Malvern strana 32 z 40

Základní a dnes již klasické dílo známého autora týkající se obecných i antropologických předpokladů symboliky a jejích proměn a funkcí. "Vždy zahalená řeč symbolů může uchránit před nejhorším omylem, kterým by bylo odhalení definitivního a konečného smyslu věcí a jsoucen. Neboť nikdo se nemýlí tolik, jako ten, kdo zná všechny odpovědi, leda snad ten, který zná jedinou."

Kniha Podat ruku ďáblovi je autentickým svědectvím o jedné z nejhorších genocid 20. století. V červenci roku 1993 se stal generál Roméo Dallaire velitelem mírové mise UNAMIR ve Rwandě. Snažil se o stabilizaci násilím zmítané a etnicky rozdělené africké země a marně varoval mezinárodní společenství o chystaných masakrech. Když v dubnu 1994 propukla genocida, během níž bylo za zhruba sto dní brutálně zavražděno více než 800 000 lidí, dostal rozkaz nezasahovat a stáhnout mírové jednotky ze země. Dallaire však neuposlechl a s malým kontingentem vojáků a neozbrojených vojenských pozorovatelů ve Rwandě zůstal. Společně pak dokázali zachránit několik desítek tisíc lidských životů. Dallaire líčí den po dni okolnosti přípravy celé mise, její nasazení, průběh i její tragické vyústění. Popisuje situaci ve Rwandě i na mezinárodní scéně, jednání politiků, diplomatů a vojáků, ale i "obyčejný" život v nelidských podmínkách. Kniha je strhujícím příběhem nezměrné krutosti, politické licoměrnosti, ale i obětavosti a hrdinství v nejlepším slova smyslu.

Kniha Podat ruku ďáblovi je autentickým svědectvím o jedné z nejhorších genocid 20. století. V červenci roku 1993 se stal generál Roméo Dallaire velitelem mírové mise UNAMIR ve Rwandě. Snažil se o stabilizaci násilím zmítané a etnicky rozdělené africké země a marně varoval mezinárodní společenství o chystaných masakrech. Když v dubnu 1994 propukla genocida, během níž bylo za zhruba sto dní brutálně zavražděno více než 800 000 lidí, dostal rozkaz nezasahovat a stáhnout mírové jednotky ze země. Dallaire však neuposlechl a s malým kontingentem vojáků a neozbrojených vojenských pozorovatelů ve Rwandě zůstal. Společně pak dokázali zachránit několik desítek tisíc lidských životů. Dallaire líčí den po dni okolnosti přípravy celé mise, její nasazení, průběh i její tragické vyústění. Popisuje situaci ve Rwandě i na mezinárodní scéně, jednání politiků, diplomatů a vojáků, ale i "obyčejný" život v nelidských podmínkách. Kniha je strhujícím příběhem nezměrné krutosti, politické licoměrnosti, ale i obětavosti a hrdinství v nejlepším slova smyslu.

Jedním z hlavních témat biologa a filosofa Zdeňka Neubauera je zkoumání rozdílu mezi živými těly a tělesy, mezi přirozenou a předmětnou, ustavenou skutečností. Zatímco ustavenou skutečností se zabývá v knize Písmo, počet, pořadí v tomto drobném díle inspirovaném rozkvétáním ibišku se zabývá povstáváním a jevením přirozeného tvaru, který není utvářen ani skládán a je svým vlastním vznikem – tvarem sebeutváření. Projevem tohoto tvůrčího dění, výrazem plynulého vznikání ze sebe je tělesná PODOBA, jejíž proměny nelze spatřit (neboť podoba povstává časem, nikoliv v čase), přesto je lze zakusit.

Slavná francouzská medievistka Marie-Madeleine Davy (1903-1998) ve své knize Románská symbolika zkoumá úlohu symbolů v románském umění a role symboliky v životě člověka 12. století. V širokém rozpětí od mystických textů, přes architekturu až po grálovou literaturu autorka přibližuje duchovní zkušenost tehdejšího člověka, která je symboly živena. Symboly vyučují jazyku, který je jazykem lásky a poznání a jsou tedy v této době alfou a omegou duchovní zkušenosti, ba dokonce tvoří celou abecedu tohoto tajemného jazyka, přirovnávaného k jazyku andělů. "Symbolika není pouhým jazykem, stává se řečí proměňující zemi stínů v zemi světla, tj. v proměněnou zemi. Symbol představuje práh. Prahů pak je několik, až se dojde k poslednímu prahu, jenž ústí v Poznání. Poznání ve své plnosti už pak nevyžaduje přítomnost znamení. Transfigurace je výše než znamení. Románský člověk se však považuje za poutníka, on symboly potřebuje. Ony představují úseky jeho cesty. Když zapomene na smysl své vize, je zde románský kostel, který mu připomíná tajemství těchto setkání. Vesmír se stává zrcadlem, v němž může číst proporce a míry uvnitř neporušitelného řádu."

Slavný cyklus rytin symbolicky zobrazující životní pouť člověka byl vytvořen podle 17 kreseb ze skicáře obsahujícího celkem 64 náčrtků, který se stal základem mnoha dalších Blakeových prací. Poprvé jej uveřejnil v roce 1793 pod názvem „Dětem: Brány ráje“ a na sklonku života jej přepracoval, doplnil o úvodní a závěrečnou báseň a vydal v omezeném nákladu pod novým názvem „Pohlavím: Brány ráje“.

Slavný cyklus rytin symbolicky zobrazující životní pouť člověka byl vytvořen podle 17 kreseb ze skicáře obsahujícího celkem 64 náčrtků, který se stal základem mnoha dalších Blakeových prací. Poprvé jej uveřejnil v roce 1793 pod názvem „Dětem: Brány ráje“ a na sklonku života jej přepracoval, doplnil o úvodní a závěrečnou báseň a vydal v omezeném nákladu pod novým názvem „Pohlavím: Brány ráje“.

Filosoficko-esoterická studie. Symbolika svatého grálu zahaluje i odkrývá tajemství Cesty dolů a nahoru. Ve smyslu cesty dolů, stezky zrození,lze obraz svatého grálu chápat jako zřídlo, z něhož vyvěrají bytostné proudy vytvářející skutečnost. Z hlediska cesty nahoru, stezky poznání, je možno sv. grál vnímat jako zdroj a pramen tohoto vesmírného sebenahlížejícího děje, jenž se odehrává na půdě lidského vědomí. Tělesný kalich zachytil kdysi pod křížem několik kapek krve Syna Božího; v astrálním světě snů se sv. grál symbolicky ukáže jako fontána, z níž tryskají živé a mrtvé vody; na rovině duše, v myšlenkovém světě idejí, zahlédneme spásný obraz beránka, jehož nebeská krev kane do poháru země. Nakonec dojdeme až jedinému prameni všeho bytí, kalichu Slova.

Malá Sára žije v elitní výběrové škole jako privilegovaná žákyně, neboť její otec je velmi bohatý a majitelka školy bohatství cení ještě mnohem víc než Sářino nadání a ušlechtilou povahu. Jednoho dne však do školy dorazí zpráva o smrti Sářina otce a jeho bankrotu. Sára se v okamžiku mění z bohaté dědičky v žebračku. Přežít jí pomáhá jen několik přátel a její živá fantazie. Dokáže se Sára i ve změněných podmínkách chovat jako princezna? Půvabný příběh statečné Sáry od autorky Malého lorda a Tajné zahrady byl mnohokrát zfilmován a patří mezi klasická díla dětské a zejména dívčí literatury. Knihu doprovázejí původní ilustrace Ethel Franklin Betts.

Praxe přítomnosti nás vede k tomu, jak se naučit plně a bděle prožívat přítomný okamžik a pod povinnostmi a tíhou všedního života neztrácet vlastní živou touhu a dotyk s bezprostřední vnitřní pravdou. Všechny v knize popisované postupy jako tchaj-ťi či meditace, jungovská analýza, Gurdžijevova práce a Alexandrova technika (jichž je autorka celoživotní studentkou i skvělou učitelkou) nás vedou k harmonii a spolupráci těla, mysli a cítění, jež vede k větší celistvosti našeho bytí a prožívání. Všech pět těchto směrů zdůrazňuje, byť různými způsoby, význam praktikování vnitřní přítomnosti. Všech těchto pět cest vyzdvihuje rozvoj bytí, čímž se liší od většiny dalších vlivů v našich životech, které vyživují osobnost.

Srozumitelná, praktická a přístupná příručka pro každého, kdo pečuje o staré nebo umírající lidi , ať doma nebo v některé organizaci, nebo se na tuto práci připravuje. Kromě praktického spektu se autor zamýšlí i nad tím, co se děje po smrti.

Jeden z nejvýznamnějších současných literárních kritiků se v této knize věnuje tématu melancholie u Baudelaira.

Zrcadlo prostých duší bezesporu patří k nejpozoruhodnějším dílům evropského středověku sepsaným v lidovém jazyce. Alegorický rozhovor Duše s Láskou a Rozumností o nejhlubších duchovních a teologických otázkách byl po staletí předáván anonymně. Zrcadlo bylo příležitostně považováno za dílo neznámého kartuziánského mystika, svaté Markéty Uherské, či dokonce blahoslaveného Jana van Ruusbroeka. Pravé autorství knihy bylo odhaleno teprve v půli 20. století. Za její pisatelku byla označena Markéta Porete, severofrancouzská bekyně upálená 1. června roku 1310 v Paříži jako nenapravitelná kacířka. Její dílo bylo zakázáno, některé jeho myšlenky, vytržené z kontextu, ztotožněny s tezemi „sekty svobodného ducha“ a jako takové opakovaně odsuzovány. Ve svém díle Markéta Porete jedinečným způsobem spojovala teologické tradice předchozího století (Bernard z Clairvaux, Vilém ze St. Thierry, Richard ze Sv. Viktora) a dionysiovskou negativní teologii s jazykem kurtoazní lyriky a dvorských románů. Svou mystickou řeč oprostila od vizí a obrazného vyjadřování, upomínajíc tak na Eckharta, jemuž také byla ve skutečnosti inspirací. Zrcadlo prostých duší Markéty Porete lze tak považovat rovněž za významný kořen „německé mystiky“, náboženské a myšlenkové tradice, jejíž vliv v dalším duchovním vývoji Evropy bude nesmírný. První český překlad Zrcadla prostých duší je doplněn obsáhlou úvodní studií a poznámkami překladatele Martina Žemly a doslovem Martina C. Putny.

Martin C. Putna se poprvé představuje širší veřejnosti v roli zpěváka, dosud známé jen zasvěceným. O smrti i vesele. Písně barokní a postbarokní je kniha i hudební CD. Kniha je odborná studie o motivu smrti v textech barokní hudby, o jejich zdrojích v křesťanském i antickém myšlení a o druhém životě barokní poetiky smrti v 19. a 20. století. CD přináší široký výběr těchto písní v historickém průřezu: zrození ironické „poetiky smrti“ v raném italském baroku, groteskní „smrtí tance“ z českých katolických kancionálů (včetně dobového hitu Rozškleb se tlamo pekelná), niterné skladby J. S. Bacha, ukázky z Pohřebních písní J. J. Ryby, lidové písně ze Sušilovy a Bartošovy sbírky, „maďarskou hymnu sebevrahů“ Pochmurná neděle v novém českém přebásnění či současné pseudobarokní apokryfy (Pluky shnilejch kadávrů). Na CD zpívá spolu s M. C. Putnou chlapecký soprán David Cizner a soubor Musica Fresca.

Iniciační román zakládajícího člena Vysoké hry pojednávající o výpravě na Horu analogie, která je cestou spojující nebe se zemí, jehož dokončení přervala autorova smrt. Vydání doplňují dobové dokumenty a dodatky včetně Pojednání o analogickém alpinismu.

Kniha přináší výběr z tzv. pseudo-eckhartovské literatury. Předkládaný traktát O rození věčného Slova v duši svým odměřeným, ale zároveň uceleným způsobem syntetizuje Eckhartovo učení o rození Boha v duši, a jakožto příručka křesťanské meditace z počátku 14. století tak je svědkem duchovní praxe evropského středověku. Následující soubor výroků, marginálně nalezených ve středověkých rukopisech, pak doplňuje a rozšiřuje Eckhartovo dílo. Připsání těchto duchovních střípků Eckhartovi je formální záležitostí – ale copak i tzv. předsokratovské zlomky nejsou badateli brány smrtelně vážně?