Malvern strana 25 z 34

Vesmírná pavučina Armanda Torrese, autora knihy "Setkání s nagualem Rozhovory s Carlosem Castanedou, je bezesporu nejvýraznějším aktuálním příspěvkem k obeznámení se pradávnou mexickou tradicí toltéckého čarodějství, kterou před více než padesáti lety začal ve své sáze o donu Juanovi odhalovat světoznámý Carlos Castaneda. Kniha je autentickým svědectvím o výcviku učedníka Armanda pod vedením naguala dona Melchora, proslulého léčitele kurandera ze středního Mexika. Toto dílo není jen popisem čarodějných příhod a neobyčejných událostí, ale i praktickým průvodcem pro hledání vlastního spojení s Velkým duchem a manuálem toltéckých technik. Armando Torres se tak zařadil mezi nejvýznačnější autory toltécké tradice Carlose Castanedu, Miguela Ruize, Sergia Magaňu - a společně s nimi rozkrývá pozoruhodné učení, které lze svou hloubkou a šíří záběru přirovnat k velkým Východním naukám.

Poutavá, místy až strhující a současně i poučná nepřímá a literárně pojatá autorova výpověď o jeho předcích, rodině a lidech, se kterými se během svého života setkal, zejména však o jeho názorovému a morálnímu zrání. Historický záběr knihy sahá do devatenáctého století, zobrazuje četné známé i méně známé, avšak mnohdy důležité události českých, československých a evropských dějin a dává je do souvislostí se společenskými, kulturními a politickými okolnostmi. Žádná z předchozích generací to neměla lehké, zejména za 2. světové války a za komunistického režimu. V knize uvedené postavy se s tím různě, převážně však těžce vyrovnávaly a česká společnost je nejen svou dávnou, ale především svou novodobou minulostí silně poznamenána. Autor vypráví příběhy řadových i významných lidí, popisy jejich osudů střídá s popisy vývoje jejich názorů a jejich osobní úvahy doplňuje diskusemi, které mezi sebou i s ním vedli. V závěru se opírá hlavně o české velikány Havlíčka, Masaryka, Čapka a Havla a v jejich duchu dospívá k ideovému projektu neomodernismu, který překonává postmodernismus a neoliberalismus.

Tetralogie Na vysoké polonině, nazývaná také huculská epopej, je sága o krajině, lidech a životě Huculska, karpatského regionu Verchovyna. Tvoří ji příběhy skutečných i legendárních postav, popisy místy až etnografické zvyků, svátků a událostí, líčení krajiny a každodenního života, pověsti, legendy, texty lidových písní. V centru stojí Huculové, mnoho prostoru je věnováno všem ostatním v Huculsku usazeným kulturám arménské, valašské a zejména židovské. Vždyť v jeskyni nad řekou Čeremoš žil Ba'al Šem Tov, zakladatel chasidismu. Jako se v díle mísí kulturní vrstvy, nelze je zařadit ani žánrově: střídají se tu pasáže románové, reportážní, esejistické, forma eposu, lidového vyprávění nebo sympozionu. Záměrem však nebylo dokumentovat tento svět. Vincenz nazývá Huculsko slovanskou Atlantidou a pokládá ho za zdroj lidských hodnot, z nichž by mohla čerpat současná evropská kultura.

V této knize Peter Dronke ilustruje, jak nám středověké latinské tradice mohou pomoci porozumět velké Danteho básni Božská komedie. Nejprve pojednává o středověkých pojetích alegorie a vize, obrazu a metafory, symbolu a mýtu, stejně jako o některých Danteových vlastních vhledech do povahy poetického významu. Pozdější kapitoly spojují konkrétní momenty v komedii obři v Infernu, apokalyptická představení v Purgatoriu a sluneční nebe v Paradisu s Dantovým latinským dědictvím.

Knihy vznikají, aby slova mluvila. Podobně jako vikingské runové nápisy, i slova té nejplytčí růžové knihovny někde pod povrchem doufají, že ovlivní realitu světa. Na jejich neostrém pozadí se rozprostírá nostalgie po mocných slovech, snaha o jejich opětovné probuzení. Literatura je královským nástrojem utváření lidské identity. Je to osnova, na které tkáme podobu našich světů a hledáme cesty k možnému sebepřekročení. Eseje shrnuté v této knížce prozkoumávají některé dílčí motivy světa literatury a jejich obecnější kulturní souvislosti. Od textu přes kontext vyhlížejí k horizontu naší zkušenosti a možnostem jejího vyjádření.

Básnická sbírka V Torontu prší je mapou k prošlapání. Průzkum tohoto území spolu s jeho původními obyvateli zvolna vymaňuje z lidských měřítek a otevírá novému poznání. Vlákna topolů propletená s neuronovými sítěmi, které vyhodnocují stupeň znečištěnosti ovzduší, nanovo črtají souřadnice člověka. Čtení jako jejich vyměřování tvoří nikdy nezavršený kruh. Spirála pohybu, jímž se termit zavrtává do země, nebo kouře stoupajícího z chatrče. Kolonizovaná krajina se znovu stává domovem.

ilustrovaná autorská kniha malíře, spisovatele a žijícího klasika dětské ilustrované tvorby představuje poprvé výhradně autorovo básnické dílo, které bylo čtenářům dosud spíše skryto Mikulka si psal básně převážně pro sebe a pro nejbližší přátele. Výborů by šlo jistě sestavit několik; uspořádání sbírky To jsou věci se však ujal básník z nejpovolanějších a autorův souputník Ivan Wernisch.

Jatka jsou černohumornou groteskou. Podobně jako v životě, jde i v této knize především o bytí samo, kdy kulisy tvoří hromady nahých těl a prokrvených údů. Nechybí však ani deziluze z faktu, že vše, co prožíváme, možná není víc než pouhá psychóza, zdání a klam, kdy nám na mysli neodbytně vytane: „Kdo jsme, kam se ubíráme a proč?“ Namísto odpovědi zjistíme, že stojíme v pořádném hajzlu a kdosi právě zatáhl za splachovadlo.

Co se stane, když ze zavřené země najednou vyjedete do Bretaně? Jak se říká až na konec Světa? Autor popisuje svůj vztah k Bretani a surrealismu jako hledané a nalezené tradici, která má svůj původ kdesi ve fylogenetickém, mytickém čase lidí. Text se vymyká lineárnímu, historickému pohledu. Spíše připomíná nalezený kaleidoskop z dětství. Čtete a knihu vidíte jako stopy lidí na pláži, které pod přibývající Lunou rozmývá pomalu postupující příliv...

Marie-Louise von Franz (19151998), odbornice nejen v oblasti psychologie, ale i klasické filologie, se společně s Jungem od 30. let minulého století zabývala hlubinně psychologickým výkladem pohádek a alchymických spisů, pracovala jako psychoterapeutka a v r. 1956 se stala pedagožkou Institutu C. G. Junga v Küsnachtu u Curychu. Poté, co ji Jung seznámil s dílem Aurora consurgens (řazeného do křesťanské alchymie a její tradicí připisovaného Tomáši Akvinskému), připravila jej k novému vydání, přeložila a okomentovala, přičemž si po podrobné psychologické analýze textu v závěrečné studii položila také v badatelských kruzích hodně diskutovanou otázku ohledně jeho autorství. Třetí díl studie rozdělování a spojování duševních protikladů v alchymii tak charakterizuje hermeneutická práce přibližující současnému člověku symboliku, jejíž pomocí chtěl autor popsat či zformulovat religiózní prožitek nebo, psychologicky řečeno bezprostřední zkušenost nevědomí.

Kazantzakisovo dílo Spasitelé Boha přináší svérázný druh duchovních cvičení ve snaze o poznání Boha a je velmi důležité pro pochopení jeho myšlení a tvorby. Povinností Spasitele Boha neboli člověka je, aby se připravil dříve, než se vydá na cestu k vlastnímu cíli. Před ním je namáhavé stoupání vzhůru, které má pět stupňů v podobě duchovních cviků rozjímání, vyložených v pěti stejnojmenných kapitolách: Příprava, Pouť, Vidina, Konání a Ticho. Po přípravě, kdy už stanovil své povinnosti, člověk může žít a tvořit, opilý tragickou radostí heroismem, čímž se potírá protiklad naděje a beznaděje a vydává se na cestu, napíná se ze všech sil a sleduje odvěké Volání, které ho žene k vzestupu a čím dál tím více on rozšiřuje své vědomí. Nakonec se mu odhalí onen Neviditelný, který prostupuje veškerou hmotou od zrnka prachu až po Mléčnou dráhu a zbavuje ji nehybnosti. Kazantzakisovo chápání Boha se vyvíjelo od tradičního křesťanského vědomí, pod vlivem naturalistických myšlenek Darwinovy teorie vývoje a pod významným vlivem Bergsonovy filosofie, ve které je élanvital řídicím principem, životní energií, která stoupá vzhůru a hledá nové výrazy své kreativity. Bůh je právě onen tvořivý vývoj. Jeho pojetí jako síly přítomné v hmotě a ve všem, co se z hmoty vyvíjí, svědčí o nedualistickém pohledu na svět a božství. Vše je jedno! Duch a hmota neexistují odděleně. Toto učení nacházíme i v upanišadách a v indickém filosofickém směru advaita védánta, který Kazantzakise také ovlivnil. Bůh neboli člověk má povinnost bojovat, usilovně stoupat vzhůru, nietzscheovsky hrdě se povznášet nad víru v dobro a zlo, osvobozen od strachu i naděje.

Thomas Berry (1913-2009) je jeden z nejvýznamnějších kulturních historiků naší doby; katolický kněz, historik a ekoteolog patří mezi nejinspirativnější ekologické myslitele 20. století. Podrobně analyzoval povahu odcizení kultury a spirituality Západu. Inspirován Giambattistou Vicem, Carlem G. Jungem a Teilhardem de Chardin rozvinul společně s kosmologem Brianem Swimmem evoluční kosmologii nového příběhu, spojující vědu a spiritualitu, která lidstvo, přírodu a kosmos pojímá jako jednu společnou mnohotvárnou evoluční událost. Touto kosmologií otevřel pro lidstvo perspektivu nové ekozoické doby jako éry jednoho integrálního společenství života. Tato kniha je jeho klíčovým a zásadním příspěvkem k ekologickému myšlení: ukazuje, že pro uskutečnění velkého díla trvale udržitelného života potřebujeme hlubokou proměnu čtyř základních oblastí: politického a právního řádu; hospodářství a průmyslu, oblasti vzdělávání a konečně i náboženství.

Kniha obsahuje nostalgické verše Ivana Wernische, dále pak rýmované i nerýmované básně Václava Rozehnala, kruté a zábavné písně divokých národů, sborový zpěv jihočeských badatelů, básně v řecko-římském stylu, nápodoby a padělky starovýchodní a staroněmecké lyriky, drobný kosmogonický žert o stařičkém Jauchlovi, jakož i několik dobře skrytých lunojasných naučení a filosofických výroků. Řada je zakončena osmi záhadnými experimenty a jejich podrobným rozborem od Michala Ajvaze.

Významný francouzský antropolog se v této knize zabývá proměnami symbolů, které obklopují Krista ve slávě na tympanonu mnoha katedrál a klášterních kostelů a které představují okřídlený muž nebo anděl, orel, lev a okřídlený býk. Ve spojení se čtyřmi evangelisty mají kořeny ve vizi čtyř živých proroka Ezechiela a v Apokalypse sv. Jana. Církevní otcové v nich spatřovali symboly čtyř evangelistů: lva pro Marka, býka pro Luka, muže pro Matouše a orla pro Jana. Autor se zabývá přítomností tetramorfu nejen v biblických textech, ale zkoumá i jejich předkřesťanský výskyt a význam, jakož i jejich pozdější proměny v kabale a mystických proudech pozdní renesance. Tato brilantní kniha však nepředstavuje pouze historicko-teologickou studii, zabývá se též významem čtyř bytostí v živé křesťanské spiritualitě a jejich iniciačním významem, který sleduje v dílech křesťanských otců.

Kniha se zabývá posmrtným životem v různých náboženských systémech, vztahy snů a smrti aj. Od podob zásvětí v antických mýtech (s motivem sestupu do podsvětí), eposech a jeho podob v baroku a romantismu přechází k literárním dílům 20. a 21. století, zejména k těm, která se na onom světě z větší části odehrávají, barvitě a detailně jej popisují a metaforicky vyjevují jeho povahu. Zásvětí je v knize přitom pojímáno nejen jako prostor, ale i jako dimenze vědomí prostupující hmotnou skutečnost. Může se zdát paradoxní, že postavy nikoli ve světě, ale právě v zásvětí dostávají možnost porozumět svému předchozímu životu. Podstatná část knihy je věnována poetice času, postav, především však prostoru jeho podobné uspořádání v analyzovaných dílech totiž odkazuje k archetypální podstatě zásvětních příběhů a současně skýtá naději, že život po smrti pokračuje a pobyt v zásvětí může člověka vést ke komplexnějšímu poznání a k vyššímu vědomí.

Poslední kniha tetralogie nazývané také huculská epopej rozvíjí a uzavírá motivy z první části Pravda dávnověku. Centrem je i zde huculská Verchovyna, avšak rozrůstající se do prostoru i času prostřednictvím příběhů emigrantů a utečenců do Ameriky, dějin arménských kupeckých rodů, huculských a chasidských mýtů a pověstí. Podstatnou část knihy tvoří agon, výstupy vypravěčů. V nich jsou vylíčeny pekelné končiny Sirojidů, země úplného zotročení lidského ducha, rachmanská země bytostí podobných lidem, ale dokonalých, chasidské příběhy o neuvěřitelném odpuštění a o radosti, jako největší ctnosti, polemika posledního člověka a satana před nebeským sejmem po konci světa a jiné to všechno rámované portréty a filozofickými rozpravami huculských gazdů, židovských vozků, arménských kupců. Není to vědecká práce ani folklor. Vypravěč rozvážný jako Homér vrací do života duše a moudrost mnoha ztracených světů. Sága se zaplétá a rozvíjí, množí záhyby, odbočky, návraty, je živoucí, konkrétní, jízlivá, a nepřímo tak klade otazníky nad podmínky lidské existence důkaz nahrazuje tajemstvím, jistotu otázkou, převrací všechny hodnoty.