodnocení a autenticitě. Buber však zároveň upozorňuje, že tyto dva typy není třeba stavět proti sobě a vytvářet z nich antitezi, protože svým způsobem se oba potřebují a doplňují.

Dopis Andrého Gorze, filozofa česko-rakouského původu, je kromě milostného vyznání také rekapitulací autorova politického a ekologického myšlení. Gorz v něm nahlíží, jakým způsobem jej filosofické myšlení oddalovalo od toho, co bylo skutečně podstatné: společný život s milovanou osobou. Nelehký, křehký a upřímný. Gorze se ve svém textu táže po vztahu filosofie a lásky partnerského soužití a dotýká se také ideje lásky vůbec. Na místo tragické nenaplněnosti čteme životní příběh dvou lidí, kteří spolu dokázali takřka šedesát let žít, aniž by se zdroj jejich lásky vyčerpal.

Kdo byl Pierre Minet? Básník-rebel, o jehož genialitě byli přesvědčeni společníci z Vysoké hry . Člověk paradoxů a zvratů, mystický ateista, bohém a vagabund, revoltující dandy, tulák a pobuda s nostalgií po monarchii, který v 16 letech opouští školu a rodinu a jako Rimbaud utíká do Paříže, potlouká se městem. Uchytí se v továrně Renault, odkud ho ovšem krátce nato vyhazují, při rovnání knih v nakladatelství Plon spadne ze žebříku, pak ho násilím odvážejí zpátky do Remeše. Zuří, cestou vzteky rozbíjí okno vagonu. O měsíc později další útěk, Lecomte mu dává na cestu 50 franků. Minet se živí vším možným: vydělává si jako příručí, poslíček s knihami, pojišťovák, figurant při natáčení filmu, později to zkouší i jako tajemník jednoho Američana. V sobotu večer se v té době často setkává s andělsky trpělivým" Reném Daumalem, který se z Remeše přemístil na studia do Paříže. Celé noci se toulají městem. V roce 1930 Minet ještě vydává román Příběh Eugena, ale pak se odmlčuje. Kvůli zdravotním problémům pobývá delší dobu v nemocnicích a léčebnách. Vášnivě se zamilovává do americké malířky žijící v Paříži, Liliany Fisk, která je o třicet let starší a pomáhá mu s přežitím. Vzdaluje se od Vysoké hry, odmítá být spisovatelem. Jeho vysokou hrou" se stala láska. S Gilbert-Lecomtem se však vídají a zůstávají si blízcí až do Lecomtovy smrti na tetanus na konci roku 1943.

První román významného současného francouzského filmového a divadelního režiséra a romanopisce Eugena Greena nazvaný Rekonstrukce (La Reconstruction) vydalo v roce 2008 nakladatelství Actes Sud. Název románu označuje jeho hlavní téma: jednak rekonstrukci kulturní i duchovní evropské identity po tragédii druhé světové války, jednak rekonstrukci osobní identity znovu-obnovením otřesené paměti. Román toto téma rozvíjí na třech časových rovinách: během pařížské přítomnosti, v níž hlavní postavu knihy, profesora literatury Jérôma Lafargua, jednoho dne znenadání vyhledá německý profesor Johann Launer s naléhavou prosbou o pomoc v zásadní životní otázce týkající se jeho osobního příběhu a identity. Dále se román odehrává během roku 1968, jehož část prožil Lafargue se svojí budoucí ženou Janou v Mnichově u Launerova otce, a potom konečně během nacistické okupace Prahy a poválečného odsunu, v jehož důsledku musela Launerova rodina, původem z Žatce, za tragických okolností opustit Československo. Vyprávění, které se vyhýbá psychologii a moralizování, vytvářejí nezaujaté, kinematograficky objektivní popisy spolu se stylizovanými dialogy, deníkovými záznamy profesora Lafargua, reflektujícími románové dění i kontemplativní bohatství přítomného okamžiku, a vzpomínkami rekonstruujícími minulost. Ta má ale svůj pravý význam jenom ve vztahu k přítomnosti, a klíčem k ní jsou proto duchovní metafory a vyprávění, které formují identitu přítomných aktérů, hledajících duchovní cestu usmíření mezi banálním úprkem či zapomněním a traumatizující posedlostí minulým.