Malvern strana 33 z 34

Sbírání borůvek je křehká, tmavofialová novela o mezigenerační lásce a přijetí strachu z vlastní smrtelnosti. V roztříštěné kompozici sleduje vztah úzkostlivé babičky a její životem překypující vnučky Saši, která by často raději žila v klučičím těle. Útěchu před nepochopením a útlakem ze strany dospělých nachází Saša v přítmí babiččina bytu, kde na stěnách ožívají siluety drobných děvčátek, potřeštěných rybářů, medvědů a hlubokých oravských lesů. Co se však stane, když babička onemocní a ani sebevíc lásky ji nedokáže zachránit?

Zelení muži. Pokud si neuvědomíme jejich existenci, jsou neviditelní. Nevnímatelní. Jakmile zjistíme, že existují, dokáží se neuvěřitelně zpřítomňovat. Pozorují nás z nečekaných míst. Jako kdyby právě v tom byl jejich smysl. Mají vždy nadhled. Jsou vždy umístěni nad našimi hlavami, to je snad jediné pravidlo, které můžeme prokázat. Ostatní pravidla velice svobodně porušují. Jsou hmatatelní, zachytitelní a přece působí jako přízraky. Jako pozorní obyvatelé jiných světů. Nahlížejí do našeho světa bez valné účasti. Z nějakého důvodu je jejich přítomnost důležitá zejména v posvátném prostoru, kam ovšem na první pohled nepatří. Vše, co o nich bylo napsáno, se opírá o pouhé hypotézy. Zelení muži jsou opravdu suverénně tajemní. Někdy máme dojem, že o nás vědí více než my o nich. Rozmlouvat o zelených mužích by pak mohlo znamenat rozmlouvat vlastně s nimi. I když předem víme, jak jsou na slovo skoupí. Z úst jim přece místo slov vyrůstají listy… Soubor studií a reflexí zabývajících se tématem a typologií "zelených mužů" ve středověké sakrální architektuře a v renesanci... Kniha intrepretuje archetyp zeleného muže v různých kulturách a předběžně mapuje jejich výskyt na našem území.

Básnická sbírka.

Filosof Friedrich Wilhelm Joseph v. Schelling (1775–1854), kolem roku 1800 jeden z nejslavnějších myslitelů Evropy, byl mimo jiné spolutvůrcem nové filosofie přírody, co možná celostní a organické. Zejména jeho spis Ideje k filosofii přírody z r. 1797 (který byl česky zčásti vydán r. 1977) – a právě obsáhlá studie O duši světa z r. 1798, kterou zde poprvé předkládáme, se staly základem, na němž stavěly a na nějž se odvolávaly stovky myslitelů, fyziků, chemiků, lékařů, teoretiků medicíny aj. po celé 19. století. O duši světa je spis filosofie přírody, v němž se Schelling táže po příčinách přírodních jevů a na základě vnitřního pozorování, empirických zkušeností i teoretických poznatků soudobých přírodních věd (Newton, Kepler) hledá organizující princip, spojující anorganickou a organickou říši, resp. zkoumá svět jako jeden organismus. Uvažuje o působení dvou protikladných vesmírných sil – expanze a atrakce – a jejich vzájemné souhře, přičemž vytváří souvislosti s kategoriemi času a prostoru, které chápe jako formy, v nichž se realizují síly pozorované ve hmotě: světlo a tíže. Dvojice protikladů má ovšem základ v původní jednotě. V systematizaci analogií se Schelling věnuje procesům elektřiny, magnetismu a chemických proměn. Zamýšlí se nad ději probíhajícími v rostlinné a živočišné říši, kterým rovněž vládnou dva vymezující se i spolupracující principy (projevující se např. jako iritabilita a senzibilita), výsledkem jejichž působení je neustálé dynamické narušování a obnovování rovnováhy, v němž spočívá život. Autorův přístup charakterizuje citlivé vnímání oživenosti všech součástí vesmírného organismu. Jeho polemika s mechanistickým chápáním přírodních zákonů vytrhuje čtenáře ze svůdné, avšak marné spokojenosti s dosaženým poznáním, nad nímž budoucí věky možná jen mávnou rukou. V Příloze nalezne čtenář menší články o fyzice z téže doby; jsou to pojednání o vztazích planet, komet a měsíců, o sklonu zemské osy a o ušlechtilých kovech (opět z celostního, organického hlediska).

Mozek z blázna je soubor dvaadvaceti povídek ze současnosti napsaných v rozmezí let 2019-2023. Poněkud hořké čtení o naší době a o nás samých je vyvážené literárním experimentátorstvím, jež je pro autora erbovním znamením. Jeho předešlý povídkový konvolut Hemingwayův býk byl nominován na cenu Magnesia Litera.

Roger Gilbert-Lecomte (1907-1943). Básník. Spoluzakladatel íniciační a literární skupiny Vysoká hra (Le Grand Jeu). Přítel a pramen inspirace Josefa Šímy.

Jen velice málo klasických textů se těší trvalému vlivu a zájmu od chvíle svého vzniku až po současnost. Ovidiovy Proměny do této nečetné skupinky patří: zásadní dílo římské antiky hojně podněcovalo imaginaci ve středověku i za renesance, inspirovalo Danta, Shakespeara, Goetha i Ezru Pounda a dodnes je nesporně živým a oblíbeným textem. Proměny jsou však málokdy vnímány vcelku, tedy s ohledem na kompozici celých knih a celého díla – pozornost se obvykle zastavuje u hranic jednotlivých „historek“. Von Albrechtova Kniha proměn oproti tomu klade důraz na vnímavou estetickou interpretaci v rámcích různé šířky od jednotlivých veršů přes velké textové trsy až po celek Proměn a představuje též Ovidiovo mimořádně silné a soustavné historické působení v literatuře, výtvarném umění i hudbě. Emeritní profesor heidelberské univerzity Michael von Albrecht (nar. 1933) patří k nejváženějším současným znalcům římského písemnictví. Vedle monografií k Ciceronovi, Senekovi, Lucretiovi či Vergiliovi je autorem mezinárodně respektovaných Dějin římské literatury nebo opakovaně vydávané příručky Mistři římské prózy. Současně je vysoce ceněným překladatelem (mj. Ovidia a Catulla) a sám píše poezii v latině. I přes tuto šířku zájmů však ovidiovské interpretace zaujímají v jeho díle zcela jedinečné místo. Počínaje dizertací z roku 1959 se Ovidiovi obecně a Proměnám zvláště věnoval po celou profesní dráhu a pro moderní ovidiovské bádání je postavou natolik ústřední, že mu jeho žáci neváhali přiřknout titul Ovidianissimus.

John Ruskin byl jedním z nejvlivnějších myslitelů 19. století. V širším povědomí figuruje především jako podporovatel Williama Turnera a prerafaelitů, případně jako neúspěšný manžel, jehož selhání nepřestalo budit voyeurskou zvědavost. Nás však bude zajímat coby vynikající umělecký kritik a autor provokativních estetických i společensko-ekonomických teorií, jehož vizi morální a sociální obnovy světa prostřednictvím umění, architektury a designu převzali a rozvíjeli zastánci velmi rozmanitých názorových pozic. Ironií osudu se na něj odvolávali nejen kritikové kapitalismu a milovníci gotické architektury, ale také avantgardisté odmítající tradici a přesvědčení o převaze nového nad zděděným. Avšak Ruskin byl kulturní pesimista a antimodernista, který už v polovině 19. století tušil, že perspektivy nabízené technickým pokrokem nemusí být nutně zárukou lepšího a šťastnějšího života. Úvod: Jindřich Vybíral

V moderní vědecké společnosti panuje rozšířený předsudek, že magie je jen směšná směsice receptů a metod odvozených z primitivních a mylných představ o přírodě. Kniha Erós a magie v renesanci tento názor zpochybňuje, podává zevrubný výklad fungování magie a ukazuje, že magie v pozměněné podobě existuje i dnes. Podle Ioana Culiana byla renesanční magie věrohodným pokusem o manipulaci jednotlivců a skupin na základě znalosti zejména erotických motivací. Jejím klíčovým principem bylo, že každého (a v jistém smyslu všechno) lze ovlivnit apelem na sexuální touhu. Kromě toho se mág opíral o hluboké znalosti umění paměti, aby mohl manipulovat představami svých subjektů. V těchto ohledech je magie předchůdcem moderních psychologických a sociologických věd a mág je vzdáleným předchůdcem psychoanalytika a reklamních agentur. Culianu v průběhu své studie podrobně zkoumá myšlenky takových autorů, jako byli Giordano Bruno, Marsilio Ficino a Pico della Mirandola, a osvětluje mnoho aspektů renesanční kultury, včetně kacířství, medicíny, astrologie, alchymie, dvorské lásky, vlivu klasické mytologie, a dokonce i úlohy módy v odívání. Stejně jako věda dala dnešní době vládnoucí mýtus, tak magie dala vládnoucí mýtus renesanci. Protože magie závisela na používání obrazů a obrazy byly v reformaci a následujících dějinách potlačeny a zakázány, byla magie nahrazena exaktní vědou a moderní technologií a nakonec zapomenuta. Culianova pozoruhodná vědecká práce nám pomáhá obnovit velkou část jejího původního významu a zaujme široké publikum v oblasti humanitních a společenských věd.

Po proměňující zkušenosti s peyotlem, kterou popsal v knize V zemi osvícení, opouští Duits západní filosofii, která podle něj hledá pouze bezpečný přístav rozumu a mylně jej vydává za poznání, a studuje buddhismus a zen, ale hlavně objevuje dílo Henryho Corbina a perskou mystiku. Vášnivě také studuje dílo G. I. Gurdžijeva a na konci 50. let se prostřednictvím svého přítele Jacquese Luseyrana setkává se svérázným spirituálním učitelem, léčitelem a spisovatelem Georgesem Saint-Bonnetem. Tato kniha vydává počet ze všech těchto zkušeností. V jejím jádru stojí následující otázky: Co znamená „vidět“? Odkud přicházejí vize? Jaká je substance snu? Jak je možná duševní symbióza? Jaký je vztah magie a vědy? Jaká je povaha přízraků? Všechny tyto otázky nechává Charles Duits rozeznít s málo vídanou upřímností a básnickým vhledem. „Rituál ciguri nás otevírá Skutečnosti s velkým S. Otevírá nás po dobrém nebo po zlém (v tom případě zvracejte; vyzvracejte své kravaty i svá přesvědčení, vyzvracejte notáře, vyleštěné boty, diplomy, manžetové knoflíčky, profese, vyzvracejte své osobnosti, svá auta, vlaky a letadla. Vyzvracejte všechno, zvracejte). Ke skutečnosti či k ráji přicházíme nazí, zcela nazí. Všechny své orgány necháme svobodně vlát ve větru. Hlavně se ničeho nezachytávat, neulpívat. Nemá smysl se snažit cokoli dozvědět o Skutečnosti s velkým S, protože než s ní získáme přímou zkušenost (to znamená, dokud se o ní dozvídáme z knih, z rozhovorů, z hudby), neuvěříme tomu. Naše vědění je abstraktní, „mozkové“, jak se říká, a to zcela náležitě, protože toto adjektivum rozvášňuje profesory. Vědění se liší od poznání, jako se masturbace liší od milování.“

Autor pozoruje ze subjektivního hlediska vnější svět, se kterým není smířen a prozkoumává i svůj vnitřní svět až na hranice omezených možností poznání. Tématy knihy jsou dětství, mládí, manipulace společnosti s jedincem, hry moci, osamění, láska, smrt, nesmrtelnost a nedostatečnost jazyka k vyjádření skutečnosti. V textech, které se pohybují na hranici poezie v próze nechybí humor a ironie. Kniha je pokusem o autentické vyjádření konkrétní lidské zkušenosti se životem. (Postmoderní literatura se vrací do českých luhů a hájů.)

První díl antologie nastiňuje stav filosofie, přírodovědy, lékařství a jejich souvislostí koncem 18. století a tehdy nové objevy a teorie. Protože lékařství vycházelo do značné míry z filosofie přírody, předestírá tento svazek – po kapitole o filosofickém založení medicíny – zejména novou filosofii přírody, víceméně schellingovskou. Předložení autoři nejen kritizují moderní pojetí přírodovědy, ale také navrhují jiná vysvětlení. Tato vize oživeného a propojeného světa je však přínosná a inspirativní i dnes, v době, kdy si stále více, ba osudově uvědomujeme své sepětí s celou přírodou, kterou už nevidíme jako předmět k užívání, ale vpravdě jako organický celek. Podobně i medicína dnes míří k celostnímu pojetí, a to nejen v psychosomatice, jež se postupně etabluje na západních universitách. Ohlédnutí za „romantickou medicínou“ můžeme tudíž chápat nejen jako splátku historického dluhu, ale též jako výzvu k novému promýšlení otázek, jež dosud zůstávají otevřeny.

Bytosti odjinud přestavují neznámé povídky známých autorů horrorové fantastiky, jako Algernon Blackwood, William Hope Hodgson nebo M. P. Shiel přes autory u nás známé snad jen tím, že se o nich pochvalně zmínil Howard Phillips Lovecraft, například ve své studii Nadpřirozená hrůza v literatuře, až po autory dokonale zapomenuté – což jim však nic neubírá na jejich schopnosti zanechat po sobě řádnou dávku kýženého děsu. Bytosti odjinud, tak můžeme říkat i autorům této knihy, kteří pocházejí z Velké Británie a Severní Ameriky a jejichž tvorba má své kořeny v dekadentní poetice fin de si?cle a vrcholí na stránkách legendárního časopisu Weird Tales. Bytosti odjinud jsou prvním počinem z řady Antologie hororové fantastiky a řekněme si na rovinu, kolik těch dílů bude, záleží jen na vás, milí čtenáři, neboť – jak pravil vlčí netvor Gmork v Nekonečném příběhu – „fantasie žádné hranice nemá…“

Tanec Slnka je najvýznamnejším obradom prérijných Indiánov. Je vrcholom duchovného úsilia, skúškou sily, viery, odvahy, lásky, zodpovednosti. Napriek drastickému obdobiu kolonizácie a genocídy pôvodných obyvateľov Ameriky tento obrad pretrval do dnešných dní. Na jeho základe kniha rozvíja zmysel pre posvätné vnímanie sveta a vyzýva k premene človeka. Duchovná cesta Lakotov môže viesť západného človeka k pochopeniu zmyslu vlastnej existencie. Odhaľuje, že v skutočnosti človek smeruje k zániku, ak bude ignorovať volanie, ktoré sa ozýva z jeho hĺbok a ktoré nepočuje vďaka neustálemu hluku technologického „pokroku“. Tým volaním je návrat k prirodzenosti, k posvätnému vnímaniu času i priestoru, a k Zemi. Múdrosť Lakotov a tradičných kultúr všeobecne môže byť zdrojom nájdenia vzťahu s vyššou skutočnosťou a zároveň cestou do vlastného vnútra, pretože prekračuje obmedzenia racionalizmu, empirizmu, materializmu, scientizmu, ako aj sebastrednosti či sentimentálnej náuky, na ktorú degradovala inštitucionalizovaná podoba náboženstva.Západ stráca pevnú pôdu pod sebou a otriasajú ním krízy, ktoré sa stupňujú každou dekádou. Ich príčinou je kríza duchovná, odklon od Tradície. Prostredníctvom nadčasovej múdrosti (sophia perennis) kniha Tanec Slnka odkrýva aj pôvodnú pravdu duchovnej cesty Západu. Z nezvyčajnej perspektívy nachádza paralely medzi náukami semitských náboženstiev, budhizmu či taoizmu. Tradícia, ktorú sophia perennis sprostredkúva, vedie z povrchu do hĺbky, z okraja k stredu, vedie k zdroju – k stromu „Tanca Slnka“, ktorý spája telo s duchom, zem s nebom, človeka s človekom.

Josef Váchal (1884–1969) vydal svou tištěnou knihu Christian Heinrich Spiess počátkem roku 1933. Základní text veršované skladby napsal v roce 1931 a posléze doplnil kratší predmluvou a věnováním na podzim roku 1932. Texty mají tři hlavní protagonisty, Christiana Heinricha Spiesse (1755–1799), představitele německé romantické literatury druhé poloviny 18. století, Josefa Váchala a jeho milovaného psa, leonbergera Tarzana, který v polovině roku 1932 zemřel. Kniha je expresivním, citovým a oslavným vyznáním autora ze vztahu k temto dvěma blízkým duším. Zároven je Váchalovou nekompromisní kritikou doby, ve které žil, jež se dotýká nejen poměrů v oblasti umění, ale i záležitostí obecných a nadčasových. To vše rámuje soustavné porovnávání všeho současného se starými „spiessovskými“ časy. Vydání knihy obsahuje kromě reprintu autorova textu i jeho přepis s poznámkami a doprovodnou studii.