Malvern strana 19 z 34

Kniha si klade za cíl představit Dufrennovu originální koncepci imaginace a imaginárna a poukázat na její význam pro filosofickou estetiku. Dufrenne obhajuje stanovisko, že imaginace je produktivní, realizující aktivita, jež se formativním způsobem podílí na poznávání apriorních pravd lidského bytí ve světě. Takové poznání se nejplněji uskutečňuje v estetické zkušenosti. Jedině v ní se podle Dufrenna člověk otevírá vnějšímu světu a přitom s tímto světem udržuje vztah původní tělesnosti, která je jim oběma jak člověku, tak světu společná. Právě imaginace a její korelát imaginárno se v estetické zkušenosti vzájemně podněcují k rozezvučování nejvlastnějších možností lidského bytí ve světě a umožňují člověku, aby se dostal z povrchní empirické roviny do hlubinné roviny a priori, v níž lze zakoušet původní tělesnou jednotu, jež je stejného rodu jak pro subjekt, tak pro objekt. Přidruženou, avšak stejně tak důležitou ambicí přítomné monografie je uvést Dufrenna jakožto významnou osobnost francouzského myšlení 20. století do obecnějšího kontextu filosofické estetiky a seznámit s jeho originálním myšlením i české zájemce o tuto problematiku.

V blízké budoucnosti jistý vědec zkoumáním magických hub objeví látku, která u lidí způsobí stav, který někteří zjednodušeně popíšou jako nevratné rozpuštění ega. Pokud by se podobná látka použila u většího množství lidí, mohla by zcela změnit svět té doby, a to trvale. Něco takového ovšem není a nebude legální. To je jasné. A kdo by mohl být tak pošetilý a zároveň vlivný, aby za hranou zákona rozšířil neotestovanou a potencionálně nebezpečnou drogu do celého světa? Jak by to vůbec udělal? A proč vlastně? Mohlo by být rozpuštění ega pro lidstvo přínosné nebo půjde jen o další nástroj manipulace v rukách elit? Ono to celé možná bude úplně jinak. Svědčí o tom povídačky o kolektivním vědomí, holka z Čech, co má v tomto ohledu zajímavý mozek, narůstající počty sebevražd mladých lidí a v neposlední řadě podivné hučení v uších, ve kterém někteří slyší vážnou hudbu. Postupně se ukazuje, že ztráta ega není až tak ideální, zvláště pokud se děje v moderní džungli civilizace. Unese něco takového moderní člověk, který má daleko k ideálu rovnováhy? Co to vlastně je lidské vědomí a jaký je jeho skutečný potenciál? Jan Šumbera na pozadí světa psychedelické revoluce rozvíjí příběh lásky a přátelství, příběh o uzavřené mysli, která hledá moudrost těla, příběh tání obrovského ledovce egoismu, které způsobí potopu nebývalých rozměrů.

Tato kniha pojednává o utváření duše. Pokouším se v ní vytvořit psychologii duše, napsat esej obsahující novou vizi psychologie z hlediska duše. Jde tudíž o knihu staromódní i radikálně novátorskou, protože se vrací ke klasickým pojetím duše, zároveň však prosazuje myšlenky, o nichž současná psychologie ještě ani nezačala přemýšlet. Duši nemůžeme porozumět jen prostřednictvím psychologie, a proto naše vize dokonce opouští pole toho, co se obvykle pokládá za psychologii, a vydává se hluboko do oblastí historie, filosofie a náboženství. Tato kniha se sice napřahuje ve směru nového psychologického myšlení a pociťování, nicméně svými kořeny stále pevně tkví v hlavní půdě naší psychologické kultury; vyživují ji nahromaděné vhledy naší západní tradice od Řeků přes renesanci a romantiky až po Freuda a Junga. Účelem knihy je nově otevřít otázky o duši a otevřít duši novým otázkám. Rád bych si posvítil na obskurní témata, ale nechtěl bych na ně vrhnout ten typ světla, který má ukončit zkoumání. Tato kniha má položit základy archetypální psychologie, a proto rovněž ukazuje, jak by se na tomto novém poli mělo pracovat. Drží se základní psychologické zkušenosti totiž že duše o sobě ustavičně hovoří ve stále se opakujících motivech a vždy nových variacích, podobně jako hudba; že je duše nezměrně hluboká a mohou ji osvětlovat jen vhledy, záblesky v obrovské jeskyni nepochopení; vždyť v říši duše je ego jenom žebrák.

Je stále očividnější, že dramatickým důsledkům procesu Proměny Země se již nelze vyhnout, protože současná civilizace nemá dostatečnou vůli zavést drastická opatření, aby zastavila úpadek přírodního prostředí. Tato kniha nabízí alternativní a pozitivní pochopení probíhajících proměn Země a nabízí praktické metody, jak s nimi zacházet tvůrčím způsobem, a tak podpořit záměr Gaie, která je hnací silou v planetární transformaci. Kniha se skládá z krátkých výkladů týkajících se různých aspektů procesu proměny včetně osobních a kulturních souvislostí. Kniha obsahuje praktická cvičení, které lze použít vždy, když budete konfrontováni s dosud neznámými nebo náročnými situacemi ve svém osobním životě nebo se změnami, které se objevují ve vašem okolí.

Rania je podivuhodná novela o duchovním putování hrdinky téhož jména a jejím osudu naplněném nadějí i zoufalstvím, temnotou i světlem, láskou i bojem. Epické vyprávění hudebního skladatele, astrologa, filosofa a všestranného umělce Dane Rudhyara, inspirované jeho vlastním životem i osudy jeho přátel, představuje líčení lidského osudu poznamenaného tragickou cestou individualizace i svízelným putováním po transpersonální stezce z hlediska autorovy filosofie. Hrdinka zápolí s vlastní vášnivou povahou i okolním světem o vymanění z podmíněnosti a nalezení duchovní podstaty a přitom se nevyhnutelně střetává se silami temnoty vlastní duše i duchovních světů. Rania je příběhem silné, neobyčejné ženy, jejíž život je naplněn extrémy světla a temnoty, krásy a tragičnosti. Tuto práci jsem koncipoval jako jakousi symfonii, zahrnující tři dějství. Zdůraznil jsem poetickou a hudební formu pomocí délky jednotlivých kapitol, resp. slok: na začátku jsou kapitolky krátké, posléze, když se děj zvolní a uklidní, se prodlužují. Ve druhé části symfonického vyprávění se děj zpomaluje, formální užití krátkých kapitol už není zapotřebí. Znovu se objevuje až ve třetí části, která končí vzpomínkou na počáteční heroické téma oběti semene. Děj Ranii je zhuštěný, leckdy dramatický, přeskakuje z jednoho vrcholu na druhý v současnosti by se asi hovořilo o vrcholných zážitcích. Postavy se objevují na pozadí společenských a přírodních scenérií, jež jsou načrtnuty zhruba, z hlediska svých bytostných rysů. Dane Rudhyar

Paul Rabinow je předním americkým kulturním antropologem, jenž sehrál významnou úlohu v kritickém přehodnocování forem a norem antropologie, zejména v prosazování reflexivity jako plnohodnotné součásti antropologické tvorby dat. Rabinow v díle demystifikuje terénní výzkum jako základní metodologickou orientaci oboru, ukazuje, že jeho průběh a výsledky se odvíjejí nejen od užitých výzkumných technik, ale rovněž a neodmyslitelně od povahy výzkumníka a jeho naladěnosti. Rabinow živou a otevřenou formou líčí svá setkávání s Maročany i francouzskými usedlíky, trampoty a nástrahy antropologického terénního výzkumu, pochybnosti a myšlenky, nad nimiž během výzkumu přemítal. Třeba okamžik, kdy svého spolupracovníka Alího naštvaně vyhodil z auta a nechal jej dojít domů pěšky. Kladl si otázku, zda to znamená konec jeho vědeckého snažení v Maroku. V současnosti je reflexivita nedílnou součástí antropologického výzkumu i prezentace jeho výsledků a kniha Reflexe terénního výzkumu v Maroku se velice rychle zařadila do antropologického kánonu, i když se Rabinowovi dostalo varování, že vydáním díla si zničí slibně se rozvíjející kariéru.

Ve dvanácti kapitolách se seznámíte s popisem systému probuzení vyvinutého G.I.Gurdžijevem , kterému se říká Práce. Věcný zhuštěný text nabádá k opakovanému čtení a vyžaduje více než jen povrchní koncentraci : totiž každodenní vytrvalé cvičení. Maurice Nicoll (1884-1953) byl jedním z předních psychologů první poloviny 20. století. Narodil se v Skotsku, studoval medicínu a později se stal žákem Carla Gustava Junga. S P. D. Uspenským se seznámil v roce 1921. V roce 1922 odešel na rok do Institutu pro harmonický vývoj člověka u Paříže, který založil a vedl G. I. Gurdžijev. Po návratu do Anglie studoval až do roku 1931 u Uspenského, který následně pověřil Nicolla vedením vlastních skupin a učením Systému, což Nicoll dělal až do své smrti v roce 1953. Jeho nejvýznamnějším přínosem jsou pětidílné „Psychologické komentáře k učení G. I. Gurdžijeva a P. D. Uspenského“. Kromě toho se zajímal o interpretaci biblických materiálů z pohledu idejí Gurdžijeva.

Základní kritická a typicky "scholemovsky" hutná studie věnující se vývoji vztahu židovské mystiky a alchymie, která se opírá o množství známých i zcela neznámých rukopisů a tisků a podrobně zkoumá zvláštní spojení těchto dvou spirituálních tradic i v tzv. křesťanské kabale a theosofii.

Kniha básníka Václava Vokolka je jedinečným svědectvím o zanikajícím světě pražských zahrádkářských kolonií a zároveň brilantní literární evokací tohoto specifického mikrosvěta. Knihu provází evokativní a vtahující fotografie Richarda Čermáka.

Výbor z esejí René Daumala, jednoho ze zakladatelů metafyzické a iniciační revue Vysoká hra, nám jej představuje jako filosofa, básníka, patafyzika a znalce sanskrtu a indické poetiky.>br> René Daumal (1908-1944) byl spisovatelem, básníkem, patafyzikem, alpinistou, znalcem sanskkrtu a indické poetiky a jedním ze zakladatelů metafyzické a iniciační revue Vysoká hra (Le Grand Jeu). V roce 1930 začal pod vedením Jeanne de Salzmann praktikovat gurdžijevovskou "Práci". Kromě esejí a básní je také autorem dvou novel Velká pitka a Hora analogie (kterou již nestihl dokončit, neboť podlehl tuberkulóze). Veškeré jeho dílo bylo vedeno dvěma ideály: sebevýstavbou a pomoci druhým°, svou práci lapidárně definoval těmito slovy: ...odnaučit se planě snít a naučit se myslet, odnaučit se filosofovat a naučit se skutečně vyjadřovat.