Malvern strana 18 z 34

Magické dítě je klasické dílo, které hluboce zpochybnilo panující názory na porodní praxi, rodičovství a vzdělávání dětí. Jeho odvážné myšlenky o tom, jak západní společnost děti poškozuje a jak bychom o ně i o sebe mohli pečovat lépe, dnes znějí pravdivěji než kdykoli předtím. Od chvíle, kdy se narodí, říká Joseph Chilton Pearce, má lidské mládě jediný zájem: naučit se o světě všechno, co se jen lze naučit. Naše planeta je dětským hřištěm a dětskou hru by nic nemělo narušovat. Za takové výchovy je magické dítě šťastný génius, který dokáže cokoli. Je vybaveno k naplnění svého úžasného potenciálu. S využitím myšlenek mezinárodně uznávaného dětského psychologa Jeana Piageta sleduje Pearce růst systému mysl-mozek od narození až do dospělosti. Alarmující nárůst autizmu, hyperaktivity, dětské schizofrenie a sebevražd dospívajících spojuje s chybami, kterých se při výchově a vzdělávání dětí běžně dopouštíme. Následně ukazuje, jak obnovit to ohromující bohatství tvůrčí inteligence, které je vrozeným právem každé lidské bytosti. Pearce zpochybnil veškeré naše představy o výchově dětí a současně s tím i naše představy o sobě samých. Jeho poselství je jednoduché: nikdy není pozdě začít si hrát, všichni jsme totiž magické děti.

Kniha obsahuje cvičení a eseje od Gurdžijeva a jeho žáků a pokračovatelů. (G. I. Gurdžijev, P. D. Uspenskij, J. de Salzmann, J. G. Bennett, W. Segal, M. de Salzmann, R. Daumal, I. McFarlane, C. Blundell, A. R. Orage, W. Segal, M. Lass, A. B. Rovner, M. de Salzmann, J. Hlaváček, P. Macsovszky).

Chuť malovat je vlastní každému člověku. Tradiční výchova, především ve škole, se snaží směřovat tuto přirozenou potřebu k umění. Zamezí-li se tomu, může se vyvinout zcela jiný projev, který Arno Stern nazývá stopou. Na rozdíl od uměleckého díla není stopa určena nějakému příjemci. Vzniká z pravlastní potřeby člověka projevovat se tvůrčím způsobem a obrací se výlučně k samotnému malujícímu člověku. Pokud se stopa může rozvíjet bez vlivu vnějších faktorů, člověk si uvědomí plný potenciál svých schopností a svou nezávislost na úsudku ostatních. Arno Stern považuje sebe sama za někoho, kdo při hře s malováním slouží, kdo malujícího nepoučuje, ani jeho obrázky neinterpretuje. Oblast jeho výzkumu, výrazová semiologie, zkoumá zvláštnosti, atributy a procesy formulace. Během svých četných pobytů mezi obyvateli pralesa a pouště (mimo jiné v Peru, Afghánistánu, Mexiku, Guatemale, Etiopii, Nigérii a na Nové Guineji) mohl Arno Stern prohloubit své poznatky z každodenní praxe v ateliéru a rozšířit je v univerzální strukturu. Tuto knihu doporučujeme všem, kdo se setkávají s kreslícími dětmi rodičům, vychovatelům, pedagogům , nebo těm, kdo chtějí podpořit dospělé, aby znovu objevili radost z malování. Když Arno Stern v roce 1946 jako tehdy 22letý mladík začal pečovat o válečné sirotky v jednom pařížském dětském domově, netušil, že se tak nastartuje jeho neobyčejná kariéra. Bez jakékoliv představy o svém úkolu nechal děti malovat. Již díky prvním zkušenostem si uvědomil důležitost této hry a také skutečnost, že je k ní potřeba vhodnějších podmínek. Vynalezl tedy zvláštní zázemí stůl s paletou a ochranné stěny. Zrodil se ateliér, prostor s nesrovnatelnou atmosférou, který dodnes podněcuje jak děti, tak i dospělé k tomu, aby si hráli s malováním, a umožňuje jim prožívat vlastní spontaneitu.

V tomto nevšedním díle autor ověřuje hypotézu, že pokrok společnosti souvisí s její otevřeností vůči tzv. iracionalitě - idejím inspirovaného a paranormálního původu. Kniha líčí dramatickou historii moderního spiritualismu (a spiritismu) od jeho vzniku až do současnosti. Čtenář s překvapením zjistí, jak významně duch iracionality zasáhl do moderních dějin a jak studium spiritualismu nabízí netradiční a mnohdy i fascinující sondu do americké společnosti 19. století. Podrobně rozebírá myšlenku pokroku a její filozofy, zpřístupňuje dějiny a učení kdysi vlivných náboženských společenství, sekt a okultních hnutí. Čtenář se seznámí s neobyčejnými osobnostmi potulných kazatelů, slavných médií a proroků, zakladatelů kvakerství, swedenborgiánství, mesmerismu a teosofie. Kniha živě přibližuje vášnivé spory mezi skeptiky a obhájci vlivu spiritualistických a okultních sil. Dozvíte se, jak významnou a opomíjenou roli sehrálo v počátcích vědy magické myšlení a jak rodící se věda teprve hledala jasnou hranici, za níž končí přírodní síly a začíná paranormálno. A co vzbuzuje největší úžas, jsou citace odborných poznatků, které v 18. a 19. století zapsali učenci s pověstí šarlatánů a teprve moderní věda potvrdila jako správné. Autor usiluje o harmonickou vyváženost mezi střízlivou, racionální, leč suchopárnou odborností a na emoce zaměřenou hurá alternativou. Střední cestu volí i mezi vírou a skepticismem a brání-li takzvanou iracionalitu, činí tak pomocí logických argumentů a využívá k tomu dobové prameny. V první části kniha předkládá názory nejvýznamnějších myslitelů pokroku, k nimž patří Turgot, Condorcet, Comte, Hegel a Marx. Druhý díl vás seznámí s předchůdci moderního spiritualismu, za něž jsou považováni Swedenborg, Mesmer, Jackson Davis, shakeři a kvakeři. Nejobsáhlejší třetí část se zabývá vlastními dějinami moderního spiritualismu. V závěru autor uvádí i své osobní zkušenosti s návštěvami spiritualistických médií v Anglii.

Tom má trávit léto u tety a strýčka, a tak se smiřuje s tím, že ho čekají týdny plné nudy. V noci pak nemůže spát a poslouchá, jak dole v hale odbíjejí staré pendlovky. Jedenáct Dvanáct Třináct Třináct! Tom vyrazí po schodech dolů, otevře dveře od zadního vchodu a objeví nádhernou zahradu. Všichni mu přitom říkali, že tu žádná zahrada není. Tomova půlnoční zahrada je plná kouzel, dobrodružství a také dětí. Jsou to duchové? Nebo je snad duchem sám Tom? Tomova půlnoční zahrada je druhý a také nejlepší román anglické spisovatelky Ann Philippy Pearcové. Kniha je považována za mistrovské dílo dětské literatury a má pohádkový, resp. fantasy námět. Za toto dílo obdržela spisovatelka roku 1958 Carnegieho medaili za literaturu. Román byl šestkrát zfilmován, naposledy v roce 1999 česky uvedeno jako Kouzelná zahrada.

Ve své sedmé prozaické knize Petr Motýl (1964) vtipně glosuje malé i velké události českých dějin v čase od roku 1988 po současnost. Hravá knížka plná stylistických hříček, ironických poznámek a absurdních dobových citací má ale i hlubší podtext.

Tato kniha nám poodhaluje působení kosmického ženského principu a zavádí nás na různá, často i téměř neznámá posvátná místa, která mohou pomoci našemu vývoji, na místa, která tvoří průniky do české resp. slovanské národní duše. Náš národ se jí přibližuje jen v pohnutých dobách, ať už tragických, nebo katarzních. Nynější starší generace to mohla zažít v době Pražského jara, v Srpnu 68 a pak po dlouhé odmlce až po 17. listopadu 89, či krátce před tím, při svatořečení Anežky České, částečně i při povodních. Naše dějiny lze připodobnit k situaci, kdy se nám z vlaku od Zdic na Prahu nečekaně otevře mezi vrchy pohled na svatográlský hrad Karlštejn.

Autor se vydává po stopách věhlasné cikánské kapely, která putuje po nejrůznějších balkánských štacích. Virtuózní muzikanti, pijáci, mluvkové, nezdolní vypravěči, proutníci a nenapravitelní rváči unášejí čtenáře prostřednictvím svých košilatých vtipů a neuvěřitelných historek kořeněných aforismy čerpanými z lidových moudrostí všech kultur křížících se na Balkánském poloostrově, samozřejmě v doprovodu srdceryvných písní, od města k městu, od epochy k epoše. Procestuje tak s nimi celé dvacáté století. Pod přílivem jednou smutných, jednou úsměvných příhod, jichž jsou svědky a mnohdy i aktéry, se skrývají převážně tragické dějiny tohoto těžce zkoušeného regionu hraní po hospodách, slavnostech a svatbách tu jde ruku v ruce s pobyty ve vyhlazovacích táborech za druhé světové války, v táborech převýchovných za éry maršála Tita a s drtivými událostmi bosenské války v devadesátých letech. Vražda vedoucí orchestru Azlana, který jako by se převtěloval z generace do generace, na počátku nového tisíciletí symbolicky ukončuje pouť kapely v táboře zvaném Džungle v Calais. Stejně jako muzika slavného Orchestru Ploska je i psaní Velibora Čoliće nabité emocemi, barvitými obrazy a radostí z vyprávění.

V roce 1908 Edith Durhamová takřka samotná (pouze se svým věrným albánským průvodcem) procházela křížem krážem skrze izolované, málo zmapované a v dané době často démonizované území severoalbánských horských kmenů. To ve své době představovalo jedno z posledních celistvých osídlení v Evropě, kde stále vládlo nepsané zvykové právo. Durhamová v této knize čtivou a nezřídka i humornou formou poskytuje svědectví o životě místních lidí, jejich kultuře, společnosti i náhledu na svět to vše prostřednictvím jejích vlastních zážitků a neobyčejných příběhů, které během svého více než ročního pobytu mezi horaly nasbírala. Zároveň se jedná o zásadní etnografickou práci, která poodhaluje jeden z (ve své době) nejméně objevených koutů Evropy.

Nový časopis Archea: revue pro archetypovou psychologii, astrologii a kosmologii je periodikum určené zájemcům o jungovskou psychologii a světonázor, adeptům astropsychologie a příznivcům transpersonální psychologie a nového paradigmatu. Ke klíčovým osobnostem tohoto čísla patří Carl Gustav Jung, Brian T. Swimme, Rudolf Starý, Richard Tarnas, Christopher Bache a Stanislav Grof.

Román Alejandra Jodorowského Kdeže ptáče nejlíp pěje je považován za vrchol dosavadní prozaické tvorby tohoto polyedrického autora původem z jihoamerického Chile. V sevřené narativní formě se zde díky autorově originální, bájivé fantazii rozvíjí příběhy několika generací autorových sefardských a aškenázkých židovských předků, kteří na své pouti ze středověkého Španělska, přes Itálii, Litvu a Ukrajinu až do Argentiny a Chile počátku dvacátého století procházejí soustavnou řadou bizardních událostí, v nichž se mísí historie, mýtus, šílenství a surrealistická fantasmagorie. Vyprávěním defilují zázrační rabíni, šarlatáni, podvodníci, světci, cirkusáci, anarchisté, tanečníci, básníci, policisté, prostitutky, panovníci a politici, celé panoptikum postav pevně propojených vyprávěním, které s obdivuhodnou lehkostí a podmanivým magnetismem mísí evropskou historii s kánony chasídských legend a latinskoamerického magického realismu. Kniha, krom toho, že je výtečným románem, odrážejícím drsné sociální podmínky osidlování Jižní Ameriky, se zároveň snaží být i popisem formativní zkušenosti a konkrétním návodem na to, jak zacházet s rodinnými příběhy a s materiálem genealogického stromu každého čtenáře tak, aby přestaly být pastí stereotypních modelů a prostřednictvím psychomagické transfigurace se pro ně staly zdrojem emotivního bohatství a popudem k neustávajícímu vnitřnímu růstu. Román byl poprve publikován v roce 1992 a v českém překladu vychází poprvé.

Obscénní pták noci je román, který nemá obdoby. José Donoso kdysi přiznal, že při jeho psaní trpěl nesnesitelnými bolestmi a pochopil, že pokud knihu nedokončí, nikdy se jich nezbaví. Výsledný totální román se mezitím stal textem, o kterém se píší celé disertace. Moc a bezmoc, mužství a ženství, ošklivost a krása, skutečnost a sen, řád a chaos, tvář a maska, bujnost a úpadek, bída a bohatství každá z těchto opozic by vydala na několik pojednání i za předpokladu, že by do sebe nebyly v knize tak nesmlouvavě zaklesnuté. V sevření těchto rozporů zaznívá slábnoucí hlas Humberta Penalozy, který tráví své dny v polorozpadlém domě mezi dožívajícími stařenami a sám se stává jednou z nich. Na líci světa neuspěl, a tak se usadil na jeho rubu, po boku lidské suti, aby sám sebe jednou provždy popřel. Jde ale jen o jednu z mnoha proměn, jimiž postavy Obscénního ptáka noci procházejí.

Kniha představuje čtenářům chasidismus, podnětné lidové hnutí, které vzniklo v rámci východoevropského judaismu osmnáctého století, na příkladu jednoho z prvních chasidských spisů. Kromě prvního českého překladu Cavaat Ha-RIBaŠ obsahuje kniha také originální hebrejský text, komentář osvětlující obsah jednotlivých textů, odborný úvod zasvěcující do problematiky a glosář použitých hebrejských termínů. Cavaat Ha-RIBaŠ ve-hanhagot ješarot (1793) odkazuje svým názvem na zakladatele chasidismu rabiho Jisraela ben Eliezera zvaného Baal Šem Tov. V celkem 144 textech je zachyceno učení prvních tří generací chasidského hnutí zaměřené na etiku každodenního života. Texty jsou obsahově rozmanité, spojuje je téma rezonující celým spisem, jímž je správná a úplná služba Hospodinu. Tento překlad dává českým čtenářům jedinečnou možnost nahlédnout do myšlení raného chasidismu prostřednictvím pramenného textu.

Tato kniha obsahuje eseje a studie biologa a filosofa Zdeňka Neubauera (19422016) s náboženskou problematikou z let 19791983. Jeho jádro tvoří nová edice dvou souborů s tituly Deus et natura (1979) a Nový Areopág (1983). Jedná se o časově a tematicky související texty, které byly v různých podobách neoficiálně šířeny již v době svého vzniku. V prvním souboru autor pojednává o velkých tématech křesťanské tradice jako mariánská zjevení, dědiční hřích či víra v zázraky ze svého filosofického stanoviska ontologie subjektivity. V druhém rozpracoval a prohloubil některé otázky týkající se vztahu náboženství a novověké vědy. V příloze je připojena dosud nevydaná autorova rozsáhlá studie z r. 1983 o pojetí ducha v křesťanské tradici. Jsou to texty s náboženskou tematikou. Nejde však o teologii ani o religionistiku, ale o vydání počtu z vlastní víry, jakožto křesťana. Je to úsilí člověka dnešního světa myšlení, řeči a skutků, určeného vědou, technikou a scientismem, úsilí člověka, který je zároveň vědec, o návrat do přirozeného světa, svědectví tohoto navracení nebo alespoň svědectví důvěry a naděje v to, že uvnitř moderní ztracenosti zůstává tato cesta stále otevřená a že nám právě dnes mocnými znameními vychází vstříc vzchází, nabízí se jako možnost záchrany. Zdeněk Neubauer