Malvern strana 31 z 40

Významný norský historik a teoretik architektury, známý u nás především do češtiny přeloženou knihou Genius loci, analyzuje v tomto díle základní rysy charakteristické pro moderní architekturu vůbec a její vývojové fáze od premoderních počátků koncem 19. století do postmodernismu a nových trendů na počátku 21. století. Vychází z rozboru základních vlastností „nového světa“ a postavení člověka v něm jako vstupního a trvalého činitele. Popisuje specifické prostředky, jimiž architektura nové vnímání světa zprostředkuje (volný půdorys, otevřená forma) a použití těchto prostředků v hlavních oblastech architektonické tvorby (bydlení - obytný dům; občanské instituce - veřejné budovy; město). Zvláštní pozornost věnuje problematice významu v architektuře a jejímu průmětu do různých dílčích a časových principů (regionalismus, monumentalita, architektura místa). Při zpracování tématu uplatňuje autor fenomenologický přístup; i tomu lze děkovat, že nejde o suchou učebnicovou četbu, nýbrž text, v němž odborná látka je podána způsobem odrážejícím hloubku autorova „prožívání architektury“ a morální východiska jeho pohledu a názorů.

Známý folklorista Howard Schwartz zpracoval prostě a elegantně starou talmudickou legendu o pouti duše před zrozením. Jeho slova spolu s nádhernými ilustracemi Kristiny Swarnerové činí z příběhu Než jsi přišel na svět skvělou knížku pro čtení před spaním – i pro jakýkoliv jiný čas. "Jednou v noci, když jsi byl malý a měsíc stál v úplňku, vlezl sis do mé náruče. Vyprávěj mi o tom, jak to bylo, než jsem přišel na svět, řekl jsi. A přitulil ses blíž a poslouchal. Kdysi dávno se anděl Lajla, který zná všechna nebeská tajemství, o některá z nich s tebou podělil. To bylo tenkrát, když tvá duše přebývala v nejvyšším nebi, v Pokladnici všech duší. Ve chvíli, kdy ses narodil, položil Lajla svůj prst na tvé rty a řekl: Pšššt, a ty jsi všechno zapomněl. Ale neboj se, v této knize všechna ta nádherná tajemství znovu odhalíš. A dokonce se dozvíš, jak jsi přišel k tomu malému důlku na svém horním rtu."

Známý autor ve své nové knize ukazuje, kterak se lze hlouběji vztahovat k rytmickému koloběhu ročních dob a svátků. Prožívat mystický rok, začínající Vánocemi, znamená prožívat i děje, s nimiž souvisí vláda čtyř kosmických archandělů ročních dob. Znamená to možnost, že v praxi poznáváme poměr své vlastní bytosti ke kosmu – nikoliv astronomickému, nýbrž duchovnímu. Vědomé prožívání ročního koloběhu a jeho svátků je podle tohoto autora nejbezpečnější cestou, jak přivádět duchovno v člověku k duchovnu v kosmu.

Knížka o obilí je první skutečně obilná kuchařka v českém prostředí. Obsahuje přes čtyřicet jednoduchých receptů z celého světa, které i začínajícím kuchařům ukážou, že z obilovin lze snadno a bez velkých nákladů vytvořit hodnotná a chutná jídla, dezerty i nápoje. Recepty jsou formulovány co nejstručněji a zároveň nechávají prostor pro zapojení vlastní fantazie. Čtenář se zároveň doví, jak si doma upéct vlastní chléb a jak pečivo správně skladovat, aby vydrželo dlouho čerstvé. Součástí knihy je i tabulka nutričních hodnot jednotlivých obilovin a úvodní kapitola, která vysvětluje význam obilí nejen pro vyvážené stravování a zdravý rozvoj člověka, ale také pro lidskou kulturu a hospodářství.

Strhující a syrovou „legendu“ o chlapci ze šumavských lesů, jehož příběh je zvláštní obdobou Ježíšova života, doplňují kresby Nikoly Čulíka. Kniha meziválečného německy píšícího autora tak z jedné strany představuje samotný příběh o šumavském „Ježíši“ a z druhé přináší jeho osobité výtvarné převedení.

Kniha slavné britské historičky Frances A. Yatesové s prostým názvem Umění paměti navazuje na předchozí publikaci Giordano Bruno a hermetická tradice, která vzbudila značný rozruch a stala se klasickým textem, s nímž se badatelé vyrovnávají dodnes. Jestliže tato kniha upozorňovala na vliv hermetických textů a význam renesanční magia naturalis pro další vývoj západního myšlení, Umění paměti odkrývalo nejen důležitý a pozapomenutý historický fenomén, ale poukázalo vlastně na celou jednu málo prozkoumanou oblast lidského prožívání a poznávání: na imaginaci. Ta byla v rámci umění paměti zásadní, ať už v jeho klasické antické podobě, v jeho středověké proměně, anebo v jeho výrazné renesanční transformaci, kdy se z původní součásti rétorického umění stal v rukou renesančních myslitelů, jako byl Bruno, mocný nástroj poznání. Zde všude se užívalo imaginárních paměťových míst (budov či „divadel“) a na ně umísťovaných paměťových obrazů, jež měla na podkladě určitých (pečlivě stanovovaných) zásad evokovat odpovídající předměty, vlastnosti či souvislosti. To, jak dovozuje Yatesová, předpokládá aktivní užití imaginace v míře, která je dnes pro mnohé z nás, v tomto ohledu dávno necvičené, těžko dostupná. Právě aktivní utváření imaginace je tématem pozoruhodných pasáží věnovaných Giordanu Brunovi a jeho koncepci magické umělé paměti, jež tvoří vlastní jádro knihy. Yatesová navíc převapivě ukázala, že umění paměti, přirozeně pracující s vnitřními obrazy, nalézalo své vyjádření také ve vnějších obrazech, ve výtvarném umění a též v divadle, které stálo dlouhodobě v popředí jejího zájmu.

Kniha Tajný život rostlin (1973) autorů Petera Tompkinse a Christophera Birda podává zprávu o fascinujících a kontroverzních experimentech a zkušenostech s neobvyklými projevy skrytého života rostlinného světa, jako je například vnímání rostlin, jejich schopnost transmutace prvků anebo rostlinami prostředkovaná komunikace s duchovními světy. Autoři rovněž pojednávají o progresivním, ekologicky šetrném zemědělství a zamýšlejí se nad metafyzickými implikacemi popisovaných experimentů. Dnes již klasický a dodnes v mnoha ohledech nepřekonaný text, v němž se může čtenář dozvědět mnohé o tématech parapsychologického výzkumu, jako jsou radionika, proutkařství, Kirilianova fotografie anebo orgonová energie, konečně vychází i v českém jazyce. Uvádí čtenáře do čarovného světa, kde rostliny vnímají a mluví, půda je živou bytostí a přírodu obývají nymfy, gnómové a elfové.

Knížka Co se vyjevuje s podtitulem Eseje o Adrieně Šimotové zahrnuje pět esejů Daniely Hodrové (Vyjevování a vytrácení, Blízké vzdálené věci, Nohy, Torzo – k poetice neúplnosti a Sňaté tváře). Hodrová, která není kunsthistorička (výtvarným dílům se však čas od času věnuje, např. předmluva k Sudkovým Labyrintům), ale spisovatelka, se v ní věnuje několika tématům, která v tvorbě Adrieny Šimotové patří k nejdůležitějším, ale zároveň jsou blízká jí samotné. O tom svědčí jak její předchozí esejistická kniha Chvála schoulení, tak její romány, zejména Vyvolávání a nedávno vydané Točité věty. S nimi eseje vlastně bezprostředně souvisejí, a to nejen svou poetikou, ale třeba i tím, že v nich Adriena Šimotová jako postava vystupuje – romány a eseje tvoří svébytný celek.

Co znamenalo světlo pro naše předky a co znamená pro nás? Vychází světlo z očí slunečního boha Re, anebo je to jen elektromagnetické vlnění? Proč ještě dnes cítíme bázeň před jevy, jako je duha nebo prostý plamen svíčky? Byli staří Řekové barvoslepí, když mluvili o bronzovém nebi a o moři vínové barvy? A proč se operace, které mají pacientům vrátit zrak, tak často nezdaří? Na tyto otázky hledá odpověď Arthur Zajonc, fyzik a současně znalec západních i východních duchovních tradic. Abychom porozuměli fenoménu světla, musíme porozumět také lidské mysli, která ho v té či oné době vnímala a zkoumala. Proto nás autor bere na neobyčejnou pouť dějinami světla – na pouť, kde se setkávají staří Egypťané, Řekové, středověcí mystikové a romantičtí básníci s vědeckými kapacitami, jako byl Newton, Faraday, Planck nebo Einstein.

Kniha obsahuje pohybová cvičení pro rodiče, učitele a terapeuty dětí, které mají problémy v oblasti řeči, vyjadřování, čtení, psaní a mluveného projevu. Dítěti, které má problém se čtením, psaním, počítáním či pravopisem, se zpravidla nedaří ani v oblasti motorické: tyto děti mají často potíže s rovnováhou, s házením a chytáním míče, s chůzí po rovné čáře, s udržováním pořádku ve věcech nebo třeba s oblékáním. A naopak: děti, které se projevují v motorické oblasti jako nešikovné, mohou mít ve škole potíže se čtením, psaním, počítáním… Autorky knihy – obě zkušené eurytmistky – představují čtenářům (rodičům, učitelům, terapeutům) jednoduchá pohybová cvičení, která lze s dětmi cvičit prakticky kdykoli a kdekoli. Systematicky popisují problémy dítěte a nabízejí škálu cviků, které účinně pomáhají. Ovšem pod jednou podmínkou: že si na dítě uděláme čas alespoň pět minut denně.

Jak to voní v lese? Jaký je na omak kmen stromu? Jak vypadá červenka? Místo aby chytaly žáby, stavěly si domečky na stromě nebo se oběma rukama nořily do bláta, sedí děti u televize nebo u počítače. Bez těsného vztahu k rostlinám a zvířatům však strádá jejich emocionální schopnost vazby. Mizí empatie, fantazie, kreativita a radost ze života. Andreas Weber, filozof, biolog a otec dvou dětí napsal odvážnou obhajobu za záchranu dětství. Povzbuzuje rodiče, aby si se svými dětmi připravili vlastní záhon se zeleninou, aby i za špatného počasí chodili ven a hledali ladem ležící místa, kde si jejich potomci mohou dělat, co chtějí. Takováto škola smyslů je důležitější, než učit se holá fakta. Hra a nezávislost ve světě, který se sám vytvořil a není uměle zhotovený dospělými, je bezpodmínečně nutná pro rozvoj zdravé, lidské osobnosti.

Strop v přízemí pražského letohrádku je dekorován bohatým figurálně-dekorativním štukem, který patří k nejcennějším renesančním pracím tohoto druhu v zaalpské Evropě. Autor v této knize navazuje na své předešlé studie věnované Hvězdě, v níž stavbu charakterizoval jako „filosofický příbytek“. Zvláště se zaměřil na popis a výklad výzdoby v přízemních místnostech, v nichž nachází skrytý význam, a konfrontuje je s podáním starých alchymistických autorů. „Vstoupíte-li v letohrádku Hvězda rovnou do ústředního sálu v přízemí, přejděte od vchodu přímo na druhou stranu, tam, kde je na stěně proti vám medailon s královským synem Antiochem, nešťastně zamilovaným do své nevlastní matky Stratoniké. Pohlédnete-li nad něho, spatříte drobný motiv, na kterém plovoucí Tritón se zavinutým ocasem ukazuje na něm sedícímu mladíkovi otevřenou skříňku, ve které je umístěn tajemný předmět, podle všeho ježovka. Vězte, že jste v tom malém nepodstatném detailu právě odhalili hermetické arkánum Hvězdy...“

Alexander von Bernus (1880-1965) básník a literát, blízký přítel Hermanna Hesse, Thomase Manna či Rudolfa Steinera, právem patří mezi největší znalce alchymie ve 20. století. Alchymii se věnoval ve své laboratoři v klášteře v Neuburgu a později na zámku Donaumünster a pod názvem Soluna založil laboratoř na výrobu spagyrických léků, jež existuje dodnes. V knize Alchymie a lékařství popisuje alchymii jako ucelený kosmogenetický systém a staví ji do kontrastu s moderní fyzikální chemii coby vědeckou disciplínou. Zároveň zde otevřeně popisuje své zkušenosti s výrobou spagyrických léků a jejich užíváním.

Benediktinská řeholnice Hildegarda (1098 1179) je jednou z nejvýraznějších a nejzajímavějších ženských postav středověku. Pro své věštecké schopnosti byla nazývána rýnskou Sibylou. Dílo této německé mystičky, léčitelky, přírodovědkyně, spisovatelky, hudební skladatelky, teoložky, která usilovala o reformu církve, nepřestává inspirovat. Předkládaná kniha obsahuje překlad a komentář souboru Hildegardiných spisů, které se dochovaly pod názvem Výklad Atanášova vyznání víry. Druhou část knihy pak tvoří výbor z Hildegardiny sbírky liturgických zpěvů Harmonická symfonie nebeských zjevení.

Vydání několika posledních děl jednoho z nejvlivnějších a nejuhrančivějších polských spisovatelů 20. století obsahuje poprvé v úplnosti do češtiny přeložené texty: Přistupuji k Tobě, Se, Missa pagna, Hle a Fabula rasa. Rozpětí podob Edwarda Stachury sahá od tuláka, který s batohem putoval Polskem (a později i dalšími zeměmi: Sýrií, Mexikem, USA, jihoamerickými státy), noci trávil na nádražích, v non-stop barech, v krajině, někdy v bytech přátel, a živil se tím, co se naskytlo – po literáta a překladatele z několika světových jazyků ověnčeného mnoha domácími i mezinárodními cenami; od úspěšného karetního hráče, pro kterého v ekonomicky nejkritičtějších obdobích života, než se stal „kultovním spisovatelem“, byly zisky z hazardních her ve studentských klubech jediným zdrojem financí – po „gurua“ hlásajícího, ale především vlastním životem naplňujícího úplné odosobnění, odpoutání od majetku a vztahů, a totální bytí v souladu s přirozeným řádem světa; od pijáka, který alkoholem rozhání pocity zmaru z nemožnosti dosáhnout ideálů, kterých se nemůže vzdát – po do sebe zahleděného egocentrika, který je přesvědčen, že na jeho bedrech spočívá úkol najít lék na problémy světa; a řada dalších, neméně kontroverzních, neméně zdánlivě neslučitelných. Kniha je opatřena úvodem překladatele Davida Zelinky.

Northrop Frye byl jedním z nejuznávanějších literárních vědců dvacátého století a přes padesát let význačným profesorem Torontské univerzity. Sám popsal Dvojí vidění jako „o něco kratší a přístupnější verzi“ Velkého kódu a jeho pokračování, Mocných slov. Dvojí vidění je Fryeovou poslední prací a v mnoha ohledech i jeho nejpřístupnější vydanou knihou. Pro ty, kdo se setkávají s tímto originálním myslitelem poprvé, nemůže být skvělejší úvod. A pro čtenáře na celém světě, kteří do Fryeova učení už pronikli, je tato útlá publikace vzácnou esencí autorových děl. Odrážejí se v ní vášně, které formovaly jeho život – literatura, mýtus, tvořivá obraznost – a jeho schopnost předávat tyto své vášně studentům a čtenářům po celém světě. Čtenář s jednoduchým viděním (jazyka, přírody, dějin a Boha) je ten, který směřuje ke zničení všeho lidsky nebo božsky smysluplného. Dvojí vidění v nás osvobozuje imaginativní a kreativní energii, abychom myslí a srdcem sami pochopili, že skrze lásku je možné všechno.