Malvern strana 19 z 40

Kniha Listy trávy je první český překlad původního vydání Leaves of Grass (1855) Walta Whitmana. Obsahuje i pasáže, které v pozdějších vydáních sám básník vyškrtal nebo poupravil. Vůbec poprvé si tu český čtenář může přečíst i Whitmanovu rozsáhlou předmluvu, proslulý a vlivný poetický manifest. Samotnou básnickou sumu otevírá rozsáhlá skladba ve vydání poslední ruky pojmenovaná jako Zpěv o mně (Song of Myself), nejpoetičtější, nejpropracovanější a zároveň nejaktuálnější text Listů trávy. Následuje jedenáct dalších skladeb. Silně humanistický a všeobjímající Whitmanův étos vstupuje v době narůstající xenofobie do nových souvislostí. Současný překlad amerikanisty a písňového folkloristy Ondřeje Skovajsy a spisovatelky a muzikantky Hany Lundiakové hledá adekvátní protějšek k Whitmanovu hlasu. Snaží se zachytit lahodnost svobody a rozkoš existence. Dnes už netřeba cenzurovat spermaticky uvolněné Whitmanovy zpěvy a živelný křik, je třeba je spíše zdůraznit. Jako horizont, odkud jsme vyšli a kam směřujeme.

Studie se zabývá kategoriemi tělesnosti, časovosti a prostorovosti jako významnými a podmiňující pro jakoukoli mezilidskou komunikaci i pro liturgické slavení. V první části autorka pojednává o liturgii jako symbolickém jednání, snaží se poukázat na určité napětí v chápání liturgických znamení jakožto symbolů a východisko hledá v uchopení liturgického úkonu jakožto aktu rituálního. Druhá a třetí část se zabývá kategoriemi prostoru a času z perspektivy filosofie, antropologie a religionistiky, ale také z hlediska liturgického. Autorka sleduje dějinný vývoj užívání významných liturgických symbolů i problematiku, která se objevuje v současné, rychle se měnící kultuře, kdy se některá liturgická znamení stala obtížně čitelnými.

Kniha významného amerického badatele v oblasti židovských dějin a náboženství, nyní již emeritního profesora Davida J. Halperina (?1947) ze Severokarolínské univerzity v Chapel Hill, zavede čtenáře do oblasti židovského výkladu vybraných kapitol z Ezechielova proroctví, jež zahrnují vizi Božího trůnního vozu (hebr. merkava). Zkoumá společné vlastnosti i ojedinělé rysy, jichž nabývají související motivy a obrazy v písemných pramenech počínaje prvotními vrstvami výkladů (v apokalyptice, midrašových sbírkách, v obou Talmudech či v literatuře Hejchalot) až po jejich proměnu ve zdrojích raně křesťanských a islámských. Důraz přitom klade na rozbor záznamů spojených s mystickou praxí, tzv. dílem merkavy, přičemž vše sleduje v rozmezí prvních antických století až do raného středověku. Autor se ve svých polemikách se současnými představiteli oboru i v dialogu se starověkými autory snaží odpovědět na otázku míry homogenity tehdejších tradic výstupu do nebes a v nich zakotvené praxe, jež se někdy odehrávala v oblasti podzemních proudů mystiky, gnóze a magie. Zde předpokládá vývoj jisté opozice či alternativy vůči formujícímu se rabínskému proudu, která podle něj vycházela z řad méně vzdělaných laiků, příp. konvertitů, navíc v mladém věku plném vnitřních dilemat. Při interpretaci jejich prožitků dochází k závěrům plynoucím z psychoanalytických východisek, aniž by se čtenář musel obávat přílišného zjednodušování: své metody spojuje s náročným požadavkem svobodného, ale nikoli svévolného přístupu.

Román Kassandra a vlk, surrealistická zpověď o dětství a dospívání osmadvacetileté řecké autorky Margarity Karapanou, se stal současnou klasikou v Řecku, a poté co byl přeložen do mnoha různých jazyků přinesl mladé autorce mezinárodní věhlas, coby mimořádně původnímu novému talentu, který snese srovnání s Proustem a Schulzem. "Žádný rozbor Kassandry a Vlka nemůže vysvětlit půvab a záhadnost této knihy. Prvotina Margarity Karapanou, Kassandra a Vlk, je jedním z těch vzácných výtvorů, které se rodí záhadně, úplně bezprecedentně. Kniha je původní, děsivá, zakončená. Vynalézá svůj vlastní příběh, vstupuje to hororových situací a vyplétá se z nich, když mísí sen se skutečností. Kassandra a Vlk je krátký, nervní román s dokonalým citem pro techniku. Není nikde sentimentální, krásný nebo přepjatý. (Jerome Charyn - New York Times)

Esejista, filosof, básník a vášnivý abolicionista Henry David Thoreau se do dějin americké literatury a kultury zapsal především autorstvím popisu svého dvouletého pobytu v chatce na březích rybníku Walden a eseje Občanská neposlušnost. Týden na řekách Concord a Merrimack se Theoreau věnuje úvahám o nejrůznějších věcech: o roli náboženství v tehdejším světě, o historii krajiny před osídlením osadníky z Evropy či významu poezie pro americkou kulturu. Zároveň tu však Thoreau vystupuje jako amatérský geograf a přírodovědec, jenž pro Američany objevuje a popisuje místa nacházející se v doposud jen málo prozkoumané krajině a jejich faunu a flóru. V Thoreauově podání se v každém stéblu trávy, kapce vody či říčním ptákovi skrývá vše, co člověk k potřebuje životu. Zdánlivě nehybná pastorální idylka jednoho výletu po dvou malých říčkách nabývá v jeho podání pohybu a dynamiky; je to živoucí organismus, mikrokosmos na dosah ruky, poháněný každým záběrem vesla, vlnou na řece či větrem rozhýbanou vegetací.

Vypravěč se po letech vrací do nejmenovaného rodného tropického města a vzápětí je pohlcen prostředím, v němž protagonisté příběhu přežívají jen díky almužně za služby poskytované sexuálním turistům z Evropy. V krátkých sekvencích jsou čtenáři předkládány portréty prostitutek i prostitutů, pasáků a policajtů, ale i toulavých psů, hroutících se činžáků a nuzných interiérů brlohů, přičemž tato veskrze lidská ubohost kontrastuje s čarokrásnou a nepodmanitelnou přírodou, s nemilosrdnou a brutální silou cyklonů a oceánu. Jean-Baptiste Del Amo (narozen 1981) je považován za jednoho z nejnadanějších a nejoriginálnějších francouzských spisovatelů mladé generace. Román Pornografia byl v roce 2013 oceněn cenou Prix Sade.

Žijeme všichni v jednom světě a všichni sníme, doufáme, a pak děláme chyby a stárneme. Tak jako postavy povídek ze sbírky Odraz ode dna, které mají jedno společné: blíží se ke dnu a možná se od něj odrazí, možná ne. Autorčin strohý styl poukazuje na všednost života, ale zároveň je z něj cítit naléhavost. Naléhavost roztouženého mládí i stárnoucích žen a pak taky těch, co jim trochu ujíždí vlak. Anebo ujíždějí oni něčemu, co si kdy vysnili, aniž by si to ale sami přiznali, a žijí zkrátka tak, jak nejlépe umějí – na první pohled obyčejně, i když jde o vyvrhele, násilníky či jen o nešťastné lidi.

Kapitoly této knihy spojuje zájem o vztah mezi řečí poezie a světem. Slovo kosmos v jejím názvu odkazuje k představě uspořádaného světa, který báseň předpokládá, zviditelňuje nebo utváří. Kosmos je podstatným předpokladem poetiky Gastona Bachelarda, jíž je věnována jedna z kapitol. Další kapitoly se zabývají texty o kamenech Rogera Cailloise, nebo se věnují Paulu Celanovi a Jiřímu Kolářovi a dalším autorům.

V autobiografické stati z pozůstalosti Proměna krve známý německy píšící autor souvisle popisuje svůj duchovní vývoj a zabývá se okultními otázkami. Jedná se o vzácný text, který doposud v češtině nevyšel; nejspíše je zlomkem plánované autobiografické knihy Styx, na níž podle svých slov Meyrink pracoval v letech 1927 až 1929.

Autor knihy povídek Tady a tam vypráví zvláštní příběhy, který zachycují svět i s jeho logikou nerozumění... Na pozadí často záměrně nedopovězených příběhů vstupují na scénu metafyzické stroje, které vnášejí do děje nepředvídatelné zvraty. Proti tradičnímu prostoru jednotné zkušenosti, kde jako nástroj srozumění slouží archetypy a univerzální symboly, stojí skrytě segmentarizovaný prostor globální pouště. Pozůstatky kulturních symbolů se zde objevují vždy jen na chvíli a nezřetelně zaváté pískem, vedle velbloudích koster... Namísto pravidel hry vystupuje hra na pravidla, která se sama odvíjí podle scénáře, který nikdo nezná.

Vůbec poprvé vychází v českém překladu kompletní vydání francouzské revue Le Grand Jeu (Vysoká hra), časopisu stejnojmenné skupiny, jejíž aktivity od konce roku 1927 do listopadu 1932 představují jedno z největších duchovních dobrodružství dvacátého století. Mezi zakládající členy patřil i vynikající český malíř Josef Šíma, žijící od r. 1921 ve Francii. Vysoká hra nebyla pouhým uměleckým hnutím. Usilovala o proměnu vidění, vnímání a myšlení, o průzkum nových, mezních stavů vědomí, o probouzení původních, skrytých schopností psychiky, od mimosmyslového vnímání po stavy jasnozření a přenos vědomí. Dotýkala se zářících vláken, jež jsou napjata mezi viditelným a neviditelným. Účastníci Vysoké hry nebyli žádní snílci, ani mystici. Věřili v náhlou událost, zdůrazňovali věčné okamžiky, vyvolané zdánlivě bezvýznamnou událostí, jež člověka uvádějí do stavu naprosté vnímavosti. Předpokladem jakéhokoli zjevení jim byla vzpoura. Učinit vše a v každém okamžiku otázkou. Vše zpochybnit, vše popírat a zároveň přijímat. Odmítnout navyklý způsob vidění. Odvrhnout berličky každé jistoty, i jistotu vzpoury. Nejde zde o literaturu či umění, ale o základní, bezprostředně prožívanou zkušenost, o hru doopravdy, se vším osobním rizikem, bez jakýchkoli kompromisů v životě i tvorbě. V sázku se dává i vlastní život. Zdánlivá soudržnost tohoto světa se hroutí při sebemenším nárazu, uvědomuje si Roger Gilbert-Lecomte, jeden z největších básníků dvacátého století. Jeho poezie směřuje k experimentální metafyzice, která Vysokou hru oddělila od surrealismu. Tato metafyzika vychází z jasného vědomí jednoty člověka, světa, vesmíru. Za experimenty na rozhraní života a smrti se platí. Roger Gilbert-Lecomte i René Daumal, kteří přijali vysokou hru se všemi důsledky, umírají krátce po sobě v 36 letech. Úžasná myšlenková a básnická síla Vysoké hry však zůstává naléhavou výzvou i pro jednadvacáté století.

Švýcarský terapeut C. G. Jung nazývá církevní rok terapeutickým systémem. Církevní rok se svými svátky dotýká významných otázek lidské duše a umožňuje nám kontakt s rytmem naší duše, abychom každým rokem dále rostli na vnitřní cestě zrání, uzdravování a proměny. Církevní rok začíná oslavou narození Ježíše, která se nás právě proto obzvláště dotýká: Anselm Grün nás zve k novému a hlubšímu prožívání Vánoc – svátku srdce a smyslů, svátku pro tělo i duši: v jeho meditativních textech se mu daří znovu spojovat emoce i hluboký význam, nově odhalit smysl tohoto období, znázornit jeho jádro. Od období adventu do Tří králů. „Pro mě je církevní rok už svým vnitřním rytmem něco uzdravujícího. Každý rok se těším na advent a na Vánoce. Každé období církevního roku je dobré a svaté a uzdravující období. Už od svého dětství však nejintenzivněji prožívám advent a Vánoce. Jako v žádném jiném období se právě tehdy objevuje touha po novém začátku, touha po domově a bezpečí a touha po lásce, která okouzluje a proměňuje náš život.“

Kafka je virtuozem dvojité negace: nejistotu obsaženou již v každodenním úzu – co není nepravda, nemusí ještě být pravda – opakovaně využívá jako součást lstivé strategie. Podrobný rozbor Kafkova jazyka, východisek zvolených pro vyprávění, ale i soukromých dopisů ukazuje, jak tento autor nenápadně buduje nejistý svět tvořený pravidly, výjimkami a výjimkami z výjimek. Rétorická figura zvaná litotes, jež se může jevit jen jako stylistická hříčka, se při bližším ohledání projeví jako komplexní myšlenková figura. Kafkovy texty se nezaměřují na jednoznačnou „nepravdu“, ale spíše se zajímají o to, co „není nepravda“. Ke slovu přitom přichází jak Kafkovo biografické dilema, tak moc, ze které není nic vyloučeno. Mayerova analýza se dotýká aspektů čerpaných z rétoriky, logiky, teorie politiky i jurisprudence.

Abychom mohli poskytovat politice prostor pouze v té míře, která nám umožní se zabývat důležitějšími věcmi, musíme se v ní angažovat. Pokud ji necháme jen na těch, kteří nás chtějí o toto právo připravit, budeme se muset politikou zabývat proti své vůli, a proto se nebudeme moci zabývat důležitějšími věcmi, než je právě ona. Tato kniha se nejen zabývá aporiemi demokracie, ale rovněž vyvrací obecně sdílenou představu o ekvivalenci této politické formy vládnutí a svobody. Tématem knihy je svoboda, ačkoli se v ní daleko více hovoří o demokracii. Svoboda je více než demokracie a proto nelze obě bez dalšího synonymizovat. V různých souvislostech je v této knize několikrát zdůrazněno, že svoboda se neváže jenom k demokracii a že za různých historických období existovala svoboda i v politických režimech, jež poměřujeme ahistoricky našimi současnými měřítky a o nichž se mylně domníváme, že je se svobodou nemůžeme spojovat. K demokracii bytostně patří permanentní nebezpečí, že se obrátí ve svůj opak, jak to vidíme názorně v řadě konkrétních historických případů, které jsou dostatečně známy. Autor se zabývá vztahem demokracie a republikánství a vztahem demokracie a liberalismu, srovnáním demokracie antické (řecké) a novodobé, vztahem svobody a práva, svobodou a rovností, společensko-smluvními teoriemi a řadou dalších aspektů. Předmluva: Miroslav Novák.

Tři hry o něčem jiném se hlásí k dnes menšinovému žánru knižního dramatu a tak – ač se týkají stavu současného světa – si mohou dovolit nebulvární téma. Jsou konfrontacemi typu: obraz a skutečnost, morálka současné reality a etika vyššího řádu, průsečík východního a evropského pohledu „za“ běžnou zkušenost. První hra si dobírá Shakespearova Hamleta, druhá platónské Symposion, třetí pak rozehrává fiktivní setkání zenového mnicha s františkánem.

V našem každodenním životě existuje jen málo věcí tajuplnějších, než jsou samohlásky; jen málo věcí významnějších než tyto formy, jimiž utváříme svou řeč. Samohlásky jsou nám blízké jako náš dech, téměř stejně důvěrné jako naše myšlenky; skrytými je činí právě jejich blízkost, jako když se snažíme najít nějakou věc, kterou přitom držíme v ruce. Jakmile si jich však povšimneme, otevírají se na všech stranách stezky vedoucí k nečekaným zjevením zvuku, smyslu a symbolismu. Tato útlá kniha muzikologa a znalce hermetismu Joscelyna Godwina se zabývá vztahem samohlásek k akustice, planetám, tónům a barvám, využitím samohlásek v písních od starověku po současnost a přináší i několik praktických cvičení.