Malvern strana 21 z 40

Kniha čtyřiatřicetiletého novináře Antoina Leirise „Mé nenávisti se nedočkáte“ je pronikavou výpovědí o 12ti dnech, které následovaly po smrtonosných pařížských útocích loňského roku. Teroristé zde 13. listopadu 2015 připravili v pařížském hudebním klubu Bataclan o život 89 lidí, mezi nimi i jeho ženu Hélene, matku jejich tehdy 17ti měsíčního syna: Přes nevýslovný zármutek je Leiris odhodlán dál žít plnohodnotným životem. Lepší odpověď podle něho teroristům dát nelze: „Nedostanou to, o co se snaží. Dál budu milovat hudbu a dál budu chodit do společnosti. Nepřestanu žít, protože nechci, aby náš syn vyrůstal v atmosféře nenávisti, násilí či nevraživosti.“ A dodává: „Pokud by totiž v takovém prostředí dospíval, stal by se přesně tím, čím se stali oni: zaslepenci, násilníky, kteří dávají přednost zkratkám před složitějšími cestami myšlení, rozumu, vzdělání a kultivovanosti.“ Leirisova literárně vytříbená prvotina není jen hlubokým vyznáním lásky k milované Hélene, ale zároveň neodolatelným jiskřením života a především naléhavou výzvou nám všem, abychom se vyvarovali podezřívavosti, zášti a nenávisti, které hrozí rozpoltit naši společnost.

Soubor reflexí zkoumá možnost průniku západního a východního myšlení, v zdánlivě nespojitelném nalézá to společné, jež se dotýká niterného vývoje duše a stupňovaného rozvoje lidského ducha.. Ten je pak s to se otevírat se i transcendenci, tomu, co nás přesahuje. Takto se člověku může dařit vystupovat nad běžnou každodennost, jak na to poukazují východní i západní myslitelé. V rozhovoru s východními naukami, zejména s jógou, se otevírá hlubší souvislost moderního západního myšlení s východními postupy, což může vést i západního člověka k hlubšímu nahlédnutí pravdy a svobody, kdy se překonává odcizení od sebe sama, druhých, i od přírody a bytí v celku. Jde nakonec vždy o člověka, o jeho schopnost dobře myslet a cítit, aby mohl zjevovat pro svou existenci svěží a nadějeplné horizonty své budoucnosti. Existenci lze udržet zdravou a při životě v prudce se měnících podmínkách dneška, ve vlnách bouřlivě se proměňujícího klimatu.

Undiny jsou vodní elementálové a duchové vodního světa. Objevují se v ústních tradicích, v historické literatuře a v mytologii a k jejich pojmenování se často používají i další jména: mořské panny, selkie, sirény. Ale osobní zkušenost s těmito mysteriózními tvory z jezer, oceánů a vodopádů je poměrně vzácným jevem. Autor William Mistele je jedním z mála lidí, kteří věnovali velkou část svého života komunikaci s nimi. Čtenáře vtahuje přímo do světa vodních duchů, vypráví příběhy z pohledu undin, které nás přivádí k věčným otázkám života: Proč jsme tady? Jaký je nejhlubší smysl života? Prostřednictvím rozhovorů s vodními vílami se začínáme dozvídat o schopnostech, které undiny mají a které lidstvu tolik chybí, jako jsou empatie, vnitřní mír s univerzem, posvátná smyslnost a láska, která je přítomná všude a v každém okamžiku. V tomto ohledu jsou undiny našimi učitelkami.

Jacob Böhme (1575–1624) patří bez nadsázky k nejoriginálnějším myslitelům duchovních dějin Evropy. Cesta ke Kristu spolu s dalšími texty, které přináší tento svazek, uvádí schůdnou cestou do Böhmova ideového světa. Ukazuje jej jako muže plamenné víry, jako duchovního učitele, jako odvážného myslitele i člověka své doby. Jako autora, jehož dílo poskytlo dalším generacím inspiraci tak mohutnou jako málokteré jiné.

Hérakleitos prý věnoval svou jedinou knihu slovutnému chrámu v Efesu. Nyní předkládáme tuto knížku dnešnímu čtenáři se zájmem o myšlení mudrce, jenž silou své inspirace oslovuje dnešní dobu stejně jako kteroukoli jinou. Starý filosof nebude představen jako nositel myšlenky nekonečné střídy a proměny, spíše v něm nahlédneme zasvěceného ducha, jehož syntetický přístup plně zrcadlí krásu i bohatost tehdejšího mytického prostředí. Prozkoumáme velkolepost i slabiny mytického vědomí – onoho zdroje, z něhož vykvétá Hérakleitova pozoruhodná duchovní síla.

Na formování pojetí mesiáše a vykoupení v judaismu se podle G. Scholema (1897–1982) podílely zejména restorativní a utopické proudy, které dále přetvářely staré dědictví apokalyptiky. V esejích obsažených v tomto sborníku si autor všímá katastrofického a revolučního prvku židovského mesianismu i rozdílů oproti křesťanství ohledně vnitřního a vnějšího aspektu spásy. Zabývá se souvislostmi s kabalistickým chápáním nápravy světa; rozebírá antinomické tendence, vyjádřené v heretické koncepci „vykoupení skrze hřích“ a rozvinuté v lžimesiášských hnutích sabatianismu a frankismu v 17. a 18. století. V naukách východoevropského chasidství pak spatřuje jistou neutralizaci mesiášského napětí vedoucí k přesunu důrazu na osobní sféru člověka. Další eseje se týkají vybraných témat z dějin židovského náboženství a literatury.

Původ německé truchlohry (tiskem 1928), nejrozsáhlejší souvislý text Waltera Benjamina (1892–1940), podává unikátní výklad barokní jevištní i výtvarné alegorie – a činí tak jazykem plným aluzí, vnitřní dynamiky a neočekávaných obratů, nutících čtenáře nahlédnout hloubku povrchu a umění neumělosti. Walter Benjamin dnes bývá nejčastěji označován za filosofa kultury či teoretika médií; sám se ale možná chápal především jako teolog obrazu a jazyka, teolog, který poznává různá náboženství, ale k žádnému nepatří jednoznačně, a hovoří o božském, ale nekáže je. Vedle nového překladu tohoto klíčového textu moderního myšlení svazek obsahuje také dějová shrnutí hlavních barokních truchloher a medailony autorů, rukopisné materiály a dokumenty k Benjaminově neúspěšné habilitaci, jmenný i věcný rejstřík a reprodukce barokních grafik, na které Benjamin v textu odkazuje.

Není obecně známo, že italský malíř Giorgio De Chirico (1888?1978) je autorem několika próz a řady esejí a programových studií, které se úzce vážou k jeho výtvarnému dílu. V roce 1929 vyšla v Paříži, kde De Chirico strávil část života, poprvé fantaskní, básnivá novela Hebdomeros, která vyvolala veliké vášně mezi jeho publikem, zvláště mezi surrealisty. Fantomatická postava Hebdomera sice má autobiografické rysy, ovšem text, komponovaný jako surreálná persifláž, nemá být komentářem k vlastní tvorbě. Malířova typická obraznost, včetně snových, melancholických kulis a reminiscencí na klasické mytologické či biblické motivy, získává v psaném projevu nečekanou dynamičnost, umocněnou sarkastickým podáním. Ve druhém plánu lze knihu číst i jako kritiku údělu moderního umělce. Chirico zde rovněž podává určité pojmy, jež rozvíjel ve svých teoretických esejích věnovaných malířství, což činí tuto knihu nezbytnou pro ty, kteří se chtějí věnovat Chirikovu výtvarnému dílu.

Kniha přináší velmi originální a v české astrologické literatuře ojedinělý pohled na dvanáct znamení jako na stadia vývoje v mikrosvětě, v makrosvětě a ovšem i v lidském životě. Autorka vidí astrologii jako obraznou, květnatou řeč symbolů, metafor a mýtů. Vykládá planety jako antická božstva, ne jako hmotné nosiče fyzikálních zákonů. Text doplňuje řada básní a trefných citátů. Daniela Fischerová (1948) je známá prozaička a dramatička, která píše pro děti i pro dospělé. Astrologii se věnuje už více než čtyřicet roků. Vydala i knihu astrologického humoru Pikantní astrologie.

Příběhy o proroku Eliášovi, tajemném poutníkovi, si vyprávějí lidé skoro po celém světě. Eliáš putuje nebem i zemí, pouští i mořem. V převleku za žebráka, poutníka či šaška pomáhá malým i velkým. Vypráví se, že je neviditelně přítomný všude, kde je vysloveno jeho jméno, kde na něj někdo jen pomyslí. - Jestli je to pravda, pak až se začtete do prvních řádek této knihy, přijde i k vám... Výběr z biblických příběhů a židovských, křesťanských a muslimských legend o proroku Eliášovi je určen pro všechny, kdo se nebojí pohádek ukrývajících více než jeden význam. Pověstí a legend, v nichž se objevují démoni, bohové, světci a proroci.

Výbor z poezie spisovatele Luboše Vinše doprovází grafiky Heleny Horálkové.

Karel Funk nás v této knize uvádí do mystického a spirituálního rozměru událostí, legend a příběhů Adventu a Vánoc.

Po nahrávkách O smrti i vesele a Písně pro Ježíše vydává MCP třetí CD. Po tématu smrti a tématu modlitby téma písňového smíchu. Drsný středověký Mastičkář, renesanční veselá zvířátka a ožralí Němci, barokní jezovitská Zapalte kacířské bludy, pohoršlivé písně ze sbírek Jana Jeníka z Bratřic a z Obrátilových Kryptadií, na závěr pak ukázky z nově objeveného rukopisu Vídeňské listy. Nahrávka je doprovozena studií Kapitoly z kulturních dějin zpívaného smíchu: o smíchu souhlasném, obscénním, karnevalovém, učeném, nonsensovém a nenávistném – a o tom, čemu a komu je (ne)přijatelné se smát. Spolu s MCP zpívá a mečí Květa Ciznerová, která také vedla nastudování a hudební režii. Hudebním hostem nahrávky je sopranista Jan Mikušek. Při případném pouštění nahrávky dětem je třeba bedlivé rodičovské rozvahy!

Rané emocionální zkušenosti zanechávají v těle stopy, které kódujeme jako informace a které v dospělosti ovlivňují náš způsob myšlení, cítění a jednání, ale naše vědomí je odmítá. Právě takto často vzniká bludný kruh násilí. O tom, jak ho prolomit, jak z emocionálního poznání vlastního příběhu proniknout k hlubšímu vědomí, píše Alice Millerová v této knize. V Procitnutí Evy nám vysvětluje příčiny pocitů, jimž často nerozumíme, a ukazuje možnost vyjít z naší nezaviněné nesvéprávnosti – k dobru dnešní i příštích generací.

Symbol enneagramu, který Gurdžijev poprvé popsal na přelomu 19. a 20. století, nepřestává fascinovat lidské myšlení už po mnoho generací. Je mistrovským dílem symbolického umění. Anthony George Edward Blake, fyzik a historik vědy, který spolu s Johnem Bennettem studoval Gurdžijevovo učení, v této průkopnické práci přesahující popularizační práce o enneagramu coby typologii osobností ukazuje, jak pomocí symbolu enneagramu můžeme zkoumat evoluci jakéhokoli procesu. Blake dokládá, jak enneagram prohloubuje naši intuici a zlepšuje schopnost vidět věci holisticky a nacházet spojnice mezi různými oblastmi lidského poznání a zkušenosti. Poté co důkladně rozebral základní ideje spjaté s tímto symbolem, zabývá se jeho možnostmi z trojího hlediska hmoty, energie a informace a ukazuje jeho praktické využití od vaření až po sexuální vztahy, od kosmologie až k výkladu modlitby Páně.

Dvě zásadní práce jednoho z předních okultních spisovatelů první poloviny 20. století. Herbert Friteche, významný homeopat a žák Gustava Meyrinka, s odkazem na staré a osvědčené autority v oblasti mystiky a esoterního bádání vede své čtenáře k vnitřnímu probuzení a poznání vnitřní pravdy,. V pojednání Vyšší bdělost si dává Herbert Fritsche za cíl vytvořit jakousi základnu pro další studium Královského umění, „vytknout cestu, jež začíná právě tam, kde zrovna stojíme“. Jde mu především o vnitřní vedení, aby již nebylo třeba jiného poučení než toho, jehož se nám dostane od probuzeného vlastního „já“. V Malé učebnici bílé magie hovoří Fritsche o příslibu této cesty k Bohu a upozorňuje na svody černé magie. Fritsche se opírá zejména o texty a dílo Paracelsa, Swedenborga a Gustava Meyrinka.