Malvern strana 25 z 40

Vynikající kniha autorek slavného časopisu Mothering (Mateřství) určeného rodičům, kteří pro sebe i své rodiny zvolili jednodušší, přirozenější životní styl. Tento jedinečný zdroj zbrusu nových materiálů promlouvá ke každodenním problémům péče o děti z přirozené perspektivy a pomáhá rodičům podporovat děti ve všech úrovních vývoje: fyzické, emocionální, duchovní a intelektuální. Žádný jiný průvodce rodičovstvím nezahrnuje v takové míře holistické přístupy a neposkytuje prostor, kde se mohou vzepřít, pokud jim intuice říká, že standardní rady nejsou pro ně ty pravé. Tento průvodce přináší zcela přirozený přístup k těhotenství a porodu; nejnovější lékařský a psychologický pohled na nemedikovaný porod; současné výzkumy témat, jako jsou stravovací a spací návyky, obřízka, očkování, odstavování, používání plenek, dětský pláč, noční probouzení a kontaktní rodičovství; vřelé, intimní úvahy, rozhovory a rady od těch, kterých se to týká. Dále uvádí kreativní a novátorské způsoby, jak zvládnout rozvod, úmrtí a životní změny; tipy, jak včlenit techniku – od počítačů po hračky špičkové techniky – do přirozeného rodinného života; a konečně i empatické poselství pro rodiče o péči o sebe sama a důležitosti „oddechového času“.

Kde vlastně začíná Orient? Jak se měnily české obavy z islámu nebo ze „žlutého nebezpečí“? Jak asi reagovali naši předci, když poprvé uviděli bonsaje, břišní tanečnice nebo tančící dervíše? Kdo byli první skuteční indiáni a černoši, kteří žili v Čechách? Je Praha opravdu městem zbožných žen či dokonce „svolných a nespoutaných vášnivek“? Kdy se dostanou česko-vietnamští spisovatelé do školních čítanek? A budeme někdy mít prezidenta romského či vietnamského původu? Na tyto a další otázky se snaží odpovědět tato kniha. V první části zkoumá, jak se čeští cestovatelé hlavně v devatenáctém a na počátku dvacátého století vydávali do „Orientu“, jak ho vnímali a interpretovali. A také, jaký obraz „exotických měst“ si dopředu vykonstruovali a jak posléze tato představa obstála při konfrontaci s realitou. Druhá část publikace líčí, jak „exotično“ postupně pronikalo k nám, takže se jevy, o jejichž existenci mnozí obyvatelé Čech před sto padesáti lety často měli jen malé tušení, i u nás stávají každodenní a takřka všední realitou.

Knihou Františka Nováka Výstup na horu Ťululum zní zvláštní smích, který jako by byl dlouho s krajním úsilím zadržován, ale nakonec stejně propuká, aby rozmetal všechno, co se dosud zdálo nezvratné. Je to traktát, který se nedá brát vážně. A kdo ho přesto dokáže vážně vzít, může v něm k vlastnímu překvapení objevit román iniciace, netušený návod na omlazení ducha i těla, popřípadě základní české dílo v oboru „neexaktních věd“. Nejde tu totiž o nic menšího než o zrušení zákona, podle něhož pro nás čas běží pouze jedním směrem, a o prožití bolesti natolik neúnosné, že z ní už může vzejít jen úlevné prozření. Snůška nesmyslů tak obratem získává hluboký smysl a zemská přitažlivost přestává tížit. Je třeba dodat, že František Novák (1933), badatel z Lomnice nad Popelkou, se výslovně vzdal svého autorství ve prospěch hlasu, který daleko přesahuje omezeného lidského jedince: Výstup na horu Ťululum podle něho stvořil „opožděný mužský rozum založený na čichové duševní podstatě, zvaný PAK“.

Kniha přináší výběr z tzv. pseudo-eckhartovské literatury. Předkládaný traktát O rození věčného Slova v duši svým odměřeným, ale zároveň uceleným způsobem syntetizuje Eckhartovo učení o rození Boha v duši, a jakožto příručka křesťanské meditace z počátku 14. století tak je svědkem duchovní praxe evropského středověku. Následující soubor výroků, marginálně nalezených ve středověkých rukopisech, pak doplňuje a rozšiřuje Eckhartovo dílo. Připsání těchto duchovních střípků Eckhartovi je formální záležitostí – ale copak i tzv. předsokratovské zlomky nejsou badateli brány smrtelně vážně?

Básnická sbírka zakládajícího člena skupiny Fantasía. Počasí v názvu je možné chápat hned v trojím významu: „počasí srdce“ - básníkovo vnitřní počasí a rozpoložení, „počasí světa“ - citlivost k současné ekonomické krizi a vyčerpání kapitalismu, a zároveň počasí v širším významu toho slova - meteorologické, kosmogonické, „vesmírné počasí“, které obepíná Zeměkouli a tvoří přirozené pozadí veškerých vnitřních i vnějších dějů. Celou tuto zvláštní triádu Borzičova sbírka naplňuje i zvnitřňuje.

Tato kniha představuje transpersonální teologii, antropologii a kosmologii založené na cyklickém prístupu ke skutecnosti a experimentální metafyzice. Autor navazuje na Jochena Kirchhofa, Henryho Corbina, Henryka Skolimowskiho, Jamese Hillmana, Šrí Aurobinda, Egona Bondyho a Ladislava Klímu. Ve své práci usiluje o novou formulaci a aplikaci obecného referencního rámce vší skutecnosti, který by umožnoval smysluplnou inte rakci a transformaci celku lidské zkušenosti.

Komplexní a čtivá studie o dějinách a proměnách melancholie v evropské kultuře od starověku po současnost.

V Jungově duchu vymezuje paradigma páté, paradigma přechodu, paradigma duchovně intuitivní. Psychospirituální krize, které v dnešní době v adolescentním věku bují jako houby po dešti, chápe jako zákonitý proces iniciace, jako přibližování se silovému poli virtuálního Já v nejstarším a nejmocnějším paradigmatu. Začíná být jasné, že jeho svírající a obkličující síla není již jen něčím náhodným. Každý, kdo se ocitne v silovém poli virtuálního Já v nejstarším paradigmatu, zakouší smrtelný strach tváří v tvář moci, která ho neskonale převyšuje a hrozí zaživa pohltit a stáhnout zpět. Ale tato moc, jež se zdá vytrhávat nás nám samým, je ve skutečnosti stejnou mocí, jež nás stvořila a dala nám život, která nás nechala participovat na sobě imanentních strukturách a archetypech a nyní nás vede na novou a vyšší evoluční rovinu.

Kniha Oswalda Wirtha je základní knihou o Tarotu. Wirth metodicky postupuje od zkoumání dějin tarotu po výklad jednotlivých arkán, přičemž zároveň zkoumá jeho vztahy k astrologii, kabale a barevné i číselné symbolice, jakož i k zednářství a hermetismu. Těžiště a hlavní přínos knihy je však v jejích praktických aspektech: je dnes již klasickou učebnicí věštění a výkladu vyložených arkán tarotu.

"Alchymistický" román Arkadije Rovnera vypráví o dobrodružstvích asyriologa Nikolaje, který byl ze svého rodného města unesen Granátovým větrem a stal se účastníkem expedice po nebeském souostroví Makam. Tato cesta je zároveň zkouškou jeho schopnosti stanovit svůj vlastní osud a vytvořit "vlastní vítr", zkouškou ve které neobstojí a ocitne se v zemi, "ze které není návratu". Tento žánr, plný podivných dobrodružství, jež čtenář zná z děl A. E. Poa, J. Verna, D. Defoa a R. Daumala, se v tomto díle prolíná s odkrýváním tajemství mocných sil, které hýbou Vesmírem i lidskými osudy.

Kniha shrnuje rané Daumalovy texty z let 1926-1930, jak je z rukopisů z pozůstalosti a dobových pramenů sestavil jeho bratr Jack Daumal. Texty spadající převážně do období Vysoké hry představují tohoto básníka, patafyzika, překladatele ze sanskrtu a Gurdžijevova žáka v méně známém světle.

V této průkopnické studii Durand nejprve shrnuje různé přístupy k symbolu ve 20. století, a poté zkoumáním čtyř úrovní symbolična: úrovně biologické, společenské, obecně lidské a konečně výsostně teofanické, jež obnovuje "rovnováhu kosmu", vypracovává novou antropologii imaginárna, která by byla osvobozená od ikonoklastických tendencí západní kultury a uvědomovala si, že nejhlubším darem symbolické funkce je jeho podpora života vůči biologické smrti a z ní plynoucích neurotických stavů vedoucích k šílenství.

V díle Hvězdný had jsme svědky neobvyklého iniciačního představení, kde mezi "dvěma sty lidmi a sto tisíci zvířaty" řídí jistý Sardiňan, "porodník obrazů" a "rozhazovač vizí", epické drama, kde každý z devíti dalších pastýřů ztělesňuje jeden z elementárních prvků pastýřské obraznosti: Moře, Horu, Řeku, Strom, Vítr atd. Jsme svědky mysteriózní opery pod širým nebem, jejíž zvláštnost a esoterismus jsou zvýrazněny metaforickým psaním autora. Jean Giono je českým čtenářům známý především díky novele Muž, který sázel stromy.

Kniha s humorem i hlubokým vhledem nabízí řešení těžké životní situace, kterou prožívá polovina mladých žen. Zhruba tomuto počtu žen se totiž stane, že v průběhu těhotenství nechtěně přijdou o miminko. Přestože je to jev tak častý, neexistují k němu laikům dostupné knihy, ani veřejná diskuze. Hlavní hrdinkou knihy je dnešní typická vysokoškolačka. Studuje, absolvuje zahraniční stáže, dosahuje dobré pracovní pozice a pořizuje si s přítelem bydlení. Když se konečně chce stát maminkou, je jí přes třicet. S překvapením zjišťuje, že počínání nového života nemusí být procházka růžovým sadem, ale kovbojka bez záruky happyendu. Když lékaři začnou mlžit o tom, proč se početí nedaří, a bezradně krčí rameny, nepoddá se. Absolvuje řadu osobitých setkání s alternativními lékaři a léčiteli a na vlastním těle i duši vyzkouší řadu "nestandardních" postupů. Marně. Po dvou letech nezdarů propadá beznaději a háže flintu do žita. V tu chvíli zcela přirozeně otěhotní. Těhotenství na ni dopadá jako dar z nebes a ona ho prožívá s nezřízeně živočišným nadšením. Po čase si to však miminko rozmyslí a za dramatických okolností předčasně odchází. Radost a nadšení nahrazuje šok a citové vakuum. Není kam se obrátit o pomoc. Lékaři věc banalizují jako ztrátu "shluku buněk", manžel nechápe, proč se mu žena sesypala a okolí vše uzavírá větou: "furt lepší, než kdyby sis zlomila nohu". Ve chvílích největší samoty nachází hrdinka prostřednictvím internetové diskuze další ženy, které prožily to samé. Společně si radí, pumpují do sebe sílu a naději. Vyprávějí si svoje vlastní, často velmi podivuhodné příběhy. Dozvídáme se nevuěřitelné věci o tom, co všechno je na poli počínání nového života a jeho ztráty možné.

Karel Schulz je znám především jako autor monumentálního historického románu o Michelangelovi Kámen a bolest (1942/43) z renesanční Florencie. Tato kniha se znamuje se zapomenutou avantgardní tvorbou Karla Schulze. Po více než osmdesáti letech předkládá před čtenáře dva dnes téměř nedostupné a neznámé tituly, jimiž Schulz významně obohatil prozaickou tvorbu meziválečné avantgardy: soubor povídek a básní Sever Jih Západ Východ (1923) a lyrizovanou prózu Dáma u vodotrysku (1926), jejíž uvolněná asociativnost se částečně formovala již pod vlivem surrealistické imaginace.

V iniciačním vyprávění slavného francouzského (a u nás velmi oblíbeného) autora sledujeme, jak tesař Alí ibn Hišám po smrti svých nejbližších prochází od setkání k setkání, a aniž by o tom věděl, postupuje až k nejvyššímu stupni hierarchie, která se zdá spojovat šíitský tradiční imámismus a rytířstvo vznešené lásky. Hledání Milované se postupně více a více spojuje s hledáním skrytého Imáma a pak s hledáním Boha během obratu ducha, který vede Alího od pesimismu k nostalgii a od nostalgie k vizím stále více se blížícím vášnivé extázi. Knihu doprovázejí mezzotinty Jana Híska.