Malvern strana 31 z 34

Malíř, esejista a hermetik Martin Stejskal je autorem interpretační metody konturáže a fázovaných iluzí, v nichž zkoumá princip metamorfózy obrazových iluzí. Tato výtvarná monografie je souhrnem většiny těchto prací.

Jak je možné, že právě Etiopie dává světu tolik skvělých vytrvalostních atletů? Mladý antropolog ze skotské Durhamské univerzity a zároveň sám závodní běžec Michael Crawley se vydává do této africké země, aby se tu více než rok věnoval terénnímu vědeckému výzkumu ve svém oboru přímo mezi špičkovými běžci, aby si vyzkoušel jejich život na vlastní kůži a pokusil se tomu přijít na kloub. Zjišťuje, že řada našich představ o zdrojích sportovních úspěchů Etiopanů vychází z nesprávných a zjednodušených domněnek o jejich životě. Přímé zapojení do tréninkové skupiny dává Michaelovi unikátní možnost poznat zdejší pojetí nesmírně náročného, mnohostranného a důsledně týmového tréninku, při němž se využívá nejrůznějších prostředí, terénů, nadmořských výšek a denních (i nočních) dob. Proniká do vnitřní motivace atletů, kterým může úspěch zcela změnit život, ale z nichž může na absolutní výkonnostní vrchol ve světovém měřítku dospět jen nepatrný zlomek. Všímá si také až překvapivě propracované institucionální podpory běhu v Etiopii. S úžasem zjišťuje, do jaké míry tréninkové úsilí ovlivňují kulturní a náboženské odlišnosti této země, jiné představy běžců o proudění a předávání energie, o vlivech působících na kondici, jež se zde chápe mnohem šířeji. Autor se vydává i daleko od hlavního města do vysokohorského tréninkového tábora, legendární závod v přespolním běhu sleduje jako přímý účastník, hovoří s pozoruhodnými osobnostmi etiopského běhu. Mezi spoluběžci z tréninkového týmu si nejednou fyzicky sáhne na dno a na pohodlí může zapomenout, výsledek však stojí za to. Kniha zaujme nejenom aktivní běžce, je psaná se zápalem, vřelostí i milým humorem.

Kniha Saturn a melancholie je dnes již kultovním textem propojujícím dějiny umění, duchovní dějiny a dějiny kultury. Tato kniha, která se zrodila z tradice založené německým historikem umění Aby Warburgem, od svého prvního vydání v angličtině v roce 1964 hluboce ovlivnila chápání vzájemných vztahů mezi humanitními obory. Trojice autorů – Ryamond Klibansky, Erwin Panofsky a Fritz Saxl – zde překládá jedinečné zkoumání původu a vývoje filosofických a lékařských teorií, na nichž se zakládalo antické pojetí lidských temperamentů, a rozebírá jejich souvislosti s astrologickými a náboženskými představami. Sleduje také zobrazení melancholie v literatuře a umění až do 16. století a vrcholí přelomovou analýzou Dürerovy nejslavnější rytiny Melencolia I. České vydání vychází z nové, rozšířené anglické edice z roku 2019. Obsahuje mj. úvod Raymonda Klibanského k německému vydání z roku 1990 a další dodatky, jež objasňují složitý příběh vzniku této průkopnické knihy, která dodnes fascinuje další a další generace čtenářů.

Přírodovědec, poutník a vypravěč Miloslav Nevrlý, autor Knihy o Jizerských horách a Karpatských her, v Chválách Zadní země líčí své pocity a zážitky z dob, kdy České Švýcarsko ještě nebylo národním parkem, turisté navštěvovali jen Hřensko a Pravčickou bránu a skalní rokle, hrádky a návrší severně od Jetřichovic byly pouze domovem trampů. Pro nadšeného rovera to byla pustá divočina a přírodní ráj na Zemi.

Španělský fotograf narozený a žijící v Praze. Fotografování se začal věnovat až v hluboké dospělosti a dnes se věnuje převážně černobílé fotografii. Kniha obsahuje černobílé fotografie Prahy, pořízené v letech 2006 až 2023 během častých procházek ulicemi magického města. Černobílá podoba zvýrazňuje jádro a detaily fotografovaných scén zbavených tak rozptylujícího barevného hávu. Na fotografiích jsou zachyceny nejen ikonické stavby a scenérie, ale i méně fotografovaná zákoutí.

Klasika evropské fantastiky. Mladý důstojník se ve Španělsku poloviny 18. století setkává s oběšenci, kteří ožívají, prožívá milostné noci se dvěma muslimskými sestrami, které jsou a nejsou přízraky, ocitá se na hradě kabalisty, v chýši, kterou obývá poustevník a šílený pasák koz, i před tribunálem Svaté inkvizice. Rukopis nalezený v Zaragoze inspiroval romantika Charlese Nodiera, ukázku z něj zařadil do antologie evropské fantastiky Italo Calvino a knihu chtěl zfilmovat Luis Bunuel. Podle Rukopisu nalezeného v Zaragoze přeložil, převyprávěl a doslovem opatřil Petr Motýl.

Předkládaný svazek shromažďuje několik esejů o české literatuře vzniklých za posledních 40 let. Střídají se v něm stati o jezuitské próze 17. století a Komenském, o české avantgardě, vždy nazírané v kontextu ostatních evropských avantgard oněch let, o Holanově tvorbě zkoumané z neobvyklého hlediska tematického (dopisy, pohlednice, telegramy…), či o několika Hrabalových románech ze sedmdesátých let, až po angažovanější kritické příspěvky zaměřené na současné dění, jejichž cílem je objasnit jak tajemná léta v činnosti M. Kundery, tak neutěšený stav bohemistiky v Itálii a (v důsledku toho) i velmi nekvalitní literární překlady z češtiny. V knize se prolínají – tak jak by se podle autora mela pěstovat zdravá literární kritika – podrobnější rozbory s volnějšími divagacemi, dlouhodobé vyhlídky i detailní záběry, zapomenuté postavy (jako pražský Nemec Paul Adler a jeho krátký román Totiž) i přední osobnosti jako Komenský a jeho Labyrint světa, K. Teige nebo V. Nezval (a jeho půvabná Valerie a týden divů). Především však v knize mají neustále svrchovanou převahu rozkoš z textů (i těch třeba druhořadých a pozapomenutých), okouzlení básnickým slovem a ony pozemské vášně, jež tolik fascinovaly avantgardní generaci meziválečnou: koláž, film, tradice černého románu, manekýny, „rozmnožený“ obraz ženy, Fantômas…

Rozhovory s lidmi, kteří léčí sebe či jiné pohybem. Radek Brunner podává vrcholné běžecké výkony i s Bechtěrevovou nemocí, Daniel Orálek s artrózou v koleni uběhne ve skvělém čase etapový ultramaraton, Petr Havlíček bere úrazy při akrobacii jako samozřejmost, Jan Hainiš lyžuje po osmdesátce, Marie si po zranění páteře vleže v korzetu vizualizuje běh, Tomáše při léčení leukémie motivuje hlavně touha vrátit se na taneční parket, Anička po pádu na kostrč ukončí kariéru tanečnice a vystuduje fyzioterapii, abstinující alkoholik pomáhá ostatním přestat pít, zkušená psycholožka podporuje lidi v jejich snaze cosi změnit… Obdivuhodné lidské příběhy o pohybu nejen ve smyslu fyzickém, ale i ve smyslu překonávání životních překážek doplňují krátké úvahy profesionálních terapeutů o vztahu pohybu a lidského zdraví.

Je možné si i v době, kdy podstatná část našich existencí probíhá digitálně, udržovat vroucí pouto s mimolidským? A můžeme o toto pouto vůbec někdy přijít? Sbírka básní Poslední divoké objetí ohledává intimní vztah lidského a mimolidského v bdělém i snovém všednodenním prožívání a připomíná, že není nutné putovat na druhý konec světa, abychom znovuobjevili vlastní divokost.

Kniha čtyřiatřicetiletého novináře Antoina Leirise „Mé nenávisti se nedočkáte“ je pronikavou výpovědí o 12ti dnech, které následovaly po smrtonosných pařížských útocích loňského roku. Teroristé zde 13. listopadu 2015 připravili v pařížském hudebním klubu Bataclan o život 89 lidí, mezi nimi i jeho ženu Hélene, matku jejich tehdy 17ti měsíčního syna: Přes nevýslovný zármutek je Leiris odhodlán dál žít plnohodnotným životem. Lepší odpověď podle něho teroristům dát nelze: „Nedostanou to, o co se snaží. Dál budu milovat hudbu a dál budu chodit do společnosti. Nepřestanu žít, protože nechci, aby náš syn vyrůstal v atmosféře nenávisti, násilí či nevraživosti.“ A dodává: „Pokud by totiž v takovém prostředí dospíval, stal by se přesně tím, čím se stali oni: zaslepenci, násilníky, kteří dávají přednost zkratkám před složitějšími cestami myšlení, rozumu, vzdělání a kultivovanosti.“ Leirisova literárně vytříbená prvotina není jen hlubokým vyznáním lásky k milované Hélene, ale zároveň neodolatelným jiskřením života a především naléhavou výzvou nám všem, abychom se vyvarovali podezřívavosti, zášti a nenávisti, které hrozí rozpoltit naši společnost.

Caragialova vrcholná komedie Ztracený dopis (1884) je dodnes uváděna na rumunských i zahraničních scénách. Odehrává se začátkem 80. let v rumunském provinčním městečku, ale celkový smysl toto vymezení daleko přesahuje. Zápletka je založena na volebním konfliktu mezi konzervativci a liberály a dostává se do pohybu díky kompromitujícímu milostnému psaníčku. Komično vyplývá z neočekávaných situačních zvratů, z vystižení charakterových nedostatků postav a z jejich barvité jazykové charakteristiky. Naléhavý pocit absurdity se dostavuje při rozuzlení, v němž se vítězem stává kandidát, který všechny překoná svou primitivností i nemorálností. V komedii Bouřlivá noc (1879) autor představuje společenskou vrstvu zbohatlíků, která se vytvořila po rusko-turecké válce (1877-78), v níž rumunské knížectví získalo nezávislost na Turecku. Satiricky odhaluje flagrantní rozpor mezi mondénními aspiracemi těchto „parvenus“ a jejich faktickou zaostalostí a nevzdělaností. Situační komika pramení z časté záměny postav a jazyková komika je založena na používání zkomolených slov francouzské provenience. Komedie Když se slaví karneval (1885) má nejblíže k žánru frašky. Je plná záměn postav „qui pro quo“; odehrává se na bukurešťském předměstí během karnevalu, na němž si místní „lepší společnost“ chce dokázat, jak vznešeně se umí chovat. V tomto případě autor parodoval nejen přízemní maloměšťáky, ale také dobový žánr melodramatu. V jednoaktovce Pan Leonida proti reakci (1880) pan Leonida v županu a pantoflích planě horuje pro republiku a revoluční změny. Stylizuje se do role politického teoretika a jeho výklad událostí, založený na bezmyšlenkovitých frázích, je jen směšnou karikaturou. Pravý charakter se naplno projeví ve chvíli, kdy se zdá, že propukla revoluce. V dramatu Křivda (1890) je městské prostředí vystřídáno venkovským a komika tragičnem. Postavy jsou silné charaktery, schopné velkých vášní. Psychologická zápletka spočívá v tom, že hostinská Anca žije několik let s vrahem svého muže, ale jen proto, aby důkladně připravila odhalení vraždy, vedena přesvědčením, že zlý čin nesmí zůstat nepotrestán.

Jádro knihy tvoří čtyřicet pět zednářských a rosenkruciánských dopisů z pozůstalosti významného moravského šlechtice osvícenské doby, knížete K. J. Salm-Reifferschedta, předního činovníka tajných společností, jehož řádové jméno Morus bylo zvoleno jako název této publikace. Aktivity těchto tajných společností se ve světle zveřejněných dopisů snaží přiblížit připojená studie, která poprvé upozorňuje například na velkoplošné učební tabule Řádu zlatých a růžových křižáků, uchované v depozitáři zámku v Rájci nad Svitavou, či na kabalistické pomůcky užívané uvnitř Salmova kroužku. Případnému badateli pak rozšíří přehled o zdrojovém materiálu dvě přílohy, které přinášejí jednak soupis vybraných kartonů rodinného archivu Salmů uloženého v Moravském zemském archivu a jednak výňatek unikátního alchymického rukopisu z téže sbírky. Předkládaná kniha je svého druhu první, byť zdaleka ne vyčerpávající zpracování tématu působení zednářského a rosekruciánského hnutí na moravském a českém území.