Malvern strana 30 z 40

Základem jakékoliv pedagogiky je otázka, jak se mohu naučit porozumět člověku a jeho vývoji během školní docházky. Pokládání si této otázky není překvapivě vůbec samozřejmé. Nejsou snad děti těmi bytostmi, se kterými a pro které máme pracovat? Není tedy nezbytné vědět, jak se vyvíjejí, znát zákonitosti jejich vývoje, jak jsou osmileté děti odlišné od desetiletých nebo čtrnáctiletých? Cožpak nejsou tyto znalosti zásadní? Není snad důležité vědět, jaké výzvy a podněty vyžadují a jakou potřebují pomoc v každé věkové fázi? Tuto knihu autor napsal s myšlenkou na všechny, kterým není jedno, jakou školu jejich děti navštěvují, původně ale především na ty rodiče, kteří se rozhodli zapsat své děti na waldorfskou školu nebo kteří o tom uvažují. Je ale určena komukoliv, koho zajímá, co vlastně školství dle Rudolfa Steinera je.

Pauliho studie Vliv archetypických představ na tvorbu přírodovědeckých teorií u Keplera se zabývá možnostmi i komplementarity duše a přírody v díle Johannese Keplera a Roberta Fludda. V širším ohledu pak zkoumá, jakým způsobem lze pojmout spojení poznání s náboženským prožitkem prostřednictvím symbolů, jež obrazně vyjadřují emoční, citovou stránku prožitku a zároveň stojí v živém vztahu se souhrnem vědění své doby a se skutečným procesem poznání. Právě proto, že se možnost takové symboliky stala naší době cizí, měl by se projevit zvláštní zájem o návrat k jiné době, jíž byly sice cizí pojmy vědecké mechaniky, dnes již klasické, která nám však umožňuje přinést důkaz existence symbolu, který má současně náboženskou i přírodovědeckou funkci. Vydání doplňuje Pauliho syntetizující esej Věda a myšlení západu.

Nekonečný tyátr poprve seznamuje české čtenáře s divadelní tvorbou filmového i divadelního režiséra, literárního a dramatického autora Alejandra Jodorowského. Jsou zde zastoupeny rané texty z doby jeho spolupráce s mimem Marcelem Marceauem i texty z šedesátých let, která strávil v Mexiku jako divadelní režisér soudobé dramatické avantgardy (F. Arrabal, E. Ionesco, J. Genet, L. Carringtonová aj.) i svých vlastních divadelních textů (Zaratušra). Později začíná teoreticky promýšlet a pořádat jednorázová efemérní vystoupení, která se svými východisky blíží paralelně vznikajícímu happeningu a jejichž potenciál se naplno rozvine ve chvíli, kdy společně s Ferdinandem Arrabalem a Rolandem Toporem zakládá tzv. Panické hnutí (tomu je zde věnováno hned několik podstatných teoretických a manifestačně se vyhraňujících statí Panická metoda, Panický princip a pečená kuřata, Odstraňme divadlo z divadla! a Efemérní panické akty). Do stejného období patří i texty, které se snaží o praktická uplatňování východisek postulovaných v principech Panického hnutí (Tunel, který požírá svůj vlastní ocas a Napravený slídil). Na počátku sedmdesátých let se Jodorowsky natrvalo usazuje ve Francii a věnuje se převážně filmu a psaní komiksů. K divadlu se ale pravidelně vrací prostřednictvím regulérních dramatických textů (Nekonečný sen, Královská krev, Škola břichomluvectví, Tři stařeny a Hypermarket). Jako součást svého psychomagického a tarotového systému terapeutického zaměření píše na konci devadesátých let Panický kabaret, který nejenže režíruje, ale sám si v něm i zahraje a do většiny rolí obsadí tři své syny, jejich manželky a děti, a tak sám vůči sobě i vůči nim uskuteční psychomagický akt rodinné divadelní terapie. Výbor, který připravil autor sám, obsahuje i surrealistické operetní libreto, na kterém spolupracoval s legendární surrealistickou malířkou a spisovatelkou Leonorou Carringtonovou (O pavoučí princezně).

Studie se zabývá kategoriemi tělesnosti, časovosti a prostorovosti jako významnými a podmiňující pro jakoukoli mezilidskou komunikaci i pro liturgické slavení. V první části autorka pojednává o liturgii jako symbolickém jednání, snaží se poukázat na určité napětí v chápání liturgických znamení jakožto symbolů a východisko hledá v uchopení liturgického úkonu jakožto aktu rituálního. Druhá a třetí část se zabývá kategoriemi prostoru a času z perspektivy filosofie, antropologie a religionistiky, ale také z hlediska liturgického. Autorka sleduje dějinný vývoj užívání významných liturgických symbolů i problematiku, která se objevuje v současné, rychle se měnící kultuře, kdy se některá liturgická znamení stala obtížně čitelnými.

Kniha významného amerického badatele v oblasti židovských dějin a náboženství, nyní již emeritního profesora Davida J. Halperina (?1947) ze Severokarolínské univerzity v Chapel Hill, zavede čtenáře do oblasti židovského výkladu vybraných kapitol z Ezechielova proroctví, jež zahrnují vizi Božího trůnního vozu (hebr. merkava). Zkoumá společné vlastnosti i ojedinělé rysy, jichž nabývají související motivy a obrazy v písemných pramenech počínaje prvotními vrstvami výkladů (v apokalyptice, midrašových sbírkách, v obou Talmudech či v literatuře Hejchalot) až po jejich proměnu ve zdrojích raně křesťanských a islámských. Důraz přitom klade na rozbor záznamů spojených s mystickou praxí, tzv. dílem merkavy, přičemž vše sleduje v rozmezí prvních antických století až do raného středověku. Autor se ve svých polemikách se současnými představiteli oboru i v dialogu se starověkými autory snaží odpovědět na otázku míry homogenity tehdejších tradic výstupu do nebes a v nich zakotvené praxe, jež se někdy odehrávala v oblasti podzemních proudů mystiky, gnóze a magie. Zde předpokládá vývoj jisté opozice či alternativy vůči formujícímu se rabínskému proudu, která podle něj vycházela z řad méně vzdělaných laiků, příp. konvertitů, navíc v mladém věku plném vnitřních dilemat. Při interpretaci jejich prožitků dochází k závěrům plynoucím z psychoanalytických východisek, aniž by se čtenář musel obávat přílišného zjednodušování: své metody spojuje s náročným požadavkem svobodného, ale nikoli svévolného přístupu.

Studie se zabývá kategoriemi tělesnosti, časovosti a prostorovosti jako významnými a podmiňující pro jakoukoli mezilidskou komunikaci i pro liturgické slavení. V první části autorka pojednává o liturgii jako symbolickém jednání, snaží se poukázat na určité napětí v chápání liturgických znamení jakožto symbolů a východisko hledá v uchopení liturgického úkonu jakožto aktu rituálního. Druhá a třetí část se zabývá kategoriemi prostoru a času z perspektivy filosofie, antropologie a religionistiky, ale také z hlediska liturgického. Autorka sleduje dějinný vývoj užívání významných liturgických symbolů i problematiku, která se objevuje v současné, rychle se měnící kultuře, kdy se některá liturgická znamení stala obtížně čitelnými.

Černý jelen (1863–1950) z kmene Siouxů, syn Splašeného koně, svatý muž a „strážce posvátné dýmky“ patří k mimořádným mužům své doby ve věcech náboženské víry i praxe. Krátce před svou smrtí v srpnu roku 1950 řekl: „Modlím se, aby prostřednictvím naší posvátné dýmky a této knihy, v níž vysvětluji, čím naše dýmka skutečně je, nastal mír mezi národy, které mi porozumí – porozumí srdcem, nejen hlavou. Potom si uvědomí, že my indiáni známe jednoho pravého Boha a že se k Němu bez ustání modlíme.“ Knihu Posvátná dýmka předal ústně Josephu E. Brownovi za jeho osmiměsíčního pobytu v rezervaci Pine Ridge v Jižní Dakotě, kde Černý jelen žil. Kniha začíná příchodem Bílé bizoní ženy k Siouxům. Žena jim předává vzácný dar – posvátnou dýmku. Černý jelen poté líčí a rozebírá jednotlivé obřady, jež byly Siouxům odhaleny prostřednictvím vidění, a vysvětluje jejich smysl. Čtenář se seznámí s tancem slunce, očistným obřadem, obřadem „uchovávání duše“ a dalšími obřady. Indiánská mystéria wakan jsou středem zájmu a bádání výzkumníků a učenců od nejstarších dob, co se Evropané setkali se severoamerickými indiány. Tato kniha ale bezpochyby patří k nejvěrnějším popisům jejich náboženství. Posvátná dýmka byla poprvé zveřejněna jako 36 svazek řady „Civilization of the American Indian Series“ a s nadšením ji přijali studenti srovnávací religionistiky, etnologové, historici, filozofové a každý, kdo se zajímá o život amerických indiánů.

Kniha symbolických próz irského spisovatele a nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1923 Williama Butlera Yeatse (1865-1939) nachází jednotu historických epoch, hlavních období lidského života a charakterových typů v cyklu měsíčních fází. Kniha měla být po vzoru Poundových Cantos sumou autorova poznání a představuje zdroj nejpůsobivějších Yeatsových symbolů z jeho pozdního tvůrčího období. Yeats věnoval Vizi téměř patnáct let svého života a první verzi z roku 1924 upravoval a doplňoval až do roku 1931. Jeho básnická tvorba tím však ani v nejmenším neutrpěla a pozdní básnické sbírky Věž (The Tower) a Točité schodiště (The Winding Stair) z let 1928 a 1933 jsou právem pokládány za její vrchol. Vize (poprvé vyšla v roce 1937) však není pouhým výkladem autorova esoterického systému. Obsahuje i autobiografické pasáže, v nichž autor vysvětluje genezi této knihy, a nemalý podíl na jeho vzniku měla Yeatsova žena Bertha Georgie – médium a zprostředkovatelka automatického psaní, které tvoří základní obrazy a metafory tohoto výjimečného díla.

Tekoucí voda a nejrůznější jevy, které se odehrávají na hladině i pod ní, jsou jen zdánlivě všední a všeobecně známé. Každý den je můžeme pozorovat, aniž bychom na nich shledávali něco mimořádného. Co se ale děje s prouděním, když je koryto v nějakém místě užší než jinde? Proč se v řece u mostního pilíře tvoří víry? A jak vlastně různé víry vypadají a vznikají? Co jsou to meandry, jak se tvoří a proměňují? Proč se na písečném dně u pobřeží tvoří zvláštní obrazce a jak jejich podobu ovlivňuje způsob proudění vody? Jak se pohybuje voda ve vlnách a proč můžeme na zvlněné hladině spatřit předmět, který vlny nikam neunášejí? Co se děje s vodní kapkou, když dopadne na hladinu a na suchou plochu? Odpověď na tyto a další otázky nám v této knize srozumitelným způsobem předkládají odborníci na oblast vody a proudění. Prostřednictvím mnoha podrobně popsaných pokusů, které můžeme s jednoduchými pomůckami sami provádět, se učíme pochopit zákonitosti, které se za nimi skrývají. Další obrázky, fotografie a komentáře názorně přibližují a vysvětlují nejrůznější jevy spjaté s vodou. Tato kniha se může stát dobrým pomocníkem nejen pro pedagogy a rodiče, ale pro všechny, kteří v sobě chtějí oživit schopnost žasnout a chuť dále objevovat fascinující svět vody.

Dílo Milana Kocha (1948-1974) je jednou z nejvýraznějších českých aluzí na tvorbu amerických beatniků. První známé Kochovy básně jsou z roku 1965, v roce jeho debutu mu tedy bylo pouhých sedmnáct let. Již jeho nejrannější tvorbu charakterizuje ostrá obraznost, ničím nespoutaná, hnaná proudem vědomí a řetězícími se vizemi. Ty povětšinou nevyvolávají radostné pocity – jsou to obrazy mysli člověka, jemuž doba a společenská atmosféra nepřála kýženou svobodu; jsou to obrazy zmaru, konce života a konce světa, zavaleného tíhou atomového přízraku. Z kompletu Kochova díla ale zároveň můžeme vyčíst lásku k přírodě, k lidem a především k životu, neustále naplňovanému navzdory okolnostem. Že se na Milana Kocha po jeho tragické smrti nikdy úplně nezapomnělo, o tom svědčí i píseň Magické noci (1974) skupiny Plastic People of the Universe s textem Egona Bondyho: „Magické noci počal čas / Kocha snad z toho vezme ďas / … / My žijeme v Praze to je tam / Kde se jednou zjeví Duch sám.“ Je to sice drobná, ale důležitá připomínka básníka, jehož texty byly za minulého režimu přístupné jen velmi omezenému okruhu čtenářů.

Carl Gustav Jung v této knize přechází od výkladu grimmovské pohádky o duchu v lahvi, k analýze podob a funkcí Merkuria v alchymických textech, a nakonec k postavě Herma v gnostických traktátech. V shodě se svým psychologickým pojetím, jež spatřuje v alchymii nikoli zkoumání, nýbrž výsostný způsob prožívání nevědomí, shledává v Merkuriovi složeném ze všech myslitelných protikladů na jednu stranu bytostné Já, na druhou stranu proces individuace, a díky bezmeznosti svých definicí také kolektivní nevědomí.

Ve své knize autor podává syntetický výklad stvoření jako rozpadu prvotní Jednoty do tří řádů bytí, jimiž člověk znovu prochází při svém návratu k původní Jednotě: Boha, člověka a vesmíru. Ze vztahů těchto tří úrovní odvozuje „Neznámý filosof“ praktickou teorii jednání vedoucího k reintegraci, neboť každý čin člověka musí být v souladu s Božími činy, tvořícími náplň šesti dnů stvoření. Sedmý den stvoření, kdy Bůh odpočinul, je dnem činnosti člověka. „Neznámý filosof“ ukazuje svým čtenářům cestu ve stopách Krista Napravitele, kdy každý čin jednotlivce a každá projevená ctnost vedou k živlové a tím i universální obnově světa.

Karel Funk nás v této knize uvádí do mystického a spirituálního rozměru událostí, legend a příběhů Adventu a Vánoc.

Kniha vychází z definice poezie jako „otázky existence zodpovídané v záchvatu pocitu existence“ (Mikuláš Medek) a zkoumá její noetickou dimenzi pohledem inspirovaným freudovskou psychoanalýzou. Pokouší se tak naplnit myšlenku básníka a psychoanalytika Zbyňka Havlíčka, že je třeba odhalit „specifickou strukturu básnického nevědomí, strukturu poetické psychiky“. Vztah nevědomí a poezie je zde promýšlen polemicky a kriticky vůči rozšířenému, ale mylnému přesvědčení o úzké souvztažnosti mezi Freudovým pojetím hlubinných duševních struktur a surrealistickou teorií tzv. psychického automatismu. Esej navazuje na tři myšlenkové zdroje: na studii francouzského psychoanalytika Jeana Guillaumina, zabývající se podílem nevědomí na tvořivém zacházení s řečí, na práce Melanie Kleinové o preverbální psychice raných stadií ontogeneze a na teorii Julie Kristevy o sémiotickém a symbolickém rejstříku vnitřního života a jimi dané dvojí kvalitě řečové zkušenosti – preverbální (gestické, intonační, rytmické) a jazykové. Krajnost inspirace je zde zkoumána jako transgresivní konfrontace těchto dvou zkušeností, jako specifický emoční proces, při němž dochází k přepodstatnění prožitku existence spjatého s nemožností sebevyjádření, tj. nejisté a excitující situace Já před jsoucnem, v jinou nejistotu či jiné vzrušení, ve vzrušující a pronikavé enigma jiné ontické struktury – objevného básnického pojmenování.

Satirický román renomovaného maďarského spisovatele je jakousi obrácenou utopií přenášející čtenáře do Maďarska blízké budoucnosti, zhruba do třicátých let tohoto století. Spiró si ve své knize představuje, jaká asi úroda může vzejít z půdy charakterizované mocenskými boji, stranickými intrikami, korupcí, rozkrádáním, všeobecným úpadkem vzdělání a mentální úrovně společnosti, školství, zdravotnictví atd. Naše nynější přítomnost je v tomto románu nedávnou minulostí, která spoustu věcí nevyřešila, a tak se potřebná řešení rodí právě v čase románového děje. Popisovanou budoucnost formují zarážející události, které jsou vlastně jen možným domyšlením toho, co známe už ze současné reality. Autor se drží jednoduchého vzorce: Všechno teprve začíná, a může-li se budoucí vývoj ubírat dvěma cestami, zvítězí určitě ta horší.

Triptych Hieronyma Bosche Zahrada pozemských rozkoší byl po staletí výkladů pevně spojen s výsostným mytickým příběhem evropské civilizace – stvořením světa, po otevření triptychu pak příběhem stvoření našich prarodičů Adama a Evy a osudu jejich potomků, lidstva, až k jejich zániku. Při četbě předkládaného textu jsme ovšem svědky dalšího napínavého příběhu: filosof a biolog Zdeněk Neubauer sestupuje od tradovaného chápání obrazu jako příběhu stvoření Adama a Evy a dalšího osudu lidstva do ještě hlubší genealogické vrstvy tohoto příběhu: ke stvoření mohutností, které prostupují celek stvoření, jež lze vyčíst z bible. Centrálním motivem triptychu se pak stává jedna z nich, vegetativní mohutnost stvořená třetího dne, příběh fysis (přírody), která teprve umožnila veškeré dění a lidskou historii. Neubauer vidí v obraze oslavu fysis jako bytostné součásti člověka, jako živoucí síly, která je ještě starší prarodičkou lidí, než byli Adam a Eva. Položení tohoto výkladu, propojení Boschova triptychu se soustředěným čtením bible, však není třeba nutně chápat jako popření hypotézy o prvních lidech a jejich historii. Oba příběhy – Adama a Evy i fysis – lze vnímat paralelně jako dvě linie téhož příběhu…