Malvern strana 28 z 34

Martin Buber zasvětil čtyřicet let svého života sbírání a převyprávění legend o chasidimu. Tyto příběhy – stručné, energické, často záhadné – jsou skutečnými texty chasidů. Jejich prostřednictvím je vyjádřena intenzita a svatá radost, kterou se Bůh stává viditelným ve všem. Chasidská nauka je ve své podstatě poukazem na život v zanícení, v extatické radosti. Tato nauka však není teorií, jež by existovala nezávisle na svém uskutečnění. Je to spíše jen teoretický doplněk života, jak ho cadikim a chasidim skutečně žili, a to především v prvních šesti nebo sedmi generacích hnutí, o nichž vypráví naše kniha. Je svědectvím zkušenosti zanícených duší, v nichž není místa pro kalkul nebo svévoli. Ty duše totiž nevyprávěly o sobě, ale o tom, co je hluboce zasáhlo. Obsahem jejich zpráv není pouhá psychologie, nýbrž sám život.

„Prodávám zubní pasty,“ reagoval Götz Werner s oblibou na otázku, čím je a co dělá. Ale tato lapidární odpověď ani zdaleka nevystihuje barvitou osobnost zakladatele řetězce drogerií dm, nedávno zesnulého podnikatele, miliardáře, otce početné rodiny a mimo jiné také kdysi úspěšného sportovce. Na sklonku života se tedy Götz Werner rozepsal o svém životě obšírněji. A jeho příběh je inspirující nejen jako svědectví o tom, že usilovná práce doprovázená skromností a pokorou je nejspolehlivějším základem úspěchu, ale i tím, že odhaluje ideové zdroje, ze kterých čerpal, a jeho celostní pohled na člověka a svět kolem nás. Svým etickým přístupem k vedení podniku, k zákazníkům i ke svým zaměstnancům, které zásadně nazýval spolupracovníky, šel příkladem celé podnikatelské sféře. Svůj zájem o svět a o člověka i náměty na řešení společenských problémů předává Götz Werner v této čtivé knize jako poselství a inspiraci dalším generacím.

Druhá antologie štědrovečerních hororů přináší sedm hrůzostrašných, v českém překladu povětšinou dosud nevydaných vánočních příběhů anglosaských autorů druhé poloviny 19. a počátku 20. století. Opět nechybí mistr duchařské povídky Algernon Blackwood, jehož zdatně doplňují Edward Frederic Benson, Edith Nesbitová či tuzemským čtenářům zatím pohříchu neznámý Grant Allen. Nebude nouze o stará panská sídla, tmavá zákoutí či vítr bezútěšně dující za okny. Vedle starých dobrých strašidel se však ke slovu dostanou i bytosti mnohem zlověstnější. Pakliže si troufáte, račte vstoupit. Duchové už čekají!

Soubor Umění a psychoanalýza byl napsán v osmdesátých letech minulého století, kdy jeho autor Milan Nakonečný, tehdy odborný asistent vyučující psychologii na Filosofické fakultě UK v Praze, byl jako „politicky nespolehlivý“ vyhozen z vysoké školy a kdy také z politických důvodů nemohl vyjít tento soubor v knižní podobě. Po mnoha letech autor text, spolu s několika jinými, nalezl a rozhodl se ho v přepracované podobě vydat. V této knize svůj zájem o malířství a poezii propojuje s kriticky pojatou psychoanalýzou, která se o poezii a výtvarné umění hluboce zajímala. A naopak, literární i výtvarný surrealismus byl závislý na psychoanalýze. Psychoanalýza současně byla a dodnes je pro mnohé kunsthistoriky a teoretiky umění, ale i po řadu teoretiků psychologie „l’enfant terrible“ empirických věd, redukujících estetické zážitky na modely informace a lidského chování. Autor se pokouší o kritický přístup k psychoanalýze jako poznatkům intuitivních klinických zkušeností zpracovaných do pozoruhodného systému vědeckého poznání, které i přes řadu omylů přineslo revoluci do pojetí lidské psychiky, její výstavby a zejména dynamiky. Umělecká činnost všeho druhu je činnost v podstatě duševní a jako k takové k ní psychologie i psychoanalýza může říci mnoho zajímavého. Tak zvané „avantgardní umění“ v souvislosti se společensko-ekonomickým rozvojem a závaznou racionalizací otevřelo umění mnoho pozoruhodných cest až k vrcholům „abstraktního expresionismu“, cest, jimiž bohužel proklouzlo mnoho umělecky bezcenného nihilismu do náručí snobismu. Umělecké artefakty už dnes nejsou namnoze spojeny s tvorbou a prožíváním krásy, ale jen se všudypřítomným principem zisku a ztrátou cti nazývat se uměleckými. Tak se autor této knihy s jejími čtenáři loučí kapitolou nazvanou příznačně „Sbohem, kráso“.

Charles Duits v této knize zkoumá své zkušenosti s peyotlem a zdůrazňuje význam jazyka pro utváření našeho vztahu ke světu. Podle Duitse rozum staví mezi svět a naše vnímání clonu: slova nikdy plně nepostihnou realitu. Peyotl naplňuje nenaplněný příslib jazyka tím, že nám umožňuje splynout se světem, v němž je každá věc jedinečná a přeci universální. Smrt sama přestává být zející a strašlivou propastí; stává se nocí, ženskou bohyní s otevřenou náručí, která nás na konci života přijímá. Duits se však nespokojuje s popisem blahodárných účinků peyotlu. Peyotl rozbíjí naše vnímání a přináší zjevení; tím nás také konfrontuje s absurditou lidského stavu, úzkostí plynoucí z našeho odosobněného vztahu k přírodě a falešností naší chmurné představy o "objektivním světě". Charles Duits, pro něhož peyotl odhaluje naše psychické deformace se stejnou evidencí jako deformace fyzické, se domnívá, že tragédie způsobené požitím psychotropních drog (meskalinu, LSD atd.) jsou v podstatě způsobeny neschopností lidí čelit tomu, co o nich droga odhaluje, a to s brutalitou, na kterou nikdy nebyli připraveni. Všechny potlačené úzkosti, které se náhle promítají mimo nás, dávají vzniknout děsivým scénám pod vlivem našich nevědomých impulzů. Škodlivá není samotná droga, ale šok z naší reality, který droga odhaluje a nutí nás jí čelit. Pouze dlouhým a pomalým učednictvím v pasivním odosobnění se můžeme naučit ovládat účinky drogy a čelit jejímu nebezpečí. Duitsova kniha je mnohem víc než jen esej o síle a účincích peyotlu, který indiáni nazývají "Kristův dar rudému člověku". Je to zasvěcený příběh žáka, který popisuje síly mistra a překážky učedníka na cestě k osvícení. Soubor esejí uzavírají dvě krátké povídky, které se snaží přiblížit jinakost vztahu ke světu odhalenému peyotlem.

Ve své knize, básník, překladatel, kolážista a publicista, fenomenologicky ohledává nejběžnější a nejbanálnější jevy, které jej obklopují, stejně jako tajemný, fantastický svět svého dětství, plný stínů, odlesků i snových obrazů. „Židle, Kavárny, Obchody, Kurty a míčky, Odjezdy, bordel i muzea,", jak znějí názvy některých jeho krátkých textů, jež mají nejčastěji blízko k básním v próze. Ve všech těchto textech autor mnoha básnických sbírek surrealistické orientace zcela uvolněně a svobodně mísí přesný postřeh, rozjitřenou vzpomínku a především předmětnou imaginaci. Běžné každodenní rituály, jako jsou návštěvy kavárny, tenisového kurtu, lázní či pohled do zrcadla, ve svých prózách povyšuje na zázračný akt, skládá cosi jako neotřelé imaginativní puzzle vlastního vidění a zcela osobitého výrazu.

Jednoho dne se Oliver probudil na pustém ostrově. A Agáta zase v rozpadajícím se domě. Jak se to stalo? Rozhodně ani jeden z nich o něco podobného nestál. Mohou uniknout? A kde je ta spřízněná duše, na kterou zřejmě všichni čekají? Oba hlavní protagonisté příběhu pohybují ve spleti svých představ, nočních můr a drobných rodinných křivd, z níž se nemohou vyprostit. Ústředním tématem knižního debutu Anny Dorňákové je neschopnost sdílet vlastní pohled na realitu s druhým člověkem.

Otázka hodnot je u nás obecně zanedbávaným tématem, proto je ambicí autora vyvolat o nich debatu, jež by nepomíjela díla autorů, jako jsou Friedrich Nietzsche, Max Scheler, Nicolai Hartmann a Martin Heidegger. Každému z nich je věnována samostatná kapitola. Autorovi jde o to vyvázat pojetí hodnot nejen ze sféry ekonomické, ale i ze sféry etiky. Hodnota je podle něj výsostně relační pojem. Člověk je především homo aestimans, tedy tvor hodnotící. Podle Nietzscheho se lze „postavit mimo určité hodnocení, ale nikoli mimo veškeré hodnocení“. Člověk žije a tím také nutně hodnotí. Hodnotí i ve chvíli, kdy se hodnocení zříká, kdy se obrňuje před světem hradbou domnělého objektivismu. Dokonce i vnímání je hodnocením svého druhu. Kniha, jejíž název odkazuje ke známému paradoxu hodnoty Adama Smithe, rozvíjí pojetí hodnot, jež autor váže na rozhodování jako nutnou součást našeho jednání, ať už má etickou, ekonomickou, právní či jinou dimenzi (homo decernens). Kniha Voda a diamanty je komponována jako triptych, jak oznamuje její podtitul Hodnoty – zlo – dobro. Autor se zabývá povahou i proměnami pojetí zla v historické perspektivě od Starého zákona přes Augustina, Tomáše Akvinského, Kalvína, Leibnize, Kanta a Nietzscheho až k Zygmuntovi Baumanovi. Triptych pak uzavírá téma dobra: „Na dobro se můžu ptát pouze aktem rozlišení dobra a zla v kontextu situace a dotažením volby dobra v čin. Jedině pak je to dobro. Dobro nedosvědčené činem není dobrem.“

Personalistická filosofie se v Buberově díle neustále prolíná s psychologickými tématy s mnoha přesahy do psychoterapie. Věnoval se jim nepřetržitě od dob studií a zejména od počátku 20. století, kdy se začal seznamovat s psychoanalýzou. Buberův vztah k této metodě byl posléze kritický, přičemž jej charakterizoval nesouhlas s Freudovými redukcionistickými postoji nejen ve vztahu k náboženství a důraz na respekt vůči celistvosti člověka i při terapii oproti čistě analytické metodě, preferující podle něj pouze dílčí sféry. Do výboru zařazená přednáška Existenciální nedůvěra mezi člověkem a člověkem (6. dubna 1952 v New Yorku) zmiňuje teorie Freuda a Marxe jako symptomy probouzení rozsáhlé mezilidské nedůvěry. Ve spisu Vina a pocity viny (1957) Buber publikuje detailní kritiku psychoanalytických náhledů na tuto oblast, které podle něj popírají schopnost člověka morálně posoudit vlastní činy a uvědomit si svou „existenciální vinu“. V terapii pak nestačí pouze vynést příčiny oněch „pocitů“ z nevědomí do vědomí; ale měla by být provázena reálným „odčiněním“, jež má své zákonitosti a jde o dlouhodobý proces zasahující celou osobnost. V přednášce nazvané Psychizace světa se zabývá kritikou různých forem psychologismu a zejména poprvé formuluje svůj názor na význam dialogické filosofie pro psychoterapii. Právě Trübova terapeutická metoda byla prodchnuta tím, co Buber nazýval „dialogem“. Do výboru zařazená stať Uzdravení ze setkání vyšla jako předmluva k stejnojmennému Trübovu dílu (1951) a poté i separátně. Tento hlavní princip psychoterapie promýšlel Buber asi třicet let. Léčení psychických nemocí podle něj vyžaduje od terapeuta jednak to, aby s klientem či pacientem navázal vztah a jednal s ním jako s osobou, nikoli jako s objektem, a jednak aby jej uznával nejen v přítomné, ale i v potenciální celistvé podobě, k níž se může vyvinout. Z těchto hledisek Buber nově řeší otázky osobnosti, vědomí a nevědomí, přenosu atd. V článku Následovat společné (1956) se zabývá východiskem svého chápání interpersonality, pojetím hérakleitovského „společného světa“, který není pouze kategorií sociální. Únik z mezilidství jakožto bytostné skutečnosti může směřovat jak do čistě individuální sféry, tak do kolektivu, v němž se pěstují nedialogické vztahy a ztrácí se nejen osobitost jednotlivců, ale i jejich autentické soubytí.

Román Arthura Machena Pahorek snů je snovou autobigrafií jednoho z největších spisovatelů horrorové fikce z období fin de siecle a první poloviny 20. století. Autor uznávaný Lovecraftem a Kingem zde líčí svě dětství a dospívání v přízračném městečku, kdysi významné římské pevnosti, a následný vzestupný pád nadějného spisovatele, či šílence, který se upsal literatuře. Tento, možná neskutečný příběh jeho života je holdem imaginaci venkova i města a všem jejich tajemstvím. Arthur Machen nepsal horrory, ale vždy byl věrný mystériu, skutečnostem světa za oponou, které můžeme odhalit, ale nikdy zcela a úplně vyslovit.

Posvátná ekonomie sleduje historii peněz od starověkých ekonomik darů až po moderní kapitalismus a odhaluje, jak peněžní systém přispěl k odcizení, konkurenci a nedostatku, jak zničil společenství a jak si vynutil nekonečný růst. Dnes tyto trendy dosáhly svého extrému - ale v důsledku jejich zhroucení můžeme najít velkou příležitost k přechodu k propojenějšímu, ekologičtějšímu a udržitelnějšímu způsobu bytí. Tato kniha pojednává o tom, jak se může změnit peněžní systém, aby tento přechod ztělesňoval, a jak bychom se mohli změnit my. Posvátná ekonomie je široce integrovanou syntézou teorie, politiky a praxe a zkoumá avantgardní koncepty nové ekonomie, včetně měn se záporným úrokem, místních měn, ekonomie daru a obnovy společných statků. Autor Charles Eisenstein se zamýšlí také nad osobními rozměry tohoto přechodu a oslovuje ty, kteří se zabývají tím, jak žít podle svých ideálů ve světě, jemuž zdánlivě vládnou peníze. S využitím bohaté linie konvenčního i nekonvenčního ekonomického myšlení předkládá kniha Posvátná ekonomie vizi, která je originální, a přesto zdravá, radikální, a přesto jemná a stále aktuálnější v době, kdy se prohlubuje krize naší civilizace .

Není vše ztracené ani u těch, kteří dobrovolně nebo z donucení sloužili normalizační tajné policii. Požehnaný mezi ženami je inspirován právě těmito peripetiemi slovenského spisovatele Dominika Tatarky. V románu, obměněn ve fiktivní postavu Doména Tatanky, nabízí skrze vrcholné prožitky lásky těmto ženám modus vivendi – možnost, jak se vymanit z tohoto otroctví.

Andreas Weber v této průkopnické práci ukazuje, že živé bytosti nejsou pouhé biologické stroje, ale stejně jako lidé jsou živými, tvůrčími subjekty poháněné smyslem a výrazem. Navrhuje nový přístup - "poetickou ekologii" -, která náš druh úzce spojuje s každou bytostí a je základem celé škály lidských zkušeností. Tvrdí, že pocity a emoce zdaleka nejsou pro studium organismů zbytečné, ale že jsou samotným základem života. Rozkol mezi námi a přírodou je pravděpodobně hlavní příčinou většiny ekologických katastrof, které se kolem nás odehrávají. Dokud se nevyrovnáme s hloubkou našeho odcizení, nepochopíme, že to, co se děje přírodě, se děje i nám. Práce ukazuje, že naše spojení s dynamickou sítí vzájemně propojených vztahů na Zemi je základem celé škály lidských zkušeností, dává vzniknout novému ekologickému étosu a ukazuje, že subjektivita a představivost jsou předpokladem biologické existence.