Malvern strana 20 z 40

Legenda o rytíři Parsifalovi a hledání sv. Grálu, která spadá do okruhu pověstí o králi Artušovi, patří k právem k pokladům evropské literatury. Zpracování Tomáše Vondrovice vycházející převážně z pramenů Wolframa z Eschenbachu je určené zejména pro srdce a představivost dětských čtenářů; kromě etického významu zachovává i rozměr poetický a hlubinně archetypální.

Tato kniha je souborem tří studií, které vynikající znalec islámské kultury a mystiky Henry Corbin věnoval alchymii. Jde o komentované překlady krátkých, ale klíčových textů, které se neomezují na pouhý popis jednotlivých operací, ale zároveň se otevřeně potýkají s otázkou dosahu Velkého Díla v rámci muslimského duchovního hledání. Těmito třemi texty jsou: Komentář esoterika Ajdamura Džaldakího (14. stol.) k jednomu výroku Imáma ?Alího ibn Abí Táliba týkajícího se alchymie. Džaldakí zde jasně vykresluje paralelu mezi úlohou proroctví a alchymie, čímž naznačuje plný rozsah náboženského a metafyzického významu Velkého Díla. Druhým textem je Džaldakího komentář ke spisu Apollónia z Tyany (Balínás) o symbolismu alchymického Díla, a konečně třetí část této knihy je představením a komentovaným překladem spisu alchymisty Džábira ibn Hajjána, Kniha Slovutného (Kitáb al-Madžíd), věnovaného definici metafyzického významu muslimského alchymisty.

Tato kniha je souborem tří studií, které vynikající znalec islámské kultury a mystiky Henry Corbin věnoval alchymii. Jde o komentované překlady krátkých, ale klíčových textů, které se neomezují na pouhý popis jednotlivých operací, ale zároveň se otevřeně potýkají s otázkou dosahu Velkého Díla v rámci muslimského duchovního hledání. Těmito třemi texty jsou: Komentář esoterika Ajdamura Džaldakího (14. stol.) k jednomu výroku Imáma ?Alího ibn Abí Táliba týkajícího se alchymie. Džaldakí zde jasně vykresluje paralelu mezi úlohou proroctví a alchymie, čímž naznačuje plný rozsah náboženského a metafyzického významu Velkého Díla. Druhým textem je Džaldakího komentář ke spisu Apollónia z Tyany (Balínás) o symbolismu alchymického Díla, a konečně třetí část této knihy je představením a komentovaným překladem spisu alchymisty Džábira ibn Hajjána, Kniha Slovutného (Kitáb al-Madžíd), věnovaného definici metafyzického významu muslimského alchymisty.

Kosí srdce je próza o magické Praze. Jejím rámcem je pěší putování z Hlavního nádraží na Pražský hrad, které se odehraje během jediného dne. V četných reminiscencích, odkazech a vzpomínkách se ale vyjevuje obraz Prahy od jejích mytických počátků až po konec dvacátého století. Devadesátá léta dvacátého století jsou nejčastějším časem příběhu, rozsáhlý úsek textu je ale věnován i legendě o Bruncvíkovi, zpracované částečně parodicky, částečně ve stylu fantasy. Reminiscence na pražské legendy a pověsti se prolínají s líčením prostředí zcela reálných, od dělnické ubytovny na periférii Prahy po luxusní prostory Obecního domu. Autor v sobě nezapře básníka, v próze je ale uplatněno také množství faktografie kunsthistorické i historické, četné jsou odkazy na výtvarná díla spjatá s Prahou a ovšem i citáty literární, od Kafky po Bondyho. Dá se říci, že autor se zabývá stejně intenzivně úzkostným existenciálním osaměním jedince manipulovaného společností, jako chutí piva v pražských hospodách a výčepech a hospodskými historkami. Probírá minulost míst notoricky známých, jako je Karlův most, ale zavádí čtenáře i na okraj Prahy, kde se z betonárky lije beton do náklaďáků s míchačkami. Hrabe se ve zvetšelém prachu historie i objevuje věci přítomně zázračné, jakoby právě vytažené z tavicí pece zasvěcenců. V jednotný celek spojuje všechnu tu pestrost autorův precizní styl a přesná práce s jazykem.

Zdravovědný spis O zachování dobrého zdraví (De conservanda valetudine) z roku 1576 je dílem severoněmeckého šlechtice, politika, humanisty a mecenáše Heinricha Rantzaua (Rantzovia, 1526–1598), autora řady děl a muže s hlubokým zájmem o vědy, jenž se přátelil s významnými učenci své doby, mj. s dánským astronomem Tychonem Brahe. Svou záhy proslavenou, opakovaně vydávanou a překládanou zdravovědu sepsal původně pro své syny jako prakticky zaměřený návod, v němž kladl důraz na vlastní zkušenost. Pozoruhodným způsobem zde poodhaluje nejen stav a povahu lékařské vědy raného novověku, ale též intimní aspekty tehdejšího každodenního života. České vydání spisu z roku 1587 je dílem lékaře a profesora pražské Karlovy univerzity Adama Hubera z Riesenpachu (1545–1616), překladatele, jenž o necelé desetiletí později připravil také nový, rozšířený překlad slavného Mattioliho herbáře, vybavený mnohojazyčnými rejstříky. Zejména pro své zásluhy na formování odborného českého jazyka byl Huber obrozenci oslavován jako „Melanchthon naší vlasti“. Nová edice Huberova překladu se snaží napravit nedostatky předchozích vydání z 18. a 20. století. Rantzauův text zde vůbec poprvé vychází spolu s podrobnými komentáři a vysvětlivkami, jeho celkovému zasazení v rámci dobové lékařské literatury, jakož i osobě autora i překladatele je věnována úvodní studie. Ta mimo jiné zkoumá vliv paracelsiánství a renesančních myšlenkových vlivů v díle samotném i v odlišně laděné české předmluvě od Adama Hubera.

Kniha známého autora nabourává vžité představy, že děti jsou naším majetkem, příležitostí k naší manipulaci, materiálem k našemu svévolnému tvarování podle svých představ... Ukazuje, jak můžeme pouze asistovat při jejich samostatném vývoji a vychovávat zejména svým vzorem a kvalitami, které děti vnímají a vstřebávají od nejútlejšího věku. Kromě konkrétních příběhů dětí kniha obsahuje i základy chirofonetiky ve vztahu k vývoji dítěte v prvních třech sedmiletích. Titul knihy byl částečně vypůjčen od Dostojevského, který říká, že děti jsou poslové z duchovních světů.

Alfred A. Tomatis (1920-2001) byl světoznámým lékařem, odborníkem na v oblasti ušního, nosního a krčního lékařství a badatelem v oblasti akustiky. Je autorem alternativního lékařského postupu založeného na slyšení a poslouchání, kterému se podle jeho tvůrce říká metoda TOMATIS nebo podle vědecké disciplíny, jejíž je součástí, audiopsychofonologie. Jeho rané výzkumy potvrdily, že lidské ucho se začíná formovat už několik dní po oplození vajíčka v děloze a plně vyvinuté je již ve čtvrtém měsíci těhotenství. Svými výzkumy ukázal, že lze stimulovat a podporovat rozvoj mozku plodu skrze ucho. Příčinu mnoha komunikačních potíží spatřoval už v těhotenství, kdy plod správně nereagoval na matčin hlas. Tvrdil, že do procesu mluvení a zpracovávání řeči zapojené celé tělo a že tiché čtení je aktivitou pouze ucha. Doporučoval hlasité čtení alespoň 30 minut každý den, takto by měli číst nejen děti, ale i dospělí. Hlasité čtení jednak stimuluje mozek, ale také je tím nejlepším způsobem, jak se něco naučit, jak si zapamatovat to, co čteme. Svoji léčebnou techniku později upravil i pro řadu dalších různorodých potíží, jako jsou například potíže sluchového zpracovávání, dyslexie, poruchy učení, poruchy pozornosti, autismus, poruchy senzorické integrace a senzomotoriky. Jeho metodu vyzkoušelo i mnoho hudebníků, zpěváků a herců, mimojiné herečka Romy Schneider nebo anglický hudebník Sting či operní pěvkyně Maria Callas. Ve své knize Naslouchat univerzu pak na základě celoživotní zkušenosti a nejnovějších vědeckých poznatků představuje zvukovou „kosmogonii“. Pomocí poznatků z oblasti akustiky pak zkoumá vztah zvuku k architektuře, barvám a utváření těla a zejména pak podrobně popisuje jeho využití v terapii. V závěru knihy se zabývá vnímáním zvuku v jednotivých kulturách a nastiňuje novou antropologii založenou na poslechu.

Románová trilogie - ústřední beletrictické dílo přední české autorky, která obdržela za titul Točité věty ocenění Magnesia Litera 2016. Je literárně magickým hledáním duchovního smyslu a mystickou cesta za poznáním. Když Daniela Hodrová v sedmdesátých letech psala Podobojí, netušila, že právě začíná ze vzpomínek, mýtů, příběhů postav reálných i fiktivních, slavných i neznámých budovat románový svět, který se s koncem neuzavře, že spolu s Kuklami a Thétou vytvoří jednou trilogii. S aluzí na Danta ji pak nazvala Trýznivé město. V prostoru Prahy, města-očistce, se příběhy živých prostupují s příběhy mrtvých, kteří žijí dál na místech spjatých s jejich životem. V Thétě se román proměňuje ve svého druhu autobiografii, otevírající se umíráním otce a končící cestou za ním do podsvětí. Trilogie, poprvé jako celek vydaná v roce 1999, se tehdy završila, ale románový svět nepřestal existovat. Znovu jsme se v něm ocitli v Komedii, Vyvolávání i Točitých větách, kde se rozrostl o další groteskní i jímavé příběhy. Odkudkoli do tohoto světa vstoupíme, pokaždé nám poskytne celistvou výpověď. Už je téměř jisté, že tento „svět z vět“, jak jej nazval M. Jankovič, přestane existovat teprve s poslední větou posledního autorčina románu. A možná ani pak ne.

Ve Víle Ditě a dalších komixově provedených pohádkách (např. O zkaženém princi, O nosní dírce a vesmíru...) se setkáváme s bizarními a bláznivými příběhy, určenými dětem i dospělým, jež se sice odklánějí od klasického pojetí pohádek, přesto v nich nechybí konfrontace dobra a zla. "V pohádce totiž nejde o majetek a peníze, ale o dobro a lásku, hodnoty, jež dávají lidskému životu smysl. A smysl, to je asi ten nejcennější poklad v bytí. Neb není nic horšího, než promarnit svůj úděl.“

Ve venezuelské džungli žije muž s malým chlapcem Aquilou. Jednoho dne se šestiletý syn svého otce zeptá, zda kromě nich existují ještě jiní lidé. Otec musí přiznat, že ano, a začne mu vyprávět, jací lidé a jaké rasy existují. Nemůže mu zatajit, že existují také ženy, a to malého chlapce hodně zajímá. V příštích deseti letech – tak jak Aquila roste – mu popisuje ženu: jak vypadá, čím se liší od muže, jaká je. Druhá část je o Aquilovi, který žije už šest let v civilizaci, a jeho přítelkyně se ho vyptává, proč jsou chlapci a muži takoví, jací jsou. Aquila má totiž schopnost vidět a rozpoznat podstatu každého člověka.

Tato kniha je třetím pokračováním souborů sebraných článků a studií Martina Stejskala, surrealistického malíře a esejisty. Prvním byla kniha Cesty za hvězdou s podtitulem Zrcadlo hermetismu v české krajině, která vyšla v nakladatelství Paseka v roce 2001, zahrnující texty z let 1982 až 2000. Druhým souborem byla kniha s názvem Rovnomoc s podtitulem Sny a skutečnosti, která vyšla v nakladatelství Torst v roce 2004. Zahrnovala především zápisy snů z minulého čtyřicetiletí v konfrontaci s texty, články a rozhovory z širokého rozmezí, mezi lety 1967 a 2002. Přítomný soubor kratších studií, příležitostných textů a rozhovorů byl shromážděn jednak z Analogonu, z revue Logos, obtížně dostupných katalogů ineditních textů. Její témata sahají od surrealistických reflexí po hermetický výklad krajiny, architektury i pohádek.

Channeling představuje fascinující, a přece málo probádané téma plné tajemství. Opravdu je možné komunikovat s bytostmi, které se nacházejí v nějaké jiné dimenzi reality? A co nám tyto údajně nefyzické zdroje sdělují? Moderní channeling a jeho tajemství se střízlivým a poctivým způsobem pokouší zodpovědět především na druhou otázku. Zaměřuje se na hlavní poselství channelingových textů, které se datují převážně do druhé poloviny 20. století. V první části podrobně rozebírá pět významných souborů této literatury: Kurz zázraků, Sethovy knihy, Alexandrův materiál, sérii Right Use of Will a nakonec inspirované dílo Neala Donalda Walsche. V druhé části poukazuje na jednotu mezi různými poselstvími a vytyčuje všechny důležité body, v nichž se tyto výpovědi shodují. V poslední části se na konkrétních příkladech pokouší nalézt shodu mezi channelingovým materiálem a poznatky moderní vědy. A výsledky tohoto hledání jsou leckdy překvapivé.

Přemýšlivý a zbožný křesťan nám ve svém obsáhlém a vpravdě celoživotním díle odhaluje symboly křesťanského hermetismu s mnoha jeho rovinami mystiky, gnóze a magie, přičemž zohledňuje také kabalu a jisté prvky astrologie a alchymie. Tyto symboly jsou shrnuty ve dvaadvaceti takzvaných „Velkých arkánech“ tarotových karet. Prostřednictvím Velkých arkán hledá autor meditativní cestu k hlubší, všezahrnující moudrosti katolického mystéria. Autorovy Meditace o tarotu se nesou v duchu velkých děl Pika della Mirandola a Franze von Baadera, jsou na nich však nezávislé. Mystické, magické, okultní přítoky, vytvářející společně proud jeho meditací, jsou mnohem obsažnější; přesto jejich soutok, plný pohybu, vnitřně nabývá jednoty křesťanské kontemplace. Autor se ve svých dvaadvaceti "duchovních cvičeních" odvolává především na myšlenky Jakoba Böhma či Rudolfa Steinera, C. G. Junga, Péladana, Papuse, Philippa z Lyonu a často odkazuje též k velkým filosofům a teologům jako Tomáš Akvinský, Bonaventura, Leibniz, Kant, Kierkegaard, Nietzsche, Bergson, Solovjev, Teilhard de Chardin; nebo k dramatikům a básníkům jako Shakespeare, Goethe, Cervantes, Baudelaire a mnohým dalším. Opakovaně se objevují jména sv. Antonína Velikého, sv. Alberta Velikého a sv. Františka z Assisi; a rozsáhle cituje především sv. Jana od Kříže a sv. Terezii z Ávily.

Dvacet esejů českého biologa a filozofa Zdeňka Neubauera přináší svěží a neotřelý pohled na přírodu i kulturu. Svět zde není vnímán očima tradiční přírodovědy jako výskytiště lhostejných a nesouvisejících objektů, jejichž existence je určována neměnnými přírodními zákony či náhodou. Neubauer chápe přírodu a s ní člověka jako propojený celek, jehož smysl se ukazuje velmi konkrétně v každé jednotlivé bytosti a její podobě. Podoby a tvary tak nejsou náhodné, vše živé v nich zjevuje své nitro, svou svébytnou interpretaci světa. Cesta z chladné objektivní reality zpět do přirozeného prostoru podob, tvarů, rozpoznávání a interpretace je pro člověka zároveň cestou domů, do světa, který můžeme společně sdílet a jehož povaha se v nás zrcadlí. Kniha navazuje na výbor O počátku, cestě a znamení časů vydaný nakladatelstvím Malvern v roce 2007. Zdeněk Neubauer (30. 5. 1942 – 5. 7. 2016) byl český filosof a biolog a duchovní otec celé intelektuální generace. V roce 2001 získal Cenu VIZE 97, v roce 2008 cenu Toma Stopparda za esejistiku.

Soubor reflexí zkoumá možnost průniku západního a východního myšlení, v zdánlivě nespojitelném nalézá to společné, jež se dotýká niterného vývoje duše a stupňovaného rozvoje lidského ducha.. Ten je pak s to se otevírat se i transcendenci, tomu, co nás přesahuje. Takto se člověku může dařit vystupovat nad běžnou každodennost, jak na to poukazují východní i západní myslitelé. V rozhovoru s východními naukami, zejména s jógou, se otevírá hlubší souvislost moderního západního myšlení s východními postupy, což může vést i západního člověka k hlubšímu nahlédnutí pravdy a svobody, kdy se překonává odcizení od sebe sama, druhých, i od přírody a bytí v celku. Jde nakonec vždy o člověka, o jeho schopnost dobře myslet a cítit, aby mohl zjevovat pro svou existenci svěží a nadějeplné horizonty své budoucnosti. Existenci lze udržet zdravou a při životě v prudce se měnících podmínkách dneška, ve vlnách bouřlivě se proměňujícího klimatu.

Kniha čtyřiatřicetiletého novináře Antoina Leirise „Mé nenávisti se nedočkáte“ je pronikavou výpovědí o 12ti dnech, které následovaly po smrtonosných pařížských útocích loňského roku. Teroristé zde 13. listopadu 2015 připravili v pařížském hudebním klubu Bataclan o život 89 lidí, mezi nimi i jeho ženu Hélene, matku jejich tehdy 17ti měsíčního syna: Přes nevýslovný zármutek je Leiris odhodlán dál žít plnohodnotným životem. Lepší odpověď podle něho teroristům dát nelze: „Nedostanou to, o co se snaží. Dál budu milovat hudbu a dál budu chodit do společnosti. Nepřestanu žít, protože nechci, aby náš syn vyrůstal v atmosféře nenávisti, násilí či nevraživosti.“ A dodává: „Pokud by totiž v takovém prostředí dospíval, stal by se přesně tím, čím se stali oni: zaslepenci, násilníky, kteří dávají přednost zkratkám před složitějšími cestami myšlení, rozumu, vzdělání a kultivovanosti.“ Leirisova literárně vytříbená prvotina není jen hlubokým vyznáním lásky k milované Hélene, ale zároveň neodolatelným jiskřením života a především naléhavou výzvou nám všem, abychom se vyvarovali podezřívavosti, zášti a nenávisti, které hrozí rozpoltit naši společnost.