Malvern strana 22 z 34

Jak jsme zaplatili za chůzi po dvou? Mimo jiné zdravotními potížemi, které plynou z přetížení svalstva pánevního dna, upínajícího se na kostrč. Zvýšené napětí tohoto svalstva bývá nejen častou příčinou bolestí zad, kloubů a hlavy, ale i mnoha dalších zdravotních problémů, např. gynekologických a urologických. Jak mohou takové problémy vzniknout a jak je léčit, to vysvětlují odborníci v rozhovorech, propojených osobními zkušenostmi autorky se syndromem kostrče a pánevního dna. Zpovídáni jsou: Tomáš Bednář, Jaroslav Brůžek, Miloš Grim, Štěpán Haškovec, Ivan Horáček, Zuzana Krchová, Ivan M. Malbohan, Ivana Novotná, Josef Pekárek, Michaela Prokešová, Jan Pyrih, Karel Saur, František Ťupa, Stanislav Vybíral. Jasný a výstižný vhled do evoluce člověka. Zároveň názorná ukázka, na jakých základech stojí funkční myšlení ve fyzioterapii a celém rehabilitačním lékařství. (Tomáš Dvořák, fyzioterapeut)

Proč Židé a muslimové odmítají jíst vepřové maso? Proč byly v pozdně středověké Evropě upáleny tisíce čarodějnic? Tyto a další hádanky prozkoumává známý antropolog Marvin Harris a jeho závěry jsou jednoduché: lidé jednají v sociálních a ekologických kontextech, díky nimž je jejich jednání smysluplné. Jinými slovy: kulturní myšlenky a postupy, které se nám zdají divné, mohou být pro obyvatele těchto kultur skutečně životně důležité a nezbytné.

Básnická sbírka známé spisovatelky. Čeština nemá mnoho Čechů, kteří s ní zacházejí tak uznale a obeznale, jako tato básnířka. Ale hrát si se slovy nestačí, byť to málokdo umí. Básně této sbírky mají bolavé, promyšlené, prožité a s úsměvem utroušené poselství.

Světoznámý egyptolog a kulturolog Jan Assmann (* 1938) se přibližně od přelomu tisíciletí mimo jiné soustavně věnuje obrazům Egypta v postrenesanční evropské kultuře, zvláště na poli literatury či esejistiky (např. u Thomase Manna či Sigmunda Freuda) a v hudebně dramatické tvorbě (např. u Händela, Verdiho či Schönberga). Jeho brilantní rozbor Kouzelné flétny třetího velkého enigmatického díla naší kultury vedle Shakespearova Hamleta a Leonardovy Mony Lisy nabízí obsahový i žánrový klíč ke zdánlivé zmatenosti operního děje a umožňuje pochopením historických souvislostí oživit plnou estetickou působivost díla pro současnost. Kouzelná flétna uvádí na jeviště rituál, který se před diváky nejenom odvíjí, ale také je subtilně a přitom intenzivně vtahuje do rituálního dění. V tom tkví jádro estetické ideje, na níž opera spočívá a z níž vyplývá vše ostatní, tedy jazyková a hudební dramaturgie díla. Je to myšlenka jedinečná a geniální; nevím o jiné opeře, jež by byla pojata takto kompletně jako výkon rituálu byť jsou vztahy mezi operou a rituálem obecně vzato těsné a v raných italských operách často nacházíme jednotlivé rituální scény, například výstupy zaklínání duchů nebo obětování. Přestože Kouzelná flétna v tomto propojení rituálu s operou dosahuje naprostého úspěchu, nemělo dílo v tomto ohledu žádné předchůdce a nenašlo ani následníky.

Cílem je jít co možná nejdál až na konec sebe samého dokud nedojdete do kraje, kde se čas proměňuje v prostor, kde se věci zjevují ve své nahotě a kde vítr nemá jméno. Modrá cesta skotského básníka Kennetha Whitea je zakládajícím dílem geopoetiky, filozofického směru, lépe řečeno hnutí, dotýkajícího se základů lidské existence na zemi. Klíčovým pojmem tu je intelektuální nomadismus, překonání hranic vytyčených evropskou kulturou a civilizací. Waybook (kniha cesty), jak Modrou cestu White sám nazývá, v sobě skrývá deník, cestopis, reportáž, etnologickou studii, filozofický traktát a lyrickou báseň zároveň. Čtenáře v ní vede přes Montréal, Québec, řeku Saguenay dál na sever. Doufá, že mu s jejím hledáním pomohou původní obyvatelé severu. Romantické vidění Indiánů jako urozených divochů ale vezme za své v první indiánské rezervaci, sužované neřestmi alkoholu a hazardu, civilizačními chorobami a chudobou. Cesta tedy musí vést ještě dál, do krajiny bez lidí, kterou znají jen rok od roku řídnoucí stáda karibu. Modrá cesta spojuje citlivé poetické postřehy s ostrou kritikou západní společnosti, jejího konzumu a povrchní morálky, i když White tak vždy činí se sobě vlastním humorem.

Strach. Strach prostupuje všemi povídkami, rozevírá všechny dveře, prokluzuje štěrbinami a třepí svět hrdinů. Literární prvotina Jany Vitíkové Na kusy se značně vymyká dnešní mladé ženské literatuře, od které již předem očekáváme zavedená schémata. V autorčině literárním světě je vše možné, její fantazie nezná hranic, protože se jedná o knihu zaplněnou bizarními emocemi. Hrdinové povídek jsou totiž ve značném rozporu s racionálními a mechanickými modely příčin a následku a vší logiky věcí a jednání. Jana Vitíková nám nabízí střety vnitřních světů jednotlivých postav s okolnostmi vnějšího prostředí, který není nikterak idylický. Jednotlivé povídky by se daly nazvat analýzami úzkosti.

Akrobat Bobi přináší lidem náhorní plošiny radost tím, že je naučí potřebě zbytečně promarněného času, času stráveného procházením a sledováním přírody; činí tak prostými věcmi: výsadbou narcisů místo brambor, přivedením jelena, který je záminkou k bujaré hostině, jednoduchými a téměř zapomenutými gesty ... Rodí se bratrství, zakládá společenství. Aby však radost zůstala, musí každý dosáhnout vnitřního míru. Ale právě zde nakonec Bobiho práce narazí a v ději dochází ke zvratu. V poetickém románu Jean Giono opěvuje život blízký zemi, slávu polí a lesů i moudrost pastýřů. Již dávno jsem toužil napsat román, v němž bych se pokusil vystihnout polyfonii života. Zdá se mi, že v dnešních knihách je věnováno příliš mnoho místa nicotnostem, kdežto opravdová, význačná krása je zanedbávána. Ve většině knih je stále jen jeden prvek, jediné símě lásky ve všech variacích a půdu jim dodává vždy jen člověk. Román bez lidí je těžko myslitelný, ale existuje... Řeka je živoucí bytost se svou láskou i zlostí, svou silou, se svým náhodným štěstím, se svými nemocemi i se svou touhou po dobrodružstvích. Také potoky a prameny jsou živoucí bytosti: milují, podvádějí, lžou, zrazují, jsou krásné v květu a v mechu. Lesy dýchají. Luka a pastviny, pahorky, mořské břehy, oceány, údolí, vrcholky hor vydané blesku, ponuré skalní stěny, na kterých řádí od pradávna vichr: vše to není jen pastva pro naše oči, ale společnost živoucích bytostí. Známe dosud nanejvýš jejich anatomii. Obklopují-li nás tajemstvím se všech stran, je to proto, že jsme dosud nepostihli psychologii země, rostlin, řek a moří. (...) Kdo žil nějaký čas v horské krajině, tomu není třeba říkat, jaký prostor zaujímá pohoří v řeči lidí. V rybářské vesnici je to moře; u rolníka pole a luka. Člověka nelze izolovat. Není izolován: tvář země sídlí v jeho srdci. Jean Giono Jean Giono je českým čtenářům známý především díky novele Muž, který sázel stromy.

Výchozí teze knihy o spravedlnosti zní: Spravedlnost není jednou dosaženým, dokonce ani cílovým stavem, jehož má být dosaženo. Naopak, spravedlnost je nezavršitelnou hodnotou, protože svou povahou je sporem o to, jakým způsobem jí má být dosaženo. Jak je možné, že Hans Kelsen vykázal spravedlnost z oblasti práva, zatímco Gustav Radbruch naopak tvrdí, že právo je vůlí ke spravedlnosti? To je jedna z mnoha otázek, jimiž se tato kniha zabývá. Na rozdíl od dosavadní tradice, která chápala spravedlnost v úzké vazbě k právu a společnosti, pojímá autor spravedlnost jako výsostnou hodnotu, jež se nutně neváže ani na právo, ani na moc, přestože s nimi má leccos společného. Proto jsou vztahu spravedlnosti a práva a spravedlnosti a moci věnovány dva samostatné oddíly.

Krátké druhé století, tedy éra pěti dobrých císařů od Nervy po Marka Aurelia (96-180), představuje cosi jako římský biedermeier. Říše je hotova a stabilizována, kultura se obrací k soukromému životu a k idealizované minulosti. Athény, dávno politicky bezvýznamné, se stávají hlavním městem vzdělanosti, antickým Oxfordem. Římští žáci jezdí za řeckými profesory. Kultura těchto žáků a profesorů, druhá sofistika, nevytváří velké filosofické koncepty. Zabývá se praktickou etikou, vzpomínáním na zlatý věk Athén a jazykem a stylem. Svazek přináší dvojí literární svědectví o této epoše. První je výbor z Attických nocí Aula Gellia, jednoho z oněch římských studentů. Gellius si vypisuje poznatky o klasické kultuře i zážitky ze života akademického i studentského. Zobrazuje komunitu, která se nestará o velké dějiny, ale raduje se z poznávání a ze čtení starých textů. Gelliův obraz této athénské komunity ovlivnil pak evropský humanismus, zvláště éru Erasmovu a Rabelaisovu, důvěřující v sílu literárního vzdělání přivést lidstvo na lepší cesty. Druhým svědectvím je výbor z listů mladičkého prince Marka Aurelia, který má daleko do pozdějšího stoického myslitele Hovorů k sobě. Mladý Marcus Aurelius a rétor Marcus Fronto, učitel princův (i učitel Aula Gellia), si píší o každodenních zážitcích i o jazyce a literatuře, o vášni poznávat i o vášni vzájemné. Hrají spolu totiž literární hru na erotickou dvojici ve stylu Platónových dialogů. Tak se žije po Athénách.

Když dětí přicházejí na svět, často pláčou, místo toho, aby prostě jen dýchaly. Co se skrývá za jejich křikem? Je možné, že by pro dítě bylo stejně bolestné narodit se jako pro matku porodit? V tomto lyrickém textu nám Frédérick Leboyer odhaluje, že tam, kde matčina zkouška končí, zkouška dítěte začíná, a ukazuje nám, jak udělat, aby dítě přijalo a milovalo tento svět, náš svět, v němž se právě ocitlo. Tato průkopnická a dnes již klasická kniha opírající se o porodnickou praxi autora významnou měrou přispěla k lidštějšímu porodnictví i k rozvoji oboru prenatální i perinatální psychologie. Narodit se můžeme jen jednou. Nemáme k dispozici více pokusů či oprav. A přestože víme, že nás prožitek a zkušenosti z porodu mohou ve větší či menší míře ovlivňovat po zbytek našeho života, zrození stále věnujeme jen velmi málo pozornosti anebo snižujeme význam jeho vlivu.

Významný americký filosof a religionista Jacob Needleman ve své dosud nejosobnější a autobiografické knize hledá způsob, jak lze v dnešní době rozumět náboženským idejím. Needleman čtenáře nejprve vezme do 50. let minulého století, kdy sám jako mladý student filosofie na Harvardské univerzitě nebyl ochoten přijímat žádnou religiozitu. Ale znepokojující setkání s uctívaným učitelem zenu D. T. Suzukim a učením G. I. Gurdžijeva spolu s jeho povoláním na katedru filosofie náboženství přimělo mladého akademika hlouběji se podívat na náboženské myšlenky, které kdysi považoval za mrtvé. V rámci tradičních náboženských textů objevil jádro filosofických i praktických myšlenek, vyzrálejších a náročnějších než cokoli, co kdy spojoval s judaismem, křesťanstvím či východními náboženstvími. Současně si Needleman uvědomil, že myšlenky a slova nestačí, neboť bez ohledu na jejich hloubku nemohou zabránit nenávisti, aroganci a zoufalství. S tímto vhledem autor začíná otevírat čtenáři nový druh porozumění: ke sdílení náboženské zkušenosti se musí změnit samotná povaha lidské zkušenosti, včetně samotné struktury našeho vnímání i našich našich myslí. V této knize kterou lze vnímat jako současný příspěvek k filosofii náboženství i jako esejisticky pojaté vyznání nám Needleman přibližuje význam a povahu této potřebné změny a ukazuje, jak naše současné zmatení ohledně účelu náboženství a konceptu Boha odráží psychologický hlad po této specifické kvalitě myšlení a zkušenosti. Díky autorově upřímnosti, vzdělání a nepředpojatému rozhledu se tato silná výpověď stává pozoruhodnou sondou do duše dnešního člověka a vodítkem k vlastnímu hledání odpovědi na jednu z nejhlubších otázek života: Co je Bůh?

Étienne Davodeau je autorem komiksů, o světě vína toho moc neví. Richard Leroy je vinař, za celý život prakticky nepřečetl jediný komiks. Oba jsou však plní odhodlání poznat život a svět toho druhého. Proč si člověk zvolí za celoživotní náplň psát a kreslit knížky nebo vyrábět víno? A pro koho to dělá? Za odpověďmi na tyto otázky jezdil Étienne Davodeau víc než rok pracovat na Richardovy vinice a do jeho sklepa, ten se zase na oplátku ponořil do světa komiksu. Otevřeli spolu mnoho lahví a přečetli nemálo alb. Setkali se i s autory a vinaři zaujatými svým řemeslem. Étienne Davodeau tvrdil, že existuje stejné množství způsobů, jak zhotovit knížku, jako jich existuje při zhotovování vína. A přišel na to, že výsledky obou těchto činností mají tu nezbytnou a vzácnou moc sbližovat lidské bytosti. Neználci jsou záznamem tohoto radostného příběhu vzájemné iniciace.

Knížka splácí dluh české filosofie Hansu Blumenbergovi, který bývá označován za nejvýznamnějšího německého filosofa 2. poloviny 20. století. Představuje dílčí reflexi několika motivů Blumenbergova díla, jakými jsou mýtus, mýtotvornost, metaforologie a teorie nepojmovosti, historická, fenomenologická a politická antropologie, skutečnost, skepse, Lebenswelt, teorie poznání ve vztahu k problému kontingence a fakticity, ironie, teorie actio per distans jako možnost překonání časové limitace lidského bytí a konečně problém kompetence filosofie k nejistotě a nezajištěnosti naší existence. Celkovou souvislost či výkladový kontext tvoří identifikační kulturní praxe Abendlandu, její průběh a výsledky. Tímto zasazením přesahuje text k syntéze možností myšlení v soudobé filosofii, kterou vyjadřuje axiální otázka knihy: co bylo tím, co jsme chtěli vědět - co je tím, co chceme vědět?

Sbírka japonských haiku. Když Sumitaku Kenšin (19611987) zemřel, nebylo mu ještě ani 26 let. Poslední tři roky života bojoval s akutní leukémií. Teprve v posledních dvaceti měsících života začal psát haiku ve formě volného verše. Poslední týdny života trpěl bolestmi, nevolností, dávil krev a byl tak slabý, že své verše mohl jen diktovat.

Esej se snaží současnému čtenáři a divákovi přiblížit to, co je na řecké tragédii nejobtížněji přeložitelné, přitom ale tvoří přinejmenším významnou část samotného jádra tragičnosti: zvuk sténání a žalu, zvuk na pomezí prostého výkřiku a artikulované řeči, zvuk, který athénská ideologie občanství vypuzovala z prostoru akceschopné politiky, avšak ponechávala pro něj místo v konfliktním, vnitřně rozporném a aluzivním prostoru tragédie.

Rostlina není živočich. Za tímto zdánlivě banálním konstatováním se skrývá skutečnost, kterou jako bychom si ani neuvědomovali, že totiž struktura rostlinného organismu se naprosto liší od naší. Tyto v pravém slova smyslu živoucí sítě, schopné přežít katastrofické události a zachovat si při tom veškerou funkčnost, jsou jako organismy mnohem odolnější a modernější než živočichové. Jako dokonalé spojení pevnosti a flexibility vykazují rostliny mimořádné schopnosti adaptace, které jim umožňují žít v extrémních podmínkách, když například dokážou čerpat vláhu ze vzdušné vlhkosti, používat mimikry jako obranu proti predátorům nebo se pohybovat bez vydávání energie. Jejich tělesná stavba složená z modulů je trvalým zdrojem inspirace v architektuře. Navíc produkují chemické molekuly, jejichž prostřednictvím dovedou manipulovat chování živočichů, a jejich složitý kořenový systém se špičkami ohledávajícími okolní terén se dá převést do konkrétních aplikací v oblasti robotiky. Dnes už víme, že pěstovat rostliny v kosmu je nutným předpokladem, jak pokračovat při jeho dobývání, nebo že umístit část našich výrobních kapacit do oceánů v podobě plovoucích skleníků typu Jellyfish Barge může být řešením, jak uspokojit rostoucí spotřebu potravin. Jako sofistikované a rozvinuté sociální organismy, jež nabízejí řešení mnoha technologických problémů, jsou rostliny plnohodnotnou součástí společnosti živých organismů. Chceme-li zlepšovat kvalitu našeho života, neobejdeme se bez inspirace v rostlinném světě. Tato kniha zkoumá rostlinný svět, abychom si dovedli představit budoucnost lidstva.